PENÍZE  Opět jsme využili kombinace cestovních šeků, hotovosti v dolarech a platební karty. Ve větších městech jsou banky, kde lze šeky vyměnit, vybrat z bankomatu, v Hanoji či Saigonu u i platit kartou. Ve Vietnamu se platí výhradně jejich dongy, výjimečně dolary, takže doporučujeme mít místní měnu vždy u sebe. V době naší cesty se dong pohyboval v kurzu 1 USD= 16.500 VND (100 dongů = cca 1Kč). V Laosu jsou dolary rozšířenější, za výlety, ubytování se platí dolary, za jídlo a ostatní místními kipy (1 USD = 8,5 kipů, což znamenalo 1 kip = 2Kč). V Kambodži jsme pak ani jednou neměnili peníze, dolary jsou tam tak rozšířené, že jsme platili dolary, sem tam nám vrátili jejich riely (1 USD = 4.000 rielů, 1.000 r = cca 4 Kč).

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

S vízy jsme jako už tradičně zase bojovali. Chce to začít si informace zjišťovat s dostatečným předstihem před plánovanou cestou. Toto jsme i dodrželi, přesto jsme tak víza honili až do posledních hodin před odletem.

Pod touto částí můžete najít další doplňující informace o hraničních přechodech v oblasti v angličntině a některé užitečné tipy přímo od cestovatelů. Doporučujeme si však informace vždy ověřit.

Vietnam

I když se na stránkách MZV můžete dočíst následující: "Turistická víza mají standardně platnost 1 měsíc a nejsou prodlužována. Víza na letišti nejsou občanům ČR zásadně udělována", vězte, že to není tak špatné. Na internetu jsem objevil stránky nabízející vyřízení víz přes internet. Pokud plánujete letět do Vietnamu s příletem buď v Hanoji (jako my), nebo v Saigonu, můžete s klidem využít služeb http://www.vietnamstay.com/service/. Nabízejí tzv. Visa on arrival. Stačí vyplnit formulář, dále pak payment form a během dvou tří dnů nám mailem přišel tzv. approval letter. S tímto papírem jsme přiletěli do Hanoje, zaplatili 50 USD za razítko do pasu a vízum na dva vstupy (jeden vstup 25 USD) a bylo to. Trochu jsem se obával toho, že se na platební formulář scanuje platební karta, ale vše proběhlo bez problémů, strhli si správnou částku a výsledný poplatek za vízum byl daleko nižší, než na pražské ambasádě. Pro více informací mrkněte na dané stránky, jsou tam veškeré poplatky a formuláře. Alternativou se zdá https://www.visa-vietnam.org a další stránky nabízející tutéž službu, nemohu však sloužit vlastní zkušeností.

Pokud budete vcházet do Vietnamu po zemi, je nutno mít víza vyřízené dopředu, na hranicích je nedostanete. Pražská ambasáda vyřizuje víza za následujících podmínek:

Turistické vízum

Požadavky:
- platný cestovní pas (platný min. 6 měsíců po ukončení platnosti víza)
- 1x vyplněný formulář
- 1x foto pasového formátu
- rezervace zpáteční letenky
- poplatek ambasádě 1.500,- kč/1 měsíc pobytu

Platnost: 1 měsíc, 3 měsíce, 6 měsíců dle poplatku
Doba vyřízení: cca 1 týden

My jsme do Vietnamu přiletěli letadlem do Hanoje, podruhé jsme vcházeli po zemi z Laosu přes hraniční přechod Nam Phao (Laos) / Cau Treo (Vietnam). Na laoskou hranici jsme dorazili tuk tukem z městečka  Lak Sao, což je asi 35 km. Je nutno mít dopředu vyřízené víza, protože na hranicích ty vietnamské nedostanete. Přechod proběhl v pohodě, jak na výstupu z Laosu, tak na vstupu do Vietnamu celníci požadují za razítko úplatu 1 dolar. Ani jsme neprotestovali, i když víme, že na něco podobného nemají nárok. Pak jsme měli štěstí a nabídl se nám Vietnamec, že nás svým autem sveze do města Vinh, což je nějakých nezanedbatelných 100 km. Na to že tam opět nebyl nic moc provoz a už se zase stmívalo, tak jsme měli opět kus štěstí. Vyhodil nás před hotelem ve Vinhu. Jak jsme zjistili, Vinh není žádný drobeček a má cirka 4 miliony obyvatel!

 Laos

Čeští turisté mohou požádat o víza po příletu na mezinárodní letiště ve Vientianu a rovněž v Luang Prabangu; toto vízum se vydává s platností na 15 dnů a stojí 30,- USD. V případě cestování osobním vozem mohou požádat o vízum na thajsko-laoském hraničním přechodu na Mostě thajsko-laoského přátelství. Při podání žádosti o laoské vízum na zastupitelském úřadu Laosu v Bangkoku se požaduje pas a dvě fotografie. Poplatek za vystavení víza činí 600,- ThB a celá procedura trvá max. tři pracovní dny. Letištní poplatek na mezinárodním letišti ve Vientiane činí 5,- USD.  Vízum lze zajistit na zastupitelském úřadě LLDR v Bangkoku na adrese: The Embassy of the Lao P.D.R., 520, 502/1-3 Soi Sahakarnpramoon, Pracha Uthit Road, Wangthonglang, Bangkok 10310. Tel: 0066-2-539 6667, linka 107, 108, 109. Úřední hodiny vízového úseku jsou denně od 8,00 hod. do 12,00 hod. a od 13, 00 hod. do 16,00 hod.

My jsme do Laosu přecházeli z Vietnamu přes hraniční přechod Tay Trang (Vietnam) a Sop Hun (Laos). A byl to přechod nadmíru zajímavý. Naše mapa má u tohoto přechodu poznámku, že přechod není otevřen pro individuální turisty, nicméně z internetu (viz. vpravo) jsem věděl, že tento přechod použít lze a je zde dokonce možné získat laoská víza on arrival. A tak jsme to prostě prubli. Z vietnamského Dien Bien Phu jede na hranice jeden autobus asi v pět ráno. Doporučuji ověřit na autobusovém nádraží, zda každý den. Zda tento autobus pokračuje až do laoského Muang Khua, toť také otázka. My jsme se v klidu vyspali a po zjištění, že autobus jel v pět ráno, jsme si domluvili (spíše tvrdě usmlouvali) dva maníky s motorkami, kteří nás za 2x 100 dongů i s batohy těch zbývajících 30 km odvezli. Cesta stoupala, vesnic ubývalo, až jsme byli uprostřed vysokých zelených kopců úplně sami. Chlapíci se s námi rozloučili a my došli na vietnamskou hranici, kde na nás zírali 2 pohraničníci a stádo krav u závory. Tak jsme opustili Vietnam. Po asi dvou kilometrech jsme dorazili pěšky na nově vybudovanou moderní hranici Laosu (kterou platil Vietnam). Žádní lidi, žádná auta. Zde jsme zjistili, že opravdu za 30$ dávají víza, maník co to měl na starosti byl však 35 km daleko! Asi se tu nestává, že by tu někdo přijel po vlastní ose! A tak jsme čekali. Hodinu, dvě, čtyři. Nakonec dorazil na motorce, vyřídil nám víza, vzal si 3$ administrativní poplatek za práci v sobotu, no prostě něco do kapsy. A co teď, za hodinu tma a my tady, kde neprojelo ani jedno auto! Odmítli jsme velmi výhodnou a nezištnou nabídku, že nás těch 35 km do nejbližší vesnice svezou za 40 dolarů na motorce a vyrazili pěšky! Už téměř za tmy jsme došli do osady, která není na mapě. Všude kolem jen samé dřevěné chýše. "Můžeme tady někde přespat?", ptáme se spíše rukama, než slovně, protože anglicky tady nikdo neumí. Ne! No hotel! To vidíme, co by tady taky dělal! Zachránilo nás až auto s celníky jedoucí z hranice, kteří se uvolili nás vzít do té vzdálené vesnice Muang Khua za 5 USD na korbě. Uf. Už jsme se viděli spát někde v příkopě u cesty. Nakonec jsme spali v neskutečném hotelu, který tam byl jako jediná kamenná budova ve vesnici plné chýší! Avšak do civilizace to bylo ještě daleko...více v cestopisu. 

Výsledek je jediný. Tahle hranice se dá přejít! Pokud pojedete z Laosu do Vietnamu, údajně se to dá zvládnout za 1 den až z Oudomxay do Dien Bien Phu autobusem. Nám to trvalo sice dny dva, ale zato to byl zase zážitek jak hrom.

Kambodža

Nejjednodušším způsobem je získání tzv. e-Víza po internetu, přihlášením na webovou adresu http://evisa.mfaic.gov.kh, zvolit jazyk češtinu a dále postupovat podle návodu. Poplatek za 30 denní vstupní vízum činí 25 USD a je nutno jej uhradit platnou platební kartou (nemáme zkušenosti).

O kambodžské vízum je dále možno požádat na kterémkoliv zastupitelském úřadě v zahraničí nebo přímo po příletu na mezinárodní letiště v Phnom Penhu nebo Siam Reapu, či na pozemních hraničních přechodech Poipet, Had-Lek a Moc Bai – Bavet. Poplatek za toto vízum činí 20 USD.

My jsme přecházeli do Kambodži přes hraniční přechod Moc Bai (Vietnam) / Bavet (Kambodža). Jeli jsme autobusem ze Saigonu do Phnom Penhu. Maník v autobuse si řekl o 25 USD za jedno vízum, nevím jestli zdražili, nebo těch 5 doláčů bylo za to, že to za nás vše vyřídil. Prostě vybral celému autobusu pasy a my je pak dostali už s vízem. Vše proběhlo rychle a hladce.

Thajsko

Mezi Thajskem a ČR je zavedena vízová povinnost. Opět platí ono krásné pravidlo, že pokud máte pas s platností méně než 6 měsíců po ukončení platnosti víza, do země Vás nepustí. A pokud nedejbože pas ztratíte při cestě na ambasádu (jako se to stalo nám), nemůžete z tohoto důvodu použít expresní vyřízení pasu, protože tento pas platí právě těch nepostačujících 6 měsíců. A přitom by stačilo jeho platnost prodloužit na třeba o měsíc. Turisté z ČR mohou požádat o vízum na Velvyslanectví Thajska v Praze nebo na kterémkoliv zastupitelském úřadě nebo konzulátu v cizině. Vízum se uděluje na 30 dní. Vízum lze také získat hned po příjezdu do Thajska, za 1000 ThB se uděluje na 15 dní. K tomu je zapotřebí cestovního pasu a jedné fotografie.

S vízem do Thajska máme zkušenost dvojí. Jelikož náš původní let byl Vídeň - Bangkok, ve kterém jsme jen přestupovali a pokračovali do Hanoje, zjišťoval jsem předem, zda budeme potřebovat vízum do Thajska i na tento přestup. Z ambasády v Praze jsem dostal odpověď, že nikoliv. Tak jsme si vyřídili měsíční víza do Thajska a pro náš "pozemní" vstup z Kambodži na konci naší cesty. Za 700 Kč dostanete do pasu vízum na 30 dní, stačí to tam dopoledne žádosti o víza přijímají a za dva dny je lze vyzvednout. Může to za vás udělat i jiná osoba, nemusíte tam být osobně. Pražská ambasáda je na adrese:

Romaina Rollanda 3, Praha 6 - Bubeneč, 16000
Telefon : 220 571 435, 220 571 439, 220 570 055
Fax : 220 570 049
Email : thaiemb@volny.cz
Hodiny : 08.30 - 12.30 ; 13.30 - 16.30

• platný cestovní pas (platí ještě 6 měsíců po návratu)
• 1x foto
• 1x vyplněný formulář
• kopii letenky nebo rezervaci
• poplatek za vízum 700Kč
• dvouvstupové 1 400,-Kč, nutno předložit výpis z bankovního účtu s aktuálním zůstatkem 30 000,-Kč a s udáním důvodu 2 vstupů
• služební vízum - informace o firmě v Thajsku
• vyřízení 2-3 pracovní dny

Již na letišti ve Vídni, kdy nám odmítli poslat batohy přímo až do Hanoje, jsme tušili, co bude následovat v Thajsku. Po příletu do Bangkoku, jsme si museli koupit víza on arrival (zmíněných 1000 ThB nebo tuším 35 USD) platných 14 dní.. Bylo to z toho důvodu, že náš navazující let byl s nízkonákladovou společností Air Asia a my si  museli vyzvednout naše zavazadla a zase udělat check-in směr Hanoj. Takže na asi hodinu jsme si pořídili ty víza a pokračovali dál.

Za měsíc, kdy jsme byli na samém konci našeho putování jsme vcházeli do Thajska přes přechod Poipet (Kambodža) / Aranyaprathet (Thajsko). Jedním autobusem jsme ze Siem Reapu přijeli do Poipetu, přešli pěšky hranice (víza už z Prahy) a dalším minibusem pokračovali až do Bangkoku, vše v rámci jedné jízdenky za 11$ zakoupené v Siem Reapu. Cesta trvá celý den, na kambodžské straně se vehementně staví silnice, ale ještě bude dlouho trvat, než bude hotová. Po přechodu do Thajska se ocitnete jakoby v jiném světě, všude krásné asfaltové dálnice, takže v Bangkoku jste coby dup.

Tzn. pokud jedete do Thajska na méně než 14 dní, o víza se dopředu nemusíte starat.

Hlavní hraniční přechody v oblasti:

Border crossing details - Thailand, Cambodia, Vietnam, Laos

This section is oft liable to change -- please use is solely as a general guide -- if you have an update, please make a report in this thread.

Thailand / Cambodia

Aranyaprathet / Poipet
Open 07:00-20:00
This is, by far the most popular, and the most dysfunctional border crossing between Cambodia and Thailand. Cambodian visas on arrival are available. Crossing times can be in excess of three hours depending on the whims of the border officials, and, when combined with the often appalling state of the road to Siem Reap, it is almost worth flying (plus you'll then avoid Poipet which is an absolute armpit of a place). See the Tales of Asia website for the most in-depth coverage of this crossing.

Hat Lek / Ko Kong
Open 07:00-20:00
A very straightforward crossing, the Hat Lek / Ko Kong crossing is most convenient for those planing on travelling between Thailand's Ko Chang and the Sihanoukville beach area of Cambodia -- which you can travel to by road or boat depending on the weather conditions. There are numerous reports of the Cambodian officials here being particularly troublesome and asking ridiculous amounts of money for visa on arrival -- the easiest way around this is to arrive with a visa already in hand. If you need to get to an ATM, there is an ATM in the Thai town of Hat Lek. Expect to pay 80B - 100B for a moto from the boat landing to the border -- this should included the bridge toll.

Pauljaymes reports: From Ko Kong to Phnom Penh and Sihanoukville -- heard a story on the boat from a guy who'd been taken for a rough 15 hour ride from Ko Kong to Sihanoukville and had had such a nightmare he'd decided to get the boat straight back. Use the boat until the dry season and/or until the road's finished. Local ex-pats refer to the ferry as the 'Vomit Comet' -- be prepared for a bumpy ride.

Chong Jom / O Smach
We've not crossed here and have no information about it, but jaeng reports from a crossing in July 2005:
Border is open 07.00 - 20.00. There is no problem at all at the crossing gates of both sides. No line, no waiting, no extra fee. We hired a car with driver to Siem Reap for around 2,000 Baht.

Chong Sa Ngam / Anlong Veng
This crossing is very convenient to Anlong Veng but little else. If you are heading to Thailand via this crossing, there is no public transport from the border to any sizeable Thai towns, you will need to hitch a ride from the border for around 20km to a sealed road from where there is then occasional public buses, though you are better off to hitch at least as far as Route 24 along which there are very frequent buses.

Ban Pakard. Chantaburi / Phsa Prum, Pailin
This border allows for the fastest trip from Phnom Penh to Bangkok overland. The border is a thirty minute motorbike ride from Pailin and from the Thai side there are frequent minibuses to Chanthaburi an hour or so away. Cambodian visas on arrival are available.

 

Laos / Cambodia

Veun Kham/ Dom Kralor
Open 08:00-17:00
This is a very popular crossing amongst travellers heading overland between Cambodia and Laos. Cambodian visa on arrival is available, but you will need to arrange your Lao visa in advance -- Lao visa on arrival is not available at this crossing. For more detailed on this crossing, please read our feature story on the Lao Cambodia border crossing.

Laos / Vietnam

Na Maew / Nam Xoi
Open 08:00-17:00
This crossing opened in 2004 and for those coming from Vietnam it offers convenient access into the bookdocks of Laos' Hua Phan province. It is a short ride from the border to Sam Neau.

Chunk79 reports from 13 October 2006: Six of us went through no problems although the Vietnamese check every bag quite thoroughly so it takes some time. To get there, we caught a bus from Sam Neua at 06:20 (although it didn't leave until 07:30) which ran all the way to Thanh Hoa in Vietnam (100,000 kip) arriving there about 16:30. There are lots of local buses north to Hanoi (3 hrs 40,000 dong) from Thanh Hoa. In theory there should be a more direct way to Hanoi but it wasn't evident from the bus. Not sure if the bus runs every day - it is definitely the only bus that goes all the way through.

There are songtheaws to the border from Sam Neua for 21,000 kip but there isn't much on the Vietnamese side to pick you up.

