Banner_left Header_leftHeader_right Banner_right
Hlavní strana
Kontakty
INFORMACE
Mexiko a Centrální Amerika
FOTOS

9.3. - 13.6.2002

mexico_flagguatemala_flaghonduras_flagnicaragua_flagkostarika_flag

MEXIKO HONDURAS GUATEMALA NIKARAGUA KOSTARIKA

Tato cesta navazovala na osmiměsíční pobyt ve coloradském horském středisku Breckenridge, kde bylo za úkol hlavně vydělat peníze na tuto cestu. Na začátku března 2002 nastal čas zvednout kotvy a vyrazit vstříc dobrodružství. Téměř měsíc jsem prožil v rozlehlém Mexiku, kde hlavními lákadly bylo pozorování bílých velryb na poloostrově Baja California, obrovské kaňony v severním Mexiku, aztécký Tehotihuacán či mayské památky na Yucatánu Palenque, Uxmal a Chichen Itzá.

 

 

 

baranca_del_cobre

palenque

Jet či nejet?
carneval_honduras
 

Zajímavá témata:

- příměstská a hromadná doprava v Mexiku     

- problémy s odpadky v Mexiku

- doprava autobusy v Guatemale

V Guatemale jsem si dal týden oddych při studiu španělštiny u jezera Atitlán, navštívil pyramidy tyčící se z džungle v Tikalu či domorodý trh v Chichicastenangu.

     V Hondurasu jsem navštívil továrnu na ručně balené doutníky a poznával krásy korálů na karibském ostrově Utila. V La Ceibě jsem byl u největšího karnevalu v Centrální Americe.

     Nicaragua nabízí koloniální architekturu ve městech León a Granada, odpočinek mezi banánovníkovými plantážemi na ostrově Ometepe, který tvoří dvě sopky, či pláže v tichomořském letovisku San Juan.

     Kostarika je právem přezdívána Švýcarskem Centrální Ameriky pro svou nádhernou přírodu. Navštívil jsem přírodní rezervaci Monteverde se svým prastarým kusem džungle, moderní město San Jose, vylezl jsem i na největší kostarickou horu Cerro Chirripó.

     Bohužel z důvodu zpoždění vyřizování víz do Panamy jsem byl přinucen odletět do Peru už z Kostariky, takže panamský průplav jsem viděl jen z okýnka letadla. Pokračování cesty v Jižní Americe najdete zde.

mexico_city
velikonoce
colectivo
Informace o zemích
MEXIKO
Spojené státy mexické
   
Rozloha: 
1 964 375 km2  (13.na světě)     
Počet obyvatel:
106,2 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Ciudad de México
Úřední jazyk:   
španělština
Nejvyšší hora:
Citlaltépetl (5 636 m/n.m)
Měnová jednotka: 
mexické peso (1 MXN = 0,71 Kč v r. 2010). Aktuální kurz najete zde: www.kurzy.cz
Časové pásmo:
-6 až -8h
Počet dnů v zemi: 
52
Víza/doklady:
Občan ČR, držitel platného cestovního pasu, může vstoupit na území Spojených států mexických bez víza a pobývat na něm po dobu nepřesahující 90 dnů ode dne vstupu, pokud se nejedná o výdělečnou činnost.
Velvyslanectví Mexika v ČR:
V Jirchářích 151/10, Praha 1
Otevírací hodiny:
09.00 - 17.00
Telefon:
283 061 530, 283 061 540
Fax:
233 550 477
E-mail:
embamex@rep-checa.cz
Web:
www.rep-checa.cz
Velvyslanectví ČR Mexiko City:
Cuvier 22 (křižovatka s ulicí Kepler)
Otevírací hodiny:
09.00 - 15.00 hod, zavřeno ve dnech českých státních svátků
Telefon:
(++52) 55-5531 2544, (++52) 55-5531 2777
Fax:
(++52) 55-5531 1837
E-mail:
mexico@embassy.mzv.cz
Web:
www.mzv.cz/mexico
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mexiko
Nahoru
GUATEMALA
Guatemalská republika
   
Rozloha: 
108 890 km2 (105. na světě)         
Počet obyvatel:
14,6 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Ciudad de Guatemala  
Úřední jazyk:   
španělština + dalších 60 uznaných jazyků
Nejvyšší hora:
Volcán Tajumulco (4 211 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
guatemalsý quetzal(1 GTQ = 2,1 Kč v r. 2010) . Aktuální kurz najete zde: www.kurzy.cz
Časové pásmo:
-8 (léto), -7 (zima)
Počet dnů v zemi: 
10
Víza/doklady:
Občan ČR, držitel platného cestovního pasu, může vstoupit na území Guatemalské republiky bez víza a pobývat na něm po dobu nepřesahující 90 dnů ode dne vstupu, pokud se nejedná o výdělečnou činnost.
Velvyslanectví Guatemaly :
Hauptstrasse 21/9, Vienna, A-1030
Otevírací hodiny:
09.00 - 17.00 /Po-Pá/
Telefon:
00431-714 35 70
Fax:
00431-714 357 015
E-mail:
embajada@embaguate.co.at
Web:
Honorární konzulát ČR:
Nebližší velvyslanectví je v Mexico City. Konzulát ČR najdete na adrese: Avenida de las Américas 20-12, Zona 13, iudad de Guatemala
Otevírací hodiny:
 
Telefon:
(00502) 23 - 600 407
Fax:
(00502) 23 - 600 417
E-mail:
guatemala@honorary.mzv.cz, guzmanjl@mac.com
Web:
 
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Guatemala
HONDURAS
Honduraská republika
   
Rozloha: 
112 090 km2 (87. na světě)         
Počet obyvatel:
6,9 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Tegucigalpa
Úřední jazyk:   
španělština
Nejvyšší hora:
Cerro las Minas (2 870 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
honduraská lempiral (1 HNL = 0,93 Kč v r. 2010) . Aktuální kurz najete zde:www.kurzy.cz
Časové pásmo:
-8 (léto), -7 (zima)
Počet dnů v zemi: 
16
Víza/doklady:
Držitelé platných českých cestovních pasů mohou vstupovat na území Honduraské republiky bez víz za účelem pobytu, který nebude trvat déle než 3 měsíce a nebude sloužit k výdělečné činnosti.
Velvyslanectví Hondurasu Berlin:
Cuxhavenerstrasse 14, Berlin, 10555
Otevírací hodiny:
 
Telefon:
004930-3974 9711
Fax:
004930-3974 9712
E-mail:
informacion@embahonduras.de
Web:
www.embahonduras.de
Honorární konzulát ČR:
Nebližší velvyslanectví je v San Jose, Kostarika. Český konzulát najdete na adrese: La Constancia, S.A., Centro Comercial los Castaňos, Tercer Nivel, Tegucigalpa
Otevírací hodiny:
pondělí - pátek 10.00 - 15.00
Telefon:
00504/2072455
Fax:
00504/2072455
E-mail:
nenriquez@laconstancia.hn
Web:
 
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Honduras
NICARAGUA
Nikaragujská republika
   
Rozloha: 
129 494 km2 (97. na světě)         
Počet obyvatel:
5,7 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Managua
Úřední jazyk:   
španělština
Nejvyšší hora:
Mogotón (2 438 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
nicaragujská cordóba (1 NIO =  0,85 Kč v r. 2010). Aktuální kurz najete zde: www.kurzy.cz
Časové pásmo:
-8 (léto), -7 (zima)
Počet dnů v zemi: 
6
Víza/doklady:
Držitelé platných českých cestovních pasů mohou vstupovat na území Nikaragujské republiky bez víz za účelem pobytu, který nebude trvat déle než 3 měsíce a nebude sloužit k výdělečné činnosti.
Velvyslanectví Nikaraguy :
Joachim-Karnatz-Allee 45, Berlin, 10557
Otevírací hodiny:
 
Telefon:
04930-206 43 80
Fax:
004930-2248 7891
E-mail:
embajada.berlin@embanic.de
Web:
Honorární konzulát ČR:
Nebližší velvyslanectví je v San Jose, Kostarika. Český konzulát najdete na adrese: Carretera Sur km 11,5 contiguo al tanque INNA, Managua
Otevírací hodiny:
pondělí - pátek 10.00 - 12.00
Telefon:
00505/22657370
Fax:
 
E-mail:
octocesar@hotmail.com
Web:
 
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Nikaragua
KOSTARIKA
Kostarická republika
   
Rozloha: 
51 100 km2 (129. na světě)         
Počet obyvatel:
4 mil. obyvatel
Hlavní město:  
San José
Úřední jazyk:   
španělština
Nejvyšší hora:
Cerro Chirripó (3 820 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
kostarický colón (100 CRC = 3,1 Kč v r. 2010). Aktuální kurz najete zde:www.kurzy.cz
Časové pásmo:
-8 (léto), -7 (zima)
Počet dnů v zemi: 
11
Víza/doklady:
Občané ČR, držitelé cestovních pasů, mohou cestovat do Kostariky na dobu do 90 dnů bez víza.
Velvyslanectví Kostariky :
Dessauer Strasse 28/29, Berlin, 10963
Otevírací hodiny:
 
Telefon:
004930-2639 8990
Fax:
004930-2655 7210
E-mail:
emb@botschaft-costarica.de
Web:
www.botschaft-costarica.de
Velvyslanectví ČR
75 mts Oeste de la Entrada del Colégio Humboldt, Rohrmoser, San José
P.O.Box 12041-1000
Otevírací hodiny:
úřední hodiny: pondělí - pátek 08.30 - 12.30, provozní hodiny: pondělí - pátek 08.00 - 16.30
Telefon:
00506/22965671, 22321471, KO-linka 20 nebo 22, sekreteriát- l. 17
Fax:
00506/22965595
E-mail:
sanjose@embassy.mzv.cz, embcheca@amnet.co.cr
Web:
www.mzv.cz/sanjose
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostarika

Nahoru

Mapa oblasti   
central_amerika_map
Nahoru

Trasa cesty - den po dni 

A takto to v roce 2002 probíhalo:

USA
Den 1 3.3.2002
Den 2 4.3.2002
Den 3 5.3.2002
Den 4 6.3.2002
Den 5 7.3.2002
Den 6 8.3.2002
Den 7 9.3.2002
MEXIKO
Den 8 10.3.2002
Den 9 11.3.2002
Den 10 12.3.2002
Den 11 13.3.2002
Den 12 14.3.2002
Den 13 15.3.2002
Den 14 16.3.2002
Den 15 17.3.2002
Den 16 18.3.2002
Den 17 19.3.2002
La Paz (Hlavní město BC)
Den 18 20.3.2002
La Paz - Cabo San Lucas 
Den 19 21.3.2002
Lenošení na pláži u Cabo San Lucas (Playa de Chileno)
Den 20 22.3.2002
Lenošení na pláži u Cabo San Lucas (Playa de Chileno)
Den 21 23.3.2002
Cabo San Lucas - La Paz
Den 22 24.3.2002
La Paz - Los Mochis (Trajektem zpět do cetrálního Mexika)
Den 23 25.3.2002
Los Mochis
Den 24 26.3.2002
Topolobampo - na pláži u moře (Playa Maviri)
Den 25 27.3.2002
Topolobampo - na pláži u moře (Playa Maviri)
Den 26 28.3.2002
Den 27 29.3.2002
Den 28 30.3.2002
San Miguel - Los Mochis (lístky na vlak)
Den 29 31.3.2002
Los Mochis - Creel (železnicí Chihuahua-Pacífico ke kaňonu Barranca del Cobre, Setkání)
Den 30 1.4.2002
Creel (Ztráta moneybeltu)
Den 31 2.4.2002
Creel - Valle de los Monches (Údolí ztopořených penisů)
Den 32 3.4.2002
Pěšky k jezeru Arareko
Den 33 4.4.2002
Pěšky k vodopádům Cusarare
Den 34 5.4.2002
Batopilas (S Holanďany na dno kaňonu)
Den 35 6.4.2002
Batopilas
Den 36 7.4.2002
Batiopilas - Guachochi (s Holanďany ven z kaňonu)
Den 37 8.4.2002
Kaňon Sinforoza - Hidalgo dell Parral
Den 38 9.4.2002
Stopem na jih směrem Durango
Den 39 10.4.2002
Stopem až do Zacatecas
Den 40 11.4.2002
Zacatecas (Okouzlující hornické město)
Den 41 12.4.2002
Zacatecas - Guanajuato (Muzeum masek a odpolendí přesun)
Den 42 13.4.2002
Guanajuato (Město studentů, muzeum mumií)
Den 43 14.4.2002
Den 44 15.4.2002
Mexico City
Den 45 16.4.2002
Den 46 17.4.2002
Mexico City - Amecameca (Na úpatí Popocatépetlu)
Den 47 18.4.2002
Ruiny Cacaxtla a Xochitécatl
Den 48 19.4.2002
Den 49 20.4.2002
Den 50 21.4.2002
Obrovský cypřiš Arbol del Tule, ruiny Mitla a velký přesun do Coatzacoalcos
Den 51 22.4.2002
Coatzacoalcos (Na návštěvě u Grega)
Den 52 23.4.2002
Stopem z Coatzacoalcos do Palenque
Den 53 24.4.2002
Den 54 25.4.2002
Den 55 26.4.2002
Den 56 27.4.2002
Den 57 28.4.2002
Den 58 29.4.2002
Den 59 30.4.2002
Den 60 1.5.2002
GUATEMALA
Den 61 2.5.2002
Den 62 3.5.2002
Guatemala City - Antigua
Den 63 4.5.2002
Den 64 5.5.2002
Den 65 6.5.2002
Den 66 7.5.2002
Den 67 8.5.2002
Den 68 9.5.2002
Den 69 10.5.2002
Den 70 11.5.2002
HONDURAS
Den 71 12.5.2002
Den 72 13.5.2002
Den 73 14.5.2002
Den 74 15.5.2002
Den 75 16.5.2002
Den 76 17.5.2002
Den 77 18.5.2002
Den 78 19.5.2002
Den 79 20.5.2002
Den 80 21.5.2002
Den 81 22.5.2002
Den 82 23.5.2002
Den 83 24.5.2002
Den 84 25.5.2002
Den 85 26.5.2002
Den 86 27.5.2002
NICARAGUA
Den 87 28.5.2002
Den 88 29.5.2002
León - Granada (Stále prší)
Den 89 30.5.2002
Granada - Altagracia (Přesun na ostrov Ometepe)
Den 90 31.5.2002
Ostrov Ometepe
Den 91 1.6.2002
Ostrov Ometepe
Den 92 2.6.2002
San Juan del Sur (na plážích Tichého oceánu)
KOSTARIKA
Den 93 3.6.2002
Přes hranice do Kostariky (Fotbalové MS - Kostarika:Čína 2-0)
Den 94 4.6.2002
Santa Elena (rezervace Montevde)
Den 95 5.6.2002
Santa Elena (rezervace Montevde)
Den 96 6.6.2002
San José (Hlavní město Kostariky)
Den 97 7.6.2002
San José (Bez víza do Panamy, v národním divadle)
Den 98 8.6.2002
San Isidro del General (Fotbalové MS - Kostarika:Turecko 1-1)
Den 99 9.6.2002
Výstup na nejvyšší horu Kostariky - Cerro Chirripó
Den 100 10.6.2002
Na vrchol Cerro Chirripó (3 820 m n.m) a dolů
Den 101 11.6.2002
San Gerardo de Rivas (termální prameny)
Den 102 12.6.2002
San José (Poslední den v Kostarice, Fotbalové MS - Kostarika:Brazílie 1-4)
Den 103 13.6.2002
Letadlem přes rovník (Kostarika - Panama - Peru)

Nahoru

Přípravy na cestu, letenky, víza

LETENKY   

Jelikož jsem do Mexika "přišel po souši", nemůžu v této oblasti sloužit. Klasicky letenky hledáme přes www.letuska.cz, www.studentagency.cz, www.kralovna.cz.

PENÍZE 

V roce 2002 jsem cestoval s cestovními šeky a i když se to dnes už zdá přežité, tak si je nemohu vynachválit. Povedlo se mi totiž ztratit ledvinku s doklady a penězi už v Mexiku. A toto je právě výhoda šeků, nahlásil jsem ztrátu a v nejbližším městě, kde měl Amex pobočku, mi je jednoduše nahradili. Šeky brali ve většině bank se srážkou nějakého toto procenta. Dnes už jsou karty tak rozšířené, dá se s nimi vybírat skoro všude, takže je to samozřejmě pohodlnější, ale co když jsi ztratíte? Co se asi ve Střední americe nezměnilo je to, že zde stále vládne americký dolar. Pokud tedy zrovna nemáte vyměněnu domácí měnu, není to ve většině případech problém a vezmou vám dolary. Nelze na to však spoléhat. Každopádně je dobré mít vždy u sebe nějakou tu dolarovou hotovost. Aktuální kurzy jednotlivých měn najdete tady:www.kurzy.cz

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

Toto je věc, která se opravdu změnila. Když jsem cestoval v roce 2002, potřeboval jsem víza do všech zemí kromě tuším Kostariky. Daly se získat na hranicích, ale vždy to bylo za docela vysoké poplatky. Vízum, vstupní poplatky, výstupní poplatky. Prostě vytahování peněz z kapes chudých cestovatelů. Nyní by to už tedy mělo být bez problémů, i když si dovedu představit, že nějaké ty výstupní poplatky si země stále vybírají. Pokud jedete ta na vlastní pěst, vždy si dopředu zjistěte otevírací dobu jednotlivých přechodů, aby jste nemuseli zpět. V Mexiku dostanete při vstupu tu jejich cestovní kartu, řádně si ji uschovejte, aby jste při odjezdu nedopadli jako já (viz. cestopis). Jinak přechod hranic mezi jednotlivými zeměmi probíhal bez nějakých větších problémů.

 PRŮVODCE

Mexiko jsem projel bez průvodce, vystačil jsem si jen s pár okopírovanými listy z LP Mexiko. Na Centální Ameriku jsem si v Oaxace koupil průvodce Lonely Planet - Central America on a Shoestring, který se stal mým věrným kamarádem po celou cestu.

LP_central_amerika
LP_central_amerika2
map_mexiko

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Cestopis

ODJEZD Z BRECKENRIDGE  

Den 1 - 3.3. 2002 - Breckenridge, USA

Ráno se probouzím kolem desáté. Mám za sebou poslední noc na matraci, na které jsem strávil posledních osm a půl měsíců. Sem, do Breckenridge ve státě Colorado, jsme přijeli 13. června minulého roku v počtu šesti kamarádů z VŠ. Strávili jsme tady společně, víceméně pracovně, léto a zimu, s různými cíli a předsevzetími. Vrcholem byly Olympijské hry v Salt Lake City minulý měsíc, kde jsme byli na dvou hokejových zápasech naší reprezentace. A teď je vše za námi, úkol – vydělat peníze na cestu do Jižní Ameriky – splněn.

Naplněný batoh stojí v rohu, zbývá už jen několik maličkostí, jako jsou pasy a peníze. Vařím poslední špagety v naší kuchyni, poslední pohled na obývák. S klukama proběhla rozlučka už včera, teď už zase pracují. Beru batoh a klobouk a vyrážím. Mám domluvený odvoz do Denveru, kde se sejdu s mými spolucestovateli, Lubošem a Veronikou.

Myšlenka na cestu kolem světa, CKS, vznikla původně v roce 1999 v Ohiu, kde u zrodu stál Luboš Kříž, já a Martin Farný. Přípravy probíhaly celé dva roky, s konečnou fází vydělání peněz tady v USA. Nakonec vyrážím já, Luboš a jeho přítelkyně Veronika. Martin nakonec nejede, dal přednost studiu v Austrálii. Z naší cesty kolem světa nakonec zbyla cesta Střední a Jižní Amerikou, já se musím ještě vrátit do školy a ostatní to oklestili d důvodů finančních. Jednou z jistot snad je, že na konci června, na poslední část našeho putování, se k nám připojí moje Helenka, která za námi přiletí z Čech, kde teď má také povinnosti studijní.

      Plán cesty je ve stručnosti: asi dvouměsíční poznávání Mexika, poté průjezd či přelet Belize, poté Guatemala, Honduras, Kostarika a Panama. Odtud přelet do ekvádorského hlavního města Quita, odtud pak po zemi dolů do Peru, Bolívie a části Chile. Toto je hrubý plán, jak to bude doopravdy se dozvíte v následující řádcích.

      Po příjezdu do Denveru zjišťuji, že L+V nejsou ještě sbaleni, ale přesto dobrá nálada nechybí. Vždyť máme před sebou šest měsíců dobrodružství! Jdeme si dát něco na zub do čínského bufetu, kde se pěkně přejím. Balení a poslední přípravy probíhají asi do dvou do rána.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

BALENÍ V DENVERU  

Den 2 - 4.3. 2002 - Denver, USA

Celý den probíhají další přípravy. L+V si zařizují v bance elektronické bankovnictví, já si vyměňuji na cestovní šeky 4000 dolarů. Než to všechno podepíšu, tak mi snad upadne ruka. Posíláme poslední maily domů.

Po včerejšku je jasné, že první etapu, na hranice Mexika do města Nogales, pojedeme autem. To se tam pak pokusíme prodat. Má to zase výhodu v tom, že se můžeme cestou ještě někam podívat, není kam spěchat.

Z Denveru nakonec vyrážíme něco po páté odpolední. Dálnice č. 25 směrem na jih je v tuto dobu bezkonkurenčně zacpaná, ale nemáme jinou možnost. Ještě před Castle Rockem se to rozjíždí. Projíždíme Coloradem Springs, kde po pravé straně míjíme Akademii amerického letectva, Air Force. Ve Vasenburgu se stáčíme na západ, naším dnešním cílem je kemp v blízkosti národního monumentu Grand Sand Dunes, velkým pískových dun. Už je tma, kolem jen tušíme dvě čtyřtisícovky, jsme přece stále ještě v Coloradu, ne? Na místo přijíždíme kolem jedenácté, rychle stavíme stan a dáváme do něj batohy. Rychle do spacáku, je pěkná zima.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

GRAND SAND DUNES  

Den 3 - 5.3. 2002 - Grand Sand Dunes , USA

V noci moc nespím, i přes můj spacák do -18 stupňů mám úplně ledové nohy. Jak je na tom asi Luboš se svým spacákem Bobo do +20? Ráno jsme přinucení vstát v 6.30 a zalézt do auta, kde se chceme alespoň trochu ohřát. Zato jsme však odměněni nádherným východem Slunce, které se poté ale schovává za mrak. Sjíždíme z kempu na parkoviště, kde jsme pochopitelně úplně sami. Na snídani jsou hrozny, pak se oblékáme a ještě ztuhlí vyrážíme směrem k dunám. První pohled je úchvatný. Včera jsme přijeli už za tmy, takže teprve teď objevujeme okolí.

Na jedné straně se tyčí horský masiv, kterému vévodí hora se 14.000 stopami, což činí jářku něco přes 4.000 metrů. Mont Blanc hadra. Ale ani to tak nevypadá. Na druhé straně planina, v popředí obrovské písečné duny! Písek v horách! Žlutý, úplně jemný a po ránu pěkně studený. To bychom však nebyli my, kdybychom se nevydali na tu úplně nejvyšší dunu. A pěkně přímo, žádné odbočky. Nohy se nám boří do písku, šlape se docela špatně, k tomu je to docela strmá duna. Každých pět kroků stojíme a vydýcháváme. Ale nevzdáme to. V polovině pískové hory dostávám nápad, že bychom za pomocí našich stop mohli napsat do písku obrovský nápis CKS. Asi pět minut zabere plán, Verča si bere C, Luboš K a já S. Naše cesty se rozdělují. Každý rýsujeme dvakrát (nahoru a dolů) vlastní písmeno. Scházíme se opět ve výchozím bodě. Nakonec ho ještě obkroužíme cestou nahoru. Ještě náš výtvor nevidíme, ale snad při zpáteční cestě. Stoupáme na vrchol duny. Děláme nějaké fotky i video. Už vykouklo i sluníčko, takže se vrchní vrstvy písku ohřívají. Výhled je krásný, půl hodinky sedíme na vrcholu a kocháme se. Dolů to jde nepoměrně rychleji. Když se člověk rozběhne, tak písek vydává takové prapodivné zvuky. Za chvíli jsme u auta, náš nápis jsme sice viděli, ale bylo ještě špatné světlo, žádné stíny, tak to tak nevyniklo.