The bus doesn't go into Vieng Xai so if you choose to stay there (not a bad option in my opinion - it makes more sense than doing a day trip if you are heading over the border) you would need to wait for it on the main road outside of town.

Nam Phao / Cau Treo
Open 08:00-18:00
Convenient to the Lao town of Lak Xao and the large Vietnamese city of Vinh, this border is the crossing of choice for most overland travellers. Coming from Laos, the border is 34 km east of Lak Xao -- you can catch a bus to the border and then walk across to the other side, 500m away, and after entering Vietnam, find a connection to Vinh, about 100km away on the Vietnamese eastern coast, and from there to your city of choice in Vietnam. You'll need to have your Vietnamese visa in advance, of course. The border is open from 08:00 to 18:00 (or later, if the border guards don't feel like going home) and it 'closes' for lunch from 12:00 to 13:00, but they still sometimes process people during lunch just for the heck of it. Stamping out of Laos costs 2,000 kip during regular hours, 12,000 kip after 16:30 and on weekends and holidays. There is an exchange booth on the Laos side open during operating hours where you can pick up some dong at unattractive rates. Best to just pay in dollars on the other side (baht are harder to get rid of) and if you happen to pass through Pakse en-route, check out the Lao-Vietnam bank for a much better rate on dong.

PaulJaymes reports from 4th August, 2006: Vietnam border guards were very thorough with my passport and I nearly didn't get in. Transport is challenging but cross-border traders hanging around the bus station in Lak Sao will run you into Vietnam after filling up the rest of the bus with a lot of random cargo. Agree a price first but don't hand over any money until you're sure you're in Vinh or Hanoi (or wherever you're supposed to be going).

Dansavanh / Lao Bao
Open 08:00-17:00
This was the first land border between Laos and Vietnam to open for international travellers, it was for a long time the most popular, but many now opt for the more northern crossing near Lak Xao instead. This crossing is convenient for Hue in Vietnam and Savannakhet in Laos.

NamCan / Nam Khan
Open 08:00-17:00
Convenient to the Lao town of Phonsavan and the large Vietnamese city of Vinh, this border is the crossing of choice for most overland travellers. Coming from Vinh there are buses to Phonsavan departing at 6:00 on Tuesdays, Thursdays, Saturdays and Sundays, costing 142,000 VND (100,000 Laos kip). The trip is 403 km and should take about 12 hours. Through buses to Luang Prabang leave at 06:00 as well, on Wednesdays and Sundays only. The 690 km journey costs 325,000 VND (216,000 Laos kip). Vietnamese passengers pay less (but then again, they pay taxes and you don't!) Lao visas on arrival are available.

dragon reports from 7 January 2007: There is a regular bus from Phonsavan (Laos) to Vinh (Vietnam) which leaves at 06:30 on Tuesday,Thursday, Friday and Sunday and takes about 13 hours to recah Vinh, costing 110,000 kip. It leaves Vinh the next day for the trip back. Expect all your bags to be checked on entering Vietnam.

Bo Y
Travelfish crossed here: 7 February 2007
Despite what you might hear elsewhere (especially from Vietnamese embassy officials) the border at Bo Y is wide open to foreigners, and now provides an interesting, if somewhat challenging, way to enter Vietnam. Of course, as ever, you'll need to have obtained a valid Vietnamese visa before hitting the border.

This entry point makes the most sense if you are winding up your Laos visit in the southeastern provinces of Salavan, Sekong and Attapeu, and you don't fancy making the ridiculously circuitous trip to the Lao Bao border via Savannakhet. You can also get to Attapeu from Pakse -- show up at the Southern Bus Terminal at the 8-kilometre market any time before 09:00 and something will be leaving eventually, usually before 10:30 -- price 30,000 kip. In that case, you probably won't be able to make it to Attapeu and cross the border in the same day, and you'll have to overnight in Attapeu. Better yet, plan several days -- Attapeu is a good little town and there are a number of interesting things to do.

In Attapeu, mini-buses for Bo Y leave in the morning from in front Thi Thi Restaurant -- the Vietnamese place near Thanh Nga Guesthouse, which the locals call "Ban Pak Khun Viet". Makes sense to spend the night there because mini-vans leave in the morning -- the first departure is at 07:00. There should be departures until 10:00, but don't count on it and arrive early. It's all very loosey goosey right now since the service is primarily used by Vietnamese migrant workers and everybody knows the drill. They also leave packed to the gills: there were 15 people in the ten-passenger van when we made the trip.

The price to Bo Y is 80,000 kip. It's 119km from Attapeu to Bo Y -- a nail-biting ride on incredibly twisty mountain roads which the drivers like to take as fast as they can. The scenery is beautiful, but if you're prone to motion sickness, take something for it. Two of the Vietnamese passangers lost their lunch on our trip (out the windows, thankfully!)

The border process is fairly straightforward, and there are no regular fees levied on either side. Once everyone is processed (which can take forever) the vans continue on to the town of Ngoc Hoi, 18km on the other side of the border. The entire process from Attapeu takes about three hours. Transport options are available from in Ngoc Hoi to just about anywhere you want to go, but many morning departures will require another overnight stay. There are plenty of places to stay right near the bus station, with very acceptable double rooms for US$10. Internet is located 300m west of the bus station on the right.

The nearest spot on the tourist trail is Kon Tum, 68km east of Ngoc Hoi -- there's only one bus in the afternoon, and it leaves at 17:00, 30,000 dong, takes 2 hours. It drops off in Kon Tum at the bus terminal 2km from the centre of town. This same bus continues to Saigon (150,000 dong).

Sop Hun / Tay Trang -
This border has finally opened to international travellers. Khop chai lai lai to Matam for the following report who crossed the border in late July 2007:

To get into Vietnam, a bus leaves three times a week from Muang Khua on the Lao side for Dien Bien Phu on the Vietnamese side. The bus leaves at 07:00, and costs 40,000 kip. You cannot get a Vietnamese visa on arrival -- you must get it beforehand -- you will need to do it before hand in Luang Prabang, Vang Vieng or Vientiane. In the opposite direction buses leave three times a week from Dien Bien Phu to Muang Khua. I don't know the time scheduele or what exact days, nor the price -- ask at the bus station in Dien Bien Phu. However, you can get a Lao visa on arrival at the border.

Laos / China

Boten / Mengla
Open 08:00-17:00
This is the only Lao border that is currently open to independent travellers, Lao visas on arrival are available. The border is around 10km from the popular Lao town of Muang Sing.

Cambodia / Vietnam

Bavet / Moc Bai
This was the first crossing between Cambodia and Vietnam to open to foreign travellers and it remains easily the most popular. Daily buses regularly ply the Saigon - Phnom Penh route and the service is both fast and affordable.

Kaam Samnor / Ving Xuong
This very popular riverine crossing links from Cambodia to the Vietnamese town of Chau Doc. This crossing can be done on an organised deal by boat from Phnom Penh to Saigon, or you can do it piecemeal.

Phnom Den / Tinh Bien
Not far south of Chau Doc, this crossing is open to foreign travellers, though we've not crossed there in person. Luckily, sooeyes reports:
We crossed from Tinh Bien in Vietnam to Phnom Den on March 28th, 2007 and the Cambodian border official informed us that foreigners can now arrange a visa on arrival at this crossing. He didn't say how much it would cost. As far as getting to the crossing, we took mototaxis from Ha Tien (US$10) or you can take the bus, but the bus takes almost twice as long. Transport on the other side to Kampot is a little sparse, may be easier to get to Phnom Pehn. You can take a mototaxi or have one of the officials call a taxi from town. We paid US$55 to get to Kampot, but we had a Khmer speaker with us.

Prek Chak / Xa Xia
Yes, the Cambodia/Vietnam coastal border crossing is open and travellers with a valid Vietnamese visa can enter Vietnam at the Prek Chak / Xa Xia crossing a twenty minute motorbike ride from Kep. A moto to the border from Kep costs around US$7 and onwards transport to Ha Tien in Cambodia is available.

Le Thanh / O Yadao crossing NEW!
Left Pleiku at 8am, arrived Ban Lung just before 2pm, so this trip is just under six hours door to door. Border crossing on the Vietnamese side is called Le Thanh. The crossing on the Cambodian side is called O Yadao. In the Vietnam to Cambodia direction, the Cambodian Immigration officials insist that a visa for Cambodia is available upon arrival at O Yadao. I did not need to get a visa for Cambodia at their Consulate in Ho Chi Minh City. In the Cambodia to Vietnam direction, as usual, a visa for Vietnam must be in your passport before heading for the border crossing.

At the bus station in Pleiku, two of the moto drivers who hang around out front speak English and are aware that this crossing is now open to foreigners. However, they want about 300,000 dong for a ride to Le Thanh from Pleiku. Alternatively, take a yellow local bus to Duc Co from the central market in Pleiku for about 15,000 dong and then a moto from Duc Co to Le Thanh. It is about 60km from Pleiku to Duc Co and then about 20 KM from Duc Co to Le Thanh. The road is paved and smooth all the way -- on the Vietnamese side. There is a huge new immigration building under construction at Le Thanh but for now, the old shack is still in use. It is just behind the new building. Vietnamese moto drivers hang around in the market just in front of the border station for a ride to Duc Co or Pleiku respectively.

Once past the Vietnamese Immigration officials, walk about 100 meters to the Cambodian Immigration station, where you will need to wait until someone offers a ride to Ban Lung. The front seat in a share taxi all to yourself is US$15 one way, which is the luxury way to go. A ride on the back of a moto is US$10, but be advised that the road on the Cambodian side is under reconstruction and is really dusty and bumpy all the way to Banlung. It is about 70km on this road so a ride in a share taxi really is the only way to go. In my case, one of the friendly Cambodian Immigration guys just happened to be going to Ban Lung in his car so he drove after stamping my passport. Four wheel drive trucks also do this run from time to time and a ride in the back would be cheaper but very miserable given the state of the road on the Cambodian side.

In Ban Lung, for the trip to Pleiku, there are a number of options. Firstly, simply visit the bus station / share taxi stand just in front of the main market to ask if anyone is going to O Yadao. A visa for Vietnam must be in your passport beforehand. Alternatively, stay at Nordic Guest House, just up the road from Yeak Laom Lake, where the management is up to date about how to get to O Yadao. Or contact Mr Lim, a tour guide in Banlung who takes people to the border crossing after showing them the countryside around Banlung. Contact him from inside Cambodia on either (012) 237 462 or (011) 578 458. When calling from overseas, drop the first 0 and add 855, the country code for Cambodia.

PRŮVODCE jsme měli jako již tradičně nejnovější vydání Lonely Planet Vietnam, Cambodia, Laos z roku 2008. Je docela útlý, takže jsou tam o každé zemi jen ty nejnutnější informace. Na základní orientaci to však stačí. Obsahuje i popis čínské provincie Yunnán a Bangkok, včetně map. Samozřejmě jako vždy platí to, že co je jednou popsané v Lonely Planet, tam se budou nacházet turisti a na ně navázaná infrastruktura. Někomu to vyhovuje, někomu méně.

Každopádně pokud nepotřebujete mít informace z průvodce prostudované dopředu před cestou, můžete nechat nákup průvodce až na Asii. Hned v Bangkoku, stejně jako v Saigonu či Hanoji lze na ulici koupit za v přepočtu 100 - 200 Kč velmi zdařilé kopie průvodců Lonely Planet. Je jich v nabídce široká škála, a nejen asijské destinace. Stejně tak je možné si pořídit rozličné mapy regionu a měst.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nedá mi to se okrajově nezastavit u přípravných prací na letošní cestu. Zprvu vše vypadalo, že bychom mohli mít vše v klidu a pohodě zařízeno  už 14 dní před plánovaným odletem. To bychom však nebyli my. Ztracený pas, znovu vyřizování víz a placení letenek po limitu se však postaralo o to, že jsme se jako obvykle stresovali až do posledních dní a hodin. Vše ale dobře dopadlo, a tak jsme se s poloprázdnými batohy vydali směr Jihovýchodní Asie.

První kousek cesty jsme se vezli na zadním sedadle automobilu Lýskových, kteří se uvolili nás zavézt do Brna na autobus. Rozloučili se s námi transparentem „Šťastnou cestu“ a pak už jsme si to fičeli směr Vídeň – autobusem Tourbusu za 240 na osobu až na letiště. Ve 13.30 se pak už letadlo taiwanské společnosti EVA Air odlepilo od evropské pevniny a vydalo se s námi na palubě na desetihodinovou cestu směr Bangkok.  Servis na palubě byl na vysoké úrovni, sice jsme moc nepospali, ale v půl páté ráno (i s pětihodinovým časovým posunem) jsme úspěšně dosedli na asfalt bangkokského letiště. Jelikož máme však jen necelé dvě hodiny na přestup do letadla do Hanoje, spěcháme směrem k východu. Bohužel nám ve Vídni odmítli poslat batohy přímo až do Hanoje, a tak musíme vyřídit thajské víza on-arrival (35 USD/os.), abychom je využili na vyzvednutí batohů a znovu check-in u společnosti AirAsia. Vše stíháme tak tak, dobíháme asi 10 minut před odletem. Uf. Letadlo do Hanoje to už byla dvouhodinová brnkačka, jen počasí se ze slunečného bangkokského změnilo na zatažené hanojské, kdy ás  naší vysněné cílové destinaci vítaly i dešťové kapky. Ale jsme tady! Konečně! Zdraví a živí a ve Vietnamu!

Visa on-arrival předem vyřízená předem opravdu fungovala, zaplatili jsme 50 USD/os. Za vícevstupová víza na půl roku a mohli jsme vstoupit. Na letišti měníme jednu stodolarovou bankovku za kurz 16.500 dongů za dolar, takže se z nás rázem stávají vietnamští milionáři. Na informacích nám poradili, že do centra se nejlépe (a nejlevněji) dostaneme autobusem č. 17, který má odjíždět zpod mostu napravo od výstupní haly. Cesta do centra tvá nekonečně dlouho, zavírají se nám oči únavou. Už se vidíme někde na pokoji, přesto vnímáme okolní Asii. Troubení milionu motorek a pár aut všude kolem, hemžení lidiček a charakteristická vůně. Na zastávce Long Bien na radu místní paní měníme autobus na číslo 1, který ná vyhazuje kousek od vytipovaného guesthousu. Tam však mají plno, ale mladá slečna ná briskně udává v nedalekém místě. Je něco před polednem, jsme v Hanoji, máme pokoj, teplou sprchu a dvě postele. Co víc si můžeme přát? Unaveni po cestě rázem usínáme. Budíme se kolem šesté, ale do města už nejdeme. Dojídáme české zbytky a v 10 jdeme zase spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno vstáváme v půl deváté, ale vlastně nevíme v kolik, protože ještě několikrát v průběhu dne měníme čas o hodinu vpřed a zase vzad. Konečná verze je taková, že v ČR je o 6 hodin méně. Vyrážíme tedy za novým dobrodružstvím do ulic Hanoje. Lidí jsou tu miliony, všichni malí a hubení. A všichni jezdí na motorce! Nejlepší jsou mladé Vietnamky, které řídí motorky s vysokými podpatky, sedí rovně, na hlavě přilbu a působí strašně sexy. Přirovnáváme Hanoj k Limě, všechen děj se odehrává na ulici. Na ulici se připravuje jídlo, poté jí, odpočívá se, stříhá, prodává a nakupuje z otevřených garáží, nebo jen tak sedí na motorkách. Chodníky zde neslouží pro chození, ale jako parkoviště pro všudypřítomné motorky, takže proplétání se mezi nimi a sedícími ženami vařícími něco v kotlíku na zemi je někdy dost složité. Všichni muži mají stejné postavy, stejně tak ženy, štíhlé a obratné. Se špičatými klobouky na hlavě se vrhají s tyčemi přes ramenou se zavěšenými koši neohroženě do ulic mezi motorky a auta.  Přechody tady neexistují, takže toto „kamikadze“ je jedinou možností, jak se dostat přes jednolitý proud motorek na druhou stranu ulice. Jsem mile překvapená, že tu nepobíhají psi a lidi na nás nepořvávají. Zatím to tady vypadá, že to půjde. Obcházíme agentury a sháníme tour do Halong Bay. Nakonec jsme se upsali jedné pěkné Vietnamce za 44 $ na osobu. Tak to bychom měli. Jdeme uličkami k místnímu jezeru  Hoan Kiem. Je to příjemné místo oddechu v centru města. Na malý ostrůvek vede mostek s červeně natřenými trámy. Na ostrůvku je malý chrám zvaný Ngoc Son. Je už docela vedro, tak tady chvíli odpočíváme ve stínu stromů.  Po této příjemné zastávce jdeme na nádraží zamluvit jízdenky na středeční vlak do Lao Cai. Paní nás přesměruje do jiné budovy, kde se už nedostaneme na řadu, protože přece začíná polední přestávka! A ta trvá dvě a půl hodiny! Okýnko se nemilosrdně zavírá. Vyrážíme tedy pěšky rušnou Hanojí do chrámu Literatury. Komplex je spojen s učením Konfucia, jeho moudrostí a životním názorem. Kamenné stely vyobrazují 82 doktorandů, kteří zde studovali do r. 1442. Chrám tvoří pět oddělených částí, v poslední jsou potom sochy Konfucia a jeho čtyř nejvěrnějších studentů. Protože už máme hlad, navštěvujeme místní restauraci Koto nedaleko od brány chrámu. Restaurace z výtěžků pomáhá  dětem z ulice.  Honza si dává rýži s ostrou omáčkou a já rybu v housce.  Po obědě jdeme znovu na nádraží a tentokrát se nám podaří koupit lístky do Lao Cai (300 tis. D/os.). Odtud už míříme opět ulicemi plnými auta a motorek k mausoleu Ho Chi Minha. Máme však smůlu, mauzoleum je totiž zavřené. Jeho známý a stálý obyvatel je totiž právě v této době na každoroční pravidelné tříměsíční udržovací kůře v Moskvě u kámoše Lenina. Kousek dál je pak malá One Pillar Pagoda z roku1028  ve tvaru leknínového květu s krásným okolím. Je to jako pěst na oko monumentální stavbě Ho Chi Minhova muzea, tyčícího se hned za zdmi Pagody. Všude vlají červené vlajky s pěticípou hvězdou. Jako bych to už někde viděl J. Aby smůly nebylo málo, v pondělí, což je dnes, je muzeum také zavřené.  Zklamaně hledáme ještě Ho Chi Minhův domek, ale místo toho procházíme za 2D parkem a domek nikde. Jsme znovu u mauzolea, hledáme, až nakonec asi najdu vchod. Je to už jedno, stejně je zavřeno. Holt Ho Chi Minh nám nebyl dnes souzen. Šlapkáme do hotelu, je už tma a my ho nemůžeme v těch úzkých uličkách staré hanojské čtvrti najít. Po chvíli oddechu vyrážíme znovu do města. Život tady kypí i po setmění. Kupujeme vodu, sušenky, chleba a paštiky. To je naše dnešní večeře. Utahaní usínáme a těšíme se na další den.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Vstáváme chvíli po sedmé, rozdělujeme věci do batohů. Jeden si vezmeme sebou a druhý necháváme v recepci guesthousu. V osm nás vyzvedává usměvavá Vietnamka říkající si Butterfly. Nasedáme do Fordu Transit a postupně vyzvedáváme další turisty z jiných hotelů. Až je nás asi osm, nabíráme kurz 3,5 hodiny vzdálené město Halong City, severovýchodně od Hanoje. Cesta ubíhá poměrně rychle, jen co se vymotáme z motorkami přeplněné metropole. Na cestách tady platí stejně jako v Indii právo většího a tím pádem silnějšího. My v minibusu máme převahu na motorkami, které nám musí v rámci pudu sebezáchovy uhýbat, když se však řítí bus či kamion, musíme se klidit my. Předjíždí a troubí se vždy a všude.