Po návratu jsme zajeli do blízkého Visitors centra, na vodu a pohledy. Pak jsme si udělali piknik, uvařili polévky, zasytili se tortilami. Super. Teď už si to míříme na jih, do většího tepla. Osm hodin jízdy, cílem je hranice států Nové Mexiko a Texas, kde chceme navštívit jeskyně a národní park. Projeli jsme městečkem Carlsbad, neboli Karlovy Vary. Hned za ním jsou jeskyně Carlsbad Caverns, údajně největší jeskyně v Severní Americe. Kemp hledáme, ale on nikde. Tak rozbalujeme naše tábořiště přímo u cesty, co už. Je znatelně tepleji, určitě nad nulou.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

JESKYNĚ V CARLSBADU  

Den 4 - 6.3. 2002 - Carlsbad Caverns, USA

Dnes je na programu návštěva známých jeskyní. Stojíme v řadě na lístky, kdy se nás „aktivní“ děda ujímá a vysvětluje nám nejlepší trasu prohlídky. Jeskyně se skládá ze tří částí, Nature trail, Big Room a Konga Palace. Ta poslední je nejmenší a extra placená. Jede se tam totiž výtahem. Odkládáme na později. Jdeme jediným přírodním vchodem, cestička vede útočištěm netopýrů, kteří sem mají ale přilétnout až za měsíc. Z fotek se dá vidět, že jich je tu v sezónu asi požehnaně. Jeskyně jsou velké, ujasňuji si základní pojmy: stalagmity jsou ty zespodu a stalaktity visí ze stropu. Dále tady mají sloupy, ty jsou jednolité. Již zpočátku nás zaráží, že tak pěkné jeskyně nejsou dobře nasvíceny. U nás je zvykem perfektní hra světel, tady ovšem nasvítí kus kamene a to jim stačí.

Točím něco na kameru, Luboš fotí jako o život, potřebuje dofotit 400 film. Luboš má sebou čelovku, pomocí které objevujeme spoustu zapomenutých“ krás. Druhá část – Big room – je zajímavější. Líbí se mi Lví ocas – krápník visící ze stropu s rozčepýřeným koncem, a také Svět pohádek. Celá prohlídka trvá asi 3 hodiny, do poslední části už nejdeme.

Sjíždíme dolů z hor a děláme si svačinový piknik. Tuňák ve vodě a poté v oleji, zajezený tortilami mě na chvíli zasytí.  Ve městě nakupujeme hrušky jabka a  brambůrky. Také jsme se rozhodli změnit plán, místo do Guadalupe N.P., který podle fotek a rad místního lékárníka je něco na styl národních parků v Utahu, pojedeme do nedalekého White Sands National Monument. Ale to až zítra. Ted se přibližujeme co nejblíže, a taky se chceme dneska pořádně vyspat.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

WHITE SANDS - BÍLÉ PÍSKY  

Den 5 - 7.3. 2002 - White Sand N.M., USA

Dneska jsme se krásně prospali. Vstáváme až skoro v devět. Zastavujeme na první benzince, kde probíhá očista a dočerpání důležitých surovin. To už ale v dáli vidíme obrovskou bílou plochu. Kolem půl jedenácté vcházíme do Visitors centra White Sands.

Mají tady spoustu knížek. Před půl stoletím byla tato oblast vybrána jako místo pro první atomové pokusy na americkém území. Hmmm, dobrý. Video nám osvětluje, jak to tady všechno vzniklo. Podobně jako před dvěma dny v Grand Sand Dunes, písek sem byl postupně navát z rozpadajícího se sádrovce (proto je bílý). Duny zabraly plochu o obrovském vyschlém jezeře. Kupuji nezbytné pohledy a můžeme vyrazit. Úplně uprostřed mezi dunami se nachází základna pro osmimílový trail, který si samozřejmě nemůžeme nechat ujít.

Alkali trail na nás ale musí ještě chvíli počkat. Po dlouhé úvaze, zda vezmeme foťáky, které by mohl poničit  jemný písek nakonec vyrážíme vyzbrojeni igelitovými pytlíky. „Zavírám dveře“, říkám. „Jo jasně“. Po chvilce však Luboš hledá klíče od auta. Hmm, ty jsou však krásně vystavené za oknem Mazdy. Tam je jim dobře, v teple za zamčenými dveřmi. Co teď. Hlavou se mi honí myšlenky, jaks e budeme tady dovolávat pomoci. Nikde nikdo. Běháme kolem auta, když jako z čistého nebe přijíždí auto s nápisem Park Ranger. Jdeme k němu. Vystupuje rančerka, které se svěřujeme s naším problémem. Usmívá se, jde vidět že se to nestalo poprvé. Z auta vyhrabala nástroje potřebné k otevření auta, dřevěné kolky a šperháky. Tak se toho chopíme a za pět minut je auto otevřeno. Super! Ještě se s ní fotíme a děkujeme.

Konečně můžeme vyrazit. První jdeme po mnoha stopách, které postupně ubývají, až jich je jenom pár. Vyzouváme boty, písek je příjemně teplý. Z duny na dunu, stále dál.  Všude kam se podívám jen bílý písek. Takhle má vypadat pravá poušť, jak jsem se o představoval. Bořím se do písku, sem tam po zadku sjedu nějakou dunu. Utíká to rychle. Nikde ani živáčka, jen my tři. Za chvíli jsme zpět u auta, kapsy plné bílého písku.  Po jídle se ještě dnes přesunujeme směrem Tucson, kde máme zítra za úkol najít knihovnu, napsat maily, koupit pastu do vařiče a prodat auto. Tak balíme a jedem…. 

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NÁRODNÍ PARK SAGUARO  

Den 6 - 8.3. 2002 - Tucson, USA

Včerejší přesun autem do Tucsonu proběhl v pohodě, až na nečekanou zastávku, kdy nás na dálnici najednou zastavila pohraniční policie. Přece jenom jsme už blízko mexickým hranicím. Chtěli ukázat pasy. Ujistili jsme se, že opravdu ještě nepřejíždíme hranici do Mexika. Naštěstí se spokojil s Lubošovým pasem, který řídil a nedíval se na datum vypršení víza. Oddechli jsme si.

Kemp jsme našli, ale taky to chvíli trvalo. Museli jsme vyjet až úplně do hor, takže jsme na dnešek spali asi v 1500 m, ale co to je, jsme zvyklí z Colorada na horší. Za kemp jsme nic neplatili, odjeli jsme ráno a nikdo tam nebyl. S ubíhajícím časem jsme zjistili, že dneska prodávat auto a přesouvat se na hranice do Nogales už nestíháme, proto se rozhodujeme přespat v kempu na druhé straně města, navštívit Saguaro Park a zítra v klidu provést zbytek. Stavíme stan, všude kolem jsou vysoké kaktusy, jaké jsme si jen představovali, když jsme viděli znak Arizony. Hned za stanem je zase menší (ale stále dost veliký) jedinec, který krásně kvete.

Míříme do národního parku Saguaro, který je hned za rohem. Koncentrace a velikost kaktusů se zvětšuje, je zdei více druhů. První jedeme do Visitors centra, koupit pohledy. Díváme se na kino, které je uděláno typicky americkým způsobem. Obdivování „nature beauty“ a „spirit of desert“ není žádnou výjimkou. Do toho tam pronášení místní Indiáni slova o spojení duše s pouští – dobré, ale přehnané. Jedeme do pouště na kaktusy! Jmenují se Saguaro, jsou strašně vysoké a dožívají se až 180 let – dost na to, že živoří v poušti. Procházíme  si krátké traily, protože není moc času. Kaktusy také pěkně píchají. První se o tom přesvědčuje Veronika, která si z ruky vytahuje dlouhé ostny, které mají na konci ještě háčky. Pěkně to bolí. Fotíme ostošest. Na dalším krátkém trailu Luboš hledajíce nejlepší místo pro fotku, kope do kaktusu a na noze mu zůstávají tři chumly ostnů. Pod nehtem, pod kůží, řve jak tur. Trvá asi deset minut, než se mu je podaří všechny odstranit. Kaktusy jsou krásné, ale i zrádné. Loučíme se a spěcháme do bazénu ve městě. Po menších orientačních problémech se dostáváme na místo. K našemu překvapení se jedná o bazén venkovní! 8. března jsem se určitě venku ještě nekoupal. Ale co už. Voda je teplá, horší je to když se vyleze  ven. Sprchy jsou sice trochu předpotopní, ale jde to, hygiena dostává co proto.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘECHOD HRANICE DO MEXIKA  

Den 7 - 9.3. 2002 - Nogales, USA

Tak snad už se nám dnes podaří překonat hranici a začít to pravé dobrodružství – bez auta. To ho ale nejprve musíme prodat. To je jeden z prvních úkolů dne.

Vstáváme brzy, protože musíme vše dokonale sbalit. Teď už vše do batohů. Trvá nám to více jak dvě hodiny. Kolem desáté objíždíme první dealery. Stavíme u prvního servisu a ptáme se na dealery. Zájem tam má jeden mladík, aby né, spolehlivé auto jen za 500 babek. Problémem však je chybějící title – doklad o vlastnictví vozu, který než dojde, trvá v Coloradu 3-4 měsíce, tudíž ho ještě nemáme. Papíry o koupi ale Luboš má. Nevadí, zkoušíme dál. V dalším nechtějí, v třetím a čtvrtém i jo, ale zase to vše ztroskotává na titlu. Rozhodujeme se jet na místí dopravní oddělení zjisti, co se dá vše dělat. Fasujeme číslo a sedíme. Je tu spousta lidí, asi si všichni zrovna kupují auta. Taky je sobota. Vypadá to nadlouho, vymýšlíme plán B. Je to auto L+V, takže oni to mají rozhodnout. Ještě je možnost, že postaví auto před supermarket v Nogales – kde ho snad nikdo neodtáhne a napíše se Borisovi do Denveru, pokud ho chce bezplatně využívat, ať se pro něj jednoduše co nejdříve přijede. Vítězí tato varianta.

Vyrážíme do Nogales, hraničního města s Mexikem. Posíláme poslední balíček, pohledy. Safeway má otevřeno 24 hodin, což je ideální pro odstavení auta. Poslední nákupy a voda z Wallmartu, fotky a zamčení auta. Běh na autobus není lehký, batohy jsou pěkně těžké. Za 50 centů jedeme starým školním autobusem k hranici. Je šest hodin, cítíme mírnou nervozitu. Po téměř devíti měsících strávených v USA, kdy jsme prožili i útoky na New York, jsme blízko. Poslední výběr z bankomatu. Dnešní plán je dorazit do Hermosilla, takže nemeškáme. Pasy v ruce, pěšky procházíme hranici. Veronika je vybrána na prohlídku batohu. Netrvá to však dlouho, v pohodě. Pamatujeme, musíme odevzdat bílou kartu a  vyzvednout si turistickou kartu do Mexika – targetu de turismo. Při přechodu amíky vůbec nepotkáme – první problém. Nevadí, pořád to ještě můžeme poslat sami. Hledáme mexické imigrační. Vcházíme, ujímá se nás mexický úředník v zelené uniformě, které mi silně připomíná ty „ochotné české celníky“. První ranou je, že sedí na americko-mexické hranici a neumí ani slovo anglicky – budiž. Žádáme o formulář na targetu, chce vidět pasy. První co ho zajímá je americké vízum. Na tom všichni máme expire date někdy loni v říjnu. Problém.  Snažíme se mu vysvětlit, že to nevadí, že jsme požádali o změnu statutu na turistické, že jsme byli v USA legálně. Na to neslyší, vidí datum.  Pokus druhý, V+L mají papíry, že zažádali  prodloužení, mě ja známo ještě nedošel. Taky ne. Papír je celý v angličtině, žádné datum.

Zkrátím to, prostě jsme se s ním nedomluvili. Tvrdil, že musíme zpět do USA pro nějaký dokument, jenže tam my nemohli, poněvadž jsme opravdu neměli vízum. Po několika telefonech je jasné, že potřebujeme někoho z americké ambasády v Nogales, kde již dnes nikdo není. Až v pondělí.  Musíme tedy počkat do pondělí, v Mexiku, ale vlastně nelegálně, protože nemáme targetu. Zkoušíme to ještě na km 21, to je imigrační pro lidi, kteří jedou autem. Jedeme tam autobusem, výsledek je ale stejný. Nezbývá nám než čekat v nejistotě do pondělí. Stavíme stan u cesty a s těžkou hlavou jdeme spát. Náš sen o Baja Kalifornia je zamračen.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

DEN VOLNA V IMURIS  

Den 8 - 10.3. 2002 - Imuris, Mexiko

V noci mě probouzí projíždějící vlak, mám pocit, že na mě musí každou chvíli najet. Spíme do 8:30. Balíme stan, musíme nějak přečkat do zítřka, kdy pojedeme zpět do Nogales. Rozhodujeme se, že zajedeme do městečka Imuris, dál po cestě směrem na Hermosillo. Jediným možným prostředkem je stop. Zkoušíme párkrát mávnout, po nějaké chvíli nám zastavuje chlapík. Ptá se, kam míříme. „Imuris, vámonos – nasedat“. V korbě už sedí ženská s dvěma dětmi, přisedáme i s našimi objemnými balíky k nim. Luboš rozvíjí  základní konverzaci, zatímco svištíme silnicí na jih. Nahlas litujeme, že už nemáme barchetu v kapse a bez problému nemůžeme pokračovat v cestě, když se nám ten první stop tak povedl.  Za chvíli jsme v Imuris, děkujeme a děláme si s nimi fotku. Batohy zpět na zádech, pěkně těžké. Hledáme, kam bychom je složili, nějaký motel. Lonely Planet o tomto místě mlčí, tak je to jen na nás. Na rohu hned u cesty je nápis dvoulůžkáč 300 pesos. To je hodně, jdeme dál. Všude kolem stánky s jídlem, hlad už mám docela pořádný, od včerejška jsem nic nejedl. U jednoho takového se ptám, jestli neví, kde bychom mohli levně složit hlavy. Posílá nás přes ulici, budova vedle obchodu se schody nahoru prý něco jako ubytovna slouží. Recepce je přímo v obchodě! Pán za pokladnou nám slibuje za 100 pesos pokoj, to se nám zd dobrý – 11 dolarů pro 3. O.k.

Máme hlad, vyrážíme do ulic. Imuris je malé městečko,  jde však vidět, že jsme ještě blízko hranic. V jednou stánku opéká starší mexičanka kuřata na roštu, stojí však 130 pesos, což je dokonce 2x tolik, než jsme si koupili kuře dva dny tomu nazad. Gracias seňora. V ulicích to žije, je neděle, všude pobíhají a křičí děcka. Pekárna je sice otevřená, ale nic čerstvého nenabízí. Jdeme k tomu stánku, kde nám poradili s ubytováním. Stojí přímo přd barákem, kde ta rodinka bydlí. Skoro to vypadá, že panímáma uvařila více na oběd.  Ptáme se na menudo, vyklube se z toho držková polévka, jedna z mála věcí, které nemusím. L+V jdou do ní, já chci zkusit poprvé z průvodců proslulé Tacos. Zajímavá je domluva os ceně. Víme, že tady už se dá smlouvat, na což je potřeba trochu španělštiny. První cena je 50 na každého. Hodně. Přidává se asi manžel-mexík, že kolik bychom chtěli dát. Dvacka se nám zdá fér. O.k. L+V dostávají žejdlík polévky, nějakou housku. Mě je přinese talířek s dvěma malými trotillami s masem uvnitř. Je to dobré (hlavně se salsou mexicanou, ostrou omáčkou), ale nasytit mě to nemůže. Chci další, ale dalších 20 se mi dávat nechce. Nakonec dostávám další dvě, tentokrát jiné, ale také dobré. Schyluje se k placení. Dohodneme se, že 60 by mohlo být akorát, ale že zkusíme vyrukovat s 50.  Nakonec to stačilo a myslím, že i tak to bylo dost. Takové jsou naše první zážitky z Mexika. Jdeme zpět na pokoj, v hlavách stále máme, co se bude odehrávat zítra.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NA CESTU!  

Den 9 - 11.3. 2002 - Magdalena, Mexiko

V 6:30 nás probouzí moje hodinky, vstáváme brzy proto, abychom se co nejdříve dostali zpět do Nogales. Nejprve chceme zkusit stop, když ne, tak by měl v 7:30 odjíždět autobus. Na okraj - když vám v Mexiku řeknou, že odjíždí v 7:30, ta to tak může být, ale v drtivé většině případů si klidně můžete přidat k dobru 30-60 minut. Oni jen řeknou "uno diaz minutes" a jsou v klidu. A proč taky ne?

Pokoj necháváme otevřený, majitel ještě spí. Na ulici stojíme sotva pár minut a už u nás stojí auto - pick-up. Stopování se tady zdá být běžné. Přidává se k nám ještě starší mexík, který si sedá dopředu. Jdeme na korbu, což nám ani tak nevadí. Co trochu vadí, že ještě nevyšlo slunce a studený vítr nám na korbě nepřidá. Náš druhý stop nás vyhazuje na předměstí, chvíli jdeme pěšky, než chytíme městský autobus za 4 pesos, který nás dopravuje k známé hranici. Celá anabáze na hranici proběhla během několika hodin, kdy nám velmi pomohl Fernando z mexické ambasády v americkém Nogales. Přišel až za námi a vysvětlil naši situaci imigračnímu úředníkovi (tentokrát naštěstí jinému, než před dvěma dny). Vyplnili jsme formuláře pro získání turistické karty (je potom potřeba na výstupu ze země), zaplatili jsme v blízké bance poplatek 195 pesos a konečně můžeme vyrazit kupředu!!

O deset minut později sedíme ve starém známém městském autobuse, který nás vyváží z centra. Pak v místním supermarketu nakupujeme něco k snědku. Je spousta času, 13:30 - jdeme na stop. Aut jezdí hodně, deset minut však nemáme úspěch. Luboš s Veronikou vytahují českou vlajku. Jeden stopuje, další dva drží vlajku. Po chvíli zastavuje starý pick-up jedoucí do další vesnice. Aspoň něco, budeme venku z stopměsta. V zácpě nám ale zhasíná motor, který po chvíli naskakuje. Jedeme však poněkud pomaleji. Před km21 auto zastavuje, zdá se, že další problém. Přichází řidič a dělá nabídku. e jede sice tady kousek, ale že se zastaví doma a pak nás hodí až do Hermosilla. Skvělé, až na to, že chce peníze. Děkujeme, že si stopneme něco dalšího (a i rychlejšího, očividně z nás chce vytáhnout peníze). Vyskakujeme z korby a on se tváří zaraženě. No somos Americanos, amigo! Stopujeme dál. Další korba a už si to svištíme do Magdaleny, tak napůl cesty do Hermosilla. Problémem je, že nás vyhazují na začátku vesnice. Zkoušíme ještě stopovat, ale moc aut nejezdí. Jdeme pěšky je pěkné horko a batohy těžké. Nakonec se z toho vyklube pět kilometrů na autobusovou zastávku, uf. Ptáme se, zda jede ještě autobus do Hermosilla, ještě lépe pak až do Guayamy, na pobřeží Pacifiku. Že prý za půl hodiny. Půl hodina pryč, pak další a jsou z toho hodiny2. Jsme už velmi netrpěliví, protože předešlými autobusy odjeli všichni místní, takže jsme v čekárně zůstali jen my tři. Podezříváme místního úředníka, že nám prodal lístky (60 pesos až do Guyamas se zdá málo), aby jsme mu neodešli k jiné společnosti, tak nám řekl půl hodiny. Už moc nevěříme, že by ještě nějaký autobus mohl jet, blíží se osmá večerní. Dohadujeme se se a chceme peníze zpět. "5 minut a jet tady", říká úředník a vychází netrpělivě před terminál. Jede! Myslím, že se modlil a přivolával tak vehementně, že po 3 hodinách čekání přijel konečně autobus. Je na něm napsáno Guadalajara, nám ale stačí, že jede do Guyamas. Máme trochu obavy, protože už i tak by tam měl dojet až kolem jedné v noci a jak tam budeme hledat hotel, že? Chytrá kniha napovídá, že námi hledaný hotýlek je nedaleko našeho terminálu. Právě jsme vylezli z autobusu, cesta nerovná, ale myslím, že ještě zažijeme hroší. Ušli jsme asi 3 stovky metrů a náš hotýlek casa de Huespédes Martha se vynořuje ze tmy. Jwe cítit, že jsme o asi tisícovku metrů níže, vzduch je hustší, ale svěží. Pán v oficině dříme u televize, ale za 140 pesos, jako v průvodci, nám ukazuje dvojlůžkový pokoj se sprchou Máme dneska kde spát. Těsně před spaním pak Luboš objevuje, že trajekt na poloostrov Baja Californa do městečka Santa Rosalia jezdí jen dvakrát týdně - v úterý a v pátek. A úterý je zítra, lístky, pokud budou, tak se prodávají už od šesti! Nemáme výběr, vstáváme v 5:30, abychom se na tu loď dostali.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

GUYAMAS - MÁME LÍSTKY NA TRAJEKT  

Den 10 - 12.3. 2002 - San Carlos, Mexiko

Moje hodinky jako budík jsou neúprosné,  5:30 a ani o minutu víc. Z postele se nechce, ale cíl je jasný. Veroniku necháváme spát a vyrážíme s Lubošem do noci mexického města. máme k dispozici mapu z LP, podle které lehce zjišťujeme polohu sebe i Mariny, odkud odjíždějí trajekty a kde se kupují lístky. Jdeme pěšky asi dva kilometry, na obzoru se začíná pomalu probouzet slunce. Při vchodu do Mariny je budka, kde sedí pán. Říká nám, co říká i tabule nad ním. Trajekty, které podle LP mají jezdit v úterý a pátek, jezdí teď ve čtvrtek a v sobotu! Dává nám dokonce ceník, podle kterého už cesta pro jednotlivce nestojí 15 dolarů, ale 45! 3x tolik. I chytrá kniha se někdy plete, neboli informace v ní zastarávají. A jestliže dnes trajekty nejezdí, lístky se prodávají až od osmi. Hmm... jsme zaraženi, bereme papír a chytáme si autobus zpět k hotelu. Ještě se chceme na chvilku zdřímnout. Asi v devět se opět probíráme a diskutujeme, co dál Plán je zajít do banky, vybrat peníze, zajet koupit lístky na čtvrtek, nakoupit a odjet do nedalekého San Carlos, kde se chceme konečně vyrochnit v moři. O.k., balíme batohy, dávám si sprchu. Mám v plánu vyhodit přebytečné věci z batohu, dávám zavděk kraťasům, nechávám je na pokoji. Nechť je jim země lehká...Vybíráme dostatek peněz a nasedáme na autobus, s batohy je to zajímavé, ale jde to. Míříme zpět k Marině, tentokrát už jsme posláni do modré budovy, kde by se měly prodávat lístky. Je tam stejný ceník, jako už známe od rána, zaujme nás však list, který hlásá, že existuje sleva 25% pro studenty. V tu chvíli se před námi otevře okýnko, z nějž na nás vykukuje mladá sympatická slečna. Zahajujeme koupi, ukazujeme ISIC karty a sleva je na světě! Konečná cena je 34US$. Tak, máme v kapse lístky na vysněnou Baja California! Už nám nic nebrání v cestě. Pláže, sluníčko, moře... Brrr při vzpomínce na coloradskou zimu, tady je venku 25 stupňů.

Zastavujeme se na internet a posíláme první maily domů z Mexika. Hodina stojí jen 10 pesos. Zbývá jen nakoupit a vyrazit k moři. S Verčou kupujeme velký meloun a nějaké konzervy. naší oblíbenou destinací se tady v Mexiku stávají pekárny zvané Panadería. Je to příjemná změna, protože americké pečivo vlastně vůbec neexistuje, když nepočítáme francouzské bagety. Tady nakupování v pekárně probíhá nevšedním způsobem. U vchodu si vyzvednete tác a kleště, chodíte volně po pekárně a vybíráte, na co zrovna máte chuť, často výrobky přímo vytažené z trouby či pece, ještě přímo na plechu. Na výběr je spousta krásně vypadajících housek, preclíků, koláčů a závinů, musíte se však ve většině případů oprostit od chutí, které znáte z domova. Houska, vypadající přesně jako ta z pekárny u nás v obchodě není totiž slaná, ale sladká. Měl jsem s tím zezačátku problémy,ale tady se pečivo zdá se nesolí vůbec. Teď už jsem si zvykl a docela mi to i chutná. Koláče většinou také chutnají jinak, ale jsou výborné.

Úkoly splněny, autobus s nápisem San Pedro Fátima nás za 9 pesos veze směrem středisko, které je v LP specifikováno jako oblíbené mezi americkými kempery a trailery. A je to tak. zdá se, že americká Golden Age, neboli důchodci, se tady ukrývá před zimou panující na severu. Proč taky ne, že? Kemp jménem Tetakawi je hned u silnice, za 100 pesos zde můžeme postavit stan a využívat i hotelové facility. Platíme jen noc, i když tady pravděpodobně zůstaneme dvě. Stan je postavený v cukuletu, jdeme se projít na pláž. Je pozdní večer, voda vypadá teple, omývá pobřeží San Carlosu. Sbíráme kameny a mušle...Za chvíli zapadne slunce..

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ODPOČINEK U VODY  

Den 11 - 13.3. 2002 - San Carlos, Mexikocowboy

Ráno si pěkně pospíme - stan máme bez střechy, takže je vidět na oblohu a okolní palmy... Snídaně je pompézní. Meloun. Je sladkýaosvěžující. Hned vedle stanu nám roste pomerančovník, na vršku jsou čtyři zralé plody, které se távají naší kořistí. V kombinaci s melounem si vyrábíme ovocnou mísu. Dopolední cesta do města je napůl úspěšná. Mapu Mexika se nám stále nedaří objevit, nákup, pohledy a známky však ano. Po krátké zastávce v kempu vyrážíme na pláž. Na to se už dlouho těšíme. Voda není úplně teplá (však je taky březen), ale je teplejší jak většina českých rybníků v létě. Netrvá dlouho a už jsem tam. Celé odpoledne se pak válíme tady na pláži, píšu pohledy Helči a domů. Zajímavostí jsou mexické známky, které jsou už samy o sobě dost velké, ale do Evropy se používají dvě. Zaberou asi čtvrtinu pohledu, ale stojí to za to. Sluníčko je tady příjemné, jen se nespálit. Večer bude vařit a zítra už na Baja California.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

HURÁ NA BAJU!!  

Den 12 - 14.3. 2002 - Guyamas - Santa Rosalía, Mexiko

Brzy ráno, asi v 6:25 přesně, vstáváme. Autobus má jet zpět do Guyamas něco po sedmé, vyrážíme však po složitém balení o něco později. Přesto stíháme autobus, ale možná to byl až další. Míříme do centra. Před odjezdem trajektu, který je plánován na 9:30, si ještě chceme nakoupit v naší staré známé pekárně. Kupuji si nějaké housky a koblížek. Snídaně mui bueno! Protože máme ještě dost času, do přístavu vycházíme pěšky. Je to asi 2 km, ale po nábřeží, docela pěkná procházka, až na ty batohy. Cestou míjíme bar s názvem Gambrinus, což je samozřejmě zachyceno na fotce. V přístavní odjezdové hale to narozdíl od úterka dneska žije. Je skoro plná, ani si nemáme kam sednout. Asi za půl hodiny je otevřena brána a můžeme se nalodit. Loď, neboli Ferry, vypadá stejně, jako trajekty v Itálii, kde jezdí z pobřeží na Sicílii a Sardinii. Vždycky otevřou přední či zadní část, aby na ni mohla najet auta. My jdeme po schůdcích zboku. Brzy nacházíme naše sedátka, které už sice obsadila mexická rodinka, ale problém se rychle řeší. S Lubošem jdeme prozkoumat palubu. Nahoře jsou sedátka a teplo na slunci. Snídaně je tvořena zbytkem párku od včerejší večeře a houskama. Kolem sedí spousta mamin s děckama, které běhají kolem a chtějí si s námi hrát. Náš odjezd je jako obvykle asi o hodinu zpožděn, ale konečně už jsme odrazili.od břehu. Máváme Guyamas a vzdalujeme se na širé moře. Mě se chce spát, tak se velebím v sedátku, zatímco L+V jdou nahoru na palubu. Dřímu tak asi hodinu, ale dál se to nedá, děcka kolem si hrají trochu moc hlučně. Balím kameru a jdu taky nahoru. Tam probíhá čtecí kroužek Reflexu, tak se přidávám. Na obzoru už nejde vidět žádná pevnina. Po chvíli se s námi dává do hovoru jeden Mexičan, jmenuje se Gregory. Umí anglicky, ale odposlouchal, že anglicky nemluvíme, tak je zvědavý. Má kolem 35 a je z města Coatzacoalcos na jihu Mexika, na Baja jede pracovně. Zajímá se, odkud jsme, kam cestujeme a tak. On v mládí také hodně cestoval, takže nám radí, kde to je pěkné. Pracoval také v Kanadě a zná spoustu Amíků. Náš rozhovor se rozvíjí do šíře, vysvětluje nám, proč Mexičané nemají rádi Američany. Povídáme si s ním celou cestu, ukazuje nám fotky své rodiny a zve nás k sobě na návštěvu, pokud pojedeme kolem. L+V mají nějaké fotky z domova, tak mu je taky ukazují. Je s ním dobré povídání, fajn chlapík. Cesta se však blíží ke konci. Má Greg má na lodi auto, tak si dáváme sraz venku, kde nám chce dát adresu. Což se později také stává, když se loučíme.

Tak a je to tady! Vysněná Baja California, protáhlý poloostrov na severozápadě Mexika, je tady. Přistáváme v městečku Santa Rosalia. Plavba trvala celý den, něco posedmé jsme na pevné zemi. Musíme najít obchod, protože nemáme co jíst, a také kemp. To první jde docela lehce a rychle, ale druhé už hůře. Podle LP má být hned za městečkem na jih. Tím směrem se také vydáváme, ale mezitím se úplně setmělo. Jdeme , jdeme a kemp nikde. Už jsme docela daleko. Nic. A tak obhlížíme terén vedle silnice a rychle stavíme stan. Jen z teplé večeře nic nebude, bude studená. A pak už rychle do spacáku a spát. Na Baja California.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SANTA ROSALÍA A SAN IGNÁCIO  

Den 13 - 15.3. 2002 - San Ignácio , BC, Mexiko

Ráno zjišťujeme, že jsme spali blíže silnici, než jsme si mysleli. Ale zjevně nám to nevadilo. Po balení jdeme zpět do města. Procházíme kolem přístavu, kde stále stojí naše loď jménem Azteca. Jdeme do centra. chytrá kniha praví, že město Santa Rosalia bylo dlouho pod francouzským vlivem. Působila tady francouzská společnost na těžbu mědi, což je všude okolo vidět, jsou zde staré budovy a také úzkorozchodná mašinka na podstavci. Další atrakcí, ke které směřujeme, by měl být starý kostel, který je projektován slavným Gustavem Eiffelem. Byl určen původně pro nějaké město v Západní Africe, ale přes Paříž a Brusel byl nakonec převezen sem do Santa Rosalie. Ono to taky vypadá spíše jako plechová bouda s věžičkou, ale má pěkné mozaikové okna, i vevnitř je to docela pěkné. Je z roku 1895. Centrum Santa Rosalie je pěkné. Opět navštěvujeme pekárnu, dávám si na snídani dva koláče po 2,5 pesos, ještě teplé. Opět navštěvujeme banku, abychom se ujistili, že budeme mít dostatek peněz na následující dny. Dopoledne jsme zabili v centru, ale už je pomalu čas se posunout dále. Jdeme kousek po silnici, vybíráme místo na stop. Vlajka už vlaje, aut jezdí docela dost. Naším cílem je vesnička San Ignacio vzdálená 65 km. Ta je také základnou pro výlety na velryby. Jak se však zdá, všechny auta jezdí jen v rámci města, Mexíci se na nás smějí a ukazují, že jedou jenom kousek. Jezdí také Amíci s trailery, ale ti nás také míjejí. Po hodině ničeho píšeme na papír nápis San Ignacio, snad nám to pomůže. Nakonec nám po další notné chvíli zastavují dva Kanaďané, důchodci z Vancouveru. naskakujeme na korbu, jedou přímo do San Ignácia. Na korbě se nám líbí, ideální místo pro prohlížení krajiny, je to taková vyhlídková jízda zadarmo. Baja California není ve vnitrozemí nijak krásná. Je to poušť, na které roste sem tam kaktus, sem tam nějaký strom. Je to docela hornatá krajina, vyjíždíme po klikaté cestě s názvem Transpeninsulara docela vysoko. Po asi hodině jízdy jedeme kolem krásné palmové oázy. Zatáčíme přímo k ní. Je to oáza s kempy těsně před San Ignáciem. Je to krása, uprostřed této nehostinné krajiny najednou jezírka a vysoké palmy. Děkujeme Kanaďanům a jdeme skrz oázu do vesnice. Má jenom asi 1000 obyvatel. Dominantou náměstí je kostel z roku 1786, jehož stěny jsou postaveny z lávových bloků. Ten už vypadá hodně staře. Naším cílem však je na druhém konci náměstí sídlící agentura Kuyima, která je v LP doporučována pro výlety za velrybami. Mají teď zavřeno, otvírají až ve 4. Po chvilce se však otevírají dveře a zvou nás dovnitř. Příjemná paní umí dobře anglicky, což ulehčuje domluvu. výlety pořádají, stojí 30 dolarů. Musíme se však do Laguny, vzdálené ještě 60 km, nějak dostat. Většina lidí má auto, tak si tam jednoduše dojede. Kdo nemá, můžou pro něj zorganizovat dopravu, avšak za 120 dolarů. Nee. Tak třetí, naší možností je - pokusit se tam dostopovat. O.K. Vyrážíme za město, kousek po už neasfaltové silnici, usidlujeme se pod směrovkou La Laguna 59 km. Pravda, aut tu moc nejezdí. Nevadí, moc možností nemáme, 60 km je na chůzi trochu moc. Sedíme, sem tam projede auto s místními, kteří jedou za roh, nebo na skládku. do setmění jsou 3 hodiny, už se pomalu díváme po okolí, kde bychom případně postavili stan. Už se pomalu stmívá, za tu dobu projely tři auta, která vypadala, že jedou do Laguny, ale nevzali nás. Půl hodiny a stavíme stan, rozhodujeme. Dopisujeme všichni deníky. "Ber ho", to už křičíme při sebemenším zvuku, ozývajícím se z dáli, připomínající auto. Jede! V kabině namačkaná mexická rodinka, ale zastavují. jedou prý jen asi na 20 km vzdálený kemp, jestli nám to nevadí. Ne, aspoň se pohneme z místa. nasedáme, pozor na plech, který vezou na korbě. Ale už jedeme, doznívá západ slunce, plno hvězd na obloze.  Cesta pěkně skáče, není moc upravená. Zastavujeme u malého stavení, rodinka nás zve na čaj, ale my jdeme dál. Ještě nám radí, že se dají auta stopovat i později, rybáři prý jezdí do Laguny pozdě večer i brzo ráno. Ujdeme asi půl kilometru a začínám připravovat místo na stan. Ten už je i rozbalený, když se podle světel začíná blížit auto. Baterku a stopnou! Je to tak, 3 mexičtí rybáři jedou do laguny! Opět na korbu, i s rozbaleným stanem. Hlavně že to jede!

Cesta je čím dál více rozkodrcaná, kolem nic než jen holá planina. Docela to valíme. Asi po hodině zastavujeme na rozcestí. Oni prý nejedou přímo tam, kam my chceme, jedou do rybářské vesnice opodál. Zkoušejí, kolik bychom jim zaplatili, kdyby nás tam zavezli. Hrajeme si na chudé a 20 pesos pobaví i je. Proč taky jim něco dávat. Pokračujeme dál do jejich vesničky. zastavujeme před domem řidiče, když se věci radikálně mění. představuje nás své ženě, Isabel a navrhuje, že u nich můžeme přespat. Venku je nevlídno, hodně fouká, takže zdráhavě san_ignaciopřijímáme. Přece jenom to je první taková zkušenost, a tak jsme opatrní. Zdá se, že budeme spát v jejich ložnici. Je tam jedna postel. Zároveň to asi slouží jako kuchyně a jídelna. Je to jen taková chatrč, druhá část je tvořena částí starého traileru. Tam teď spí děti. vysvětlují nám, že tady nežijí stále, jen asi když je rybářská sezóna. Ptáme se jestli jim to nebude vadit, ale přesvědčují nás, že budou fajn. Mě ještě přináší matraci na ze, to bude pohodlí. Sedáme ke stolku a opět probíhá základní konverzace. Jsou mladí, kolem 35. Mají 3 děti, jedno už větší je teď ve škole ve městě, další dvě spí vzadu. Jde vidět, že patří do úplně jiné skupiny, než Gregory, chlapík z lodě. Asi nikdy moc necestovali a nemají takový přehled. Když jim říká, že chceme jet po Mexiku, do Barranca del Cobre, vypadají, že o tom nikdy neslyšeli. Chytají se až na Chihuahuu. Zato jsou ale příjemní, domáčtí. Říkají, že když se dívali na olympiádu, slyšeli jméno "checa", ale očividně si nejsou jistí, zda je to město či stát. Ukazujme jim fotky, moc se jim líbí. Poté zalézají dozadu k dětem, my se také ukládáme k spánku. Ráno chceme brzy vstát, abychom je moc neobtěžovali, spíme přeci jenom u nich v kuchyni... Vítr lomcuje střechou, Ježíš na stěně se třepe...usínám.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ŠEDÉ VELRYBY!!!

Den 14 - 16.3. 2002 - Laguna San Ignácio , BC, Mexiko

Probouzí mě světlo, je půl osmé. vstáváme, balíme včera rozdělaný stan a zbytek věcí. Za chvíli vstávají i naši hostitelé. Nabízí nám kávu a sušenky. Zanedlouho se seznámíme i s dětmi. První se osměluje malý ňiňo, přichází se na nás podívat. Dostává malé botičky, aby po hliněné podlaze necupkal bosý. za chvíli přichází i sedmiletá slečna, která se očividně více stydí. Dozvídáme se, že ti dva jeho kamarádi se včera báli, že bychom je mohli přepadnout...nápodobně, myslíme si. On nám prý však věřil, proto nás vzal k sobě domů. Děláme společné foto, vyměňujeme si adresu a vyrážím. Ještě nám ukazují kudy nejblíže do Laguny, je to prý 4 km daleko. Loučíme se, děkujeme.

Za světla vesnička vypadá zvláštně. Kolem dokola jen širá pláň, uprostřed pár chatrčí a kadibudek. Spousta odpadků. Ale našli jsme tady střechu nad hlavou.  Kousek jdeme pěšky a zbytek  se nás svezla americká dvojice. Jsme v kempu Kuiyma, stejné společnosti, u které jsme byli včera. S velrybami to však nevypadá moc dobře. Je zataženo a fouká vítr. Loďky na vodě neposedně poskakují. Čekáme uvnitř stavení, až se počasí umoudří. Američané to vzdávají.  Čekáme a o půl třetí se dozvídáme, že kapitán loďky je připraven vyrazit. A my také! Nahazujeme na sebe teplé oblečení, na povrch pak nepromokavé poncho. Ještě nezbytné bezpečnostní pokyny, plovací vestu a jdeme na to. První velký zážitek a to, proč jsme tady na nejdelším poloostrově světa, je blízko. Na loďce je kapitán a žena, kterou však budeme vyhazovat po cestě . Vlny jsou docela velké, naše malá motorová loďka po nich poskakuje sem a tam. Paní nám vysvětluje různé věci o velrybách. V létě prý tráví 3 měsíce ve vodách kolem Kanady a Aljašky. Poté se přesouvají na jih, musí uplavat 10 000 mil, než se podél pobřeží dostanou až sem, do lagun Baja California. Je to prý jedna z nejdelších migračních vzdáleností, které zvířata absolvují. Další tři měsíce pak tráví ve zdejších zátokách, kde je dostatečně teplá voda na to, aby velrybí samičky přivedly na svět malé velrybátka. Během těch tří měsíců pak mláďata musí zesílit natolik, aby zvládla dlouhou cestu zpět na sever. Super, takže uvidíme i malé velrybky. Paní nám ještě radí, že až je budeme hladit, tak máme být opatrní - nesahat na oči, nos, ploutve a ocas. Jinak že hlazení je přímo žádáno, jinak nám uplavou. Vyhazujeme paní na Punta Piedra a teď už jsme na lodi,jen my tři a kapitán. Řítíme se do míst, kde se velryby nejčastěji vyskytují, takzvaná Area de observación. Na vodě už ryby obdivují asi 3 další loďky. Z dálky vidíme, jak máchají rukama ve vodě, aby je přivolali.Přiblížili jsme se blíže k další loďce a vidíme, že u nich, hned u loďky, je krásná velká velryba. Vždy velrybavystrčí čumáček z vody a oni si ji hladí. Pozorujeme a chceme taky.  Teď přichází i naše chvíle. Plácali jsme rukama tak vehementně, že si nás velryba všimla a pluje k nám! A není sama, je to velrybí maminka s malýma! To malé je však bezkonkurenčně větší, než všechny ryby, co jsme doposud viděl. Je trochu neohroženější než maminka, vystrkuje na nás čumák. Natahuji ruku a ještě trochu s ostychem se jí poprvé dotýkám. Je krásně teplá a hebká! Nechá se hladit, vyfoukne dým vody a vzduchu do výše a zase zmizí pod hladinou. Ale jen na chvíli, už je tu zase. Hladím a fotím zároveň, chci zvěčnit tuto jedinečnou chvíli napořád. Velrybám dělá viditelně dobře se třít o dno loďky. Ne že by s námi nějak klátily, ale v jednou kuse nás podplouvají z jedné strany na druhou. My děláme v loďce totéž. Točí se kolem nás, my je hladíme po celém těle. Jsou obrovské. Ruce až po lokty mám úplně mokré, ale to mi teďka vůbec nevadí. Mazlím se přeci s velrybami. Dokonce i kapitán si je pohladí, i když už tohle musel zažít nesčetněkrát. Naše chvilka slávy končí, velryby se nám opět vzdalují. Ještě chvíli čekáme, zda se k nám nevrátí, poté kapitán pomalu nabírá směr zpět základna Kuyima. Celé to netrvalo déle než 45 minut, ale jsme z toho úplně nadšeni. Vzdalujeme se, ale sem tam ještě zahledneme gejzír vody, jak se velryby nadechují a vydechují.

Na břehu shazujeme věci, s mokrem to nebylo tak horké, mám namočené jen rukávy a trochu kalhoty, ty za chvíli uschnou. Balíme a platíme 30 US$ v pesos. Zapisujeme se do knihy hostů, chceme se co nejrychleji dostat na cestu, abychom ještě dnes někoho stopli zpět do San Ignácia. Náš kapitán, sedící vedle u stolu, nám říká, že sem má přijet auto s vodou, že pojede zpět až to vyloží, což bude možná chvíli trvat. Ale pojede. Opravdu za chvíli přijíždí. Je to takový starý děda s pomocníky. Vezme nás, nejede však prý až do San Ignácia, asi jen 15 km před. To nám stačí, alespoň něco. Je docela teplo, ale fouká prudký studený vítr, což na teple moc nepřidá. Auto musí objet místní kempy, za dvě hodinky je však připraveno k odjezdu. Naskakujeme na záď k bečkám s vodou. Jedeme hodně pomalu, něco mezi 20-40 km/h. Cesta trvá 2,5 hodiny, nesnesitelně mě bolí zadek. Ale jedeme. Konečně jsme u cíle, děda říká, že si můžeme postavit stan před jejich barákem. Je to tu docela rovné, tak nám to vyhovuje. Za chvíli už stojí nás stan.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

CESTA NA JIH, ALE JAKÁ  

Den 15 - 17.3. 2002 - Loreto, BC, Mexiko

Ráno jsme pozváni na kafe, ale s díky odmítáme. Jdeme na cestu, abychom se dnes někam přesunuli. První část cesty zpět do San Ignácia je nehorší, projíždí velmi málo aut, ale nakonec se daří na korbě auta. Poté šlapeme po hlavní směr Santa Rosalia, nakupujeme v obchodě u cesty a pak se na nás opět po chvíli usmálo štěstí. V naší známé Santa Rosalii ihned stopujeme dál, ale moc to nejde. No jo, dneska je neděle. Jak to je, V pátek se Mexičané věnují kamarádům, v sobotu ženě a v neděli rodině - taky to tak vypadá, auta plná, chlapi v dresech jezdí na fotbal - co je nejhorší, je jejich zálibou jezdit si po městě sem tam. Stopujeme několik hodin a stále se nedaří. Až kolem sedmé, kdy už se pomalu stmívá, jede kolem auto, které táhne další auto na laně. chlapík na nás něco povolává. Už jsme ani nedoufali, ale vezme nás! Jenže jsme tři a ono druhé auto je úplně narvané nějakými věcmi. No problemo - prý dva k němu do auta a třetí do dalšího. zastavilo totiž ještě jedno auto, jeho kámoš. Jedou až do La Pazu, což je odsud 560 km daleko. To je stop! Je to náš první stop, kdy nejedeme na korbě, ale uvnitř auta. Taky by to asi v jednom nešlo, a našimi batohy - ale teď máme auta dvě! Můj řidič se jmenuje Manuel, je už starší. říká, že cesta bude trvat tak 10 hodin Moje slovní zásoba mi vystačí tak na první půhodinku, nevadí. Dovídám se, že jedou až z Los Angeles, živí se nákupem a prodejem aut. Teď zrovna jedno táhnou. Proto jedeme docela pomalu, asi 60km/h. Jeví se mi docela unavený, ale to jsem taky. Asi po třech hodinách jízdy, daleko za naším původním cílem Mulegé, těsně před městem Loreto prý přespíme. Oni budou spát v autě, my si vedle rozděláme stan. ráno vyrážíme v šest, takže rychle spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

LA PAZ - HLAVNÍ MĚSTO JIŽNÍ BAJA CALIFORNIE  

Den 16 - 18.3. 2002 - La Paz, BC, Mexiko

Vyjíždíme podle plánu, kilometry ubíhají, krajina stále stejná. V poslední fázi sjíždíme z hor zpět k moři. Před námi je hlavní město jižní Baja Californie - La Paz. Má asi 120 tisíc obyvatel. Naši chlapíci nás vyhazují na předměstí, avšak v dosahu místní dopravy. Moc děkujeme, máme za sebou nejdelší stop v životě skoro 600 km. O tom se nám včera ráno ani nesnilo, že se během takové chvilky dostaneme tak daleko. Klidně nám to mohlo zabrat pár dnů, nebo cestu autobusem - ta by stála asi 40 dolarů. Prostě jsme měli velké štěstí.

V La Pazu se poprvé blíže setkáváme s pro Mexiko a Centrální Ameriku typickým druhem městské a příměstské hromadné colectivodopravy. Jezdí tady tzv. colectivos publicos, takové malé autobusky a minibusy, které jezdí po vyznačených trasách, ale nemají zastávky. Funguje to tak, že si stoupnete na okraj silnice, a když jede váš autobus, tak si na něj jednoduše mávnete. A naopak, pokud chcete vystoupit, jen křiknete na řidiče, který vám bez problémů zastaví. Cele přední sklo mají pomalované ulicemi, kterými projíždí, aby se pasažéři mohli lépe zorientovat. Nastupuje se předními dveřmi, které, aspoň tady v La Paz, otvírá řidič pomoc takové ruční páky. Lístek se kupuje také přímo u řidiče. Jeden z takových colectívos jsme si teda stopli, abychom se dostali do centra. S našimi batohy to sice nikdy není jednoduché, ale je to prostě teď náš domov, takže ho musíme brát všude s sebou.

Ubytováváme se hostelu za 200 pesos pro 3 osoby. Máme pěkný velký pokoj. Dáváme si sprchu a vyrážíme do  města. La Paz je pěkné město, je v zátoce, leží těsně nad obratníkem Raka, a tak je sluníčko pěkně přímo nad hlavou. Odpoledne je v ulicích spousta lidí, ulice jsou lemovány stánky na mexické speciality Tacos, Burritos a dalšími. Určitě si dneska něco dáme. Procházíme ulicemi, jako první nás zaujal stánek s různými kořeními, sušeným ovocem v pytlích, buráky a luštěninami, krásně to tu voní. V dalším stánku s ovocem a zeleninou si kupuji cibuli a mango. Dále tu mají banány, pomeranče, papayi a další exotické ovoce - exotické pro nás, tady to roste na stromech. Po cestě potkáváme strom obsypaný pomeranči. Stačí zatřást a už je můžeme sbírat. Je toho tak 5 kilo. Na zahrádce si s Lubošem dáváme pivo, je o hodně lepší, než ty americké, a má pěnu! Máme hlad, tak hledáme, kde bychom si něco dali. V jednou stánku mají pečená, kuřata, teryiaki a další věci, přemýšlíme, ale nakonec jdeme dál. V dalším stánku mají napsáno Comida corrida, což je takové jídlo dne, obdoba našeho meníčka. Je to levné a dá se z toho najíst. Luboš studuje, co to je. Vypadá to na polévku s rýží a knedlíčky. Já se rozhoduji s Veronikou pro Quesadillu. Jsou to 3 kousky tortily, v tom je zapečený sýr se salámem k tomu zelenina.  Mě to chutná a je toho za 20 pesos i docela dost. Luboš si na Comidu také nestěžuje. Samozřejmě je tady všude k dispozici ostrá salsa a další chilli omáčka, jsme přece v Mexiku..

Odpoledne trávíme v ulicích města, v jednom obchodě si kupuji kostkovanou košili. na zpáteční cestě směrem k našemu hostelu California se zastavujeme u stánku s Tacos. Je hnedka naproti. Tacos jsou takové malé tortily, do kterých dostanete nějaké pečené maso podle výběru a k tomu zeleninu. Do toho se dává nezbytná salsa. Je to levné a malé, jen tak do ruky (viz. foto stánku s tacos ve fotogalerii). Dávám si dvě a jdeme zpět do hostelu. Je tady pračka, čehož hnedka využíváme, naše oblečení už o opravdu potřebuje.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SEMANA SANTA aneb VELIKONOCE V MEXIKU 

Den 26 - 28.3. 2002 - San Miguel, Sinaloa, Mexiko

Po ranním balení z Maviri vyrážíme v jedenáct. Máme štěstí, zrovna jede autobus. Za 13 pesos jede přímo do Los Mochis, což je dobré. Vyhazuje nás v centru, které už důvěrně známe. Míříme k panaderii, doplnit zásoby pečiva. Ve městě máme hlavní úkol, koupit foťák jako náhradu za ten utopený v Cabo San Lucas. Obcházíme obchody a nakonec se daří. Další věcí je výměna peněz, což jak se zdá nebude tak jednoduché. Jsou svátky, banky jsou zavřené. Zbývají směnárny, ale ty jsou vesměs také zavřené. Nakonec s pomocí místních nacházíme jednu otevřenou, i když kurz 8,4 za dolar je bezkonkurenčně nejhorší, jaký jsme kdy dostali. Ale nic jiného nám nezbývá.