Před dvanáctou jsme už v Halong City. Společně s námi další nespočet „bílých“ turistů, vydávajících se na stejnou trasu jako my. Chvíli trvá, než se nás průvodci zgrupujou podle toho, na kolik dní kdo jede. Tak si našel Quvet, náš průvodce, i nás a přidal nás do skupiny deseti lidí. Přístav je plný dřevěných zdobených lodí s červenými vietnamskými vlajkami s hvězdou, každá skupiny naskáče na tu svou a hurá do zátoky Halong Bay. Zní to příšerně turisticky a také to takové je. My si to však užíváme, je to takový měkký start našeho cestování. Na lodi dostáváme bohatý oběd – rýži, chipsy, rybu, další plody moře, různé omáčky, no prostě dobroty. Také se seznamujeme s našimi novými dvoudenními spolucestovateli – švédským, australským a francouzským párem, a také Kanaďankou a Američankou Curlie. Po obědě si dáváme pivo značky Tiger a už spolu s dalšími loděmi přistáváme u mola, odkud se jde na prohlídku obrovské krápníkové jeskyně. Náš průvodce, který je velký srandista, ale také mu jde místy jen těžko rozumět, nám ukazuje některé zajímavé útvary. Celá jeskyně je pompézně nasvětlená různými barvami, takže má až kýčovitý charakter, ale samotný prostor je ohromný. Jeskyni asi moc neprosívá ani to, že se sem 1x denně nahrne spousta turistů najednou, celý prostor vydýchá a oteplí, a pak zase celý den nic.  Naskákali jsme znovu na loď a vydali se na plavbu mezi ostrůvky. Zátoku Halong Bay tvoří přes 3000 ostrůvků vystupujících z vod zálivu Tonkin. Jde o místo pod ochranou kulturního dědictví Unesco. Scenérie Halong Bay je opravdu úchvatná. Dalo by se na ni koukat stále. Proplouváme mezi jednotlivými ostrůvky dokonce i ty desítky lodí se tady na tom prostoru tak rozptýlily, že máme část zátoky je pro sebe. Počasí je parádní, takže jen tak ležíme na slunci a kocháme se. Zakotvili jsme nedaleko jednoho z mála zdejších obydlených ostrovů – Cat Ba a následovali průvodce skokem do teplých vod zátoky. Asi po půlhodině plavání nás vyhnala medúza, která popálila rameno Švédce. To už pomalu začalo zapadat Slunce a zapadlo ve chvíli, když jsme s Helenkou seděli na kajaku a sami objížděli jeden z neobydlených ostrovů…

Po opět výborné večeři jsme jen tak společně seděli na palubě a probírali různé cestovatelské zážitky a jiné věci . Bylo to fajn.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Noc nebyla nic moc, protože s přestávkami téměř celou noc hučel generátor. Ráno se nemůžeme vyhrabat z naší postele. Honza otvírá dveře naší kajuty, a tak se nám rozprostírá výhled na vystupující ostrůvky z moře v mlžném oparu. Je to jako v pohádce. Po snídaní – trustový chléb, malá omeletka, kousek másla a džem – se asi hodinu odubytováváme. Naše loď pořád stojí nedaleko blízkého mola na ostrov Cat Ba. Konečně jsme se pohnuli. Náš bláznivý průvodce (včera se nás snažil nalákat na karaoke, nikdo nešel, tak zpíval sám) nám vysvětluje dnešní program.  Za 50 tis. /os.  Pojedeme na větším motorovém člunu – pramici, do uzavřené zátoky. Dalo se tam vjet jen úzkou jeskyní s nízkým stropem. Uprostřed jsme zastavili a koupali jsme se. Poté jsme zamířili zpět k naší lodi. V ceně je i prohlídka místní školy, kam chodí děti rybářů. Při průjezdu kolem školy – hausbótu, náš prťavý průvodce řekl: „this is the school“, a tím náš výlet za kilčo skončil. Tak jsme zase jednou naletěli. Ale koupaní to bylo fajn. Po sprše na lodi jsme už jen z lehátka sledovali přibližující se Halong City. Oběd pak už máme ve velkovývařovně pro turisty ve městě. Sedí nás u kulatého stolu pět, na točivém podnose je rýže, hranolky, ryba, maso v omáčce a spousta jiných dobrot. Cestu v minibuse s porouchanou klimatizací zpět do Hanoje jsme přežili, podařilo se nám nepřilepit se nastálo ke koženkovým sedačkám. V Hanoi se necháváme vyhodit u jezera a znovu bloumáme místními přeplněnými uličkami. Máme batohy a z Honzíka mírně teče. Má hlad a je m teplo. Navštěvujeme synagogu – nevkusný přeplácaný prostor s židličkami jako ve školce, dále původní obchodnický hanojský domek plný turistických suvenýrů. Poté se vracíme k jezeru a přes křižovatku se na nás z pátého patra směje View Café & Restaurant. Pivo Hanoj, rýže a makarony nám přijdou vhod. Máme výhled pod sebe na rušnou křižovatku. Pozorujeme, jak se proti sobě řítí motorky a každý chce jet svým směrem. Vždycky se nějak vyhnou. Do toho se vrhají chodci a ty Vietnamky s těmi košíky zavěšenými na tyči. Je to jak divadlo. Při hledání internetu jsme narazili na Olomoučanku, která působí v Hanoji na 3 měsíce jako dobrovolnice. Internet stále 12 tis. D/h. Poté už v našem guesthousu vyzvedáváme batoh a vydáváme se na opravdu pompézní cestu na nádraží na noční vlak do severovietnamského Lao Cai. Jdeme pěšky a neustále se nám nabízí místní rikšové. Jsou tak neodbytní, že za 15 tis. D nás i s batohy nakonec jeden střízlík nakládá. Následně odbíhá i s mapou pryč, protože neví, kam to chceme. Druhý Vietnamec mu musel poradit a už se vezeme. Jde to ztuha, směju se, zadek natlačený mezi šprušle a Honzu. Asi dvakrát borec zastavil, že za 15 tis. D nás tam nedoveze (původně chtěl 100 tis.) a my že tedy vystoupíme. Pokaždé se znovu rozjel. Nakonec dostal 19,5 tis. D a jdeme na nádraží. Briskně se nás ujala jedna paní volající „Sapa, Sapa?“ a dovedla nás až před náš vagón. Samozřejmě chtěla za svou zištnou pomoc peníze, tak mi několikrát ošáhla Honzu. Nakonec to vzdala. Honza někde fotí lokomotivy (jo, protože jde o české se znakem ČKD Praha!). Ve 21:50 konečně vyjíždíme. Ležíme nahoře, pod námi je mladý vietnamský pár zkouší, že ten jejich patrně nový mobil umí hrát pěkně nahlas. Klimatizace fučí  až moc a my necháváme Hanoj za námi.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Probouzí nás povídání vietnamského páru pod námi, což je znamení, že se blížíme do cílové stanice – městečka Lao Cai na vietnamsko – čínských hranicích. Je teprve šest hodin a my se ještě rozespalí narychlo soukáme z vlaku. Ještě na nádraží sedí za stolečkem maník s cedulí minibus Sapa 30 tis. D. A ni se nenadějeme a už sedíme s dalšími turisty v napěchovaném minibusu. Po cestě ještě v Lao Cai nabíráme nějaké šikmooké turisty, kteří zaplňují již neexistující  místa. Pak už si to šplháme do kopce do 30 km vzdálené Sapy. Nejedeme na žádné nádraží, ale přímo do jednoho z hotelů, kde dostane řidič asi pěknou provizi. Tohle podporovat nemusíme a hlavně je to tu drahé. Jdeme z kopce zpět do centra, kde nám Vietnamka nabízí pokoj za 5$, tak ho jdeme omrknout.  Jde o hotel Cat Cat a Helča bravurně smlouvá na 4$. Bydlíme, pokojí je hezky, se sprchou i TV. Jo konkurence je dobrá věc, ale to je tak možná jediné pozitivum rychle se rozrůstajícího turistického ruchu v Sapě.  Míříme do sprchy a ještě si na chvíli zdřímnout. Moc to nejde, znovuvstáváme kolem jedenácté. Máme hlad, a tak vyrážíme do centra na něco k snědku. Centrum je maličké, přes trh se dostáváme a hlavní ulici, která je lemována hotýlky a restauracemi. Jak vidno, turistický ruch tady opravdu kvete. Je docela teplo, i když už ne tak jako v Hanoji, jsme přece jenom v horách. Je pod mrakem a poprchává. Přesto sedíme venku. Helča si dává bramborovou polévku a rýži se zeleninou a já hamburger. Je to čupr.

S plnými bříšky vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice Cat Cat. Již ve městě potkáváme spoustu malinkatých Vietnamek s červenýmišátky (red scarves), co se snaží turistům prodávat různé suvenýry. Jsou oblečený v tradičních šatech a patří do jedné z minoritních skupin sídlících tady v okolních vesnicích. Vesnice Cat Cat je vlastně takový živoucí skanzen. Zaplatíte 10 tis. D  a můžete projít vesnicí a pozorovat místní obyvatele. Celé to je zasazeno do úchvatné horské krajiny, kdy jsou příkré svahy posety rýžovými políčky, jedno vedle druhého. Rýžeje ve Vietnamu základní potravinou a také jí Vietnam spoustu vyváží. Podmínky pro pěstování jsou zde ideální – teplo a vlhko. Může tak dozrávat i několikrát ročně. A tak vidíme, jak vesničané sklízejí rýži, dávají ji do snopků a pak jí mlátí v takových bednách, až zůstanou jen zrníčka. Ty pak pěkně napytlovat a je hotovo. Procházíme mezi políčky a mezi pár domky ve vesnici. Hrají si tady děti, některé pomáhají na poli. A do toho turisti. Ach jo. Scházíme na dno údolí, kde je malývodopád a okruhem se vracíme pak zpět. Příjemná procházka, jen počasí je trochu mlhavé Zpět do Sapy přicházíme asi v šest, po chvíli na pokoji jdeme do města. U večeře přemítáme o křehké hranici, kdy turismus začne spíše místním škodit, když je v přehnané míře.Tady v Sapě už se tak asi stalo. A to ještě nevíme, co zažijeme zítra.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno si kupujeme dvě sladké housky (10 dongů za kus) a 5 litrů vody (25 dongů). Na pokoji ji pak rozlíváme do menších flašek. Dnes si chceme poprvé půjčit motorku. Na ulici, ve které bydlíme, je hned několik půjčoven s motorkami vystavenými před domy. Včera jsme se jen tak zběžně poptali na ceny. Pohybují se kolem 5$ na den za motorku s řazením, automat pak stojí více. Motorky půjčují i u nás v hotelu, kde nakonec Smlouváme cenu na 4$. A můžeme vyrazit. Není to však jen tak, Honza se musí nejdřív naučit řídit motorku, a tak je pár minut zábavou pro všechny přihlížející. Maníci nás vezmou na benzinku, kde bereme 1,78 l za 30 tis. dongů a jedeme. Držím se Honzy, při řazení div že nenadskakuju půl metru nad motorku. Rozhodně se zlepšuje, ale sem tam to pořádně škytne či zdechne, i po zadním kole jsme chvíli jeli a 2x položili motorku při otáčení na silnici. Asi po půlhodině jízdy krásnou kopcovitou krajinou jsme dojeli do našeho cíle, vesnice Ta Phin. Hned se na nás vrhají krásně oblečené Vietnamky, maličké, s červenými čepci. Jsou dradičně oblečené a bohužel se nám snaží něco prodat. Je jich nejméně pět, tak odoláváme nátlaku a vydáváme se na procházku po vesnici. Dojdeme až k jeskyni, kde za 20 tis. dongů nám chce místní Vietnamec rozsvítit, ale my to neberem a jdeme dál. Celou cestu s námi jde těch pět Vietnamek a neustále se překřikují, zlevňují. Procházíme mezi dřevěnými staveními, po silnici běhají děti a prasata. Celkem smutně vypadá scéna, kdy potkáváme bílé turisty překračující plotky a nahlížející do dřevěných stavení místních obyvatel v obležení hloučku prodávajících domorodých žen. Živý skanzen není nic pro nás. Procházka je to hezká, ale jakmile se blížíme zpět k motorce, stupňuje se naléhání, ženy se překřikují snad jedinou větou, co umí: "Báj samtink from mííí!". Abychom se tedy necítili trapně, rozhodnu se koupit taštičku k ničemu od nejmladší ženy (s dítětem ve vaku na zádech) a od nejstarší. Ze 100 dongů jdeme na 50, pak 2 za 80, 4 za 100, až na 20 a konečná cena je 16 tis. dongů. Nechápou, že si nechceme koupit od všech! Scéna končí tím, že jedna z těch žen nadává Honzovi Vietnamsky, on na ni pěkně česky, ona máchá rukama a naštvaně odchází. Ostatní se smějí. Kdybychom měli báj sámtink from každé, asi bychom se zbláznili.

Jsme rádi že sedíme na motorce. Děláme zastávku a kocháme se výhledem do údolí. Vracíme se zpět do Sapy, máme ještě spoustu času, tak vyrážíme na druhou stranu po silnici do vesnice Thai Bac. Bohužel to není vesnice,ale docela vysoký vodopád hned u cesty. Cesta stále strmě stoupá, jsme přeci jen nedaleko od nejvyšší vietnamské hory Fan Si Pan (3143m). Asfalt zde není, některé úseky jsou rozestavěné. Vyjíždíme až do sedla, bohužel se tady válí mlha, takže výhledy nic moc. Otáčíme se a jedeme dolů. V serpentinách potkáváme cyklistu, dáváme se do řeči, je to Polák cestující sám na kole po celé Asii, na cestě je už 14 měsíců! Moc zajímavé setkání, člověk na cestách opravdu potká spoustu zajímavých lidí...