Nahazujeme batohy a míříme k nádraží, na autobus do San Miguel. Ten jede zase takřka okamžitě, takže ani se nenadějeme a už jsme vyhozeni na benzince na okraji. A hned je vidět, že se tady něco děje. Jsou totiž velikonoce. Vcházíme do ulice plné stánků s cukrlátky, ozdobami, hračkami, podobně jako u nás na pouti. Hraje zde rozličná hudba, od každého stánku jiná. U jedné babičky si kupujeme mango na špejli. Už jsem to jednou měl v Guyamas. Normálně oloupané mango je napíchnuté na špejli jako nanuk, z boků je nařezané. Když si ho koupíte, dostanete na výběr, jestli na to chcete chili. Byli jsme poprvé trochu překvapeni, ale dali jsme si to a chutná to skvěle! Oni Mexičané často takhle mixují chuti, do sladkého přidají chili a jiné ostré věci. Ale je to fakt dobré, alespoň mě to chutná.

Prošli jsme centem a jdeme hledat místo, kde bychom mohli složit batohy, eventuelně pak přenocovat. Jdeme za vesnici po nerovné silnici. semana_santaPo jedné straně pole kukuřice, po druhé ohrady s kravami. Asi po 2 km nacházíme místo pod stromy, kde už asi zůstaneme. L+V se jdou projít ještě do města, čehož využívám a vařím si polévku s párky. Když se vracejí, vyrážím do města já. Beru jen batůžek s kamerou a foťákem. Je už navečer. Procházím kolem hřbitova a už jsem zase v centru. Pouťovou ulicí se dostávám k prostranství před kostelem, kde se něco chystá. Všude kolem je spousta lidí. Také se kolem potlouká spousta maškar v maskách. Mají na sobě kostýmy, podobné těm indiánským, na nohách na spodní polovině lýtek taková chrastítka, která vydávají zvuk jako plné makovice, avšak hlasitější. Přes hlavu mají různé zvířecí masky, nebo alespoň šátky, aby jim nebylo vidět do obličeje. V rukách mají různé předměty - bubny, luky, meče či chrastítka. Tancují kolem dokola, je vidět, že jsme v indiánské vesnici, kde se tradice stále udržují. Tancují starší, mladí i úplně malí. Když jsem došel na náměstíčko, bylo jich tam nejmíň 50. A všichni směřují do kostela, takže jdu také. Je tady už spousta lidí, stále přicházejí další. Něco se chystá. A taky že jo. Utvořil se zde průvod, kdy děti nesou na ramenou takovou figurínu na tyči. Vyšli z kostela a procházejí ulicemi. Podle tradice pak pannu hodí do potoka, a tak se rozloučí se zimou.

Jak se tady tak procházím, zavolali mě dva mužici, úplně starý pán a jeho tak 55-letý kolega. Stále něco gestikulovali, tak jsem za nim zašel. Chtěli si povídat. Měli také tequilu, kterou mi hned nabízeli, byli strašně přátelští. Tomu staršímu jsem teda nerozuměl vůbec, tomu druhému jakž takž. Pak jsem se dozvěděl, že děda totiž neumí skoro španělsky, že je to starý mayský indián a umí jen maysky. Tak to je gól, s kým já tu nesedím! Pořád mi něco vysvětlovali a mezitím mi nabízel tequillu. Z Evropy znali jen Francii a Paříž. Pak přišli nějací mladší, asi jejich příbuzní, pán ves středních letech se synem, oba v maskách. Tak jsem si je alespoň mohl prohlídnout pěkně zblízka. Měl jsem masku i v ruce. Seděl jsem s nimi asi hodinu. Slunce už zapadlo, tak jsem se vydal zpět, abych po tmě ještě našel cestu zpět ke stanu. Po cestě jsem byl ještě plný dojmů ze setkání s místními, bylo to moc fajn.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SEMANA SANTA aneb VELIKONOCE V MEXIKU  

Den 27 - 29.3. 2002 - San Miguel, Sinaloa , Mexiko

Včera a v noci si mě poprvé (a bohužel ne naposled) pořádně podali komáři a mušky. Repelent sice mám, ale nenatřel jsem se dostatečně. V průběhu balení kolem nás prohnali místní pasáci asi 3 stáda krav, což nás ani je příliš nerozhodilo. Míříme i s batohy do vesnice. Chceme tam strávit celý den, pořádně nasát atmosféru svatého velikonočního týdne - Semana Santa. Tábořiště nalézáme přímo před kostelem. U batohů se budeme střídat, začínám já, Hraje muzika já dopisuji deník ,kole děcka prodávají zmrzlinu z vozíků. Stávám se zájmem místních mladých slečen, což se neděje poprvé. Hlavně jsem oblíben u dětí, protože možná ještě nikdy blonďáka neviděly. Tak si na mě chtějí vždy vyzkoušet své znalosti angličtiny ze školy, nebo se alespoň dozvědět, odkud jsem. Střídáme se u batohů, teď jdu do víru  poutě já. Proplétám se mezi stánky a lidmi. Jejich tady daleko víc než včera. Je tady střelnice, kostkama se hází čísla, prodávají různé věci od dek, hrnců, cédéček až po jídlo. Zaujal mne stánek s nádobím. Chlapík s mikrofonem kolem hlavy má kolem sebe rozložené sloupy talířů, talířků, podnosů, hrníčků a hrnců, vezme vždy igelitový sáček a a do něj skládá různé kombinace. U toho neustále řve do mikrofonu - "Dva, čtyři, šest talířů - 50 pesos - neplaťte 50, plaťte 25, kdo koupí za 25 pesos? A vždy se někdo okolo přihlásí.  A znovu a znovu. Jdu dál. Jako na správné pouti tady samozřejmě nesmějí chybět kolotoče. Je tady horská dráha, točící se lodě s názvem Kamikaze, elektrická autíčka, přesně jak to známe od nás. Dostávám hlad, tak obracím svoji pozornost ke stánkům s jídlem. Mají tady od hamburgrů a hotdogů, pečená kuřata, maso na roštu, menudo. Mě zaujal stánek, kde mimo jiné čtu Pozole. O tom nám říkal ten starší amík v kempu v La Pazu, že si máme někdy dát Pozole a tady to mají. Tak jdu na to, stojí to 20 pesos. V zápětí je mi přinesen kotel červené polévky připomínající gulášovku. Uvnitř plave nějaké vařené maso, cizrna a zelenina, je to docela husté. K tomu zase brambůrky a salsa. Chutná to dobře, je to docela syté. Po delší době semana_santa2polévka. Dávám si k tomu Fantu a vychutnávám. Svítí sluníčko, jsem na pouti v Mexiku. Po zaplacení mířím zpět k batohům, L+V už čekají, mají také hlad. Opět jsem sám. Pozoruji okolí, děda prodávající červenou cukrovou vtu na tyči, děcka hrající si s pěnou ve spreji, hloučky potloukajících se "krojovaných" s maskami tančící indiánské tance. Přisedá si ke mě jeden Mexičan a chce si povídat. Dovídám se, že dneska o půlnoci tady u kostela bude slavnostní ohňostroj, zakončení to indiánské části Velikonoc. Tak jsme se rozhodli vyčkat do půnoci a až teprve poté hledat nocleh. Pomalu se stmívá a schyluje se k tomu stejnému, čeho už jsem byl svědkem včera. Maskovaní se srocují a vytvořený průvod pochoduje směrem ke kostelu. Dnes je jich ještě mnohem více, než včera. Po chvíli z kostela opět vyjdou ven, včele s dětmi nesoucími figuríny a teď i celou hrobku i s Ježíšem. Celý průvod odchází do města. My nahazujeme batohy s úmyslem se kousek přemístit, na místo odkud bude lepší výhled na ohňostroj. V tu chvíli k nám přistupuje paní a ptá se kostrbatou angličtinou, kde budeme dneska spát. Nakonec to vyznívá tak, že bydlí kousek odtud a že můžeme přespat u nich na dvoře. Jdeme za ní, je to opravdu kousek. Její manžel umí také něco anglicky, při stavění stanu se stáváme středem pozornosti jejich dětí. Pořád nám pomáhají, zkoušejí se něco ptát. Malý Alexandro a Carol. Pak si k nám přisedá starý pán a povídá, že je učitel. Dovídáme se, že tady v okolí žije asi 300 pravých mayů, ostatní jsou už smíšení a spoustu jiných zajímavých věcí, kterým však ne plně rozumíme. Poté už vyrážíme zpět do centra, kde se procházíme noční vesnicí. Lidí neubývá. Všichni čekají na půnoční ohňostroj, včetně malých dětí. Nacházíme místo, odkud bude dobře vidět. Před kostelem už je postavena dřevěná konstrukce, úplně navrcholu je  pak raketka. 10 minut před půlnocí to začíná. Je to točivý ohňostroj, na konstrukci se postupně automaticky zapalují světlice, různě se to točí a prská a je to barevné. Musí to být pěkně do detailu propičítané, funguje to jako domino. Celé představení je na 3 etapy, děti s úžasem křičí a vrcholem je pak přesně o půlnoci odpálení raketky. Kam se hrabou velkolepé americké oslavy dne nezávislosti, tohle bylo malé a přesto to mělo své kouzlo. Poté se všichni rozcházejí a my jdeme spát. také...

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MEXIKO CITY A MUSEUM ANTROPOLÓGICA  

Den 43 - 14.4. 2002 - Mexiko City, Mexiko

Autobus byl v pohodě, sem do Mexica City jsem dorazil brzy, před pátou. Teď tady na Terminal Autobuses de Norte čekám alespoň až se rozední.  Terminál je to hodně velký, spousta lidí tu jen tak posedává, spousta spí. No prostě vypadá to tu jako u nás na hlaváku. Už táhne na osmou a pomalu se rozednívá. Beru batoh a vyrážím si hledat ubytování. Mám zakroužkovaných pár hotelů v centru, tak uvidím podle ceny. Jdu na metro. Lístek na jízdu stojí 2 pesa, ptám se na vícedenní jízdenku, ale nic takového tady neexistuje. Ale nemají tu pásma jako u nás, za 2 pesa můžu jezdit třeba celý den, je to totiž včetně přestupů. Jestli jednu zastávku, nebo přes celé město, je to jedno. Dopravit se z terminálu do centra není jen tak. Ještě že mám mapu metra okopírovanou z LP. Je to na dva přestupy, přičemž ten první, stanice La Raza, je pěkně dlouhý, jde se tak kilometr, než se dojde dál. Mají to zase ale dobře značené, to se musí nechat. Ještě něco k metru. Jezdí tady oranžové soupravy a jezdí teda pekelně. Zastaví a nekecám po 5 vteřinách už zvoní zvonek a za dalších 5 sekund se zavírá a jede se. Je to naknap, ale Mexíci jsou tak vycepovaní, že stačí všichni vystoupit a nastoupit. Důležitou stránkou toho pak je, že se na další metro nečeká 5 a více minut, jako v Praze, ale nikdy více jak minutu, takže lidí se nashromáždí vždy tak akorát. Tímto systémem může mexické metro zvládnout davy lidí, v průměrný pracovní den přepraví údajně až 5 milionů lidí. No nic, cestu jsem zvládl i s batohem a holí, jsem na stanici Allene a vyrážím hledat hotel. Hned u východu probíhá na ulici nějaký běh něčeho, takže závodníci a spousta lidí. Obešel jsem pár destinací a zatím žádný úspěch. Buď vysoká cena, nebo jsem ten hotel nenašel vůbec. Už mi zbývá jen jeden zakroužkovaný hostel, ale ten je daleko. Zkusím ty nezakroužkované kolem, to znamená, že u nich nemám cenu. Ulice jsou prázdné, ani to nevypadá jako centru, ale co by kdo chtěl, o půl deváté ráno. A k tomu je neděle. Za rohem objevuji moji noclehárnu na další tři noci – Hotel Buenos Aires. Ptám se na pokoj pro jednoho – moje cena – pokoj do 100 pesos se doposud zdála hodně podceněná. Tady však mají pokoj pro jednoho i s koupelnou právě za 100 pesos – ale všechny jsou plné! Pak mají i bez koupelny – za 75. Je sice bez okna, ale je tu i televize. Pár bloků od hlavního náměstí Mexiko City, nekup to. Zůstávám.

Po zabydlení dělám plán na dnešek. Je neděle, muzea v Mexiku jsou zadarmo, takže volba je jasná. Vyrazím do antropologického muzea. Je to sice třetí muzeum ve třech dnech, ale to zvládnu. Mé kroky směřují na hlavní náměstí zvané Zócalo. Odtud pojedu metrem. Je to opravdu Zocaloobrovské náměstí, v čele na severní straně s velkou katedrálou. Teď je středem pozornosti ale něco jiného - podium. Odehrává se tady nějaký hudební festival. Zrovna hraje nějaká skupina a je to pořádný rockový nářez. Metro mě dováží na zastávku Chapultepec, jde zde les se stejným názvem, obrovský park. Na druhém konci je muzeum, ke kterému směřuji. Je dopoledne a neděle, takže celé Mexico City si s dětmi vyrazilo radovat do ulic a hlavně do tohoto parku. Už teď jsou uličky plné stánků, všelijakých prodejců, kteří se překřikují jeden přes druhého. Další mexická pouť.  Proplétám se davy až k muzeu. Má to být nejucelenější a nejrozsáhlejší muzeum v Americe, pokrývající vše od základů antropologie, osídlení Ameriky, až po jednotlivé úseky historie Mexika, včetně příjezdu Cortéze až do současnosti. A taky to tak je. Nebudu tady popisovat historii Mexika, to se dá najít v knihách. Jen píšu, že to je moc pěkně udělané muzeum. Kdybych tady bydlel, chodil bych každou neděli vždy na jeden pavilón, v klídku. Ale najednou se to vše nedá pojmout. Je toho zkrátka moc. Prošel jsem pro mě nejzajímavější části, byly tam i popisky v angličtině, nebo jsem se vždy na chvíli připojil k anglicky mluvícímu průvodci. Jenom co mě zklamalo, muzeum Mayů bylo zavřené. Jedno z nejdůležitějších! Chvíli jsem poseděl před muzeem, podíval se na vystoupení indiánů. Je poznat, že jsem v hlavním městě, spousta turistů, důchodci z Německa a Ameriky, ni pro mě. Jdu zpět lesíkem, na hrad uprostřed, kde je historické muzeum. Jsou tam kočáry a různé podrobnosti o evropských královstvích, jenom procházím, abych se mohl podívat z balkonů na výhled na město. A že je velké, dost velké, vlastně největší…

Při východu z parku mě zaujal stánek s karikaturami. Tak jsem se prostě nechal za 20 pesos namalovat! Je to tak. Došoural jsem se až zpět na Zócalo, kde to opravdu žije. Náměstí je úplně plné, celé, nekecám, tak 50.000 lidí, a to jestli to nepodceňuji. Z podia se line muzika, všude kolem prodávají trička nějaké skupiny, asi hodně populární. Ale už je to měkčí, ne jako dopoledne. Chvíli pozoruji davy, ale protože mě chození po městě docela unavilo a v noci jsem toho ještě k tomu moc nenaspal, jdu na hotel. Následuje sprcha, po delší době fotbal v televizi a spánek.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

HLAVNÍ MĚSTO AZTÉKŮ

Den 45 - 16.4. 2002 - Tehotihuacán, Mexiko

Ráno jsem oběhl pekárnu a banku. Sbalení batohu také zabralo dosti času. Chci totiž už z města vypadnout a večer přespat někde v terénu. Už i s batohem na zádech obíhám hlavní památky na Zócalu. Jsou tady monumentální stavby jako Palace Nacionál s krásnými malbami vykreslujícími historii Mexika na zdech (a také spoustou turistů) a především obrovská hlavní katedrála.  

Pak už mířím známou cestou na Terminal Norte, odkud odjíždějí autobusy do 50 km vzdáleného Tehotihuacánu. Na úvod. Tehotihuacán byl hlavním městem Aztécké empirie a po dlouhá staletí udával tón veškerému vývoji v údolí centrálního Mexika. Je to jedna z nejvýznamnějších archeologických památek na území Mexika. Autobus mě vyhazuje přímo u vchodu do areálu. S batohem není výstup moc jednoduchý, ale je o nutnost. Zase si ho dneska pěkně pronesu. Vstupné stojí 35 mexických babek, za kameru chtějí dalších 30 – to jim nedám. Procházím informacemi (zavřenými, moje idea, že bych tady nechal batoh tím padá) a vcházím přímo na hlavní cestu – Avenidu de los Muertos – Cestu mrtvých. Ta měří asi 2 km a prochází středem celého areálu a kolem ní jsou postaveny všechny významné stavby. Hned naproti informacím se přes tuto cestu nachází areál, nazvaný La Citadella. Je to náměstí obehnané zdí, kolem malé pyramidy a uprostřed jedna větší, s nepravidelným tvarem. To je Citadella. Z LP se dozvídám, že tohle bylo administrativní centrum celého města, kde bydlel hlavní tvůrce pravidel. Ze zadní strany v takovém malém průchodu je pak spousta reliéfů, hlav zvířat a dalších, které mají mimo jiné zobrazovat boha deště Tláloca, který byl pro Aztéky hodně důležitý. 

Hned za nimi mě odchytl místní prodavač suvenýrů, kterých je tady spousta. Tento však prodává masky a jestli je něco, co si chci domů přivézt, tak to jsou právě masky. Ale to on neví. Začíná hra a smlouvání. Startovní cena je 500. Ani nelžu, když tvrdím, že peněz moc nemám, batoh mám těžký a maska by to jen zhoršila. Za chvíli jsme na 300 a 250. V peněžence mám 250 a ještě mi musí něco zbýt na autobus. Konečná cena 210. Udolal mne. Oba jsme spokojení a to je hlavní. V Mexiku se smlouvat musí, jinak by to prodávajícího nebavilo a byl by zklamaný. Tak  ji mám, masku z Tehotihuacánu. Je fakt pěkná, líbí se mi.

pyramida_slunce Jdu dál. Z Citadelly je to tak kilometr po cestě mrtvých k první z velkých pyramid. Po pravé ruce je to zdejší největší a na světě třetí největší – Pyramida Slunce – Pyramide del Sol. A je opravdu velká. Já jsem ještě u pyramid nikdy nebyl, a je to fakt zajímává stavba. Větší prý je už jen pyramida v Choule kousek odtud u města Puebla (prý už ale ani nejde moc poznat, že to je pyramida, tak tam asi nepojedu) a pak Cheopsova pyramida v Egyptě. Složil jsem batoh pod pyramidou a chvíli se jen tak kochám. Slunce se střídá se stínem a já pozoruji lidi plahočící se na vrchol pyramidy. Za chvíli budu mezi nimi. Pozoruji křivky pyramidy. Její základna je velká 222 m2. Pyramida Slunce byla postavena jako jedna z prvních staveb Tehotihuacánu v 1.století (přesněji kolem roku 150 n.l.). Hlavní éra města trvala asi do 7. století, kdy se jeho pád spojuje s nepokoji vlastních obyvatel.

Nechávám batoh dole a jen s malým stoupám po strmých stěnách pyramidy. Spolu se mnou se šplhá spousta dětí školou povinných, křičících a pískajících na píšťalky, které tu všude kolem prodávají. Taky by se mi líbil takový školní výlet. Nahoře je výhled na celé město. Dávám si Pohled_z_pyramidy_mesicenačas, chci si tu atmosféru řádně vychutnat. Sedím jen tak na okraji, nohy dolů a pozoruji okolí. Děcka už jsou dávno pryč, takže je tu pěkně klídek. Je odtud opravdu krásný výhled na druhou z velkých pyramid – Pyramide de la Luna – pyramidu Měsíce. Dělám pár fotek. Sestupuji dolů, beru batoh a jdu poslední kus pyramidě Měsíce, která se nachází na konci Cesty mrtvých. Je menší než pyramida Slunce, přestože tak nevypadá. Je jen postavena na vyšším podloží. Její tvar je jiný, je trošku širší a má dva mezistupně. S batohem dělám to samé, dá se totiž i na tuto pyramidu vylézt, což si nemohu nechat ujít. Lidí už je zde málo, je také už k páté hodině, v šest se to tady zavírá. A také se zatáhlo a sem tam spadne nějaká kapka. Sedím opět na vrcholu pyramidy, pode mnou celý Tehotihuacán. Mě začíná dělat starosti, kde dneska přespím. Loučím se s pohledem na Aztécké město, blíží se šestá a já musím pomalu jít.  Procházím stánky se suvenýry, které jsou už zpola zavřené, kupuji dva pohledy. Za branou zacházím do lesíku kaktusů. Pořád se nevzdávám myšlenky přespat venku. Prší teď už docela fest. Z LP se dozvídám, že poslední autobus zpět na Mexico City odjíždí kolem půl sedmé. Nakonec vítězí zdravý rozum, noc na dešti by byla dlouhá. I když myšlenka na cestu zpět do města, opět metro a hotel, který už může být plný, není moc lákavá. Ale nezývá než se touto cestou vydat. Cestou zpět jsme v dešti chytli kvůli pár nehodám obrovskou dopravní zácpu, takže díky tomu se z hodiny cesty staly dvě a půl, poté úmorné metro a zpět do hotelu, vše s batohem, který nakonec mohl celý den ležet na pokoji v hotelu Buenos Aires, dostal jsem dokonce ten stejný. Ale to už je úděl za ten krásný zážitek. Opravdu to stálo za to. Byl to jeden z vrcholů prozatímní cesty. Jako jo. Teď už mám vypráno a jdu spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

STOPEM DO OAXACY

Den 48 - 19.4. 2002 - Oaxaca, Mexiko

Ráno není moc povzbudivé, padla hustá rosa, celý spacák mám mokrý špinavý od hlíny. Chvíli čekám, až se vyloupne sluníčko, ať se to trochu osuší. Ale zase nemůžu moc čekat, vidím, že z benzinky a něco jako motorestu teď vyjíždí jeden kamion za druhým. Balím a přesouvám se na silnici, výjezd na dálnici. Zkrátím to – nebylo to vůbec slavné - ,5 hodiny jsem tam stál, zastavil mi jen jeden pick-up a ten mi tvrdil to samé, že jede rovně a že se mi tam bude stopovat lépe. Nakonec jsem se těch 12 km  na rozdvojku dálnice stejně posunul, další půlhodinku čekal tam, ujel luxusním autě asi 40 km a hned poté stopnul auto až do Oaxacy. Celá rodinka ve vanu, rodiče, babička a asi 5 malých dětí. Batoh jsem měl na sobě, ale těch zbývajících 240 km jsem vydržel. Aby taky ne! Zajímavé bylo, že se mnou celou dobu vůbec nemluvili, jen mi nabídli vodu , a pak se zeptali, kde chci vyhodit. Ale hlavně že jsem v Oaxace.

Busem jsem se svezl do centra a lehce našel hostel za 50 pesos. Jsou dvě hodiny, takže celé odpoledne mám volno, dám si trochu odpočinku. Jdu se podívat trochu po městě, jak to tady vypadá. V recepci jsem se seznámil s Holanďanem Tomem, který už je tady 5 měsíců a píše nějaké archeologické teze, dále se Švédkou, ale ne blondýnou, nýbrž tmavé pleti, úplně sem do Mexika zapadne, a také jednou Švýcarkou. Obě holky cestují samy po Mexiku. Ve městě jsem překvapen vysokým výskytem turistů. Netušil jsem, že Oaxaca je tak turistická, ale náměstí je plné „bělochů“, hlavně angličtina a němčina. Procházím pár knihkupectví a mám štěstí – co se mi nepodařilo v hlavním městě, našel jsem tady. LP Central Amerika stojí 255 pesos. Kupuji i nějaké černobílé pohledy Mayů, začíná se mi tady líbit.

 Večer pak proběhl také velmi příjemně. Vydali jsme se s mými novými známými na pivo do místního baru. Po delší době jsem si zase pokecal, bylo to fajn. Navíc v baru hrála muzika a čas od času také na živo bubny – 4 bubeníci na takové ty tamtamové bubínky, to bylo jako jo. A čtyři piva značky Sol taky. Příjemný večer. Ještě v noci jsem se rozhodl, že zítra nebudu nijak spěchat a zůstanu tady ještě na jednu noc. Zítra se pořádně vyspím a odpoledne vyrazím na památky Monte Alban.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MONTE ALBAN A VEČEŘE

Den 49 - 20.4. 2002 - Oaxaca, Mexiko

Myslel jsem, že nebudu ráno dlouho vyspávat, ale v devět už jsem nemohl dál ležet. Vstal jsem a šel jsem do města, koupit pečivo, a také na internet. Ten je tady na každém rohu, hodina stojí 10 pesos. Přes poledne se mi nikam na slunce nechce, tak se jen tak povaluju v hostelu a dávám si věci dopořádku. Na Monte Alban, který je kousek za městem, mi jede autobus v 13.30. Jdu ulicemi k hotelu, od kterého odjíždí Autobuses Turisticos. Ve dvě jsme tam a ve čtyři už jede autobus zpět, vše za 20 pesos. Takže mám dvě hodiny na objevování ruin, což Mt_Albannení zase tak moc, tak jdu na to. Vstupenka do areálu stojí také 20 pesos.  Teď trocha historie, o které se dozvíte i v místním muzeu. Monte Alban postavili kolem roku 600 př. n. l. Zapotékové na této náhorní plošině ve výšce kolem 2000 m. Archeologické nálezy ukazují na kontakty zakladatelů Monte Albánu s první velkou staromexickou kulturou - s kulturou Olméků na pobřeží Mexického zálivu. V době rozkvětu zapotécké kultury mohlo žít v obytných čtvrtích městského jádra snad 50 000 lidí. Zapotékové si vytvořili svoje písmo pomocí hieroglyfů. Nápisy jsou psány na kamenných deskách s vyobrazeními tanečníků. Dodnes se toto písmo nepodařilo rozluštit, ale předpokládá se, že popisují život panovníků. Kolem roku 1000 n. l. ztratil Monte Albán svůj význam náboženského centra - proč se tak stalo, není zatím vyjasněno. Je možné, že se Zapotékové stáhli před Mixtéky, kteří v 10. století dobyli velké části náhorní roviny kraje Oaxaca a kteří také obsadili kultovní místo na Monte Albánu. Monte Albán byla jedna z největším metropolí předkolumbovské Ameriky vůbec - nejdůležitější stavby obklopují obrovské náměstí - mezi nejdůležitější montealbánské objevy však patří nesmírně bohaté hrobky, které byly ozdobeny bohatými nástěnnými malbami. Procházím po náměstí a prohlížím si zbytky maleb na stěnách. Je to tu moc fajn, ale čas se nachyluje. Jsem unešený mexickou historií, ještě se mnou prohodil pár slov bílý mladík z Mexico City a říká, že normální průměrní Mexičané se o svoji historii téměř nezajímají, to už turisté o ní ví víc.

Jsem zpět ve městě. Dneska mám chuť na něco pořádného, asi zajdu do restaurace. Líbí se mi jedna hned za rohem od hostelu, je tam příjemná obsluh, starší pán. Dávám si místní specialitu – Cosina de Oaxaqueňa s chilli. Je to plát zvláštního masa, výborného, po stranách dvě omáčky, jedna zelená, druhá tmavá, vždy s nastrouhaným sýrem.l K tomu obloha a bortily. Moc jsem si pochutnal a najedl.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MAYSKÉ RUINY V PALENQUE

Den 53 - 24.4. 2002 - Palenque, Mexiko

Včera pozdě večer v kempu se ke mně a dvou Němcům pod palatu zatoulal mladý Kanaďan, trávící tady už asi čtvrtý měsíc. Takový divný týpek. Jinak palapy jsou takové střechy ze slámy, pod kterými tady stojí stany a na trámy se dají pověsit hamaky, neboli houpací sítě, ve palenquekterých tady lidé často spí. Ráno je na pohodu, k ruinám je to kousek, vyrážíme kolem deváté. Cesta se klikatí mírně nahoru, kousek před hlavním vchodem je cestička vedoucí do lesa. Chceme si zkrátit cestu, tak jdeme tudy. A co jsme nenašli - staré stavení, pravděpodobně ještě z doby Mayů. Jsou ukryté v džungli a podobné těm, které za chvíli uvidíme. Toto území není ještě celé prozkoumané a není úplná mapa okolí, takže takových staveb tady bude asi spousta. Každopádně to je hodně zajímavé. Cestička nás přivádí zezadu ke stánkům u hlavního vchodu. Lístky stojí tradičně 35 pesos. Něco o těchto zříceninách, které se nacházejí na území dnešního mexického státu Chiapas na okraji nízkých palenque_kresbykopců ve vysokém dešťovém lese. Do roku 600 n.l. bylo Palenque malé a bezvýznamné město. V roce 615 nastoupil na trůn nový vládce jménem Pacal (bylo mu 12 let) a za jeho dlouhé vlády anásledné vlády jeho dvou synů ( Chan-Bahlum a Kan-Xul II.) se město stalo velkým a mocným střediskem, které spravovalo okolní přilehlé oblasti. V Palenque se nachází mnoho krásných staveb. bohatě zdobených malovanými plastikami nebo štuky. Vcházíme do areálu, po cestičce se dávám doleva. Hned tady na malém náměstíčku stojí nejvýznamnější a nejvyšší zdejší stavba – Palacio de las Inscripciones, česky Chrám nápisů, který stojí na vrcholu devítistupňové pyramidy. 25 metrů vysoké centrální schody vedou k několika malým místnostem nahoře. Na stěnách paláce jsou vyobrazení v mayských hieroglyfech. Popisují historii Palenque a paláce a jsou datovány do roku 692. Z dalších staveb se jen zmíním o třech vzájemně podobných chrámových pyramidách - Chrám slunce, Chrám kříže a Chrám listového kříže. Každopádně má Palenque svoje kouzlo a atmosféru. Pyramidy a Paláce vystupují přímo z husté džungle, všude klid, jen zvuky ptáků a hmyzu… Seděl bych tady klidně celý den.

Vycházíme ven kolem malého vodopádu, pod kterým je přírodní bazének. Pár lidí se tam rochňá, v tomhle vedru to musí být příjemné. My ale bereme colectívo a míříme do města. Už včera večer jsme toho moc nepojedli a dnes taky ne. S Němci to je dobré, přijeli z levné Guatemaly, a tak stanovili limit 10 pesos na jídlo. To jsem zvědav. Obešli jsme pár stánků, ceny v rozmezí 18 – 30 pesos. Pak jsme narazili na jeden, kdy za 5 pesos Němci dostali rýži, oblohu a rotily a já si to dal s kousky kuřete a bylo to za 10! Tak to je čítám nejlevnější jídlo, co jsem zatím v Mexiku měl, a to jsem se dobře najedl.

Vyhodili jsme jen věci do stanu a míříme se koupat. Je vedro, poblíž má být jeden vodopád. Když jsme tam dorazili, nebyl tam vůbec nikdo. Voda je akorát, dá se tu dokonce i trochu plavat. Po té denní výhni je to příjemné, kolem zelené stromy a kapradiny… Poté míříme zpět do stanu, kde jsme při setmění jen tak seděli a povídali. Použil jsem repelent, ale mosquitos tady nějak moc není. Ještě že tak. Posloucháme zvuky džungle, dobře se u toho usíná. Jsme na území Mayů…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN NA YUCATÁN  

Den 54 - 25.4. 2002 - Palenque - Uxmal, Mexiko

Ráno se balím, kluci taky mají v úmyslu opustit Palenque. Jedou ale opačným směrem, do San Cristobal de las Casas. Já mířím na sever, na další mayské památky. Loučíme se v Palenque na rozcestí. Já to mám jednodušší, beru si colectívo na stejné místo, kde mě vyhodil chlapík od Coatzacoalcos. Tam se stavím do stopařského postoje, po chvíli už sedím v malé Chevy Corse. Amík vypadající jak Mexík je tu za prací, jede však jenom kousek, ale vyhazuje mě za casetou, se kterými mám dobré zkušenosti. Asi po 20 minutých dalšího stopování mě zastavil můj dnešní osud. Starý truck, ještě starší kamioňák. Jede až do Méridy na severu poloostrova Yucatán., což se mi hodí. Vyhodí mě kousek od Uxmalu, mého cíle. Kamion jede sice docela rychle, ale je to téměř 500 km, takže cesta trvá celý den. Zastavili jsme se na oběd, dal jsem si stejné jídlo, jako řidič. Donesli polévku, pak ještě plný talíř masa. Vše za 35 pesos, které jsem stejně neplatil, protože mě pozval můj řidič. Projeli jsme Campech a už po setmění mě vyhodil kousek dál na benzině. Poblíž jsem si našel místo na spaní.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

YUCATÁN A UXMAL  

Den 55 - 26.4. 2002 - Uxmal, Mexiko

Ráno spadla mlha, takže spacák jsem měl opět mokrý. Nikam nespěchám, takže jsem v klidu počkal na sluníčko, aby mi to trochu oschlo. Podle mapy jsem se rozhodl nejít zpět po dálnici, ale boční cestou přes vesničku Koromá. Když jsem tudy procházel, tak na mě místní zírali jako na zjevení, asi se jim tady moc turistů po ránu neprochází. Zeptal jsem se na cestu a stařík mi ji barvitě popsal, ale rozuměl jsem mu tak 10 %. Každopádně jsem se po 20 minutých, kdy jsem se vydal jím určenou cestou, triumfálně kolem něj zase vrátil – cesta vedla do křoví… Později jsem také pochopil, proč mu nerozumím. Většina lidí tady v okolí mluví totiž máysky. Ano, v současnosti tak mluví v Mexiku ještě přes 2 miliony lidí, přičemž někteří starší vůbec neumí španělsky, tak domluvte se tady. Každopádně mayština zní dost odlišně než španělština, tak nějak trhaně a měkce, nebo jak bych to nazval.

Tak šlapu si to tak místní cestou a zatím neprojelo zhola nic. Do další vesnice to má být asi 5 km. Vedro začíná nabírat obrátky, jsem už přece na severu poloostova Yucatán, ve státě Yucatán.

Jak si to tak jdu kolem jedné obrovské hromady smetí na okraji cesty, napadá mě další návrh na téma dne: BASURA. Ano, s odpadky mají Mexičané zdá se opravdu velký problém. Už po příjezdu do Mexika, zvláště pak na Baja California a vlastně po celém Mexiku, najdete cesty lemované všemi druhy odpadků. Kolem dálnic jsou neustále značky No Tirar Basura – nevyhazujte odpadky, ale jak se zdá, už je asi pozdě. Mexiko si kazí svoji tvář. Ve srovnání s Amerikou je morálka lidí značně odlišná. Američan by se neodvážil vyhodit z auta byť jenom papírek od žvýkačky- má to prostě zakázáno a může dostat vysokou pokutu. To Mexičan asi také, ale dělají to všichni, tak proč ne já….A pak okolí vypadá tak jak vypadá. Největší problémem jsou prázdné plechovky od piva a plastové nevratné láhve od koly. Ty jsou úplně všude ve velkém množství a asi tam ještě dlouho budou. V mexiku asi vázne organizace odvozu odpadu, ve městech je to ještě jakž takž, ale kdo by se o to staral na venkově. I když ve městě je také problém najít veřejný odpadkový koš. Jestli to tak půjde dál, tak se z Mexika stane za pár let jedna velká skládka.

Ale zpět na cestu. Aut tu moc nejezdí, ale zase když už jede, tak pokud trochu jen má místo, tak vás vezme. Tak jsem se svezl do vesničkyuxmal Muná, kousek od Uxmalu, dodávkou Coca-coly. Je pravda, že tu tady najdete úplně všude a Mexíci ji a Pepsi pijí ve velkém. Z Muny do Uxmalu jede autobus v jednu hodinu. Doplňuji na náměstí tekutiny a už jedu. Bus mě za pár pesos dovezl před bránu dalších významných mayských ruin – Uxmalu. Uxmal je asi nejstarší mayské kultovní místo na severozápadě mexického poloostrova Yucatánu, a jak napovídá jeho indiánské jméno Ox-mal (tj. třikrát založené), byl vystavěn třikrát, naposled mexicko-toltéckými Xiumi koncem 10. stol. n.l. Kupuji vstupenku za 85 pesos, zatím nejdražší v Mexiku. Hned kousek za vstupní branou na mě čekala nejvýznamnější zdejší stavba – Pyrámide del Adivino, Kouzelníkova pyramida. Je to 28 m vysoká stavba vybudovaná na oválném podstavci a nahoře na dveřním vstupu je prý velká maska Chaca, mayského boha deště. To nemohu ověřit, protože nahoru se v současnosti nesmí chodit, protože probíhá rekonstrukce. Pyramida byla postavena v období asi 6.-9. stol. n.l., a to v pěti stavebních fázích. Obsahuje pět chrámů, které se všechny dochovaly. Velmi strmé schodiště vede na plošinu s pátým, nejmladším chrámem. Pod ním jsou další tři chrámy. Je to opravdu krásná stavba dominující svému okolí.

Další rozlehlou stavbou je Qudrángulo de las Monjas, náměstí obehnané stavbami ze všech stran, obsahujících 74 pokojů. Celý komplex mohl prý sloužit jako klášter, vojenská akademie či palác. Na stěnách jsou opět zobrazení Chaca a Quetzácoatla (ptačího muže). Kousek dále je pak Casa de las Totugas, Palác želv. U ní jsem si dal jídlo, protože už jsem měl pěkný hlad. Boční strana paláce je u stropu lemovaná malými kamenými želvičkami. Pod ní jsou pak takové sloupky či „rolované matrace“, které jsou typické pro Puuc styl, ve kterém jsou místní stavby a další ruiny v okolí postaveny.

Hned naproti procházím kolem obrovského Paláce guvernérů – Palacio del gobernador. Vzdálen mi to připomíná Akropolis v Aténách, tak na takovém vršku. Stavba je považována za architektonický vrchol a možná nejkrásnější stavbu staromexického Puuc stylu. Vlastní palác je 98 m dlouhý, 12 m široký a přes 8 m vysoký a má celkem 24 místností. Gigantická mozaiková fasáda Paláce guvernérů, který byl asi administrativním centrem uxmalského státu v období Xiuů, se skládá z více než 20 000 dokonale opracovaných kamenných bloků s překrásnými reliéfy. Hlavním motivem reliéfů je bůh deště a plodnosti Chac. A je to moc fakt pěkné. U tohoto paláce jsem pak místo památek atrakcí pro třídu mexických školaček já. Domnívají se, že jsem Američan a pokřikují na mě "hello". Ta nejodvážnější dokonce zavolala "I love you", poté, co dala celá třída hlavy dohromady, aby zjistili, jak se to řekne…

 V pět hodin se ruiny zavírají, tak dělám poslední fotky za ostřejšího světla a už musím jít. Nejsem ještě rozhodnut, co budu dělat dál, v osm totiž začíná představení světel a zvuku (Luz y Sonido show), slyšel jsem, že je to moc dobré. Rozhodla to za mě německá dvojice, se kterými jsem se dal do řeči. Přijeli právě z Méridy, ale až těsně před pátou, takže už jim ruiny zavřeli. Teď se musí vrátit do hotelu v Meridě. Má prý jet autobus zpět do Muny, tak odkládám show na Chichén Itzá, tam pořádají něco podobného. V Muně si pomalu začínám hledat místo na spaní. Pochoduji ven z vesnice, ještě zkouším stopovat, ale pak jsem se utábořil kousek od cesty. Rychle se stmívá, radost mi kazí jen kořen přímo v místě pod karimatkou, tak ho pižlám nožem až jsem propocený jako myš. Nakonec je ale venku, můžu klidně zalehnout, pečlivě nastříkaný repelentem….

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN DO PISTE A SVĚTELNÁ SHOW U KUKULKANOVY PYRAMIDY  

Den 56 - 27.4. 2002 - Piste, Mexiko

Noc nebyla nic moc, jsem celý ulepkaný a moc jsem se nevyspal. Ale mám ji za sebou, už je světlo, takže zase bude dobře. Dnes je na programu pokud možno přesun do městečka Piste, u kterého leží poslední ruiny v Mexiku, která mám plánu navštívit – Chichén Itzá. Cesta vede vedlejšími silnicemi přes spoustu vesniček, tak uvidím, jak to pojede. V osm už jsem na cestě a stoupánu. Chvíli nic, a pak mě zastavil děda v takovém vehiklu, že se divím, že to ještě drží pohromadě. Ale jede to, takže s chutí na palubu! Od něj se dozvídám, že je fotograf původem z Kuby. A opravdu tak vypadá, mohutné šedivé vousy, celý Fidél! Zastavujeme v nedaleké vesnici Ticul s tím, že do další vesnice Chápan jede jeho kámoš za chvíli. Přehazuji proto věci a bavím se s mladým řidičem. Barvím mu dnešní plán dostat se až do Piste. Je to odsun jen nějakých 170 km, jsem zvyklý i na 500, říkám mu. On je však skeptický, říká, že pojedu od vesnice k vesnici, že aut moc nejezdí. Seriózně odhaduje moji cestu na 3-4 dny! Tak to tedy ne chlapečku, za tu dobu já budu už v Guatemale, říkám si a tajně v to doufám. Snad budu mít pravdu já. V Chápanu vysedám, jdu ke konci vesnice a sedám si na krajnici. Mezitím jsem do své sbírky ukořistil ze stojícího (asi už věčně) auta značku QR (Quintana Roo – poslední mexický stát, který navštívím). Nic nejezdí, tak vytahuji pohledy. Poté mě bere první ato, které tudy projíždí. Tak se to asi po 20 km vesnici po vesnici, opakovalo asi ještě 2-3x, vždy po půlhodině vyrazilo ze zatáčky auto a vzalo mě do další vesnice. Když jsem jel v dnešním pátém autě, poprvé jsme ujeli vesnice dvě, šesté mě pak vzalo do další, pak jsem zjistil, že jedou dál a napotřetí jsem se dozvěděl, že jedou až do Piste. V jednu hodinu jsem tam byl jako na koni! Pché - 3-4 dny! Ale možná jsem měl jenom štěstí.

 Piste je městečko, u kterého leží ruiny Chichén Itzá. Ubytování jsem si našel za 30 pesos. Jde o půjčenou hamaku – síť – pověšenou pod palapou za restaurací Carrousel. Ještě bych sice stihnul proběhnout za odpoledne ruiny, ale po úvaze, že je dnes sobota a v neděli je vstup do mexických památek zdarma, odkládám návštěvu na zítřek. Dobrých 85 pesos. Odpoledne probíhalo tak, že jsem si asi 2 hodiny pral většinu věcí – hlavně kalhoty a tílko, ve kterých teď stále chodím, a  pak jsem se jen tak pohupoval a lenošil v hamace. Po sedmé večerní jsem se vydal k ruinám, je to asi jen 1,5 km pěknou procházkou, hlavně už není takové vedro. Ruiny už jsou zavřené, ale lidi tady stále čekají na tu show, která začíná v osm, hned po setmění. Procházím místní trh – artesians market, že bych koupil další masku? Podstoupil jsem nálet prodejců, jeden se mi neustále snažil vnutit nějaké řetízky, které jsem vůbec nechtěl. Masky měli samé buď velké nebo těžké, ale nakonec mě udolal jeden s takovou malou barevnou maskou v kusu dřeva. Je to lehoučké a malé. Jenže asi jsem ho udolal sám, protože mě to celkem vyšlo na 4 pesa. Neměl drobné z 50, tak jsem u dal 1 dolar, vrátil mi 5 pesos. Nevím, ale za takovou cenu už se i já cítím blbě, protože nějakou práci to dát muselo. A 4 pesa, to je 16 Kč! To byl zase nákup!

 Pak už jsem si před osmou koupil lístek na Luz y Sonido Show, Hru světel a barev. Mají tady sluchátka s anglickým překladem, tak si je beru také. Pustili nás dovnitř, před velkou pyramidou už jsou nachystány umělohmotné židle. Pyramida je decentně nasvícená. Vše může začít. Střídají se různé barvy osvětlení pyramidy a okolních staveb. Je to působivé. Do toho hraje hluboká hudba a hlasy představují historii mayského osídlení Chichén Itzá. Ten překlad nebyla dobrá volba, moc tomu stejně nejde rozumět, ale aspoň něco. Ta navozená atmosféra je opravdu skvělá. Sedíme proti pyramidě a za ní po celou dobu stoupá na oblohu měsíc. Dnes je úplněk, čímž je to zajímavější. Celé to je pěkně udělané, něco je zachyceno na videu. Po skončení stojím ještě chvíli před potemnělou pyramidou, osvětlenou teď jen měsíčním svitem. Sálá z toho na mě spousta energie…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MÁYOVÉ V CHICHÉN ITZÁ

Den 57 - 28.4. 2002 - Chichén Itzá, Mexiko

V síti se spalo docela dobře. Vstávám brzy, ruiny se otvírají už od smi a já tam chci být brzy, než se tam nažene moc lidu a než začne být vedro. Je neděle, takže vcházím do areálu bez placení (všechny památky v Mexiku jsou v neděli zdarma, doporučuji ověřit).

Chichén Itzá je jedním z největších a nejvýznamnějších mayských míst, od dob španělské konkisty je z nich nejznámější a nejdůkladněji odkryté a renovované. Chichén Itzá založili pravděpodobně Mayové v 6. století n.l., kteří asi po 200 letech toto místo z neznámých důvodů opustili. Kolem roku 918 na toto místo přišli Itzové (Mayové z kmene Itzá) a město dosáhlo duchovního a kulturního rozkvětu. Kolem roku 987 pronikli na Yucatám Toltékové a Chichén Itzá dostalo novou tvář: lid ze středomexické vysočiny vybudoval z mayského centra své hlavní město. Mířím hned k velké pyramidě, která se nazývá El Castillo, známá také pod názvem Kukulkanova pyramida. Už z názvu je patrné, že je zasvěcena bohu Quetzalcoatlu, V řeči Mayů znamená Quetzalcoatl Kukulkán. Obojí názvy tohoto boha znamenají v překladu Kukulkanova_pyramidaOpeřený had. Pyramida v ranním slunci je opravdu majestátní. Má čtvercový půdorys a počtem teras odpovídá 9 mayským podsvětím. Na vrchol vedou pod úhlem 45 stupňů čtyři schodiště uspořádaná ve směru světových stran, lemovaná balustrádou, která začíná v přízemí hadí hlavou a pokračuje hadím tělem až do nejvyššího patra. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, 21. března a 21. září, dopadají sluneční paprsky na hlavní schodiště tak, že vzniká dojem, že se had plazí z chrámu dolů. V tyto dny je tady taky vždy záplava turistů, jak jsem viděl z fotek u vchodu.  Stoupám po strmých schodech nahoru. Každé schodiště tvoří 91 schodů, tedy čtyři schodiště dávají 364 stupňů – tolikrát v roce vystupuje slunce na oblohu. Spolu se vstupním schodem do svatyně má chrám 365 schodů. Pyramida je tak vlastně mayský kalendář z kamene. Z vršku je krásný výhled na další stavby kolem náměstí, jako je Palác bojovníků, který je součástí Grupo de las Mil Columnas – Paláce tisíce slupů. Je zde taky Palác boha Chaaca, kterého socha je nad schody. A těch sloupů je tady opravdu hodně. Z vrcholu pyramidy je také vidět, do jakého prostředí Mayové své města zasazovali. Hustý zelený porost Yucatánu je pro ně jako stvořený, jen z něj vyčnívají vrcholy staveb. Působí to zajímavě. Jdu obhlídnout další stavby, protože v 11 se otvírá vchod do malé pyramidy, která je ukrytá uvnitř této velké. Sestupuji dolů. Na náměstí sen dále nachází Juego de Pelota Principal, největší (146 m dlouhé a 36 m široké) a nejzajímavější hřiště v Centrální Americe. Mayové zde provozovali hru podobnou dnešnímu fotbalu, když se snažili dostat malý tvrdý gumový míč do kamenného oka vysoko na stěně. Hráči se nesměli dotknout míče rukama, jenom boky, koleny a lokty, takže dostat míč do oka 8 m vysoko muselo být dosti náročné. Kapitán poraženého mužstva pak byl obětován, jak znázorňují reliéfy na obvodových zdech.

Pak jsem byl svědkem toho, jak průvodce ukazuje své skupině další zajímavost El Castilla. Jde od zvukový efekt, kdy se tlesknutí odrazí od strmých centrálních schodů zpět ve zvláštním zvuku zpět. Jde to však pouze z jednoho určeného místa. Celá skupina si to samozřejmě poté hned zkouší, tak se tady tleská ostošest. Z náměstí mířím cestičkou (tzv. Svatou cestou) ke Studni smrti. Posvátná přírodní vodní nádrž (canote) asi 30 m široká a stala se poutním místem Mayů. Z bahnitého dna byly vyzvednuty lidské obětiny, které dokládají historický vývoj toltécké říše a jejího náboženství. Mezi oběťmi bylo nalezeno mnoho darů, např. nefritové a zlaté desky s bojovými scénami a různé šperky. Pokračuji zpět na náměstí a  do zadní části města, kde je nejzajímavější tzv. observatoř, a to pro své točité schodiště, zvaná El Caracol, což znamená hlemýždí ulita nebo mušle. Mořská mušle byla navíc jedním ze symbolů Quetzalcoatla jako boha větrů. Observatoř má kruhovitou základnu používanou toltéky – Mayové válcové budovy nestavěli. Původní kruhová stavba byla později pod vlivem Mayů chichen_itzaobestavěna terasou, na přízemí bylo postaveno další patro, opět kruhové, ale menší. Ve zdech horního patra jsou čtyři průhledy, které snad sloužily pro pozorování hvězd. U observatoře jsem také na video zachytil krásného leguána a také modrého ptáka, o kterém si myslím, že to byl Quetzal, tradiční zdejší pták, ke kterému se nese spousta pověstí. Zároveň je národním ptákem Guatemaly a je podle něj pojmenovaná i tamější měna. Blíží se rychle jedenáctá, tak se vracím na náměstí k pyramidě, kde už zboku stojí menší řada u vchodu do menší vnitřní pyramidy, která je starší a také devítistupňová. Asi po pěti minutách jsme vpuštěni po skupinách dovnitř. Stoupáme po úzkých schodech někam nahoru, ještě že netrpím klaustrofóbií. Je tady pěkné dusno a horko. Pot ze mě jen leje. Nahoře je za mříží kamenná socha toltéckého boha Chaca a za ním trůn červeného jaguára. Do těla jaguára je zasazeno 73 nefritových kotoučků, které napodobují skvrny na jaguáří kůži. Z nefritu jsou také široce otevřené oči zvířete, zatímco zuby jsou vytesány z pedernalu, vulkanického kamene. Jak si to tam v klidu fotím, ozve se za mnou něco česky. Načež další člověk vedle mě na to zareagoval  „Nazdar‚ Češi, co vy tu?“ Prostě náhoda, sešli jsme se tam uvnitř malé pyramidy v Chichén Itzá v Mexiku tři skupinky Čechů nezávislé na sobě! Když jsem vyšel ven, byl jsem rád, že jsem se nadechl, člověk by nevěřil, že mu někdy 35 stupňové vedro, které už tady o půl dvanácte panuje, bude připadat jako svěží mořský vánek…

Tímto jsem vyčerpal vše, co jsem v Chichén chtěl vidět. Lučím se posledním pohledem na impozantní pyramidu a směruji k východu. Pro batoh, koupit pohledy a ven na stopování směr hraniční město Mexika s Belize – Chetumal. Ano, je to tak, teď už není, co bych v Mexiku chtěl vidět, mířím dále. Ale je to ještě daleko, uvidím jak to pojede. Moc toho nejezdí, jsem na neplacené cestě na město Valladolid, odkud vede cesta na jih na Chetumal. Většina autobusů míří na placenou dálnici na Cancún. Ten mě nezajímá, jen samé hotely a Amíci.