Protože je teprve něco po čtvrté hodině, jedeme ještě v kousínek za Sapu dolů do údolí. Níže jsou nádherné výhledy do údolí, na rýžová pole, pracující lidi a protější svahy v oparu. Je to nádhera, škoda, že není úplně jasno. Scházíme mezi políčka, mimo turisty, jsme sami. Je tu krásně, člověk by tu dokázal sedět hodiny. Motorku nám nahoře naštěstí nikdo neukradl, a tak ji můžeme v Sapě vrátit. Po sprše se vydáváme na večeři. Honza si dává hovězí a hranolky, já Hot pot - kuřecí maso s jogurtem a aromatickým kořením. Je to moc dobré.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno nás vítá modré nebe. Proto rychle balíme, kupujeme vodu a housku a jdeme hledat někoho, kdo nám půjčí motorku na půl hodiny. Nakonec ji máme po smlouvání za 15 tis. D a už si to frčíme na vyhlídku, kde jsme včera končili. Je sice stále trochu opar, ale i tak je výhled na celé údolí pod Sapou mnohem lepší než včera. Po pár obrázcích jsme zpět v živé Sapě, platíme za pokoj, nahazujeme batohy a vyrážíme do kopce na výpadovku směr Lai Chau. Vykašlali jsme se na místní Vietnamce v agenturách, kteří nám včera tvrdili, že směrem na Lai Chau a Dien Bien jezdí jen jeden turistický bus denně za 15$ a už nic jiného. A tak si to štrádujem, je hezky a horko, pěkně se potím. Po pár desítkách metrů nám zastavuje autobus s nápisem Lao Cai - Lai Cau. Místní autobus, se kterým jezdí Vietnamci. Z 200 tis. D jsme se dostali na 100 tis. za oba, co je snad ok. A už jedeme, ani to nebolelo. Stoupáme stejnou cestou, kterou jsme jeli včera na motorce. Busík je plný spících domorodců. Sedíme úplně vzadu a sledujeme okolní hornatou zelenou krajinu. Cesta je zaseklá do úbočí a neustále se na ní pracuje. Zanedlouho tady bude pěkná asfaltka. Po přehoupnutí přes sedlo začínáme dramaticky klesat. Samá zatáčka, z jedené strany skála, z druhé strany sráz dolů. Asi po třech hodinách cesty d se objevuje městečko Lai Chau, kde nás vyhazují u nádraží. Tam nás hned lifrují k autobusu odjíždějícímu do Dién Bien. Na mapě to vypadá na stejnou vzdálenost, tak se nám zdá trochu podivná cena 107 tis./os. Platíme po dohadování 2x 60 tis. a jedeme. Stále jedeme hornatou krajinou, teď už však po úbočí údolí, kudy teče docela velká řeka. Projíždíme vesničkami a konečně poznáváme alespoň z autobusu ten pravý Vietnam. Dřevěné domečky na kůlech, plechová či rákosová střecha. Před domy na plachtách se suší rýže, jejích pole pak pokrývají zbytek celého údolí. Všude běhají děti a cesta je mizerná. Asi po třech dalších hodinách přijíždíme do Muong Lai a zjišťujeme, že naše mapa je nějaká divná. Na základě toho doplácíme zbytek cesty, opravdu to stojí těch 107 tis. Nemůžeme se to nikde ověřit, protože v LP o této oblasti Vietnamu není ani řádka. Kolem šesté jsme ve městě Dien Bien. Končíme v guesthousu hned u nádraží, kdy po smlouvání máme špeluňku v přízemí za 80 tis. Po sprše zjišťujeme, že pokoj je plný komárů. Utíkáme do města se najíst a omrknout další guesthousy. Jednou restauraci jsme našli v nějakém hotelu, kde měli jen nudlovou polévku, ale nám to po celodenním cestování stačí. Domlouváme se rukama nohama, anglicky tady totiž nikdo neumí. Na trhu zkoumáme tvorečky zavařené v lahvích, jsou to červi a nějací sršni. Mají toho tady spousty. Nakonec jsme se ve stejném hotelu přestěhovali do pokoje ve vyšším patře a hlavně bez komárů. Pod okny nám vyhrává hudba, jsme unaveni a jdeme spát. Zítra se chceme pokusit o přechod hranice do Laosu, snad tam něco pojede.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno zase balíme, a protože recepční spí v entrance hall na přistýlce, necháme batohy pod pultem a míříme pěšky do Válečného muzea. Nejdřív ani moc nevíme, k jaké válce se muzeum vztahuje, ale většina fotografií a materiálů je z roku 1954, kdy Vietnamci za pomoci partyzánských skupin vyhráli na nedalekém válečném poli u Dien Bien válku nad Francouzi, a od této doby se stal Vietnam nezávislým státem – potvrzeno na sjezdu v Ženevě. Tak asi jsem to nepopsala moc přesně, tak si to přečtěme v průvodci. Ho Chi Min přemohl Francouze v květnu 1954 u Dien Bien Phú a vyhlásil nezávislý Vietnam, který vydržel do roku 1956, kdy se rozdělil na Severní a Jižní. Komunistický a antikomunistický. Venku před muzeem jsou tanky, děla a zbytky ohořelých válečných vozů.

Do hotelu jdeme zase pěšky, bereme batohy a vyrážíme směr Laoská hranice. Ukazatel udává 35 km. Tak uvidíme. Hromadná doprava na hranice nepřichází v úvahu, autobus na hranici jede jen jeden v pět hodin ráno. Zjišťujeme, že stopovat se nedá, protože žádná auta k hranici nejedou, a beztak jich tu projede za hodinu jen pár. Nakonec se necháváme ukecat na motorikšu, oba za 200 Kč. Dostáváme helmy a každého z nás si bere jeden Vietnamec. Snad svého Honzu ještě uvidím. Po pár metrech mu spadla přilba. To bude teda jízda. Vůbec se nedržím hubeného Vietnamce, ale přes něj mého batohu, který leží téměř na řídítkách. Honza se taky nedrží, protož drží bágl pro změnu za sebou. Můj řidič musí ještě natankovat benzín. Honza s druhým řidičem jedou dál. Trochu jsem znejistěla, ale po pár kilometrech první dvojici dojedeme. Honza poprosil, aby na nás počkali. Cesta je hrozná, samé serpentiny, prudké stoupání a zase klesání. Sleduji každý ujetý kilometr. Na kopci v horách zastavujeme, asi na bývalé hranici, nikdo tu není. Domluvili jsme se původně na ceně 180 Kč, oni že za 200 nás hodí další 2 km až k čáře. No co nám zbývá.  Zase dostanou, co chtějí.

Vietnamskou hranici přecházíme v pohodě, je tu závora, dva celníci a spousta krav. K laoské celnici musíme pěšky, po území nikoho, v prázdném lese, po kamenité cestě, všude kolem hory. Hmmm, vypadá to zajímavě. Asi po půl hodině chůze vidíme pompézní laoskou celnici, kterou tu nechal postavit Vietnam. Ještě aby nám tu dali víza. Naše mapa říká, že hranice nemusí být otevřena pro individuální turisty. Lonely Planet o oblasti mlčí. Na první pohled to vypadá, že bude vše O.K. Mladý celník si vzal pasy a my čekáme. Čekáme půl hodiny, hodinu, hoďku a půl. Začínáme být nervózní. Jsou už 3 hodiny a pořád nic. V šest zajde slunce, a my jsme v horách. Jakýsi borec, který umí dát razítko, musí přijet ze 40 km vzdálené vesnice. Nakonce trvalo vyřízení víz 4 a půl hodiny. Sympatický hoch nám nabídl, že nás sveze dolů za 40 dolarů! Chachacha. Taková nadsazená částka! To dojdem! Nahazujeme batohy a vyrážíme pěšky. Však možná „něco“ pojede. Zpočátku je to pěkný výlet. Okolo hory, lesy, klid, konečně nějaký pohyb. Pěkná procházka. Jen to slunce, kdyby nezapadalo. Zjišťujeme, že do nejbližší vesnice je to 35 km, hmmm, to asi neujdeme. Taky žádné auto dosud nejelo. Vypadá to nějak bledě. Co teď? Už šlapeme přes dvě hodiny a moc dobře to nevypadá. Přemýšlíme, že budeme spát opřeni zády o sebe na kraji silnice. Do lesa jít nemůžeme, všude můžou být ještě miny. Na poslední chvíli v dáli rozpoznáváme osadu. Už se stmívá. Osada plná chýší, špinavých dětí a chudých lidí. Rukama nohama se snažíme vysvětlit, že bychom tu někde chtěli přespat. Nikdo nám nerozumí. Jako vždy v těchto situacích obdivuji Honzu. Ukazuje na školu , na prosté lavice za nízkým chatrným plotkem, jestli bychom mohli přespat tam. No, no, no hotel. To asi vidíme, že tu není žádný hotel, ne? Nechápou, že nechceme „hotel“, jen místo. Debata pokračuje ještě asi dalších deset minut, špinavé děti si nás prohlížejí a jsme pro ně atrakce. Už je tu asi půlka vesnice. Pomalu to vzdáváme, když najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, z nebe jede auto!!  Asi to jsou celníci z hranice, kterým končí směna, a jedou z práce. Honza se rázně postavil do cesty a nenechal auto projet. Za 5 dolarů nás vezmou do vesnice. Skvělé! Lezeme na korbu auta, a už si to po tmě drncáme přes hory, přes lesy, po strhané cestě přes brody. Samá serpentina, větve se nám míhají nad hlavami. Nikde ani živáčka. Cítíme úlevu, jsme zachráněni. Přemýšlíme, že si domluvíme, abychom mohli spát na korbě. Jsme nadšeni nápadem a tím, že budeme mít zázemí. Auto postupně vysazovalo asi osm celníků, kteří všichni seděli v kabině auta. Jeď nejdál, co můžeš. Nakonec jsme zastavili ve vesnici Namnga, asi 35 km od hranice. Když jsme otočili hlavy doprava, spatřili jsme neonový svítící nápis HOTEL…. Chápete to?

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Včera to bylo opravdu na poslední chvíli. Už jsem nás viděl nocovat někde před chýší. Po sprše ve zmíněném hotelu jsme se prošli po vesnici. Mimo hotelu tam byly opravdu jen dřevěné domky a chýše.  Mimochodem v hotelu jsme měli luxusní pokoj za 10 USD, levnější neměli, a tím se tento pokoj stal nejdražším na naší cestě. Elektřina ve vesnici přestává jít v 10 hodin večer, takže zhasnou všude světla a je po ptákách. Ale to nám vůbec nevadilo.  

Ráno jsme na trhu koupili banány a vodu a šli kousek po silnici za vesnici, snad něco pojede. Hodina odbyla a projely dvě auta a pár motorek. Nic, vyrážíme po svých. Po chvíli chůze se ze zatáčky vyřítil místní busek – náklaďáček s lavicemi v nákladním prostoru. Juchuchů!! Je téměř plný, batohy jdou na střechu a my dovnitř. Za 2 x 20 dongů nás hodí do další vesnice Muong Khua (munkuá). Přistupují další lidé. Po chvíli kodrcání na zadní korbě uvolňuji ostatním místo ve voze a lezu na střechu, kde už společně s batohy sedí další tři mladíci. Alespoň je odsud krásný výhled. Cesta na mapě namalovaná jako docela hlavní je úzká, prašná, hrbolatá polňačka. Všude kolem hory, hory, lesy, sem tam jsme zastavili a nabrali další vesničany tu s bednami od piva a kanystry, tu s pytli rýže, tu s kupou dětí. Helča mohla uvnitř auta pozorovat pravé laoské domorodé ženy kmene Akhá, které mají čepce pošité mincemi a nosí tradiční oděv. Celou takovou rodinu s malými dětmi, které byly očividně unaveny,jako by šlapaly na tento spoj někde z lesa od hluboké noci. Boty neměli. Prostě pravý Laos bez turistů. 30 km jsme se kodrcali asi 2,5 hodiny, ale zážitek to byl na celý život.

Ve vesnici Moung Khuá jsme nejprve museli překonat přívozem řeku, abychom se „nalodili“ do menšího, ale už regulérního autobusu do městečka Oudomxay, o kterém už se zase zmiňuje LP. Jeli jsme podél řeky, která byla očividně před tak týdnem či dvěma pěkně rozvodněná, na březích byla vidět hranice, kdy voda byla tak o 3 metry výše. Nespočetněkrát jsme projížděli místa s částečně strženou silnicí (už asfalt), kde jsme projeli jen tak tak, na jednom místě jsme dokonce museli počkat, až nám bagr alespoň trochu zacelí bahnitou strženou cestu, aby se dala projet. Při zastávce v jedné vesnici k autobusu přiskočily opět krásně zdobené ženy Akhá a prodávaly cestujícím cukety. Do Oudomxay jsme dorazili tak v pět, jen jsme si stihli dát na nádraží rychlé jídlo (rýže s kousky  špeku? A fazolky) a už jsme seděli v ještě lepším, VIP busu až do města Luang Prabang. Prostě když už přesun, tak celý. V tomto klimatizovaném buse se Helenka trochu nachladila. Cesta byla opět samá serpentina. Výhoda VIP busu spočívala v tom, že 2 x „vedoucí zájezdu“ prošel autobus a rozdal „blicí“ pytlíky, které byly hojně spolucestujícími využívány. Do Luang Prabangu jsme přijeli až za tmy, ale ještě při smyslech, protože jsme se nenechali na rozdíl od Japonce oškubat od řidiče túk tuku přímo na autobusovém nádraží a po chvíli chůze jsme do centra dojeli za usmlouvaných 20 tis. kipů.

Unavení po celodenním přesunu jsme se ubytovali v Gesthousu Oudomphone v pokoji č. 1 v přízemí za 50 tis./noc. Po sprše jsme padli a spali. Tak to byla teda akce hranice! Jsme v Laosu!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno nás budí povykující dítě. Respektive samo sebe bavící se dítě. Ráno tedy nic moc, a tak vstáváme a dáváme se dohromady. Jsme v druhém největším městě Laosu – Luang Prabangu, který je známý svými nádhernými kláštery a chrámy. Ještě do poloviny století tady žil král a příslušníci královské rodiny. Většina chrámů otvírá v osm, poté zase zavírá v 11, mají přestávku na modlení do půl druhé.  Navštěvujeme první  buddhistický chrám, vstupné je 20 tisíc kipů. Jmenuje se Wat Vieng Muang a je to opravdu nádhera. Delší dobu hledáme muzeum, což je vlastně ten bývalý královský palác. Bloudíme, protože nemůžeme najít na mapě č. 16. K našemu údivu je muzeum zavřené. Aha, dnes je totiž svátek, jak zjišťujeme. V každém klášteře staví buddhisté loď z přírodních materiálů, kterou krásně ozdobí a nasvítí svíčkami a zítra pustí po Mekongu na počest konce dešťové sezóny.

Na oběd navštěvujeme  indickou restauraci, a poté jdeme vypálit CD s fotkami. Luang Prabang je dost turistické město, potkáváme spoustu „bělochů“. Také proto je tady k dispozici veškeré zázemí, spousta agentur pořádající výlety do okolí, vypalování CD, internet za pár korun a spoustu levného ubytování. Úkol splněn, vydáváme se na obchůzku poloostrova. Zanedlouho dojdeme k dalšímu z Watů. Atmosféra je tu mocná, ta se nám tu líbí. Necháváme se ukecat na projížďku po Mekongu na loďce (ze 120 tis. kipů jsme to usmlouvali na 40 tis.), a tak nás čeká asi 40 minut romantiky. A protože čas kvapí, musíme už spěchat do nejdůležitějšího a nejnavštěvovanějšího chrámu v Luang Prabangu. Jmenuje se  Wat Xieng Thong a byl postaven již v roce 1560. Uvnitř právě probíhá modlitba, tak okukujeme okolí. Je tu náměstíčko, okolo takové malé chrámky a v královské kapli je pak schován 12 m vysoký pohřební vůz. Je obrovský, zdobený a impozantní.  Na zadní stěně hlavním chrámu, který je památkou Unesco, je nádherná mozaika stromu života. Kamínky a zlatý nátěr se na sluníčku krásně lesknou.

Na véču jsme si na trhu koupili pečenou rybu (15 tis.) a bagety. Pořádáme je  pod kopcem, na kterém se tyčí chrám Phu Li. Kolem je plno komáru, takže klidu moc nemáme. Už se stmívá, takže vstup už platit nemusíme. Nahoře u chrámu je krásný večerní – noční pohled na město. Dole se ve tmě kroutí majestátní řeka Mekong. Stejně tak sestup svíčkami osvětleným schodištěm je až mystický. Jsme tu sami, jen tma a svíčky. Cestička vede do dalšího buddhistického kláštera, kde mniši rozsvěcejí další a další svíčky. Nádhera.

Posledním dnešním úkolem je zajistit půldenní tour na zítřek. Rozhodli jsme se zůstat ještě jeden den, protože jsme se dozvěděli o tom zítřejším velkém festivalu – spouštění loďek po Mekongu. To nemůžeme propásnout. Na dopoledne si tedy zamlouváme výlet k vodopádům na slony. Zpět ke gesthousu procházíme velkým nočním trhem, který zabral celou hlavní třídu. Spousta světel, barev a lidí. Mají tady všechny tradiční výrobky, vše je zaměřeno na turisty. I tak je to tu fajn. Helča je ve svém živlu. Pak už míříme do našeho pokojíku a do hajan.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Spíme až do osmi, bereme jen malý batoh a sedíme před guesthousem. Popíjíme čaj a čekáme, až nás vyzvedne maník z cestovky. Máme totiž zaplacený půl denní výlet k vodopádům s projížďkou n slonovi. Přichází tak v devět, později, ale na to už si v Laosu zvykáme, e nic není na čas. Na vše je klídek, pohoda. Jedeme za město, jede s námi i Francouz, co jde na dvoudenní trek do hor. Po vysednutí z auta ještě jedeme  kousek na loďce a už jsme tady. Z kopce se do řeky valí spousta vody a dělá to spoustu malých vodopádů a jezírek. Vypadá to super.  Procházíme se jen tak kolem. Je tady pár dalších turistů a restaurace. Kousek dál je ohrada a v ní tři sloni, žádní obři, ale roztomilí. Jak jsme se sešli skupinka, vyrážíme na procházku po okolí – na hřbetu slona! Já s Helčou na jednom, před námi pár Thajců na druhém a před nimi ještě jeden pán sólo. Jdeme pomalu, vcházíme do vody, kolem nás zmíněné vodopádky. Slon máchá ušima a ovívá nám nohy. Za půl hoďky končíme kolečko, za odměnu dáváme slonovi trs banánů, už se na ně těšil! Obcházíme kolem, lezeme cestičkou  na kopec, odkud je pěkný výhled na řeku a hory. Sever Laosu, to jsou totiž jen samé hory. V ceně výletu máme i jídlo, Helča zatím co já se byl smočit v jezírku, neobjednávala toho tolik, že jsme pak museli krapítek doplácet. Měli jsme rýži, rybu, pompézní kuřecí polévku, kterou jsme už ani nemohli sníst, pivo a laoskou kávu (nic moc). A to bylo vše.

Po návratu do města jsme si šli na hodinku zdřímnout, abychom pak na poslední chvíli stihli prohlídku královského paláce, co byl včera zavřený. Do roku 1975 zde bydlel laoský král, takže tam byly zařízené místnosti, obrazy, dary od jiných státníků a podobně. V tom roce 1975 pak proběhla komunistická revoluce a král byl nucen odejít do exilu. Tak z jeho paláce udělali muzeum. To už si ale ženské v muzeu klepaly na hodinky, že už jsou 4 a že je třeba zavírat! Ani o minutku déle! Pak jsme strávili hodinku na internetu, napsat novinky domů a pak se šli převléct k mama do guesthousu. To už však je ve městě všude spousta lidí, což značí, že se schyluje k velké slavnosti. Dnes je totiž vyvrcholení  již  týden trvajícího festivalu – slavnosti zvané Bun Awk Hansa, což je vlastně oslava konce tříměsíčního období dešťů. Koná se vždy při úplňku v říjnu a den na to – dnes – na něj navazuje Bun Nam, což je spouštění předem nastrojených loděk na řeku Mekong. Před všemi chrámy jsou už loďky připraveny, nazdobeny. Sjelo se spousta lidí z komunit z celého okolí a seřadili se se svými loďkami do dlouhé ulice. A pak už začíná dlouhá promenáda hlavní třídou Luang Prabangu, vždy někdo ze skupiny nese nápis, odkud jsou, pak následuje nějaká hudba či tanec, a poté ji nazdobené loďky. Jedna skupinka za druhou, je jich snad 20, do toho spousta místních, turistů, petard, ohňostrojů a jiného humbuku. Po promenádě se všichni shlukují na prostranství před chráme Diet Thong a po chvíli je jedna loďka za druhou snášena po schodech až k řece Mekong, kde je umístěna na bambusový vor, odvezena doprostřed řeky a puštěna po proudu dolů. Mimo loděk je tady tradicí, že každý má poslat dnešní večer po řece svou malou kytičku se svíčkou, takže voda se hemží světýlky. Všude spousta lidí, zápachu ze světlic, ale atmosféra je fajn. Na cestě zpět si ještě kupujeme nápoj mixovaný z různých druhů čerstvého ovoce, je to moc osvěžující. To byl tedy den. Zítra nás čeká přesun do Vientianu, takže vstáváme brzy.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Tak po včerejším velkolepém zážitku nás dnes čeká dlouhá cest v autobuse. Vstáváme v 5:15, respektive snažíme se zdrchat. Balíme a vyrážíme na autobusové nádraží. Autobus má jet v půl sedmé, ale paní řekla, že v 6 už máme být na nádraží. Podařilo se nám usmlouvat tuk-tuka na 10 tis. kipů.  Na nádraží už to žije. Autobus vyjíždí po sedmé hodině, před námi sedí skupinka Španělů. Podle vzdálenosti na mapě soudíme, že za takových šest hodin jsme ve Vientianu. Brzy jsme však vyvedeni z krutého omylu! Řidič jede rychlostí asi 20 km za hodinu, před každým kamínkem zpomalí, div že nezastaví. Příroda kolem je nádherná, spouštíme se z hor, okolo samé zelené kopce a skály. Ale ta rychlost! Jedeme přece po asfaltce! Uznávám, že jsme zvolili local bus (ještě zde jezdí ty VIP), ale tohle tempo. Zpočátku jsme byli rádi, že jede řidič v horských serpentinách opatrně, ale když už tam budeme? Na oběd zastavujeme v jedné z pouličních „vyvařoven“ pro autobusy, dáváme si oběd – na talíř nám paní dává rýži, 2 druhy zeleniny, Honza si dává něco jako maso, já ukazuji na vajíčko. Tento oběd stojí 10 tis. kipů na osobu a je to docela dobré. Dá se to. Dál pokračujeme stejným tempem, krajina se otevírá, kopce se snižují.  Přijíždíme do Van Viengu, oblíbené turistické přestávky mezi Luang Prabangem a Vientianem. Vystupuje tu 6 turistů, okolí je sice vychvalováno v průvodci, ale my pokračujeme dál. Jsme desetkrát zpocení a přilepení na plastové potahu sedadel. Již po tmě, asi kolem šesté, přijíždíme konečně do hlavního města Laosu, Vientianu. Jsme po 11 hodinách cesty usezení, tak odmítáme motorikšy a jdeme 2 km do centra pěšky. Je pořád pěkně vedro, Honza je stále zpocený. Obcházíme asi tři guesthousy a nakonec vybírám pokoj za 40 tisíc kipů – shared bathroom, ale cena se mi líbí, i pokoj, tak to berem. Budeme tady dvě noci. Po sprše vyrážíme na jídlo. Končíme ve výborné indické restauraci, jídlo je opravdu skvělé. Ještě předtím jsem měla za 9 tis. kipů čokoládovou kostku ze skandinávské pekárny. Mňam. Vientiane je označován za největší vesnici Laosu a asi je to pravda. Je tu klid, téměř žádná auta, nepřelidněno. Tak uvidíme, jak se nám tu bude líbit zítra.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno jsme si trochu přispali, také proč ne, po tom celodenním trápení v autobuse. Když jsme se tedy vypravili, zamířili jsme nejprve k Mekongu, podél kterého jsme došli až k prezidentskému paláci. Bydlí tady sice prezident, barák má velký a bílý, ale všude kolem je spousta odpadků. Na ulici si pak Helča všímá Laosanky v červeném triku. Má na něm bílý nápis Seliko a.s., Olomouc!!! Chvíli žasneme a pak si ji jdeme nadrzo vyfotit, to se jen tak nevidí. A to už jsme u první dnešní turistické zastávky – chrámu Si Saket, postaveného v roce 1819. Tento chrám jako jediný přežil vydrancování Vientianu Siamy v roce 1828. Vypadá opravdu staře, potřebuje rekonstrukci, takže přispíváme něco do kasičky. Kolem dokola chrámu je takové podloubí ukrývající na 2 000 stříbrných a keramických obrázků Budhů a také na 300 sošek ze dřeva, kamene či bronzu. Jeden tam chybí, tak si sedám místo něho a děláme fotku v „plném stavu“. Za chrámem je ještě zajímavá budova ukrývající dřevěnou 4m vysokou knihovnu, která dříve ukrývala svaté knihy buddhismu.

Máme už hlad, takže míříme směr trh. Cestou posíláme na poště pohledy. Na trhu se to hýří jídlem,, ale také ostatními věcičkami. Dáváme si bagetu plněnou zeleninou a masem, k tomu vodu, sedíme u stolku a pozorujeme okolní rumec. Je už pěkné vedro, takže jsme rádi, že jsme ve stínu. Pak jsme si každý koupili triko Laos a pěšky došli až k místnímu vítěznému oblouku, což je taková zanedbaná betonová stavba ukrývající vietnamskou tržnici, jako vystřiženou od nás. Šplháme po schodech nahotu, odkud je výhled na laoské hlavní město. Je zde jediná mnohapatrová budova, takže to vypadá spíše jako větší vesnice. Ale to se jistě v blízkých letech změní.

Od oblouku se za 10 tis. kipů necháváme zavést ke zdejší největší památce – chrámu Pha That Luang. Je celý zlatý a na sluníčku celý září. Jde vidět už zdaleka. Vstupné je pouhých 5 tis. kipů. Obhlížíme chrám, který byl na základech jiného chrámu, který tady stál již ve 3 století př. N. l., postaven v roce 1556. Je to symbol buddhismu a laoské suverenity a jeho stupa je vysoká 45 metrů. Jak procházíme naboso po trávníku kolem chrámu, zaslechli jsme češtinu. Dvě holky cestují 3 měsíce po skoro celé Asii. Hodili jsme slovo a pak se nechali tuk-tukem  odvézt zpět do města.

Do národního muzea nakonec nejdeme a radši jsme znovu zašli k Mekongu. Je zde jedna venkovní  restaurace vedle druhé, vždy před nimi v neckách ryby a krabi, které Vám rádi uvaří. Jen tak do ruky jsme si dali smaženou rýžovou kouli, moc dobrá. Spousta restaurací je však zavřená a zpustošená, kolem spousta odpadků a plastů, což připisujeme asi nedávné velké vodě, která tady řádila. Její následky jsme pozorovali na severu Laosu. Jdeme zpět na místní náměstíčko, fakt je to tady takové malé a poklidné. Objevujeme obchod, kde mají věci z Evropy, sýry, mléko, salámy, dokonce i chleba! Asi pozůstatek francouzského vlivu tady ve Vientianu, stejně jako bagety. Vientiane byl totiž hlavním městem francouzského protektorátu na začátku 20. století. Tak jsme si dali jogurt a mléko a jen tak seděli do setmění na náměstí a psali deník.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Vstáváme v půl šesté. V šest vycházíme z guesthousu  hledáme tuk-tuka, co by nás za přijatelnou cenu hodil na 9 km vzdálené autobusové nádraží. Taky nevím, proč je to tak daleko. S tuk-tukáři to tady není tak lehké. Všichni se domluvili a pro turisty si vytvořili ceník se samozřejmě značně nadnesenými cenami. Na nádraží to podle něj má stát 60 tis. kipů (120 Kč!) Pár takových odmítáme s úsměvem. Víme, že to půjde daleko levněji. Dojdeme až na náměstí, kde je jich alespoň pět. Zase 60. Říkám, chlapi, za 30 nás tam přece někdo musí v tuhle hodinu hodit. Chvíli nic a pak se jeden zlomil a už jedeme. I tak to je pro něj velmi slušná cena.

Na nádraží hned objevujeme autobus do města Lak Sao, kam skládáme batohy a jdeme si koupit něco na zub. Ze včerejška máme tuňákovou konzervu, tak si kupujeme 3 bagety.po třech kipech a pak na ochutnání kynutý knedlík s houbo-masovou náplní. V sedm vyjíždíme. První část trasy vede údolím Mekongu, poté se stáčí po silnici číslo 8 do hor. Silnice se točí do kopce, jsou zde krásné výhledy. Vystupuje ještě před Lak Saem, ve vesnici Na Hin. Je půl dvanácté a je už pěkné vedro. Zahlédneme znak informačního centra. Je to chajda, kde nám paní s omezenou angličtinou říká, že ve 2 odpoledne by měl odjíždět od místního trhu bus směr vesnička Kong Lo, našeho dnešního cíle. Děkujeme a jdeme tedy k trhu. Před ním už stojí nám známý náklaďáček s lavicemi na korbě. Dáváme si tam batohy a jdeme na obchůzku. Je sobota, na trhu to však asi vypadá každý den stejně. Je to takový velký hangár se stolečky a nabídkou převážně zeleniny, ovoce a jídla. V okolních garážích-obchůdcích si pak lze koupit téměř úplně vše, na co si vzpomenete. Jsou zde vidět televize, motorky, budíky, sešity, drogerii, prostě vše. Máme hlad, tak procházíme trhem. Za pár drobných dostáváme do igelitového sáčku hrst rýže a klobásu. Když si sedneme a začneme baštit, přispěchá paní i s talířky. Klobása má zase citrónovou příchuť, je to tady nějaké zvláštní populární koření, které dávají téměř o všeho. Dále kupujeme vodu a velký trs banánů za 3 tisíce kipů.  Jsme vybaveni, jdeme k busu.

Ve dvě hodiny je nás pět, co chceme vyrazit do Kong Lo, nebo alespoň tím směrem. To se řidiči moc nezdá, takže čekáme. Vyrážíme až ve tři, je nás o dva více. No, vyrážíme, Děláme okružní jízdu vesnicí. Zastavujeme, nakládáme televizi. Zastavujeme podruhé, tentokrát pro rybu na večeři. Třetí zastávka – potřebujeme přece natankovat, ne? Tak na co jsme čekali tu hodinu navíc? Náš mozek to nebere. V Laosu mají na všechno čas. Konečně vyrážíme. Dle informací by 50 km mělo cesty mělo být již po nově postavené asfaltové cestě. První úsek je však bez asfaltu, na dalším se pracuje, dále už asfalt je. Projíždíme nádherným údolím, samotná cesta je super zážitek. Vpravo i vlevo jsou docela vysoké zelené hory  a mezi nimi několik km placaté údolí, což místní hned využili a přeměnili na jedno veliké rýžové pole. Práce na políčkách je v plném proudu. A tak pozorujeme lidičky se srpy, jak ručně řežou jeden trs rýže za druhým. Jak projíždíme, děti na nás mávají a smějí se. Prostě idylka. V Kong Lo, vesničce na samém konci údolí, jsme v půl šesté. Jsou zde samé dřevěné a bambusové domky na muřích nohách. Řidič ukazuje, že máme jít do vesnice, že se nás tam někdo ujme. Tak jdeme. Skoro nikdo tu však není, jen pár dětí. Všichni ostatní totiž ještě pracují  na poli. Nakonec jsme objevili dědu téměř bez oka, který nás se svými pár anglickými slovíčky zavedl do jednoho z domů. Za 50 tis./os. Zde můžeme přespat u zdejší rodiny. Říká se tomu homestay. V ceně je zahrnuta i večeře a snídaně. Shazujeme batohy a zdravíme malé holky, co tady asi bydlí.

Vyrážíme však ještě ven, než se úplně setmí. Jdeme se projít mezi políčka, míjíme spoustu vesničanů vracejících se z celodenní práce na poli.  Pracují opravdu od rána až do setmění. Kocháme se, okolí je tady opravdu nádherné. Po návratu do vesnice trochu tápeme, je už skoro tma, ale holky si nás našly a dovedly až k tomu správnému domu. Zdravíme se s paní domu. Máme připravenou večeři, kopec výborné rýže se zeleninou. Jsme ve velké místnosti v patře, která slouží jako obývák a ložnice dohromady. Je to přepaženo závěsy. My máme ustláno na matraci v „obývákové“ části. Vedle už je jen kuchyně. Jednoduché, ale účelné. Nechybí tady televize ani lednička. Majíčtyři holky v rozmezí 3 – 12 let. Nejstarší se tváří, že angličtina nee, pak ale vytahují sešity ze školy a Helča s ní prochází první lekce. Naše slovní zásoba je bohužel  laštině omezená, je to škoda. Tak jim alespoň ukazujeme fotky z průvodce z ostatních míst z Laosu a Vietnamu. Je to fajn. Děláme fotky, maminka je vedle v kuchyni u ohně. Pak nám roztahují moskytiéru a jdeme spát. Všichni v jedné místnosti.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Vstáváme v půl sedmé. Na snídani máme připravenou opět horu nudlí. Před tím, než začneme jíst, dostáváme od rodičů na ruku provázek a pronáší se modlitba. Na sedmou máme domluvený sraz u vody. Dva průvodci přicházejí o půl osmé, jinak je vesnice už opět pázdná. Nasedáme do dřevěné loďky. Ještě předtím platíme 100 tis za loď plus 2x 5000 za vstup a jedeme. Po pár minutách řeka nekompromisně směřuje do velké hory před námi. V té hoře je díra, co je vstup do naší jeskyně. Řeka si tu vyhloubila svoji cestu skrz horu. Vjíždíme do jeskyně. Jen co zmizí denní světlo z dohledu, jsme odkázáni pouze na baterky své a našich průvodců. Všude je tma tmoucí. Jedeme po řece, která se kroutí všemi směry nad námi je tak 10 m, místy se však otvírají obrovské sály daleko vyšší a širší. Svítíme si na velké krápníky, kromě nás tady nikdo není. Nasáváme tuto atmosféru plnými doušky, ten prostor je ohromující. V jednom okamžiku zastavujeme, vystupujeme a jdeme se projít. Otvírají se před námi další zákoutí jeskyně plné velkých krápníků, stalagmitů, stalagnátů i stalaktitů. Děláme nějaké fotky, ale spíš se kocháme. Pak pokračujeme dál, projíždíme celou 8 km dlouhou jeskyni až na druhý konec. Jsme nadšeni, jednou to bude opravdu prvotřídní turistická atrakce plná světel, dnes to tady máme ale úplně sami pro sebe. Po malém oddechu na břehu projíždíme celou jeskyní i nazpět, jen čirý průjezd trvá celých 40 minut!