Po půl hodině mě vzali další Němci, třetí za poslední týden, se kterými jsem přišel do styku. S půjčenou Corsou jsou tady na dovolené. Prý si mě všimli už v Uxmalu, vidíte, jsem stejně rychlý, jako oni! Jedou do Valladolidu, jen se chtějí stavit po cestě na chvilku v nějakých jeskyních. Jedu s nimi. Je to krásné, přírodní bazén v podzemí, jeskyně s azurovým jezírkem, krápníky. Dá se tady koupat, také to činí spousta Mexičanů. Ze stropu tam prosvítá kužel světla, prostě idylka jako v Modré laguně. Po chvíli pokračujeme dál, loučíme se ve Valladolidu. Dochází mi peníze, ale banky jsou zavřené, tak se musím spokojit s kurzem 8,5, měním jen nutnost – 10$. Doplňuji zásoby, hlavně voda je důležitá, a už si to šlapu ven z města. Není to daleko na výpadovku na jih, usídlil jsem se ve stínu. Auta docela jezdí,ale tak 2 ze 3 jsou taxíky a ostatní neberou. Docela jsem tady zkisnul, od dvou hodin do pěti. Už si plánuji, jak tady přespím, když mě bere auto do Carilla, města tak napůl cesty do Chetumalu. Pak z něj během cesty vylezlo, že nejede přímo tam, ale že se cesty rozdvojují, ale že to stále budu mít lepší odtamtud. Nakonec to tak dobré nebylo, už bylo docela navečer, když jsem si z města, kam mě přivezl, musel vzít autobus do zmíněného Carilla. Tam jsem dorazil až potmě, což spolu s 50 pesy v kapse nebyla dobrá výchozí pozice pro přenocování. Zkusil jsem se doptat na hotel, v jednom mi chlapík nabízel pokoj za 90 pesos a tvrdil, že je nejlevnější  ve městě. To bych neměl a ani nechtěl. Vzal jsem to podle instinktu ven z města mým směrem, sice to má nějakých 60 tis. obyvatel, ale to tady není moc. Pak jsem to potmě zahnul k opuštěné budově, takový otevřený sklad či co. Stejně je tma a nikdo neví, nejsem tady, snad.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

CHETUMAL 

Den 58 - 29.4. 2002 - Chetumal, Mexiko

Noc byla v pohodě, ráno už jsem před sedmou stál na retardéru na cestě směrem na Chetumal, což byla dobrá výchozí pozice. Ani jsem se nenadál a seděl jsem na uzavřené korbě posledního stopu v Mexiku. V devět už jsem byl v Chetumalu, akorát otvíraly banky, ale první jsem si našel ubytování, za 30 pesos na noc pokoj sice se čtyřmi postelemi, ale byl jsem tu sám. Teď přemýšlím, co dělat. Jedna možnost je ještě dnes sednout na autobus směrem Tikal, Guatemala. Ale to by bylo moc narychlo, zatím si vyřídím další věci. Musím, či měl bych splnit pět věcí. Vyměnit peníze v bance, zajistit si lístek do Tikalu, zajít na poštu poslat poslední pohledy z Mexika, zajít na internet a do panaderie. Vše jsem splnil a mám problém s přebytkem mexických pesos, protože se zase jednou LP mýlil. Tentokrát se však ceny radikálně nezvýšily, ale snížily. Místo uvedených 35 USD za cestu do Tikalu jsem za lístek zaplatil jen 115 pesos, což je třetina. V bance jsem vybral podle toho a teď mi ty peníze přebývají. Takže jsem udělal velký nákup, ale to nestačilo. Plánuju večer zajít na večeři, na nějakou dobrou večeři rozloučit se tak pěkně s mexickou kuchyní. Zbytek dne se jen tak procházím po nábřeží, jsem v Karibiku, toto už je karibské moře. Jsem připraven na odjezd, bylo tady fajn, v Mexiku.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ASI MĚ TU MAJÍ RÁDI  

Den 59 - 30.4. 2002 - Chetumal, Mexiko

Ráno vstávám brzy, o půl sedmé. Autobus odjíždí v osm, já musím ještě dobalit a sníst ananas, který jsem si včera koupil v rámci pompézního nákupu. Na vrátnici mi vrátili depozit 30 pesos, teď nevím, co s nimi. Pak m napadá vzít si taxíka, poprvé v Mexiku, ať se s tím batohem nemusím vláčet ty 3 km na nádraží. Ještě jsem pokecal s řidičem a v 7“15 už jsem na nádraží. Od řidiče autobusu dostávám vyplnit vstupní papíry do Belize a v osm vyrážíme. Na hranice je to kousek, jsou hned za městem. Zastavujeme u imigrační budky. Vytahuji pas a papír z policie z Chihuahuy, což má být náhrada za ztracenou turistickou kartu. I na ambasádě říkali, že by to neměl být při opouštění Mexika problém. Slečna se na dokument nedůvěřivě dívá, jdu s ní do větší budovy opodál. Řidič minibusu kontroluje, co je v nepořádku. Resultem úředníků nakonec je, že musím zpět do Chetumalu, na imigrační úřad. Tak to je gól. Řidič mi v rychlosti dává zpět lístek, že můžu jet zítra, vyndává batoh a odjíždí. Stojím na hranicích jako opařený, seběhlo se to všechno strašně rychle. Problémy byly při vstupu do Mexika, problémy jsou i při odjezdu. Asi si mě tady oblíbili a teď mě necudou pustit ven. Jedu autobusem zpět do města, teď se ty peníze, co mi zbyly, hodí.l Až moc nečekaně. Po hoidn a půl, co jsem opustil hostel, už se tam hlásím o ještě jednu noc. Z hranic mám adresu na úřad, ptám se na recepci, kde to asi je. Prý daleko, lepší si je vzít taxíka. První se ale najím, tento problém mi chuť k jídlu vzít nemůže, to ne. Sýr a housky určené na cestu do Guatemaly padají už teď. Poté si beru taxíka a za 7 pesos jsem odvezen k imigračnímu úřadu. Přesně v deset otvírám dveře do klimatizované budovy. To netuším, že budu odcházet až za neuvěřitelných 6 hodin! Ano, na jediný papír, který mi umožňuje legálně opustit Mexiko, jsem čekal až do 4 hodin odpoledne. A nakonec to vyznělo tak, že můžu být ještě rád, že to mám dnes, protože oni mají teď moc moc práce. Nevím, ale když jsem viděl ty chlapíky v tričkách migración, kteří si celou dobu, co jsem tam byl, četli střídavě noviny, povídali si, chodili na záchod, nechali si čistit boty či se dívali na televizi, tak jsem měl opravdu pocit, že se můžou přetrhnout. Ve čtyři jsem tedy zpět v hostelu, kde jsem si vyčerpáním musel zdřímnout. Na večer jsem pak jen zašel koupit housky a opět na nábřeží, dnes byl v Mexiku den dětí, tak jsem pozoroval, jak se na takovém náměstíčku děti prohánějí na autíčkách. Tak, zítra už mi snad nic nestojí v cestě a podniknu přesun přes Belize do Guatemaly.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘES BELIZE DO TIKALU  

Den 60 - 1.5. 2002 - Chetumal (Mex) - Belize City (Bel) - Tikal (Guatemala)

Tak se nám to dneska pěkně sešlo dohromady. Jubilejní šedesátý den na cestě (uf, to to utíká), jedu do nového státu, je první máj, lásky čas a v Belize a Guatemale (stejně jako u nás) slaví svátek práce. Já samozřejmě podstupuji stejný itinerář, jako včera, taxíkáři dávám poslední mexické mince, co mi zbyly. Snad už to dnes všechno vyjde. Stejná cesta na hranice, tentokrát dostávám výstupní razítko. Sbohem Méchiko. Teď ještě vstup do Belize. Nemám žádné jejich peníze, snad budou dolary stačit. Ale při stupu jsem kupodivu nic neplatil, jen jsem dostal transitní vízum na 1 den, což mi plně vyhovuje. V počtu dvou pasažérů pokračujeme plnou parou vpřed, do hlavního města – Belize City. Belize je jedinou anglicky mluvící zemí od Ameriky široko daleko, to proto, že v něm měla Velká Británie odedávna velký vliv. Působí to na mě nezvykle, když zase slyším z rádia angličtinu a na ulicích čtu anglické nápisy. Je to také maličká země, má dohromady jen 250 tis. obyvatel. A je také poměrně drahá, proto jsem se rozhodl ji na mé cestě jen projet. Po příjezdu do Belize City přibíráme na palubu další pasažéry, takže teď už je autobusek téměř plný. Po cestě na hranice s Guatemalou se dávám do řeči s Amíkem a Angličanem, kteří cestují do Florénu. Dozvídám se zajímavé věci, hlavně o potápění v Hondurasu. O tom jsem si také před chvíli četl v LP. Přechod hranice proběhl absolutně bez problémů, pokračujeme dál. Autobus mě má zavést přímo do Tikalu, ale na rozcestí Tikal/Florén se já a ještě dvě Kanaďanky dozvídáme, že změníme na posledních 40 km autobus, který má každou chvíli přijet. Nevadí, hlavně když tam dojedeme. Aspoň se dávám do řeči se zmíněnými Kanaďankami., které jak se zdá mají pro příští dny stejný plán - zítra Tikal a večer noční přesun do Guatemala City. Přijíždí minibus, který už je plný turistů, na mě zbývá místo vedle řidiče. Během cesty zjišťuji, jak je to s bukováním cesty zpět do Flores na zítřejší odpoledne. Nakonec jsem vyřídil i to, že pro nás zamluví chlapík i tři místa nejen do Flores, ale i na autobus 3. třídy do hlavního města Guatemaly. Na bránu národního parku Tikal přijíždíme přesně ve 3 hodiny odpoledne, což je přesně čas, odkdy se dají koupit vstupenky do parku, které platí i n příští den. Fajn, vše je přesně podle plánu. V Tikalu se domlouvám na zítřek s holkama, které se berou pokoj v hotelu za 30 USD. To není pro mě, mě stačí opět síť za 5,5 USD – 40 quetzalů za hotelem Jaguar Inn. Takže jsem v Tikalu, další mayské město, ze všech úplně největší. Jsem v novém státě, ležím na trávě, nade mnou voní orchideje a skřehotají ptáci. No není mi fajn?

Zpět na trasu cesty / Nahoru

TIKAL - CHRÁMY TYČÍCÍ Z DŽUNGLE  

Den 61 - 2.5. 2002 - Tikal, Guatemala

Dnešek bude hodně dlouhý den. Vstávám totiž už před pátou, vzhůru jsem byl však několikrát za noc. Nemám totiž hodinky, tak musím hlídat, abych nezaspal. V pět jsem totiž domluvený s Melanie a Any, těmi dvěmi Kanaďankami. Chceme vyrazit takhle brzy, abychom stihli východ Slunce a také nechodili přes to největší vedro. Ruiny v Tikalu jsou prý roztroušené, takže se za den může nachodit tak 15 kilometrů, což by v tom hicu bylo ještě dvakrát tak únavné. Nakonec jsem to odhadl, dorazil jsem těsně po páté. Obloha však nevypadá moc optimisticky, je zataženo, takže z východu Slunce asi moc nebude. Vyrážíme až před šestou, která je také oficiální hodinu otevření tikalského národního parku.

Svého času byl Tikal největším mayským sídlištěm. Lidé se tu usadili 700 let před Kristem, v časech jeho největšího rozmachu tu žilo až 100 tisíc lidí. V 10. století naší éry ale Mayové toto sídlo zcela opustili. Založili si nové domovy na poloostrově Yucatan v Mexiku. Tikal patří mezi kulturní památky zapsané na seznam UNESCO. Vcházíme přes bránu do hustého zeleného porostu, všude kolem nás se ozývají různé skřeky ptáků a zvuky neznámých zvířat. Dohromady to dává perfektní zvukovou kulisu. Hned za vchodem do parku je majestátní strom Ceiba, pro změnu národní strom Guatemaly. Podle mapy se to rozhodujeme vzít běhu ručičkových hodinek (nebo hodinových ručiček?). Při 15-minutové chůzi džunglí posloucháme okolní zvuky, když se zničehonic nad námi začnou divoce hýbat koruny stromů. To nic, to se jen skupina malých opic rozhodla přemístit! Po chvíli se před námi objevily zničehonic první ruiny. A hnedle velký komplex nazvaný Central Akropolis. Jde o velké náměstí se dvěma chrámy a dvěma akropolemi - jednou pro živé a druhou pro mrtvé. Ústřední akropole byla obytnou a úřední Templ Ičtvrtí. Zdejší paláce byly ale vyhrazené šlechtě. Procházíme postupně velké množství pokojů a hledáme místo, které údajně používal před sto lety archeolog Teobert Maler, který Tikalu zasvětil téměř celý svůj život. Pokračujeme dál, další, a ne jenom tak ledajakou zastávkou je přímo Gran Plaza – Velké náměstí. Na té se nachází snad nejznámější tikalská stavba – Templ I. Gran Jaguár. Tato 44 vysoká stavba byla postavena pro krále kolem roku 734 n.l. A vypadá impozantně. Takový štíhlý chrám s větším pokojem nahoře. Bohužel se v současnosti nedá vystoupat až nahoru, schody jsou nebezpečné, nedávno se z nich zřítili dva lidé, kteří se zabili, takže schody jsou uzavřeny. Nám to nevadí, protože stoupáme na Templ II., který je hned naproti. Je téměř stejně vysoký, jen postrádá ten vrchní pokoj. Je z něj krásný výhled na Velkého Jaguára, takže sedíme nahoře a kocháme se. Je téměř sedm a už je zde pár takových nadšenců, jako my. Z důvodů přibývajících lidí, a také s  s postupujícím časem míříme kolem Templu III., který je téměř v původním stavu, jakém ho tady objevili před více než sto lety (tj. spodní část je součástí kopce a okolní krajiny, jen vrchní část majestátně vyčnívá nad lesní porost) k nevyšší zdejší budově - Templu IV. Měří 64 m a byl dokončen kolem roku 741. Je zde odsud výhled, který jsem znal pouze z obrázků. Široko daleko jen zelená džungle a nad ní vrcholky mayských staveb, rozeseté po okolí. Odtud máme vše jako na dlani. Sestupujeme po strmých dřevěných schodech zpět do džungle. Ta už není tak hlasitá, jako po ránu, s postupujícím dnem jako by se ptáci a zvířata unavili a šli spát. Pokračujeme k pyramidě, která je centrem komplexu Mundo Perdido – Ztraceného světa. Je to nejstarší mayská stavba tady v Tikalu. Obsahuje další 4 menší pyramidy, z nichž některé se datují až do roku 700 př. n. l., což už je jako dost. Celý komplex se pak sestává z dalších 38 menších staveb různých období. Výstupy na stavby jsou sice náročné (hlavně s přibývajícím horkem), ale vždy to stojí za to. Opět chvíli pobýváme na vrcholu, a pozorujeme rozličné druhy ptáků včetně zelenožlutých papoušků. Naše putování Tikalem s Melanie a Any pokračuje. Procházíme kolem Náměstí sedmi Paláců, kolem Jižní Akropole až k Templu V., který je zrovna v rekonstrukci. Můžeme tady názorně vidět, jak to celé probíhá. V této fázi jsou rozebrány celé čelní schody, celé jejich podlož je zpevněno a schody položeny znovu. Nevím, jak dlouho to všechno trvá, ale LP píše, že rekonstrukce začala v roce 1991 a teď to vypadá, že archeologové nejsou ještě ani v polovině, když zadní část templu je celá ještě v kopci… Okruhem jsme se vrátili na Gran Plazu, kde už je touto dobou „mucho“ turistů, ale zato svítí Slunce. My ale pokračujeme, teď máme před sebou odlehlejší části, kdy se musí pochodovat delší dobu lesem. V komplexu O jsme si udělali přestávku na oběd, přičemž jsme zjistili, že máme úplně to stejné, a to jahodovou marmeládu. Po přestávce ještě dále procházíme kolem menších komplexů M, P a H, velkým okruhem až zpět k východu. Před námi teď leží poslední věc, a to asi 2 km vzdálený TempleVI. – Temple of the Inscripciones – Chrám maleb. Je to docela kousek, ale moc toho k vidění není, jen část malby na vrchní stěně, ale už jsem viděl lepší. Zvládli jsme to všechno, je téměř jedna hodina. Od šesti od rána jsme pochodovali a lezli po mayských stavbách, ale každopádně to bylo jako jo. Něco zase jiného, když se to dá dohromady s tou přírodou.

Holky se těší do svého hotelu na bazén a já na sprchu. Máme čas až do pěti, kdy máme domluven odvoz do Florésu. Před pátou mířím už i z báglem do vedlejšího hotelu Tikal Inn. Tam nás čeká řidič minibusu. Sedím na předním sedadle s jedním průvodcem z parku, který po zjištění, že jsem z Čech ně mě vychrlil, že se jmenuje Tonda. To je jediné, co uměl. Po příjezdu do Florénu jsou nám všichni nápomocni, odkládáme zavazadla do officu řidiče, už máme zařízené lístky do G. City na 10.30 večer, jen zaplatil 160 quetzáles. Teď máme 4 hodiny na to porozhlédnout se po městečku Florén. Je to maličké, leží na ostrově, který je s pevninou spojený jen asi 500 m dlouhou cestou. Už se zase stmívá, zase je tady posunutý čas, takže je tva dříve. Po zastávce na internetu míříme do restaurace, máme totiž hlad. Dávám si špagety s ostrou omáčkou, je to tady příjemné. Ještě když nám k tomu začali hrát na živo dva místní bohémové, už nám nic nechybí.  Čas odjezdu se však blíží, takže si vyzvedáváme zavazadla. Autobus vypadá dobře, vše připraveno na noční přesun do Guatemala City.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ANTIGUA A PŘESUN DO CHICHI  

Den 63 - 4.5. 2002 - Antigua, Guatemala

Tak jsem se dobře vyspal a vyrážím na dopolední objevování průvodcem opěvované Antiguy. Musím říci, že včera, bez mapy- jsem měl večer trochu problém najít hotel, ale nakonec jsem to dokázal.Dneska už beru LP s sebou, aby se mi nic takového nepřihodilo. Na náměstí není teď ráno tolik lidí. Z jedné strany ho lemuje kostel z roku 1542, na jižní straně pak o rok mladší Palacio de Los Capitanes, který byl až do roku 1773 vládním centrem celé Centrální Ameriky. Toto zemské uskupení zahrnovalo dnešní Chiapas, Guatemalu, Honduras a Nicaraguu) Jó, Antigua má svou dlouhou historii.Další částí náměstí je impozantní budova univerzity, která byla založena roku 1676 a byla nejstarší univerzitou v Latinské Americe. Dnes už je univerzita přesunuta, stejně jako hlavní město, do Guatemala City. Dělám foto a pokračuji.

Mám hlad, tak kupuji v panaderíi nějaké housky a dělám přestávku před jedním z četných kostelů. Procházím uličkami Antiguy, pro místní a Amíky to asi fakt musí být krásné staré město. Pro mě, odkojeného evropskou historií, to ale zase není až tak zvláštní. A je tu opravdu  spousta turistů. Zase se musí nechat, má to svoji atmosféru a s poblázněným G. City se to vůbec nedá srovnat. Ještě že to hlavní město přesunuli, protože jinak už by to tady nebylo takové, jaké to je. Další mojí zastávkou je koloniální kostel La Merced. Celý komplex je z roku 1548 a uvnitř, kam mě za 3 quetzaly pustili, jsou ruiny toho, co přežilo po ničivém zemětřesení. Na nádvoří je i údajně největší fontána v LAm. o průměru 27 m, toho času bez vody a ne moc dobré kondici. Proplétám se uličkami kolem autobusového nádraží, až jsem zabloudil k místnímu hřbitovu. Mají tady opravdu pěkné hřbitovy, to se musí nechat. Procházím ho, ale docela rychle, protože podle LP není moc bezpečný. Pak jsem se chtěl ještě podívat do Casa Kojom, kde měla být výstava fotografii z mayských festivalů, ale nenašel jsem to. Už je docela dost hodin, procházím narychlo trhem. Je to zmatené a spousta lidí, ale krásné. Prstě bující trh. Jestli mají být zvěsti správné, tak toto je jen slabý odvar trhu v Chichicastenangu, místa, kam mířím odtud. Chci tam dorazit brzy, abych se v klidu utábořil v hotelu a nasál přípravnou večerní atmosféru. Balím věci v hotelu a na nádraží hledám bus do Chimaltenanga, přestupní stanice do Chichi, jak tady místu s legendárním čtvrtečním a nedělním trhem všichni říkají.

Cesta do Chichi  je zážitkem sama o sobě, stejně jako všechna doprava tady v Guatemale. Jako dopravní prostředky tady jezdí klasické staré americké školní autobusy, které jsou vytěžovány více než na 100 procent.  Batoh je opět připoután na střechu autobusu a já opět napůl v uličce. Ale sedím. Pravdou je, že v autobuse je asi dvakrát tolik lidí, než bych odhadoval jeho kapacitu. Ale na to jsou tady všichni očividně zvyklí. Poté, co se zaplnily místa na sezení v systému 3+3, začala se plnit  ulička. Ta ulička, která je úzká a už zaplněná sedícími. Jenže v té uličce stojí teď nejméně 20 dalších lidí. Vzduch je hustý, ale hlavně že se hýbeme. Každou chvíli stojíme a přibíráme u cesty stojící další pasažéry. Neuvěřitelné. Žádný autobus se tady neobejde bez chlapíka, který vybírá peníze a stará se o zavazadla na střeše, je to takový závozník a nadhaněč a  průvodčí v jednom, řidič řídí a on dělá vše ostatní. Při výjezdu z Antiguy zakřičel, že se mají všichni přikrčit, že projíždíme kolem policajtů. Je z toho zábava, ale všichni tak činí. Super. Největší legrace je samotný výběr peněz od pasažérů. To se nedělá při nástupu, jak by bylo logické, ale až v průběhu cesty, kdy tento závozník prochází celým autobusem a vybírá peníze. Prochází (!) tím autobusem, ve kterém už není ani milimetr místa navíc a on se proplétá uličkou tam a zpět. Není to vůbec jednoduché a chce to vždy spolupráci celé řady, nejen stojícího. Ten se totiž musí nahnout nad ty sedící, aby se vyhnul se závozníkem, přičemž trpí všichni sedící , ale jde to. Pomalu, ale jde to. Autobus supí do zatáček a já mám jinou starost. Vedle mě sedící chlapík je očividně unaven a dřímá. Hlava mu neustále padá na moje rameno a on mi spokojeně chrupká do ucha. Však co by né, jsem v Guatemale. V Chimaltenangu měním autobus. Musím ještě poznamenat, jak důležitou částí autobusu je jeho střecha. Všechny velká zavazadla, jako můj batoh – putují na střechu. Mé zavazadlo však není obvyklým střešním artiklem. To jsou pytle s obilím, velké svazky dřeva, různých výrobků, košíků a košů, které pasažéři převážejí z místa na místo.