Děkujeme průvodcům, loučíme se s „naší“ rodinou a jdeme se poohlédnout po nějaké dopravě zpět do Na Hinu. Auto, kterým jsme přijeli včera už tady není. Žádný jiný dopravní prostředek v dohledu není. Když v tu se z vesnice vyloupl podnikavý Laosan. Že prý nás do Na Hinu za 150 tis. kipů odveze na valníku zapřaženém za traktůrek. Moc jiných možností zdá se nemáme, nabízíme mu 100 tis., což přijímá. Bůh ví, jak dlouho bychom tady taky mohli ztvrdnout. Odbíhá pro povoz, nahazujeme batohy a už si to kodrcáme. Cesta ubíhá docela dobře, za nějaké dvě hodinky jsme s pěkně protřesenými zadnicemi v Na Hinu. Počasí se trošku zatáhlo, ale zase není takové vedro. Když stojíme na silnici a stopujeme, spustí se mírný deštík. Asi po půlhodině nám staví místní rodinka. Místo mají jen na korbě, naskakujeme a už si to šviháme směr Lak Sao. Cestou se pěkně rozpršelo, takže jsme vytáhli pláštěnky. Když vystupujeme, nic po nás ani nechtějí, nebo se jim nás zželelo kvůli tomu dešti.

Ještě jsme se ani nesrovnali do pláštěnek a už se na nás vrhla ženská, jestliže jedeme na hranice s Vietnamem. A my že jedeme, takže jí srdíčko zaplesalo, evidentně chtěla ušetřit za sdílené taxi. Chtěli po nás 2x5 USD, což na těch zbývajících 35 km bylo dost. Měli jsme posledních 46 tis. kipů, které jsme ji pořád ukazovali. Ještě jsme se bavili s osamoceným Japoncem, který jel opačným směrem a evidentně byl rád, že vidí nějaké turisty. Nakonec jsme za ten zbytek peněz na hranice ve vytrvalém dešti dorazili v pět hodin. Opět hranice v horách, bonus navíc byl déšť a hustá mlha. Alespoň asfaltovou cestu tady mají. Po převlečení do suchého a plných bot dostáváme za úplatu 1 USD výstupní razítko. Tak to byl teda Laos!!

Na vietnamské straně zvané Cau Treo, po vyplnění formuláře, jsme zaplatili za vstupní razítko stejnou dolarové platbu. Není to sice oficiální a pohraničníci na žádné peníze nemají právo, ale hádejte se s nimi, když už jste dali pas z ruky. Víza už jsme měli vícevstupová z dřívějška, takže nic nebránilo našemu opětovnému vstupu do Vietnamu. Mezitím se však setmělo. Prší, hranice je mrtvá, nikde nikdo. Potkáváme jen šíleně páchnoucí auto plně naložené psy v klecích. Kampak asi jedou a kde skončí?? Napadá mě malá paralela: „Žádné orly jsi neviděl“. „Drž hubu, nebo ti useknu ruku“!!

Situace vůbec nevypadá růžově, nevím vůbec, kde bychom tady v horách po tmě a v dešti hledali střechu nad hlavou. Ale my se řídíme heslem, že Vždy to nějak dopadne. Jako z nebe se najednou vyloupl Vietnamec, který nám nabízí, že nás sveze jeho autem. Díky naší prvotní obranné nedůvěřivosti k těmto nabídkám ho nejprve odmítáme. Klasika: „Něco pojede“. Až jeho druhý pokus o chvíli později a po dotazu, zda bude chtít peníze (ne), přijímáme. Ocitáme se u auta s vyloženými krabicemi, kde pohraničníci prohlížejí jejich obsah a důležitě se rozmýšlejí, zda pustit či nepustit přes hranici. Scéna jako vystřižená od nás z před třiceti let. Nakonec vše dopadlo a naše batohy byly naloženy do auta. Sedíme uvnitř. Náš Vietnamec vepředu, jeho řidič za volantem, vzadu my a mezi námi široce rozkročený uniformovaný celník. Vezeme ho dolů domů. Při zastávce u jediné civilizace tady u hranice – hospody, kde náš Vietnamec mizí se štosy bankovek uvnitř a vedle nás stojí ten kamion se psy, máme pocit, že to jsou mafiáni a překupnicí se psy. Vzadu ještě seděl druhý řidič na přídavném sedátku. Během zamlžené jízdy serpentinami dolů z hranice Cau Treo hraje DVD koncertu Queen, Freddie zpívá na plné kule It`s a kind of Magic a tupý celník nám ukazuje triumfálně obrázky blondýnek v plavkách ve svém mobilu. IQ tykve…Naštěstí vystupuje v prvním městečku, z Vietnamce se klube doktor jedoucí až do Hanoje. Vyhodí nás ve městě Vinh. Po další hodině, kdy se venku čerti žení a padají proudy vody, zastavujeme na jídlo. Jsme zváni, začínají několikachodové vietnamské hody. Ryby, kuře, různé druhy zeleniny, tofu, omáčky, rýže a další. Říká, že příští rok možná pojede do ČR, takže mu pozvání můžeme oplatit. O.K. Vypadá na prvního slušného Vietnamce na cestě. S plnými bříšky pokračujeme v cestě. Kaňkou trochu je, když projíždíme kolem nehody, kdy cyklista leží na zemi a my jen projedeme dál. Přitom on je doktor. Naše rozpaky se snaží zahnat slovy, že mobilem zavolá policii. Do města Vinh přijíždíme už pozdě, klube se z něho 4 milionový drobeček! Tak jsme rádi, že nám našel a domluvil hotel za cenu 10 USD, kde zůstáváme. Hlavně že jsme tady. Jsme rádi za postel a teplou sprchu. Zpětně si uvědomujeme, že jsme taky mohli zůstat po tmě na deštivé hranici….

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Ráno vstáváme docela pozvolna, nespěcháme, protože si neuvědomujeme, že nás čeká 350 km. Při placení se snaží Honza rukama nohama domluvit, kde je tady autobusové nádraží, a kolik má stát lístek do Hue. Údajně 100 tis. dongů.  Jdeme směrem, který nám hoši ukázali a brzy si všimneme, že po ulici jede mnoho autobusů s cedulkou Saigon. Stopuji tedy jeden z nich, naháněči vesele mávají a už jsme v autobuse. Kam si máme sednout? Zadek autobusu je úplně narvaný, od střední části sedí šikmoocí bubáci po třech nebo po čtyřech na sedadlech pro dva.  Jeden z tlupy veledůležitých naháněčů vylifroval nějaké lidi dozadu a na druhou edačku posadil nás. Nemáme si kam dát nohy, sedadla jsou tak blízko u sebe. Tak jsme se konečně usadili a vstřebáváme atmosféru local busu. Zanedlouho to začne. „Pay 500 tis. dongů!“ „Ne ne, to je moc! V hotelu říkali, že by to mělo stát 100 tis.  I to je možná hodně.“ „Pay 400 tis!“ Tak to pokračuje dál, asi 15 ti minutové smlouvání. U částky 300 tis. říká paní vedle mě, že to je OK. Ona platila do Saigonu 400, bohužel nevím, jestli z Hanoje, nebo Vinhu. Pokud z Hanoje, natáhli nás dost, pokud z Vinhu, natáhli nás tak jak tak. Po zaplacení a krátké jízdě naznačuje naháněč Honzovi, že si má sednout o sedačku dál, kde už dva lidi sedí. Honza mrmlá, ale co má dělat. Sedí na půlce zadku. Vedle mě si sednul jeden z té tlupy přiblblých naháněčů, kteří hýří vtipem a neustále se něčemu řehtají. Největší mafián má dvousedačku pro sebe, sedí s nohama nahoře. Tím vypadá přední část autobusu docela volně, takže když míjíme několik policejních kontrol, autobus nepůsobí přetíženě, i když už dozajista je. Po zaplacení jsou lidi lifrování dál do autobusu – tam si někam sedni. Tím vznikne místo pro novou oběť. Jedeme po silnici č. 1, hlavní silnici táhnoucí se po celém dlouhém pobřeží Vietnamu mezi Hanojí a Saigonem. Rychlost dosahuje max. 40 km/h. a neustále zastavujeme. Oběd a s ním spojená přestávka by ještě šla, ale výměna kol u autobusu je pro Honzu silné kafe,  a to ještě neví, co ho čeká. Na oběd jsme měli v místní vývařovně pro autobusy (jde o takové garáže kolem silnice a je jich tady spousty) rýži, zeleninu, trojúhelník a omeletu. Většina turistů si pro cestování tady ve Vietnamu koupí Open ticket. Jde o otevřenou jízdenku na autobusy u jedné ze specializovaných společností. Funguje na trase mezi Saigonem a Hanojí a cestu lze kdekoliv přerušit. Jezdí se pěknými autobusy, které je dovezou z hotelu až zase do části, kde jsou hotely pro turisty. Pravděpodobně jde i o nejlevnější verzi, protože jak jsme poznali, Vietnamci se vás snaží v každé situaci pořádně nekompromisně oškubat. Chce to pevné nervy. Určitě jsou open tickety nejpohodlnější způsob cestování po Vietnamu, ale rozhodně to není Vietnam, protože s místními obyčejnými lidmi člověk v těchto autobusech vůbec nepřijde do styku. Tím pádem na turisty nejsou místní zvyklí, a tak ostatním trvá oběd poněkud déle – sledují totiž zajímavé představení s názvem „Jak jedí běloši“. Zanedlouho proběhla již zmíněná výměna pneumatik, kdy se ti tutani plazili pod autobusem, pak několik přestávek a větší přestávka znovu v jedné jídelen na večeři. Záchody jsou tak nechutné, že není třeba je popisovat a další příšerný prostor za nimi je vyšší třídou oněch záchodů. Večeři si nedáváme. Modlíme se, ať už jsme v Hue. Nasedáme znovu do autobusu, jedeme těch 350 km už 9 hodin, tak už tam přece musíme být! Honza naštěstí sleduje cestu. Na jedné z křižovatek najednou borci že máme vystoupit, že tady Hue. Tady? Před cvhíví byl ukazatel Hue 18 km. Tohle není Hue. Nevystoupíme. Začíná dohadování. Venku už je tma a hustě prší. Zaplatili jsme 300 tis. do Hue, přeplatili jsme, tak chceme do Hue. Autobus se rozjel. Následují malůvky obchvatu Hue, což nám samozřejmě došlo, nám se nelíbí cena ještě víc a chceme něco vrátit. Autobus ujel pár dalších kilometrů a znovu tatáž situace. Tady máme vystoupit, prý Hue 2 km. Honza trvá na tom, že chceme být zavezeni až do města, že nás tedy neměli do autobusu vůbec nakládat. Pak přijde největší nejdrsnější prďola, který měl v autobuse slovní dosti ostrou přestřelku s jednou paní, která se nechtěla přemístit z přední části autobusu do zadní a rukou ukazuje, že máme vypadnout. Docela se bojím, aby Honzovi jednu neuvalil, tak vystupujeme do tmy a do deště. Autobus odjel. Tak, a co teda teď. Leje jako z konve. Snažíme se najít na mapě. Jsou tu dva maníci s motorkami, kteří se nabízí, že nás každého za 5$ odvezou. Za tolik, a kolik nás bude teda stát celá ta cesta? To dojdem. Tam za tím kopcem to musí být. Pán v plném autě říká, že to je 5 km. Hledáme baterku a vyrážíme. U prvních příbytků zjišťujeme, že jdeme špatně. Padají trakaře. Motorkáři nás opět dojeli. Dohadujeme cenu. Ok, za 100 tis. dongů nás hodí do Hue k Citadele.  Nasedáme každý na jednu motorku a frčíme. Ukazatele Hue 10 km, tiše polknu a děkuji všem na sětě, že tam ti chlapci s motorkami vůbec byli. Slovník nadávek na šikmooké šmejdy se rapidně rozšiřuje.

Při hledání hotelu nás zlanařili do Noc Binh Hotelu, pokoj za 6$, ani nesmlouvám a bereme to. Večeře v podobě 2x hranolky, steak a nudle se zeleninou, pivo a fanta ve fantastickém levném Minh a Coco Mini Restaurant nám nasadí a svět růžové brýle. Vždycky to nějak dopadne…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Počasí se bohužel přes noc nijak moc nezměnilo. Stále prší. Dáváme se u nás v hotelu vyprat prádlo, bereme deštník a pláštěnku a vyrážíme do města. Nedá se nic dělat. Jdeme přes most ke zdejší Citadele, jak říkají několikakilometrovému opevnění obehnaného vodním příkopem. Výstavba začala v roce 1804 za vlády prvního z třinácti vládců dynastie Nguyen – Gia Longa. Uvnitř této mohutné stavby se skrývá další malá citadela. Za 2,5 km dlouhou a 6 m vysokou zdí se rozkládá Zakázané purpurové město (Pyrole City) Vstup sem je docela vysoký – 55 tis. dongů na osobu.  Tady se nachází většina staveb, využívané panovníky jak pro soukromé, tak pro veřejné, ceremoniální účely. Během dopoledne procházíme postupně dnes stále ještě značně poškozené a zchátralé stavby. Až do roku 1945 zde bydlel poslední panovník dynastie, během americké války však město značně utrpělo bombardováním. Dnes se Vietnamci společně s Francouzy snaží o rekonstrukci paláců, ale s tempem co jsme viděli (spíše spánek než práce) jim to bude ještě chvíli trvat. Některé budovy, jako třeba divadlo či velký ceremoniální palác je však už pěkně opravený. Za peníze je tu možnost se navléknout do hábitu panovníků a nechat se vyfotit na trůnu, což jeden anglický turista pro pobavení všech ostatních udělal…

Stále zatažená obloha, sem tam prší, sem tam ne. Jdeme zpět přes řeku Song Huong, na oběd do stejné restauračky, jako včera na večeři.  Stále prší, ale to nás nerozhodí. Kousek od hotelu si půjčujeme motorku za 40. tis. dongů  a vybaveni pláštěnkami vyrážíme zase po památkách. Když takhle můžou jezdit miliony Asiatů, tak my můžeme taky! První si to frčíme k Thein Mu Pagodě, kde se to hemží turisty, je to prý jedna z nejvýznamnějších staveb svého druhu ve Vietnamu. Byla postavena už v roce 1601. Chodíme v pláštěnkách a s helmami na hlavách, takže jsme docela populární. Je to tu docela pěkné, a když se zajde až úplně dozadu k zadní zdi, je odsud vidět obrovský hřbitov široko daleko.  O chvíli později k němu zajíždíme i na motorce. Jen dvě zatáčky a je zde jiný svět. Turisti nikde, obyčejná vesnice s bahnitou cestou a spoustou dětí kolem. Odsud přejíždíme na druhou stranu města (podle mapky z restaurace). V okolí Hue jsou ve vzdálenosti 2-16 km rozesety rezidence a hrobky jednotlivých panovníků dynastie. Úplně náhodou zastavujeme u buddhistického kláštera, kde právě probíhá modlitba mnichů. Jen tak tu sedíme a posloucháme zpěvy a bubnování človíčků v oranžových hábitech. Je to moc fajn.  Pak už přejíždíme ke komplexu panovníka se jménem Tu Duc. Je zde spousta různých staveb, kde bydlel, rozjímal u jezera, psal básně a nakonec tu má i svou hrobku. Kdyby svítilo sluníčko, tak by to tu bylo asi moc fajn. Ale když je tak ubrečeně. Během zpáteční cesty do města se setmělo, trošku jsme zamudrovali, ale nakonec jsme se našli a před šestou vracíme motorku. Po sprše jdeme na večeři, nechce se nám nic hledat, takže zase k sestrám do Coco Mini. Bohužel jsme nuceni probrat až do konce naši cestu, protože dnů už nám moc nezbývá. Budeme muset krapítek zrychlit, abychom to do toho Bangkoku příští týden stihli. Kdo mohl tušit, že cesta zdejšími autobusy bude trvat tak dlouho? Proto se rozhodujeme koupit lístky do Hoi Anu na zítřek a hned na večer pak dále do Saigonu. Kilometrů zbývá ještě dost a dost, takže to urychlíme přesnočními spoji.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Budík nám zvoní v 7 hodin ráno. Na půl osmou je totiž Honza domluven s panem ze včerejší noční kanceláře, že mu dnes ráno dá lístky a informace, odkud autobus z Hoi-Anu pojede do Saigonu. Tak Honza vyřizuje lístky, do toho stále ještě nemáme zpět věci, co jsme si nechali vyprat tady v hotelu. Na recepci se jeden mladý pár dohaduje ohledně svého prádla, protože to mají mokré.  Prší celý včerejšek a dnes ráno taky, sušičky tu asi nemají. Obávám se, že budeme mít stejný problém. A taky že ano. Přináší hodně vlhké prádlo a nám má za 10 min. odjíždět autobus. Šaty mám mokré. Hádáme se o peníze, nakonec Honza řekne, že jestli chtějí vrátit klíček od pokoje, ať nakulí peníze. Vrátili nám tedy 30 tis. dongů (12 tis. za/kg). A to jsme ještě později zjistili, že jsme v tom hotelu nechali deštník! Jedeme turistickým busem s dostatečným místem pro nohy, pouze s několika turisty, takže mám prostor vlhké prádlo rozvěsit. Objíždíme ještě město po dalších hotelech a asi o půl deváté vyjíždíme z Hue. Cesta je pohodlná na oběd zastavujeme také v jedné z vývařoven pro autobusy, ale tentokrát pro turisty, tedy vše asi o 10 úrovní výše, s jídelním lístkem a podobně. Honza si dal vegetable rice za 30 tis. dongů. Asi o půl jedné přijíždíme do Hoi Anu. Hory zadržely oblačnost, po delší době vidíme slunce! Čeká nás krásný a teplý den! Batohy necháváme v cestovce, kde máme přijít v šest večer, odtud pojedeme spacím busem přes noc a den do Saigonu. Po příjezdu a kontrole lístku nás ještě čeká poměrně velký šok, že lístky na noční bus mám až na zítřejší den. Nevím, zda zabrala hrozba, že spěcháme do Saigonu na letadlo a chceme vrátit peníze, každopádně jeden telefonát to spravil. Jedeme tedy dnes a můžeme vyrazit do města.