Cesta do Chichi nebyla  o nic méně dramatická, jako ta předchozí. Cesta se zvedá a projíždíme spoustou serpentin. Není to nic příjemného, udržen se na sedadle, i když je okolo spousta lidí. Ale konečně jsme tady. Hned po výstupu se mě ujal malý kluk s vizitkami hotelů v ruce. Snaží se zjistit, kolik chci investovat do dnešní noci. Samozřejmě co nejmíň. Nakonec končím v Posadě el Telefono, za 35q mám velký pokoj se dvěmi postelemi. Jen co se usadím, vyrážím do vesnice. Už při hledání hotelu jsme procházeli přes místní náměstí, pokryté teď konstrukcemi stánků. I teď večer to tady vyloženě žije přípravami na zítřejší trh. Stánky pro turisty s maskami a různými ručně vyšívanými oblečeními už jsou připraveny teď, mnohé už i prodávají. To mě ale nezajímá, sedím na schodech před kostelem a pozoruji okolní ruch. Hned přede mnou stará babička sama staví pomocí kůlů a provazů stánek. Říkám si, kolikrát za život už to takhle asi dělala? Na jídlo si dávám u stánku smaženou kukuřicovou placku se zelím. Už se těším na zítřek, až to tady vše vypukne.

V hotelu si dávám sprchu a jdu brzy spát, abych byl připraven za zítřejší tradiční trh, na který se sem sjíždí všichni mayové z širého okolí prodávat vše, co přes týden vyprodukovali.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

BAREVNÝ TRH V CHICHICASTENANGU

Den 64 - 5.5. 2002 - Chichicastengango, Guatemala

Moc se mi do popisování nechce. Vždycky, když je něco hodně dobré, je to těžké vyjádřit na papír. Faktem je, že jsem z trhu nadšený. Ráno jsem spočítal peníze, určil jsem kolik mám na útratu. Uvidím, co se mi bude líbit, ale už teď vím, že minimálně masce neodolám. Mají jich tu spoustu a pěkných. Co dál, to uvidím. Vrhám se po hlavě do centra dění. Včera prázdné stánky jsou dnes ověšeny spoustou zboží všeho druhu.  Vyřezávané zboží ze dřeva, masky, látky tradiční mayské oblečení – toto vše pro turisty. Pokaždé, když procházím kolem stánku, už jsem osloven: „Hola, amigo“ a zavalen těmi zaručeně nejvýhodnějšími nabídkami ke koupi. Já si však chci nejprve celý trh projít, abych měl představu, co kde je. Je zde spousta lidí. Turisté se mísí s místními, ať už nakupujícími, či prodávajícími. Ženy a dívky tady nosí tradiční oblečení, což dodává celkově na atmosféře. Mají takové dlouhé sukně z hrubého materiálu, mají je omotané kolem pasu a připevněné stuhou. Jsou krásně barevné, s různými motivy. Vše je to kvalitní ruční práce. Látku tady také prodávají. K tomu ženy nosí vyšívané halenky, takže celkově jim to moc sluší. Tento tradiční oděv nosí všechny od malých děvčat po staré babičky. Muži prý měli původně také svůj tradiční oděv, ale teď už jej nenosí a jsou oblečení v kalhotách a košili.

Projít trhem není vůbec jednoduché, ale co by to bylo za trh bez pořádného mumraje. Prodejci se překřikují a do toho hraje nahlas hudba. Líbí si mi košile, taková černá rozhalenka s bílým vzorem, tak si ji usmlouvám a už ji mám v batohu.Dále mi padly do oka takové vlněné tašky přes rameno, ale to asi až později.Teď jdu na masky.Mají tady dva typy. Různé červené masky čertů, tak jak jsem viděl v Zacatecas v muzeu, ale nějak si mi nelíbí jejich zpracování. Ale jsou strašně levné, kdybych tady byl na pár dní a jel hnedka domů, určitě bych si nějakou koupil. Ale noste to na zádech půl roku! Nakonec mám masku obličeje s dvěma ptáky quetzaly po stranách, jako symbolů Mayů a Guatemaly.

Sedám si na schody u kostela, stejně jako včera. Dnes je ten ruch daleko větší. Člověk prochází mezi stánky, neustále smlouvá či odmítá nabídky, vyhýbá se lidem nosícím různé zboží a pytle, včetně dívek nosících koše na hlavách. Opravdu to tady žije, to bez pochyby. Chvíli unikám do klidu kostela, když i tady je spousta lidí. Probíhá zde nějaká mayská slavnost. Asi šest chlapíků nosí nějakou posvátnou dřevěnou postavu a zrovna teď dorazili do kostela. Všichni se modlí a uctívají. Uprostřed kostela na zemi jsou místa pro svíčky, které hoří a dokola je spousta květů. Pozoruji matku s dítětem, která v šátku přinesla svíčky, vysypala květy, položila ně svíčky, pomodlila se a nechala je nezapálené. Údajně se tak děje na památku mayských předků, kteří byli pohřbíváni pod kostelem, stejně jako králové pod pyramidami.

trh_chichiVycházím z náměstí do bočních uliček, kde to také žije trhem. Uličky jsou lemovány dalšími a dalšími stánky, prodávajícími vše, co může vesničan potřebovat. Obilí, hrnce, zvířata jako kuřata, krůty, kohouti, maso, koření, ovoce a zelenina, prostě trh se vší, co k němu patří! Už mám docela i hlad. Všude kolem jsou stánky s jídlem, smažené a tak, ale nejlepší a nejlevnější to je úplně uprostřed trhu, tam kde turisti moc nechodí. Tam je centrum lavic okolo rožňů a ploten na dřevo, kde se ve velkých hrncích vaří vždy něco dobrého. Sedím u jednoho ze stolů a dostávám výborné maso se zeleninou dohromady s ručně dělanými tortilami. Ty tady nejsou jako v Mexiku, tady si všechny domácnosti vyrábějí tortily doma. Typický zvuk tleskání kukuřičných placek zní celým trhem, jak se dělají další a další tortily. Výrobní proces je jednoduchý. Uplácají se z těsta a hodí na chvíli na horkou plotnu a jsou připraveny pro hladové krky jako je ten můj. Jídlo bylo výborné, můj žaludek je uspokojen. Mířím do hotelu, nechat si tam nakoupené věci. Poté se vracím na trh a vychutnávám jedinečnou atmosféru. Pozoruji místní lidi, jak si užívají role jak nakupujících, tak prodávajících. Je to pro ně vrchol týdne, kde mohou zúročit celotýdenní práci, na trhu prodat svoji komoditu a za utržené peníze nakoupit to, co jim zase chybí. Vůbec nevadí, že začalo trochu poprchat.

S těžkými srdcem opouštím trh a s batohem mířím na autobus. Ten je plný jak jinak než lidí a věcí z trhu. Pod nohami nám běhá malé kuře, které někomu uteklo z tašky. Prší a projíždíme kolem dvou bouraček, jednou autobus vyvrácený v příkopu. V Los Encuentros měním bus. V dalším autobuse už není tolik lidí, takže si beru batoh dovnitř. Poslední přestu je v Sololá, městečku nad Lagem Ztutlán. Teď už jenom sjedeme dolů do Panajachel. Přestalo pršet a trošku i vykouklo slunce. Cesta je vyhlídková, na celé jezero a okolní sopky. Tady u jezera chci strávit následující týden. Vypadá to magicky, tmavé mraky, sem tam slunce a sopky. Vysdám v Panachajel po 2,5 hodinách jízdy. Toto městečko je ryze turistické. Po hlavní třídě míjím zástupy gringů. Ale koho taky nevidím. Melanie a Any právě vystupující z vanu, přijely z Antiguy. Rozhodly se zůstat tady v Panajachel, vracím dluh a pokračuji dále k břehu, do doků, odkud odjíždějí motorové čluny zvané „lancha“ do okolních vesnic. Mým cílem je San Pedro La Laguna, kde chci po 5 dnů studovat španělštinu. V člunu jsem s dvěmi Němkami z Drážďan, chvíli to trvá, než se kapitánovi zdá, že už má dost lidí na to, abychom mohli vyrazit. Kochám se krajinou, kopce kolem jezera, to rodinaje moje. Konečně se odlepujeme od břehu a během 20 minut jsme v mém dnešním cíli – vesnici San Pedro. Chci si ještě dnes najít školu, abych už zítra mohl začít. U koku chlapík po zjištění, co hledám, hned ochotně nabízí, že mě pomůže. Ptám se na dobrou školu. Casa Rosario, která je zmíněna v LP prý není nejlepší, vede mě ke dvěma, že prý se mohu poptat a vybrat si. Prošel jsem dvě, vrátil jsem se do první, Spanish Schoul Mayab. Rozhodlo to, že už dnes můžu bydlet u rodiny, budu chodit na ráno, ale dá se to vyměnit (v případě plánovaného výstupu na sopku). Také se mi líbí prostředí. Mám do sedmi hodin čas, poté budu představen rodině, u které strávím následující týden. Čas vyplňuji návštěvou internetu. Za chvíli už stoupáme do kopce. Budu bydlet v domě hned naproti jednoho z četných místních kostelů (mají jich tady údajně až 15). Rodina mě vítá. Otec se jmenuje Benjamin, jeho žena Rosa. Mají tři kluky, Roberta, Benjamina juniora a Antonia (8,9,10 let). Dostávám obrovský pokoj s okny do ulice. Z protějšího kostela se ozývají varhany z právě probíhající mše. Dostávám rychlou večeři, tortily s vajíčkem. Tak jsem tady, tady strávím následující týden. Teď ležím na posteli a vstřebávám dnešní zážitky. Bylo toho opravdu hodně…..

Zpět na trasu cesty / Nahoru

TÝDEN V SAN PEDRO LA LAGUNA

Den 65-69, 6.-10.5. 2002 - San Pedro, Guatemala

Dny v San Pedru si byly celkem podobné, tak se to teď pokusím shrnout. Ráno se začínalo snídaní. Kluci chodí na 7:30 do školy, takže před sedmou už byla snídaně. Já j sem stával také, škola mě začínala v osm. Jídlo bylo vždy ve stejný čas, oběd v jednu, večeře okolo šesté. Byl to také jediný čas, kdy se všichni sešli a kdy jsem měl možnost konverzace. Ohledně toho, co se jedlo: Při první porci jsem si myslel, že mi to v životě nemůže stačit. Většinou to byly frijoles, spousta uvařené zeleniny, brokolice, mrkev a tak. Dvakrát za celý týden jsme měli maso – a to takový vždy takový kousek. A to já jsem dostával jako host rodiny největší porci. Ale stačilo mi to, člověk si zvykne. Jako příloha byly pokaždé domácí tortily, kterých bylo dostatek a těmi jsem se dojídal. Dvakrát jsem na snídani dostal mléko s cornfleksy, jednou vařené banány a chutnalo to fakt skvěle. Celkově mi všechno jídlo chutnalo, nikdy jsem neměl problémy. Měl jsem však pocit, že mají takové jídlo jen v týdnu, když u nich je nějaký student, že jindy je to ještě chudší. Jako zákusky byly melouny či mango, které tady roste všude kolem. Jinak s klukama jsem hrával fotbal na zápraží, jednou jsem s nimi byl na pláži se koupat. Oni velcí fanoušci fotbalu, měli alba s fotkami hráčů z nadcházejícího MS, takže jsme konzultovali, kdo vyhraje a podobně. Otec rodiny – Benjamin, bylo mu 42 let, vypadal teda na víc, ale hlavou rodiny podle všeho byla jeho manželka Rosa. On byl krejčí, celé dny pracoval na šicím stroji, šil různé blůzy a kalhoty. Rosa pak před domem prodávala manga a oplatky, asi to moc zvlášť neneslo. Celkově žili prostě, ale spokojeně. Za školu platili za 3 děti 75 quetzalů za dítě, všechny chodily do náboženského kolegia. Náboženství je totiž důležitým prvkem zdejšího života. Ve vesnici žije asi 1200 lidí a je v ní prý 15 kostelů. Do kostela se chodí každý den, vždy po večeři. 90% obyvatel vesnice je mayského původu, ženy nosí tradiční oblečení. Celkově atmosféra v rodině i ve vesnici byla fajn, hotely a turisti byly vždy jen v okolí jezera a v tomto období jich tady ani moc nebylo.

 Ve škole jsem dostal vlastního učitele – maestra. Jmenuje se Celvin, je to mladý kluk, 20 let. Za celý týden (20 vyučovacích hodin) jsme prošli základní gramatikou, ale vždy tak polovinu času byla jen konverzace. O čemkoliv – hodně jsme se bavili o Mayích a jejich tradicích, o fotbale a podobně. To bylo dobré, takhle jsem se naučil spoustu slovíček a začal je hlavně používat. Poslední večer, v pátek, jsme pak vrazili s Celvinem, jeho bráchou a Davidem na pivo, místní Gallo. Určitě mi to hodně přispělo, naučil jsem se hlavně slovesa a tvořit větu, to zatím bylo slabé. Vždy po škole jsem si šel do oběda lehnout na kameny k jezeru, byl jsem se projít podél břehu do okolních, turismem už vůbec nedotčených, vesnic. Příroda v okolí jezera byla krásná, samotné jezero má čistou vodu, nad ním se tyčí sopky, no prostě idylka. Už jsem se zmínil o Davidovi, Holanďanovi, který přijel v pondělí a bydlel u vedlejší rodiny. Dali jsme se dohromady, jinak jsem ve vesnici nikoho neznal. Měl sice vyučování odpoledne, ale večer jsme byli párkrát na pivo. Ve čtvrtek jsme se domluvili na výstup na sopku. Prohodil jsem si vyučování a s průvodcem Manuelem, na kterého jsem narazil na pláži, jsme vyrazili už v pět ráno. Cesta nahoru trvala 3,5 hodiny a byla to opravdu cesta nahoru. Žádné serpentiny, prostě sráz.  Viděli jsme opice ve stromech, všude kolem. Na svazích sopky rostou všude keře kávovníku, káva byla kdysi hlavním vývozním artiklem Guatemaly. Naneštěstí nám moc nevyšlo počasí, bylo zataženo, takže výhled nebyl nic moc, ale stálo to za to. Celkově bych výstup na sopku nazval den s Manuelem Una Más Hora Osvaldem. On se totiž jmenoval Manuel Osvaldo a byl docela ztřeštěný. Neustále nám na otázky, kolik ještě na vrchol odpovídal „una más hora“. Nahoře nám pak předvedl tradiční mayský tanec, který se tančí na siestě 29.6., něco jako naše hody. Celkově byl týden v San Pedru příjemným odpočinkem od každodenního přesouvání, ale stačilo to a teď už se těším až budu „on the road again“!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN K HONDURASKÝM HRANICÍM  

Den 70 - 11.5. 2002 - Chiquimula, Guatemala

Tento den nepřinesl nic zvláštního. Ráno jsem se sbalil, rozloučil se s rodinou a v sedm vyrazil autobusem do Guatemala City. Po cestě jsem úspěšně dočetl knížku, takže už mám zase čas na psaní. V Guate to byl zase porod s bankami, já hlupák jsem totiž nechal peníze až sem, místo abych si vyměnil něco v klidu včera v San Pedru. Ale nakonec se to podařilo. Pak jsem měl štěstí, když jsem nevěděl, odkud odjíždí autobusy do Chiquimuly, mého dnešního cíle. Šel jsem jen tak po ulici, vidím nějaké autobusy, ta se ptám – a najednou sedím v autobuse do Chiquimuly, města, odkud zítra vyrazím do Hondurasu. Večer jsem se ještě prošel po městě, je mi ale nějak divně, takže jdu brzy spát, vstávám na šestou.

Tak to byla Guatemala….v deseti dnech. Tak jaká byla? Guatemala – Espiritu Maya, jak káže nálepka z Tikalu. Málo času, to je jasné, ale myslím že jsem je využil dobře. Projel jsem hlavně oblasti, kde lidé (Mayové) stále ještě uctívají tradice, nosí tradiční oděvy a nejsou tolik poznamenáni vývojem moderní doby, který je neúprosný. Guatemala, která se po necelých deseti letech po ukončení občanské války otevírá pomalu světu. Vnitrozemí, které jsem dnes projížděl, bylo vesměs hornaté, vždyť má země nevyšší hory v celé Centrální Americe. Ale teď už mířím zase dál, čas je neúprosný, čeká mě další země, Honduras. Zítra hranice, snad už tentokrát proběhne vše bez problémů, víza bych podle všech dostupných informací potřebovat neměl.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

RUINY COPÁN - HONDURAS  

Den 71 - 12.5. 2002 - Ruiny de Copán, Honduras

hraniceVstávám a kvapně opouštím hotel, v šest mi odjíždí autobus k hranicím, do vesnice El Florido. Město už je po ránu na nohou. Kdy ti „Guatemaltecové“ vstávají, říkám si. Autobus odjíždí až s půlhodinovým zpožděním, chvíli čekám v čekárně. Mám místo č. 1, hned v první řadě. Je to typický guatemalský autobus, zastavuje na mávnutí, nemá žádné oficiální zastávky. V osm jsme na místě jako na koni, ještě před přechodem musím vyřešit otázku peněz. Dnes je neděle, takže v bance peníze nevyměním, musím se spolehnout na měniče na hranici. Naštěstí mě nedostali, jako ti na hranicích s Belize. Kurz 16 limpir (honduraská měna) za dolar je jen lehce pod kurzem v bance. Zbavuji se také přebytečných quetzalů. Jsem vybaven, jdu na to. Na guatemalské straně dostávám výstupní razítko a upozornění, že pokud bych se chtěl vrátit, musím mít znovu vízum. To se jen modlím, aby mě pustili bez problémů do Hondurasu, abych se neocitl ve stejné pozici, jako  první den v Mexiku. Hmm, to už je taky pěkně dávno. Naštěstí jde vše dobře a dostávám turistickou kartu na 30 dní.

Tak a jsem v Hondurasu. Je osm hodin a já sjednaným autem za 20 limpir vyrážím k nedalekým ruinám Copán. Od hranic vyjíždím jen já, postupně se však korba zaplňuje místními, funguje to tady jako v Guatemale, jako náhrada místní dopravy. Na korbu se prý vejde až 20 lidí! 20-letý mladík se mě chce zbavit už ve městě Copán, asi 1 km od vchodu do ruin. Tak to teda ne, za 20 peněz mě musí přece dovézt až tam.

Vcházím od areálu, batoh nechávám na vrátnici a platím krutých 10 USD – 162 limpir – takže dnešní kurz je 16,2. Je to nejvíc, co po mě na nějakých ruinách chtěli, a to v tom není ještě zahrnuto museum (extra 5 USD) a vchod do podzemních tunelů (dalších 10 USD). Hned za budkou, kde kontrolují vstupenky, si sedám na pařez a čtu si informace o Copánu z LP. Jím housku a to provokuje velké barevné a hlučné papoušky, kteří mají na housku vyloženě také chuť. Jsou nádherní. Já však vyrážím na nedaleké náměstí, kde jsou mimo malé pyramidy (no copan_stelamalé – jsem zhýčkaný z ostatních památek) uprostřed rozesety stojící kameny – stély, místní sochy. Je to vlastně kus kamene do kterého je vytesána podoba nějakého mayského krále, tady nejčastěji Kiny 18 Rabbita, který se asi nejvíc zasloužil o zdejší rozvoj a podobu města. V copánském údolí žili lidé už asi 1000 let př.n.l., ale největší rozkvět zažilo od 2.-9. století, kdy se stalo kulturním centrem světa Mayů. V těchto letech tady žilo přibližně 20 tisíc lidí, což je na tu dobu poměrně hodně. Však to také způsobilo zkázu Copánu, kdy se postupně vyčerpaly všechny zdroje potřebné k životu, rozšířily se nemoci a kolem 12. století odtud lidé odešli úplně. Ruiny znovuobjevil roku 1570 Diego García de Palacio. Podstatná část archeologických objevů pak proběhla v 19. století. Copán je známý hlavně svými Stelami, které jsou tady dovedeny téměř k dokonalosti. Hned na jižní straně náměstí je pak Juego de Pelota, další hřiště, které je po tom z Chichén Itzá druhé největší ve Střední Americe. Na hřiště pak navazuje zdejší největší památka – hieroglyfické schodiště z 8. století popisující historii Copánu. Jsou na něm tisíce hieroglyfů, hodně jich je poškozeno. Další části, jako je Palacio de los Inscripciones, Acropolis a jiné už jen tak procházím, musím přiznat, že už je těch ruin na mě docela dost, takže už z nich nejsem tak nadšený, jako na počátku. To však nemá nic společného s Copánem jako takovým, hodnotím ho kladně. Takže tolik bylo Mayů. Každopádně jsem se snažil proniknout a porozumět co nejvíce jejich kultuře, která je strašně zajímavá a obsáhlá.

Kupuji pohledy a vyzvedávám batoh. Je půl třetí, takže se rozhoduji pro další přesun. Uvidím kam se dostanu. První jedu do městečka La Entrada a odtud dalším autobusem do města Santa Rosa de Copán. Spojení tady funguje perfektně. Autobusy jezdí jeden za druhým, takže se vůbec nečeká. V půl šesté už si beru taxi do hotelů Blanca Nieves, z busu je to totiž hodně do kopce. Peníze, které jsem si ráno vyměnil mi vyšly jen tak tak, ráno bude první zastávkou banka. Asi tady zůstanu na dvě noci a v úterý se přesunu na karibské pobřeží. Nemusím se nikam honit, času mám relativně dost. Venku prší, snad už to není deštivá sezóna. Mělo by to přijít každým dnem, ale snad to ještě chvíli vydrží.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SANTA ROSA DE COPÁN

Den 72 - 13.5. 2002 - Santa Rosa de Copán, Honduras 

Ráno jsem si také pěkně pospal, dnes bude pohodový den a poznání města. Odpoledne jen chci zajít do místní továrny na cigára, což by mělo být zajímavé. Dopoledne dlouho píši deník, z pokoje vylézám až v deset, slunce svítí, co je dobře. Vyrážím na náměstí, kde se nachází banka. Po chvilce rozpaků mi nakonec zdárně vyměňují cestovní šek, je vidět, že sem opravdu asi moc turistů nezavítá. A to je dobře. Z pošty posílám první honduraský pohled a pak se jen tak procházím po ulicích a pozoruji život. To mě baví. Já pozoruji a zároveň jsem pozorován. Samozřejmě jsem středem pozornosti okolí, najevo to dávají hlavně děti. Už mám docela hlad, a tak pomalu mířím do restaurace Pizza Pizza, kde si dávám hádej co? Pěkně a levně jsem se najedl. Zastavuji se s nákupem v hotelu a beru věci pomalou chůzí vyrážím k továrně. Ptám se na vrátnici, jestli mohu něco vidět. Prý potřebuji dlouhé kalhoty a dnes už asi ne /jsou dvě/. Zítra ráno v deset – zní odpověď. To sice trochu narušilo mé plány, ale ne moc. Pokračuji na protější vrch, kde se uvelebuji. Pak jdu zpět na náměstí, kde se jen tak poflakuji, čtu LP. Je horko a bude hůř, zítra jedu k moři. Karibik, zní to exoticky a také to exotické je!.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

TOVÁRNA NA DOUTNÍKY  

Den 73 - 14.5. 2002 - Santa Rosa de Copán - Tela, Honduras

Se vstáváním jsem si dal dnes načas, stejně nemám před desátou nic v plánu. V noci trochu otravovali komáři, ale v normě. Už i s batohem vyrážím z kopce dolů k továrně na doutníky La Flor de Copán. Na vrátnici mě vítá stejný chlapík co včera. Platím dva dolary a prohlídka může začít! Za chvíli s cedulkou Visitante a chlapíkem vyrážíme. V prvním oddělení jsou velké hromady různých druhů tabáku, je toho celá hala. Leží to tady při specifické teplotě a nějakým způsobem se do toho míchá cukr (přednáška byla ve španělštině, podotýkám). Může to tady ležet a sušit se od 8-20 měsíců. Vytahuje kus tabáku, jsou to takové velké kusy, a dává mi přivonět. Je to opravdu síla. Celá hala voní, ale toto opravdu píše. Ptám se,odkud všude tady mají tabák – prý je z Mexika, Hondurasu a Ekvádoru. A prý ten honduraský je nejlepší, jak jinak. V dalším oddělení jsou obrovské pytle plné tabáku, jsou popsané, vidím, že tady na kraji jsou z let 98 a 99. Poté si mě přebírá paní a v další místnosti už vidím proces. Dlouhé listy se nejprve roztřídí podle kvality a velikosti, poté se vysuší, nějakým způsobem převaří, opět vysuší. Jsou toho dva druhy, protože něco se dává dovnitř doutníků a pak se to zabalí do takového listu. To už jsem v hale, kde se pořádně maká. Je tady jedna ženská vedle druhé, naberou rozdrcený tabák, zabalí do toho listu, odštípnou oba konce a doutník je hotový. Všechny doutníky musí být stejně dlouhé, široké a mít stejnou váhu. To kontrolují kontroloři, kteří chodí mezi ženskými baličkami. Ruky jen kmitají, balí jeden doutník za druhým neuvěřitelnou rychlostí. V poslední místnosti se pak už doutníky balí, různé druhy do různých obalů, v různých počtech, ale výsledek vypadá moc noblesně. Dřevěné krabičky, nebo jen tuby na jednotlivé doutníky. Musí to být dobrý kšeft. Však taky 90% výroby jde na export – USA, Německo, Rakousko či Japonsko. Ptám se ještě, kde se tady dají místní výrobky koupit. Bohužel zpátky ve městě. Ale když už jsem to viděl na vlastní oči, tak tam ještě musím zaskočit. Ještě jsem si vyptal originální nálepku Flor de Copan, která ode dneška zdobí deník.