Hoi An je roztomilé městečko. Má svoji dlouhou historii, dříve se jmenovalo Faifo a bylo důležitým mezinárodním obchodním přístavem už od 17. století. Jakoby se tu zastavil čas. Romantické uličky s nízkými přístavními domečky jsou úžasné, a tak atmosféra. Takový klídek tu je, pokud tedy pominu časté volání Hello či dotěrnější Buy something. Tradiční domky mají dnes v přízemí většinou prodejny šatů, obrazů, suvenýrů, dřevěných sošek. Každý se snaží něco prodat. Strach tu o ně nemám, turistů jsou tu mraky a s přibývajícím hodinami jim přibývají igelitky.  Určitě bych si to tu s nakupováním taky užila, ale na to čas není. Za japonským zastřešeným mostkem z roku 1593 nás v jednom obchůdku zaujal obraz – dvě Vietnamky jedoucí na kole zezadu. Večer před odjezdem se pro něj vracíme. Za 40$ se nám podařil usmlouvat jen na 8$. Ale je nádherný. Ve Starém Městě, které je na seznamu Unesco, je i několik významných kostelů, muzeum tradiční keramiky, a hlavně významné staré původní domy, např. Tan Key House, kde dodnes bydlí jedna rodina, stejně jako v ostatních domech, kde všechny rekonstrukce musí být provedeny s citem a v původním duchu. Jen tak si město uchová svoji atmosféru. Při toulání zkoušíme různé speciality: ořechy jako sladkou placku, pytlík slaných ořechů, banánové plátky smažená na oleji, neznámé ovoce, něco jako hrozny.

Hoi An je i gastronomickým rájem, pořádají se tu rozličné kurzy vaření. Od LP si necháváme poradit a nejistotu míříme do Dac San Hoi An restaurace a objednáváme vyhlášené Banh Xeo – rýžové plněné placky, dále Cao Lai – něco jako nudle se zeleninou, klíčky, nahoře plátky masa a ještě jedno jídlo. Vše za 90 tis., včetně pití. Večeře byla výborná, jdeme ještě mrknout k řece, a pak už do kanceláře čekat na bus. Honza je trochu nervózní, že nám to ujelo, ale vše je ok. Přijíždí pompézní sleeper bus kde na nás zbyla místa vzadu dole. Ještě jsme ničím takovým nejeli, sedadla jsou rozmístěna tak, že se roztáhnou a vzniknou z nich postele. Vypadá to, že tu i usnu, místa je tu docela dost, jen Honzovi trčí nohy ven. Jedeme.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Autobus byl opravdu v pohodě. Spali jsme až úplně vzadu dole, kde je vedle sebe pět lehátek. Mimo šikmookého páru jsme vyfasovali přiopilého Španěla z Barcelony. Tedy Katalánce, dle jeho slov. Se sluchátky na uších neustále hlasitě komunikoval a okolním dámám nabízel svojí poloviční španělštino-angličtinou masáž.  Ráno v šest hodin jsme dorazili do města Nha Trang. Řekli nám, že máme vystoupit, že do Saigonu se pokračuje v 7:30 jiným autobusem. Když už jsme byli venku, všimli jsme si, že jezdí ještě jeden autobus do Saigonu, a to v 8:30 večer. Šli jsme se jen tak zeptat, jestli by to nešlo náhodou přehodit. Paní nad papírem ani nemrkla, zaškrtla poslední dvě volná místa ve sleeperu v 8:30, přepsala nám jízdenku a my nečekaně získali den v Nha Trangu Super! Místo celodenního sezení v buse máme celý volný den! Po přebalení jsme je s malým batohem vyrazili do města. Nha Trang je známý hlavně svojí dlouhou písečnou pláží, takže jsme šli přímo tam. Je sedm, a Vietnamci cvičí na pláži. Poté vyrážíme k pagodě Long Son. Je to necelé 2 km. Cestou narážíme na pekárnu plnou skvěle vypadajících sladkých a slaných dobrůtek. Mají tu i ceny a ty jsou nízké, takže za dvacku mám plný pytlík na snídani. Mňam. Jdeme také kolem vlakového a po chvíli i autobusového nádraží, a protože máme spoustu času děláme si sondu do četnosti spojů a srovnání ce. Samotná pagoda je podobná těm ostatním, co jsou tady v JVA k vidění, klasická střecha s draky, je zde i mozaika. Stále tady však bydlí mniši a hned v sousedství je škola, odkud se ozývá zpěv z hodiny hudební výchovy. Schody za pagodou vedou na vrcholek, kde je socha obrovského bílého Budhy. Po těch několika schodech jsme tak schvácení, že si kupujeme kokosový ořech a pod Budhou si dáváme pohodovou snídani.  Jsou odsud i pěkné průhledy na celé město.

Při cestě zpět nás na rušné ulici přepadnul svižný deštík, před kterým se ukrýváme opět v nádražní budově. Po chvíli však ustává, takže se pomalu vracíme na pláž. Děláme ještě zastávku u katedrály Notre Dame, docela pěkném nově vypadajícím katolickém kostele. Je jedenáct a ve městě je plno šikmookých dělníků ve žlutých přilbách. Všude kolem pláže se tady totiž staví. Rostou výškové budovy hotelů, dělníci mají zrovna přestávku na oběd. Nebude to dlouho trvat a z Nha Trangu bude drahé turistické letovisko.

My si nacházíme skupinku bělochů a rozděláváme na plážových lehátkách své útočiště na odpoledne. Počasí není prvotřídní, ale co se dá dělat. Voda je teploučká. Zbytek odpoledne se jen tak povalujeme, jednu chvíli jsme rádi, že jsme pod bambusových přístřeškem, když se strhne přeháňka.  Helča tráví dlouhé minuty ve vodě, jó, to je její. Asi v pět to balíme. Nacházíme v průvodci restauraci, kde je i bazén a tím pádem doufáme i sprchy. Je to sice přes celou pláž, ale jdeme tam. Je to sice trochu pompézní, ale dáváme si pivo (zde vyráběné a točené) a horký hrnec, neboli zeleninový hot spot. Helča stíhá sprchu před a já během jídla. Ulepení od slané vody by to nebylo v autobuse nic moc. Sedíme u bazénu a mezitím se stmívá. Jídlo je skvělé. Jde vlastně o polévku s kusy kuřecího masa, perfektně ochucené. To se před námi vaří. K tomu nám donesli vrchovatý talíř nejrůznější zeleny, kterou postupně dáváme dovnitř povařit a pak pojídáme s bílými nudlemi. Móc dobré. Pak už jdeme zpět do agentury, kde se připravujeme na další noc v autobuse. Ten přijíždí a v půl deváté se vleže vydáváme na cestu do naší další vietnamské destinace – Ho Chi Minhova města, neboli Saigonu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

No strávená v autobuse uběhla poměrně rychle. Docela jsme si i vyspali. Kolem šesté ranní přijíždíme do Saigonské čtvrti Pham Ngu Lao, kde má být přes 100 ubytovacích možností. Pro změnu opět prší. Nasazujeme pláštěnky  a obcházíme rodinné guesthousy. Vždy nás někdo někam zatáhne, ale my bychom rádi pokoj za 6$, na což nikdo moc neslyší. Nejlevnější pokoj je za 8 babek. Z nebe padají proudy vody. Nakonec bereme pokoj za sedm. Po sprše vyrážíme, déšť nedéšť, do města.  Z počátku máme optimistickou náladu, kupujeme si na snídani dvě výborné plněné francouzské bagety za 6 tis. dongů, poté takové sladké kuličky po 1 tis., a nakonec neméně dobré palačinky (kus za 1,5 tis.). V Saigonu pozorujeme zvláštní změnu - na pouličních stáncích mají poprvé napsány ceny! Asi tady konečně pochopili, že když ceny ukážou, prodají turistům víc, i když budou mít ceny nižší (na vietnamské poměry vlastně normální)

Naše první kroky vedou do Muzea následků války. Před budovou jsou vystaveny tanky a letadla americké armády, samotné muzeum poukazuje na zaneřádění celého Vietnamu bombami, chemickými látkami (dioxine, agent Orange). Dále jsou zde fotografie od válečných reportérů a bohužel pravdivé osudy civilních rodin.  Následují fotky zmrzačených dětí následkem dioxinu, nenarozené zárodky zmrzačených dětí, nechybí sestava zbraní a bomb (více o válce ve Vietnamu najdete zde). Venku hustě prší, ale my jsme v pravé poledne nemilosrdně vyhnáni z muzea, protože šikmoocí mají přece polední přestávku. Do půl druhé! Procházíme kolem katolické katedrály, čas do 13. hodiny, kdy se otevírá reunifikační palác, přečkáváme pod střechou historické budovy hlavní pošty. Pak přebíháme do paláce. Ten byl postaven v roce 1966 původně jako sídlo pro jihovietnamského prezidenta. Když však 30. dubna 1975 prorazil bránu paláce první severovietnamský komunistický tank, město Saigon padlo a snahy o jednotný komunistický stát bylo dosaženo. Vstupné je pouhých 15 tis. dongů. Mile nás překvapila hodinová prohlídka s průvodcem v angličtině. Palác byl ponechán ve stavu z roku 1975. Na tehdejší dobu se jedná o supermoderní  budovu francouzského stylu. Procházíme jednotlivá podlaží s prezidentskými sály a obytnými místnostmi. V podzemí jsou poté kryty pro případ útoku.

Konečně přestalo pršet. Jdeme na oběd do restaurace Juan Au Ngon nedaleko paláce.  Helča si dává speciální rizoto a mě se zalíbilo jídlo s názvem Chicken feet with chilli. Při objednávání číšník hrabe ručičkou a hýbe pokroucenými prstíky. Naštěstí nám to po chvíli docvakne. Kuřecí pařáty si opravdu objednat nechci! Tak to měním na kuřecí křidélka za 30 tis. dongů. Těch třech kousíčků, co nám donesli, se asi moc nenajíme, ještě že rizoto je jistota. Vycházíme z restaurace a k naší radosti neprší. Neradujeme se však dlouho. Co je tohle za počasí?! Ztrácíme nervy a hnusně mokré pláštěnky (i zespod, protože je i dost horko) po chvíli měníme za  velký deštník za 10 dolarů. Nádhera.

Procházíme centrem Saigonu až k řece, pozorujeme lodě a rostoucí moderní výškové budovy. Město bylo po sjednocení přejmenováno po nejslavnějším Vietnamci na Ho Chi Minhovo, Saigon je dnes oficiálně jen centrum. Nikdo však tento administrativní název nepoužívá, Saigon bude prostě navždy Saigon. Centrum je opravdu už moderní, s luxusními obchody a hotely. A tak nás nepřekvapí nákupní centrum se supermarketem, kde jsme se trochu rozšoupli. Kupujeme hlavně dárky, kafe a čaje. Po příchodu na pokoj opět nahoře spustili kohoutek s vodou. Za okny je pořádný slejvák. Možná proto se vlastně říká: „Toto je pěkný Saigon!“

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Včera večer jsme si v jedné z místních cestovek domluvili výlet do nedalekých tunelů Cu Chi s následným transferem do Phnom Phenu. Paní nás ujišťuje, že náš trochu krkolomný přestup je domluven. Do turistického busu nastupujeme ještě s dalšími 20 turisty a dvěma plněnými  bagetami, které následně končí v našich bříškách. Do Cu Chi to trvá přes hodinu, a tak nám náš vietnamský průvodce jako spořádaným turistům vykládá do mikrofonu, co nového ve Vietnamu. Jo jo, dorazili jsme do hlavního města. Tak se dozvídáme, že třeba bez motorky není práce, ani žena. A tak jich tu jezdí po městě miliony. Říká se, že všichni Italové začínali svůj milostný život na zadním sedadle malého fiatu, tak by mě zajímalo, kde ho začínají Vietnamci…

V Cu Chi vystupujeme a kupujeme vstupní lístky. Jsme v oblasti, která byla známá pro svoji  krásnou přírodu a dříve byla oblíbeným výletním místem Saigoňanů. To se však jednoho dne změnilo… První „záchranné“ tunely v podzemí tady vznikly už za války proti Francouzům, největší a nejpodstatnější část však Vietnamci vybudovali až za války americké. Pomocí obyčejných motyk a krumpáčů tehdy vykopali v podzemí síť dlouhou až 250 km spojující vesnice, městečka a provincie. Tunely se blížily až k samotnému Saigonu. V tunelech umístili sklady zbraní a zároveň je používali jako bunkry chránící civilisty před pumovými útoky. Postupně poznáváme, že jsou tady v okolí dlouhé kilometry podzemních chodeb, nebo spíše chodbiček. Hrabali je totiž malinkatí Vietnamci, a jak se můžeme na vlastní kůži přesvědčit, jsou opravdu malé. Jsou hodně úzké a dá se jimi lézt jen v podřepu. A to už prý museli tyto ukázkové tunely kvůli turistům rozšířit! Já s mými koleny jdu jen krátký úsek, Helča se  plazí celou délku a vylézá úplně splavená. Tunely měly svého času až 4 patra s různými místnostmi, pastmi a nástrahami v případě odhalení. Přebývaly tu celé rodiny a měli tam například i kuchyni. Dále tu ukazují různé zbraně a techniky používané v partizánské válce proti Američanům. Sem tam procházíme kolem velké prohlubně, teď už víme, že jsou to krátery od leteckých bomb. Všude okol je hustý porost, ale všechno jsou to mladé stromy, vysázené až po válce. Po náletech tady totiž zbyla měsíční krajina. Mimochodem, je pěkné vedro. Po tom včerejším dešťovém utrpení vysvitlo sluníčko a my jsme už zase mokří. Tentokrát však od potu.

Jelikož se jedná jen o půldenní výlet, po jedné hodině sedáme do busu a frčíme zpět směr Saigon. Tam my však už nedorazíme. Jak máme domluveno, na cestě potkáme bus Saigon – Phnom Phen, který vyrážel v 13:30 a my bychom nestihli odjezd. A tak si kluci zatelefonovali, my přibrzdili, s batohy přeběhli ulici, naložili a hurá směr hranice s Kambodžou! Tam vše probíhá hladce, za víza do Kambodži si maník již v autobuse vzal 25$ za osobu. Všechno vyřídil, my jsme si jen vyzvedli pasy, přešli pěšky přes hranici a nasedli znovu do stejného autobusu. Otázkou je, zda vízum stojí 20$, jak bylo někde uváděno a zbytek si vzal jako provizi, nebo zdražili na těch pětadvacet a tato služba byla součástí lístku. My jsme to neřešili, jsme rádi, že jsme za hranicemi. Tak sbohem Vietname a vítej Kambodžo! Cesta je viditelně nová, asfaltová, takže se směrem k hlavnímu městu řítíme neuvěřitelnou rychlostí. Menší zádrhel je, když čekáme hodinu na převoz přes Mekong. Most tady ještě nemají. Pak už jsme v Phnom Phenu coby dup. Z nádraží u centrálního marketu jdeme pěšky do části u jezera, kde je jeden levný hostel na druhém. Máme takový nic moc pokoj s venkovními záchody, ale zase ta cena – 2$ za noc, to byla výzva! No už jste někdy spali ve dvou za 35 korun? Helča je unavená a jde spát, já ještě trávím hodinu na internetu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nějak se těžko probouzíme, flákám se, a tak to ráno déle trvá. U jezera na dřevěné terase v našem guesthousu si pochutnáváme na snídani. Máme čaj, kafe, toustové chleby s vajíčkem a opečenou slaninou. Je to výborné. Vypadá to tady moc fajn, dalo by se tady strávit daleko víc pohodových dní. My však času nemáme nazbyt, tak míříme do města. Žádný tuk tukář nás nechce vzít na market za 6 tis. rielů, tak opět jdeme pěšky.

Na nádraží zjišťujeme, že autobus do Sihanoukville jede už v 1:45. Kupujeme tedy lístky a přemýšlíme. Je 10:30, v průvodci je uvedena doba otevření Tuol Slengu do 11:30, potom až od dvou. To je to naše lenošení. Bereme tedy rychle motorikšu. Do bývalé khmérské věznice Tuol Sleng je vstupné 2$ na osobu. Pohlcují nás stěny, ze kterých čiší násilí, agrese a strach. Původně střední škola byla v letech 1975-79 přeměněna na věznici pro odpůrce khmérského režimu a jeho vedoucího představitele Pol Pota. Ten se snažil z Kambodži vytvořit agrární zemi, obyvatele Phnom Phenu například násilně vystěhoval do vesnic po celé zemi. Město rozdělil na 4 části a lidé z každého kousku města šli do jiných částí země. Záleželo, kde se kdo v daný okamžik nacházel. Některé rodiny se tak už nikdy nepotkaly. Kdo se znelíbil režimu, pokud nebyl zabit okamžitě, byl i s rodinou zatčen a skončil v Tuol Slengu. Vstupenkou do věznice bylo např. mít někoho známého v zahraničí, nosit brýle, mít vystudovanou školu… Celkem 4 budovy jsou naplněny hrůzou této genocidy. V první budově jsou prázdné učebny, uprostřed vždy jedna kovová postel, železná tyč na spoutání noh vězně, řetěz a nádoba na výkaly. Na stěně visí velká fotografie umučeného člověka. Kachličky na zemi zřetelně ukazují tmavá místa po loužích krve. No prostě děs. V dalších křídlech jsou fotografie vězňů, obrázky způsobů mučení, třídy s vestavěnými přepážkami z cihel nebo ze dřeva, to byly cely o rozměrech 1x2 metry. Nejhorší na tom je, že po pádu Pol Potova  režimu v roce 1979 se nic nedělo, nikdo nebyl za zločiny potrestán, vykonavatelé žili mezi pozůstalými. Někteří odpovědní byli zatčeni až v roce 2007, sám vůdce dožil v klidu a míru v Thajském exilu. Až v současnosti tak začínají soudy a Kambodža se snad po třiceti letech konečně vyrovná s tímto hrozným obdobím, při kterém se její populace snížila na polovinu. Naštěstí pro nás bylo otevřeno i přes poledne, takže jsme měli čas tu hrůzu vstřebat. A žebrající mrzáci u východu vás pak dorazí.

Cesta do města Sihanoukville na jižním pobřeží Kambodži (5$) ubíhala po asfaltu docela rychle, akorát nás zneklidňovaly neustálé přeháňky. Do SH jsme přijeli jak jinak než tradičně po tmě.  Tuk tukem (6 tis.) se necháváme odvézt do zlanařeného hotelu, noc za 5$.  Není to však u pláže, tak to nebereme. Jó u pláže, tam je to přímo super! Sice se nedaří sehnat ubytování za těch 5 (free accommodation jsme si všimli až druhý den), ale Serependity Guesthouse nám za 6 babek poskytne pěkný pokoj. Po sprše vyrážíme na pláž, kde to opravdu žije. Křesílka restaurací jsou vzdálené 2 metry od šumícího moře. To je nádhera.  Nejdřív se procházíme po pláži až na konec restauraček, pak si jednu vybíráme a zapadáme do zmíněných křesílek. Dáváme si BBQ a hamburgera, pivo a alkoholické koktejly a je nám báječně. Helenka má konečně moře.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Dnešní den se popisuje dobře, protože jsme ho celý prolenošili na pláži. Jak jsme se obávali počasí, tak jsme měli nakonec štěstí a bylo krásně. Takže jsme byli ve vodě,  na pláži, ve vodě, v restauraci, ve vodě a tak pořád dokola. Také jsme vytrvale koštovali zdejší výborné ovocné shaky a slunili se tak, až jsme se krapítek připálili. Po téměř měsíčním cestování trocha odpočinku přijde vhod. Večer jsme si zašli opět do hospody přímo na pláži hned u vody, vyvalili jsme se do lehátek, dali si BBQ a pivo a pozorovali vlny. Prostě pohoda. Těch piv nakonec bylo krapítek víc. Jen kdybychom takových dnů mohli mít povícero.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Usmlouvaným tuk tukem jsme se dostali na autobusové nádraží, kde už nás čekal autobus společnosti G.S.T. do Phnom Phenu. Tam přijíždíme po poledni, kupujeme nějaký proviant a naloďujeme se do dalšího busu. V tom trávíme dalších přibližně šest hodin do Siem Reapu. Krajina rovná jako placka, cesta asfaltová, takže jsme si to celkem švihali. Všude kolem voda a rýžové pole a z nich tyčící palmy. Taková je Kambodža. Vlevo jsme jen tušili obrovské jezero Tonlé Sap. Do Siem Reapu jsme dorazili až po tmě a za deště. Nádraží je bůhvíkde, tak jsme se nechali za 2$ odvézt do hostelu Garden Village, kde jsme za 5$ zůstali a vyrazili na večeři. A vida, jaká to změna. Všude najednou spousta, ale mraky turistů. Jak jinak. Přítomnost nedalekého Angkor Watu je znát. Za jeden dolar jsme si dali výbornou večeři – klasicky rýži a nudle – u stolečků na ulici. Pak jsme velmi zběžně omrkli noční trh plný lákadel a šli jsme po té šichtě domů spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Dnes nás čeká bájný Angkor a civilizace říše Khmérské, která se datuje kolem 9.-13. století př. n. l. Nemůžu se dočkat. Budíka máme na 4:30, ale hodiny kontroluji už v 3:17. Pak už moc nespím, o půl páté vstáváme a v 5 už bereme tuk tuka směr Angkor. Je to asi 3-5 km od města, celý den nás bude usměvavý Kambodžan vozit za 12$. Ve štrůdlu osvětlených motorek míříme společně s davy dalších turistů ke vstupní bráně. Tam si nás na vstupní lístek vyfotí a za 20$ vstupného na 1 den (3 dny 40$ a 5 dnů 60$) pokračujeme v koloně dál k hlavnímu chrámu Angkor Wat. Na východ slunce, který se změnil v rozednění, protože je pod mrakem, tady již čekají stovky lidí. Docela jsem nesvá z mraků turistů, nicméně rozednění a tichá atmosféra kolem nás mají něco do sebe.

A teď něco mále z historie: Město Angkor je jedním z nejdůležitějších archeologických nalezišť jihovýchodní Asie. Rozkládá se na více než 400 čtverečních kilometrech, včetně dnes již zalesněné plochy. Zlatá éra kmérského impéria trvala od 11. století až do počátku 14. století.. V této oblasti se nacházejí velkolepé pozůstatky starobylé khmérské říše, jako je proslulý Angkor Wat, nebo známý chrám Bayon se svými nesčetnými sochařskými dekoracemi. Najdeme tu rovněž spousty dalších menších chrámů. Samotný Angkor Wat je centrálním chrámem města a stojí na rozlehlém prostranství čítajícím 800×1000 metrů, které je obehnáno příkopy či kanály. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení - nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Jeho nejvyšší hlavní věž se tyčí asi 65 metrů nad zemí. Budovy Angkor Watu z šedého pískovce jsou uvnitř i vně pokryty reliéfními sochami s pozoruhodnými detaily a excelentním uměleckým ztvárněním výjevů z dávné védské historie a také buddhistické tradice. Slovo „Wat“ v jazyce Khmérů znamená „chrám“.

Chrám vypadá impozantně, přesně tak, jak ho známe ze všech publikací. Ze všech stran na nás dýchají dávné časy. Procházíme mezi mohutnými šedými zdmi lemovanými krásnými kresbami. Trávíme zde dlouhé minuty. Od místních kluků před chrámem kupujeme knížku o celém Angoru a okolí v angličtině. Angkor totiž není jen jeden chrám, ale v okolí několika desítek kilometrů je rozeseta spousta dalších obrovských chrámů a staveb. Proto máme motorikšu, protože za jeden den bychom to jen stěží všechno stihli.

Přejíždíme k dalšímu komplexu zvanému Angkor Thom. Jednalo se o opevněné území o rozloze 3 km2, uvnitř kterého se nacházely budovy soudu, knězů a dalších vysokých představitelů. Údajně tady žil svého času až 1 milion obyvatel. Začíná dost hustě pršet. Uprostřed komplexu je královský palác zvaný Bayon. Tenhle chrám je známý spostou vytesaných obličejů Avalokešvary na věžích. Dívají se do všech světových stran a je jich tady celkem 216. Potulujeme se po Bayonu, jehož starobylé zdi jsou bičovány dešťovými kapkami.

Postupně děláme zastávky u dalších chrámů, chvílemi prší, chvílemi ne. Po 11 hodině dorážíme  před vstup do pohádkového chrámu zvaného Ta Prohm. Na parkovišti si dáváme oběd, klasickou rýži a nudle se zeleninou. Ale když oni to tady umějí tak dobré. Před dvanáctou vyrážíme do chrámu. Tento chrám je známý z mnoha fotek, a také z filmu Lara Croft. Je to ten, kde mohutné kořeny vysokých stromů prorůstají skrz jeho zdi. Příroda tady činí své. Někdy je až neuvěřitelné, jak stromy a zdi žijí vedle sebe a spolu. Daly by se tady strávit hodiny, tolik zakoutí, detailů vytesávaných kreseb...

Všude kam se pohneme, tam na nás dorážejí malé děti prodávající pohledy, náramky a vodu. Jsou hodně neodbytné a všechno chtějí prodat za 1 dolar. Už nám z toho postupně hrabe, ale nedá se nic dělat, jsou to děti. "Everything for one dollar". Déšť a obrovský prostor, na kterém se chrámy nacházejí, rozmělnil turisty tak, že v některých místech jsme téměř sami. Chvílemi prší, pak se zase počasí umoudří. Těch chrámů je tady opravdu spousta. Snažíme si o každém, který navštěvujeme, přečíst v rychlosti jeho historii, kdo ho postavil a kdy. Připlácíme si 3 dolary ještě za zajížďku k chrámům East Mebon a Pre Rup, jsou taky moc pěkné. S přibývajícími navštívenými temply pomalu usuzujeme, že vše je víceméně „same, same, but different“, a že za 1 den jsme toho viděli až až. Jedna rada, pokud se chystáte kambodžskou památku navštívit: Pokud máte 3-denní vstupné, neboli dost času, jednou z levných variant pro přesouvání se mezi temply může být kolo. Pozor však na počasí, potkali jsme několik sportovců zablácených a mokrých od hlavy až k patě. Horská kola pravděpodobně půjčují bez blatníků! Na konci dešťové sezóny se tak romantická projížďka může změnit v brodění se bahnem. 

K večeru uzavíráme okruh a končíme opět v Angkor Watu. Procházíme ještě jednou hlavní chrám a doplňujeme vědomosti z našeho průvodce. Už se stmívá a Kambodžané tady instalují osvětlení. Ještě počkáme. Nakonec se ale krásná podívaná nekonala, asi proto, že už zase poprchává. A tak se spokojíme se setměním nad Angkor Watem, obrysy věží tajemně vystupují ze tmy a my se tisíckrát otáčíme, abychom si tento pohled vryli do paměti. Přece jenom se říká, že jde o osmý div světa…

Je 6 hodin. Od brzkých ranných hodin jsme na nohou, ale stálo to určitě za to. Jedeme zpět to Siem Reapu. Večeříme na stejném místě jako včera, v pouliční restauraci za dolar. Zvládáme i internet a nakonec si Helenka vymodlila i nákup dárků na místním nočním trhu. Tak to by byl Angkor Wat.

Podívej se na fotky z prohlídky Angkor Watu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Dnes se toho opravdu moc neudálo. Ráno sice nevíme, zda máme být nachystáni v sedm či  osm, ale nakonec se za vydatného deště naloďujeme do autobusu směr Bangkok (za osobu 11$, chce to obejít pár cestovek, konkurence je velká). Nejméně dalších 45 minut trvá, než posbíráme všechny turisty a můžeme vyrazit. Stavíme na oběd v jedné z jídelen u cesty. To už je cesta hodně špatná, samé bláto, ale naštěstí stále zpevněná, byť samá díra. Hlavně, že to jede. Na Kambodžské straně se na cestě stále pracuje, ale  bude to trvat hodně dlouho, než se do Siem Reapu bude dát dojet po slušné cestě. Konečně jsme na hranicích v Poipetu. Všude nepořádek a bahno. Vysedáme i s batohy, čekáme dlouhou řadu. Víza máme už z Prahy, takže to není problém. Za hranicemi v Thajsku jako by někdo otočil kouzelným prstenem. Asfalt, obchody, čistota, nová auta. Pasažéři z našeho autobusu jsou rozděleni na několik skupin. Asi záleží na tom, o kolik je cestovky v Siem Reapu oškubali. Ti co zaplatili víc, jedou luxusním autobusem. My čekáme, co přijede pro nás. Nakonec se po chvíli objevuje minivan. Nastupuje nás osm a cesta po dálnici ubíhá pohádkově. Takovou rychlostí jsme naposledy jeli v Evropě. V Bangkoku jsme za chvíli. Jsme vyhozeni v turistické čtvrti v okolí Khao San Road. Chvíli s batohy obcházíme hostely a v jednom zůstáváme. Náš poslední na této cestě.  Jdeme na večeři, všude spousta turistů. Jsme v Bangkoku.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Tak máme před sebou poslední den v Asii. A bude to den dlouhý. Naše první kroky míří do banky, kde měníme zbývající cestovní šeky, abychom měli dostatek zdrojů na dnešní nakupování. Doposud jsme se totiž hodně krotili, tak to dneska chceme napravit. Stejně tak posíláme poslední pohledy, co naplat, dojdou až po našem příjezdu.

Všude je spousta turistů. Jdeme po ulici a koštujeme něco ze zdejších lákadel pro mlsné jazýčky.  Dáváme si kousky manga a takové sladké kokosové kuličky. Potom u míříme ke zdejšímu Velkému paláci. Než jsme tam však došli, stačili jsme naletět, a to teda pořádně. Člověk musí být na cestách stále ostražitý, a to až do posledního dne! Tak pozor, ať se Vám nestane v Bangkoku následující: kousek od paláce se k nám přitočil starší anglicky mluvící chlapík, že jestli víme o buddhistických svátcích. Že až do 14 hodiny jsou tři největší památky, včetně grand paláce a chrámu Pho, zavřené. A hned taky ochotně přispěchal s náhradním programem. Ten představoval okružní jízdu po dalších památkách, a tady tenhle tuktukář vás tam ochotně vezme jen za 40 báhtů. Tož nekup to! Zní to v pohodě, alespoň něco uvidíme. První zastávka u nějakého chrámu. Takových už jsme za ten měsíc viděli… Druhá zastávka – obchod. „Jen na minutku se podíváte, nic kupovat nemusíte“. Následuje další obchod. Už jsme naštvaní. Prý když dáme ještě třetí, zaplatíme jen 20 báhtů! Ale poslední, pak chceme vidět stojícího Budhu. Tam nás opravdu dovezl, když jsme se vrátili zpět, byl fuč! Provize z obchodů mu očividně stačili a na našich 20 báhtů se mohl…. Jsem pěkně nasupení, nadávám na všechny Thajce! Zpět do centra se vracíme pěšky, už ani korunu těmto vydřiduchům!

Máme hlad, stavujeme se na oběd. Hned je lépe. Vrchol všeho pak je, že Velký palác má otevřeno jen do 15:30 (žádné buddhistické svátky samozřejmě nebyly). A to jsou teď tři hodiny. Samozřejmě jsme to nestihli. Jsme zklamaní, měsíc na cestě a tohle. Stíháme tak alespoň nejstarší a krásný chrám Wat Pho. Prohlídka Bangkoku se nám teda vůbec nepovedla. Pak už se pouštíme do víru nakupování. U okolí známé turistické ulice Khao San je spousta obchůdků. Začíná zde také helloweenská párty, hraje muzika a je tady spousta lidí. Nakupujeme a nakupujeme a až jsme utratili téměř všechny peníze, jdeme se sbalit. Mezitím se už setmělo. S jedním zavazadlem navíc vyrážíme směr autobusová zastávka. Celý den nepršelo a zrovna teď začne. Máme zjištěno, že by na letiště měl jet bus  č. 556 za 35 báhtů.  Jede každou hodinu, až do půl desáté večerní. Nesmí nám ujet. V dešti čekáme. Hele, jede. Ale tady v té zácpě nezastavil. Utíkáme za ním, třeba bude stát na červenou. Je fuč. Jsme mokří, zpocení a ujel nám poslední autobus na letiště (to je nějakých 20 km za městem). Minibusy pro turisty za 130 b., které se dají objednat předem, byly už na dnešek vyprodané. Naštěstí se objevil on: bus s nápisem Airport Express. Helča se vrhá do bangkokské dopravy a klepe mu na sklo. Jede na letiště. Sice za 150 báhtů na osobu, ale to je lepší, než neodletět. Jedeme v něm asi čtyři. Projíždíme dost silnými demonstracemi, které za pár dní vyústily v uzavření letiště.

Na letišti se pak přebalujeme a převlékáme. Zbavujeme se batohů. Letadlo letí až v 2:45 ráno. Poslední peníze padají BBQ burgera a pak už nastupujeme do Boeingu společnosti Eva Air směr Vídeň. Nové, moderní letadlo s bezproblémovou obsluhou nás za 10 hodin bezpečně dopravilo z Asie zpět na starý kontinent. Ve Vídni čekáme další 2 hodiny na bus Student Agency do Brna, kde přestupujeme na další bus do Olomouce. Před čtvrtou odpolední otvíráme dveře našeho minibytu, a tím končí naše letošní asijská anabáze. Jsme doma. Další šťastnou zprávou tohoto dne je pak ta, že se z nás právě dnes – 1.11.2008 – stali strýc a teta. Narodila se totiž malá a zdravá Klárka Matoušová!

Zpět na trasu cesty / Nahoru