Po nákupu pár vzorků již v půl jedné sedím v autobuse do San Pedro Sula, což je druhé největší honduraské město. Cesta trvá 3,5 hodiny. Autobus zní, jako by měl každou chvíli vypovědět své služby, ale jedeme. Ještě jsem se nezmínil o prodejním ruchu v autobusech. Vždy, když je někde byť jen pár minutová zastávka, nahrnou se do autobusu prodejci nabízející různé druhy zboží. Většinou je to pití a jídlo či ovoce, když se stojí déle, tak i hračky, hodinky, věci do domácnosti a podobně. Člověk se tak nemusí strachovat, že by umřel hlady či žízní, když se před cestou patřičně nepředzásobí. Těsně před San Pedrem jsem se dal do řeči s mladým klukem, který mě pak ochotně zavedl ve městě na zastávku, odkud odjíždějí autobusy do Tely. Není to však tak jednoduché. Autobusy přímo do Tely odsud nejezdí. Jede bus do La Cejny, který jede přes Telu, musel bych ale zaplatit jízdenku až do La Cejny. To se mi zdá zbytečné, nasedám tedy do autobusu do El Progresa. Za hoďku jsme tam. Odtud už autobus do Tely jede. Je opět narvaný k prasknutí a to se mi líbí, alespoň se něco děje. Před odjezdem se tady vystřídalo snad 20 prodejců, o kterých jsem mluvil. Jak jedeme, tak se mění krajina, přibývá palem, blížíme se ke Karibiku. Taky se stmívá, v jednom okamžiku se kvapně zavírají okna, protože se strhla tropická přeháňka a do oken bičuje hustý déšť. Přemítám o tom, že jsem konečně dorazil na pláže a přijde období dešťů.  Do Tely jsme dorazili už téměř po tmě. Tady neprší, ale blýská se, za chvíli začne. Jdu k vybranému hotelu, je však plný, což se mi stalo na cestě poprvé. Naproti v Hotelu La Playa však mají volno, za 100 limpir i se sprchou, což je cena dobrá, protože tady jsou ceny trochu vyšší. Hned za hotelem je pláž a Karibské moře!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MOŘE, PALMY - KARIBIK!!!

Den 74 - 15.5. 2002 - Tela, Honduras

Včera v noci se čerti radovali nad Telou. Když jsem usínal, do střechy bičovaly blesky a z nebe padaly proudy vody. Byla to pravá tropická bouře. Dobře se u toho každopádně usínalo. Ráno jsem se probudil a na obloze ani mráčku. Tak to má být, říkám si. Pršet v noci a přes den krásně. Je ještě brzy, tak se dávám do praní, zvláště kalhoty a košile už to potřebují. Ňůra je natažena přes pokoj, uschne to za chvíli. Nemám nic na snídani, a tak si jdu do panaderíe na něco na zub. Je teprve osm a slunce už pěkně paří. Po návratu vyrážím na pláž. Ano, jdu na pláž, jsem přece v Karibiku, ne? Musím si to také trochu užít. Vybírám místo, moc lidí tady není, ale ještě je brzy. Rozdělávám ručník a hned si to směřuji do vody. Je neuvěřitelně teplá. V tak teplé vodě jsem se v životě nekoupal! Celé dopoledne jsem strávil na pláži, třikrát jsem byl ve vodě a mezitím se jen tak válel na slunci. Prostě pohoda. Sem tam mi někdo přišel nabídnout kokos, i bych si dal, ale z bezpečnostních důvodů jsem si nevzal žádné peníze. Nevadí, kokosy mě neminou. O půl dvanácté naposledy do vody, už musím a  i to slunce už je hodně ostré. Na pokoji si dávám sprchu a vyrážím do ulic hledat bar či restauraci, kde budou dávat v televizi finále Ligy Mistrů. Nedalo to moc práce a už sedím na baru jedné cafeterie, kde hlouček mladíků už hlasitě prožívá první minuty zápasu. Všichni samozřejmě fandí Realu Madrid. Ten vede v poločase nad Leverkusenem 2-1, když Zidane dal v poslední minutě nádherný volej, což vzbudilo vlnu nadšení. Měním působiště a na druhý poločas se přesouvám do asi jen pro fotbal otevřené hospody s kulečníky, kde trochu starší osazenstvo fandí stejnému klubu. Výsledek už se nezměnil, ale jak to tady všichni prožívali, to je něco. A to jde jen o evropskou Ligu mistrů, což pak až budu v Kostarice a začne MS? Už se těším.

Po zápase se vracím na chvíli do hotelu, ale za půl hodiny si jdu zabukovat na zítřek tour. Už nebude pláž, bude výlet do nedalekého NP a nedá se to udělat na vlastní pěst, tak pojedu s Garifuna Tours. Dále mé kroky vedou do muzea Garifúna, kde se dozvídám podrobnosti o historii těchto lidí a kultury. Co to tedy je? Lidé Garifuna jsou černí obyvatelé karibského pobřeží Střední Ameriky a jsou to tady jediní černí obyvatelé. Jejich historie sahá, jak jsem se dozvěděl v muzeu, do Jižní Ameriky, odkud se lidé z Amazonie před 1000 lety přesunuli do Karibiku, na ostrovy Sv. Vincenta a okolí. Udržovali se své vlastní zvyky a hlavně jazyk. To však byli stále ještě indiáni. Poté někdy v 16. století poblíž ztroskotaly britské lodě s černými otroky z Afriky. Ti se zachránili a postupem doby se usadili a měli právo se ženit s místními. Tak si potupně osvojili zvyky i jazyk s názvem Garifúna. Poté probíhaly různé boje a válečné konflikty o ostrov, až Britové zvítězili a všechny obyvatele odvezli na pobřeží. A tak se dostáváme až sem, kdy po celém pobřeží karibského pobřeží, nejvíce tady v Hondurasu, ale i v Guatemale a Belize – žije v malých garifunských vesničkách asi 70 tisíc černých obyvatel mluvících vlastním jazykem a žijících tradičním způsobem života, v chatkách z palmových listů a s tradičními víkendovými oslavnými kruhovými tanci. Pokud mi to jen někdy vyjde, určitě bych se chtěl na nějaký ten tanec podívat. Tolik ke garifuňanům.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NÁRODNÍ PARK PUNTA SAL

Den 75 - 16.5. 2002 - Tela-La Ceiba, Honduras

Sraz u Garifuna museum je v 7:45. Venku to vypadá, že bude pěkně, v noci sice opět pršelo, ale teď je to v pohodě. Do lodě, která nás má dovézt do nedalekého národního parku nás nastupuje kolem 10 lidí, včetně Amíka staršího letopočtu s šátkem ve stylu americké vlajky a jeho honduraské přítelkyně. Náš průvodce je černoch, asi garifuňan, ale umí anglicky, která se tak stává hlavní řečí výpravy. Asi po 45karibik minutách jsme vyhození na pobřeží. NP se nachází na úzkém pruhu pevniny vybíhajícím do moře, který je porostlý hustým tropickým lesem. Vydáváme se na krátkou procházku, kdy nám průvodce ukazuje jednotlivé druhy stromů, palem, banánovníků a mangovníků. Také nás upozorňuje na pavučiny ve stromech, pavouk v nich prý moc rád lidi nemá. Zahlédli jsme také pár opic v korunách stromů. Cesta vede trošku do kopce a pak zase zpět na pobřeží na druhé straně poloostrova. Tam je krásná zátoka, jako vystřižená z filmu Modrá laguna. Voda je průzračně modrá, bílá písková pláž a za ní palmy a tropický porost. Nastupujeme do lodi a jedeme k úplnému výběžku, kde  je pak ještě pár osamělých skal v moři, na kterým sedí spousta ptáků Když najednou se kolem nás vyrojila obrovská skupina delfínů, malí, velcí a skákají nám kolem lodě jako zběsilí. Nadšení na lodi je veliké,k jsou ti i děti, kterým se to samozřejmě moc líbí, a mě taky. Pokračujeme dál, zpět do jedné z lagun, teď je na řadě šnorchlování. Jako že jsem ještě nikdy nešnorchloval, beru brýle a jdu na to. Není toho tady okolí moc k vidění, žádnou rybu jsem neviděl, ale jako představení vodního světa, do kterého se v blízké době hodlám plně ponořit, to úplně stačilo. Čas pokročil a my směřujeme do místa, kde stojí několik typických garifunských stavení pouze z palmových listů. Tady je naplánovaný oběd. Při obědě si sdělujeme s dvěma Amíky a Švýcarkou různé zážitky z cest, ze spaní v hotelech levné kategorie a podobně. Po obědě ještě plavání ve fakt teplé průzračně čisté vodě a už musíme pomalu mířit zpět. Bylo tak takový vyloženě odpočinkový výlet sluníčko krásně svítilo, takže se to vydařilo se vším šudy.

Po návratu už jen vzít batoh z hotelu a během půl hodiny už sedím v autobuse do La Cejny. Když se chce, vše jde rychle. Cesta trvá asi 3 hodiny, tentokrát je autobus poloprázdný. Jeden z důvodů, proč tak spěchám, je abych stihnul chytnout volné místo v hotelu v La Ceibě, v sobotu má být ten velký karneval. Počasí se odpoledne trochu zamračilo a v La Ceibě trochu poprchá. Nádraží ještě není nikde poblíž centra, a tak si beru taxíka přímo do hotelu Amsterdam 2001, který je podle LP nejlevnější. Naštěstí je tu postel i pro mě. Dávám se do řeči se starým holandským provozovatelem hotelu, který tady žije už přes 40 let. Je to správný chlapík, neustále si stěžuje na imigrační úřad, kterému musí vést agendu všech hostů a odvádět z každého 6 limpiras. Poté přišel do hotelu mladý Rakušan Wolfgang, se kterým jsme zašli na pivo. Prošli jsme asi 3 lokály. Hlavním zjištěním je ale to, že karneval se nekoná tento týden v sobotu, ale až tu další. Což mění můj plán a už zítra vyrážíme (i s Rakušanem z Grazu) na ostrov Utila, jeden z ostrovů Bay Islands. Tam si chci udělat čtyřdenní potápěčský kurz a pak to akorát vyjde, že se vrátím příští týden na karneval. Usínám v pokoji s devíti postelemi a s nápisem na zdi: „Tento pokoj je pouze pro mezinárodní turisty, ne pro místní! Co nemůžete dělat doma, nedělejte tady!“. To jen potvrzuje svéráznost holandského majitele.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

UTILA - OSTROV V KARIBIKU  

Den 76 - 17.5. 2002 - Utila, Honduras

Ráno jde krásně vidět, jak tady turisté ovlivňují život. Jen co vstanu, jdu si vyčistit zuby, už mě jeden přes druhého zdraví taxikáři, čekající na backpackery z hotelu, kteří vyráží na Utilu. A že je nás dost. Přístav, odkud vyráží trajekt na ostrov je 8 km od města, takže jiná možnost, než taxi, neexistuje a oni to dobře vědí. Je jich hodně, takže se dá usmlouvat slušná cena. Naše dvojka, kterou jsme s Volem teď utvořili, doráží do přístavu jako první. Lístek stojí 12 USD, což je na hodinovou plavbu docela dost. Jak je vidět podle cen v LP, asi co nejvíc podražilo jsou lodě. Plavba je rychlá, loď je plná mladých lidí jako my, kteří jedou na Utilu hlavně za účelem potápění. Utila je jeden ze tří ostrovů Bay Islands, mluví se tam anglicky, protože byla po dlouhou dobu pod vlivem Anglie, teď patří Hondurasu. Za hodinu už Volevystupujeme. Batohy si necháváme v jedné z potápěčských škol a jdeme obhlédnout nějaké ubytování. Je to docela nezvyklé, ale lidé tady opravdu mluví anglicky! Chlapík jménem Rinaldo nás posílá obhlédnout pokoje v Tropical Hotelu. Líbí se nám pokoj v patře v rohu, jak říká uklizečka Ester, je to cool room. Tak máme pokoj za 100 limps pro oba, což je super. A je tu 24 hodin elektřina, což není na ostrově zase tak úplně zvykem. Plánem č. 2 pro dnešek je najít školu, kde budu dělat kurz. Je jich tady na ostrově si 15 s různou kvalitou, takže je potřeba „check it out“, což je oblíbená Voleho fráze. On už kurz má, dělal si ho v Chorvatsku, takže už může dělat jen tzv. fun dives, jak a kdy bude chtít. Prošli jsme asi 3 školy, pomohl mi se ptát na různé věci, přece jenom tomu ještě tak nerozumím. Nakonec jsem si vybral Captain Morgan`s Diving Schoul, o které už jeden chlapík v La Ceibě říkal, že je dobrá. Taky mi ji doporučil Steven, chlapík v restauraci, kdte jsme měli dnes špagety. Vyfasoval jsem knížku na studium a zítra bude sledování videa a ještě oddych, večer je totiž, jak nás všichni upozorňovali, velká párty v Coco-Loco baru, takže potápět se začne až v neděli. Tak to by bylo. Utila se jmenuje i tato vesnice, vede zde jedna hlavní cesta obklopená spoustou restaurací, baru a hotelů, ale nic velkého, jen takové ty malé příjemné stavení. Kolem korzuje spousta mladých Evropanů a Američanů, panuje zde taková ta uvolněná atmosféra, všichni se zdraví a popíjejí pivko v barech. Prostě pohoda. Ještě není naštěstí přeplněno, to přijde až s létem, takže tak akorát. Je tady spousta Dánů a Holanďanů, Čech je tady výjimkou, jak zjišťuji. Večer se blíží a Coco-Loco čeká. Je to bar udělaný na vodě, celý ze dřeva. Je tu spousta lidí a tři kluci tu dnes slaví ukončení výcviku na dive mastera. Tradicí je, že musí pomocí masky a šnorchlu na jeden lok vypít neidentifikovatelný mix. Probíhá to tak, že mají masku a do šnorchlu jim zvrchu lijí ten mix. Nějaký Johnnie, pivo a podobně. První to zvládl docela dobře, ostatní už měli problémy. Pak jsme se s Volem přesunuli ještě do hospody Bush Fire, kde se koncentrují místní Old Local People, ale postupně se to promísilo a na parketu bylo docela těsno. Ještě že zítra nejdem pod vodu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

POTAPĚČSKÝ KURZ A PODMOŘSKÝ SVĚT NA UTILE

Den 77-82, 18.-23.5. 2002 - Utila , Honduras 

V sobotu jsme s Volem spali dlouho, já jsem vstal dřív a šel jsem se projít po pobřeží ostrova. A udělal jsem dobře, protože to byl poslední den, kdy svítilo celý den slunce. Udělal jsem nějaké fotky, samé palmy, moře a pláže. Krása. Po návratu jsem nastudoval první dvě části knihy – termíny jako Buoyancy a equalization – jo jo, to je potřeba, když se chce člověk otápět. Odpoledne pak bylo video. V naší skupině je nás osm, Švýcar, dva Amíci (pár), Dánka, Holanďanka a ještě jeden pár nevím odkud. Jsou to všechno fajn lidi. Náš instruktor je Dán a ten druhý Američan. Večer jsme zašli na pivo, Vole se jen tak válel, takže musel mít nějakou aktivitu.

Další dny už to přišlo. Šli jsme do vody! První pěkně připravit vybavení – wetsuit, masku, brýle se šnorchlem, regulátor, ploutve, BCD a může se vyrazit. Dobré je, že měli v mé škole masku s dioptriemi, takže pohoda. Krásně vidím a nemusím mít brýle. Člověk si musí osvojit spoustu návyků, jako že pod vodou nesmí zadržovat dech, jak dostat vodu z masky, jak udržet rovnováhu. První den jsme byli jen kousek pod vodou a učili se všechny základní věci. A musím říci, že jsem se cítil skvěle! V neděli večer jsme myslím nikam nešli, jen na večeři. První dva dny jsme totiž jedli v místním stáncích Baleadas, což je tortila potřená fazolemi, na to strouhaný sýr a nakládaná cibule. Když si to člověk dá čtyřikrát, tak to chce změnu. A tak jsme od neděle chodili objevovat místní restaurace. Dvakrát jsme byli v Neptuno`s – v čínské, kde měli akci – obrovskou porci pro dva za 78 limps, výběr asi ze 6 druhů, takže jsme se vždy královsky najedli. Jednou jsme byli takovém buffetu, kde už měli vše připravené, ale za vše se platilo zvlášť.  Mojí nejoblíbenější restaurací pak bylo Mario`s, s volem jsme tomu říkali TV Restaurant. Měli tam totiž televizi s kabelem s americkými programy. Dělal tam Steven, už jsem o něm psal. Dobrý maník, hned jsme se seznámili a chodili tam nejen na jídlo, ale jen tak, když bylo volno. Seděli jsme u prvního stolu, hleděli na telku a kecali. Na snídani jsem párkrát byl v Thompson Bakery, kde měli vynikající skořicové záviny. Nejlepší jídlo na Utile bylo grilovaný tuňák také v Mario`s. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Ale to jen tak naokraj, kdyby někdo dostal chuť, až bude na Utile! Po večeři jsme vždy zašli na pivko do Coco-Loco, nebo do vedlejšího Tranquilla Baru. Ale to už ke Karibiku patří.

Ale zpět ke kurzu. V pondělí už nás čekaly dva regulérní ponory. Byli jsme rozdělení na dvě skupiny, čtyři a čtyři My jsme měli za instruktora mladého Dána Ulrika. První dive byl super, jenom jsme tak proplouvali mezi rybami, a že jich tam bylo, kolem korálové stěny, která se hemžila všemi barvami. Ani se to nedá popsat. Když se jen tak díváte na moře, je to pěkné. Ale když ponoříte hlavu pod vodu, tak je to utilaúplně jiný svět. Klidný, pomalý, živý, spousta ryb od maličkých až po pěkné macky různých barev, no prostě fakt super. Když jde vše bez problému, musím podotknout. Druhý dive mi totiž upadl weight – belt, závaží, takže jsem najednou padal dolů. S s pomocí Buddho jsem se dostal pro něj dolů, ale asi moc rychle, protože od té doby jsem měl problémy s odvzdušňováním. Člověk musí být stále na pozoru. Ten den večer začalo pršet, takže odložili naše poslední dva ponory z úterý na středu. Takže jsem si musel o den déle počkat, než jsem se stal certifikovaným potápěč na otevřené vodě! Vole se poté co začalo pršet a nedalo se potápět sbalil a odjel směr La Ceiba a Guatemala. Mám jeho adresu a  každopádně to byl příjemný check-it-out týden. Já jsem zůstal ještě dva dny, počasí se umoudřilo a já si půjčil mé brýle a šnorchl a šel jen tak šnorchlovat na pobřeží k Blue Bayou. A byl to jeden z prozatímních vrcholů mé dosavadní cesty. Jen co jsem se ponořil do vody, uplaval  asi 20 metrů od břehu, byl jsem přímo nad korálovým útesem, svažujícím se poté do neznámých hloubek. Proplétal jsem se mezi jednotlivým korály, pěkně pomalu, abych nevyrušil obrovské hejno blankytně modrých rybek,jen tak okusujících plankton. O kousek dál zase velké bílé ryby, plovoucí kousíček od mé hlavy. A stovky dalších rybek a živočichů opodál…prostě něco nádherného. Kousek od břehu a tolik života! Nemohl jsem se té nádhery nabažit,  jako jo, musím říct. Odpoledne jsem se pak byl projít na druhou stranu ostrova, který je jen 4 km široký a podlouhlý. Byl odtud vidět Roatán, druhý z tří Bay Islands, za ním už je pak Kuba a USA. Večer jsem pak povečeřel baleadas a mango a nastalo dlouhé balení. Dal by se tady v pohodě strávit měsíc i víc.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MALÝ (PRAVÝ) KARNEVAL

Den 83 - 24.5. 2002 - La Ceiba , Honduras 

Dneska je opravdu den, kdy odsud z tohoto karibského ráje odjíždím. Ráno jsem vstal v sedm. Vyrážím na poslední procházku. Na malé pláži za městem sbírají dvě malé holky škeble. Nedá mi to ještě neokusit teplé vody karibského moře. V 10.40 odjíždí ferry s názvem Galaxy II. zpět do La Ceiby. Mám tam předplacený hotel, snad tam tedy bude místo.  Jízdenka na loď stojí 185 limps + 10 dock tax. Oni tady mají celkem zajímavé způsoby, jak tahat z lidí peníze, protože ve škole jsme zase platili tzv. reef tax, asi za to, že se můžeme dívat na korály. V hotelu mě vítá starý známý dutchman. Hned mi oznamuje, že mu dlužím 10 limps, protože tento týden stojí postel v krásném 10-lůžkovém pokoji 60. Platím zrovna i další, karnevalovou, noc. Teď už je to na beton, že je tento víkend karneval. Vyrážím do města. Chci jít na internet, protože na Utile jsem celý týden nebyl. Kdo by také platil 180 limps (12USD) za hodinu. Tady stojí hodina jen 30. Po výborném obědě v Rustique restauraci chvíli odpočívám v pokoji a pak vyrážíme s dalším osazenstvem našeho společného pokoje (američan, holanďanka, izraelka) do ulic města. Dneska sice není hlavní karnevalová noc, ale kousek od našeho hotelu už to žije. Popíjíme pivo, atmosféra je uvolněná, muzika dobrá, s pivem je to horší, ale na to už jsem si v Hondurasu zvykl. Salva Vida či Port Royal, nevybereš si. Spousta lidí, stánků, pódia, plátna s reprodukovanou hudbou, pro každého něco, každý si vybere. Nejlepší to je před podiem s živou hudbou, spousta lidí tančí, prostě karibský karneval!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KARNEVALOVÁ PROMENÁDA

Den 84 - 25.5. 2002 - La Ceiba , Honduras 

Šel jsem sice spát pozdě, ale ráno jsem se probudil kolem sedmé. Celý pokoj ještě spí, ale já vstávám. Rozhoduji se najít nějakou panaderii, něco sladkého na snídani. A že to není lehký úkol. Trvá mi to asi půl hodiny, než jsem se dopátral pekárny až skoro v úplném centru La Ceiby. Po návratu si opět lehám, venku je už pěkné vedro, takže se toho moc dělat nedá. Hlavní karneval začíná ve 3 odpoledne, takže času je dost. Čas do začátku jsem jen tak proležel a pak jsme se byli s již zmíněnou Izraelkou vykoupat v moři. Voda tady sice není nic moc čistá, Karnevalale na svlažení to stačí. Před třetí vyrážíme do centra. Už to tam opravdu žije. Hlavní třídu lemují tisíce lidí, kterou projíždějí alegorické vozy načančané různými motivy a na nich křepčí lidé v různých kostýmech a maskách. Je toho opravdu spousta. Muzika, bubny, chlapci se zbraněmi, karibské tanečnice kroutící svá těla do rytmu, malé holky oblečené jako princezny, vše to pomalu postupuje ulicí až k malé tribuně u parku Central, kde sedí ti největší prominenti. Je to opravdu velké, někde jsem slyšel, že tohle je největší karneval ve Střední Americe. A já jsem tady. Sluníčko svítí a kolem nás prochází či projíždí další a další vozy, je o nekonečné, velké, barevné a živé. Nejvíce mě utkvěly v paměti takové živé babky v krojích, tančící tradiční tanec a zpívající. Super. Už se pomalu nachyluje večer a promenáda končí. Kupuji si na rohu karnevalové tričko a jdu na pláž, kde právě probíhá tzv. sunset session, neboli krásný západ slunce do moře. Jen tak sedím a vychutnávám atmosféru, kterou sem tam vyruší nějaký ten komár. Západ trvá dlouho a na pláži je spousta lidí. Jdu zpět do hotelu, dávám si sprchu a pak vyrážím ven. Venku jsem potkal další holky z našeho pokoje, to je výhoda dorms. Zašli jsme na pivo do baru na pláži. Jedna je Norka a druhá Američanka, pracují v Hondurasu na nějakém sciálním projektu ve městě Esperanza, kde se seznámily. Pak jsme vyrazili do centra dění, dnes je to jinde než včera, tam kde dnes byla velká promenáda. A je tu ještě víc lidí, ještě víc zácep a není tu zdaleka tak uvolněná atmosféra jako včera. Míříme proto na jídlo do restaurace, a pak zpět přes most do Zony Viva, kde jen tak klábosíme u piva. Včerejší karnevalová noc nám stačila a nechci si kazit dojem dnešní zběsilostí. Při cestě zpět jsme se ještě zastavili v Europubu na rohu od hotelu, stejně už je pozdě, jdeme spát kolem třetí.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

FOTBAL V TEGUCIGALPĚ!

Den 85 - 26.5. 2002 - Tegucigalpa, Honduras

Ráno jsme zažili fajn probuzení. Ze zahrady dole se ozývá prudká hádka. Z terasy sledujeme, jak se starý dutchman hádá s maníkama, kteří měli pokoj dole v přízemí. Oni si tam totiž přivedli na noc slečnu, a to je tady v hotelu zakázané, čímž popudili majitele. Balím, loučím se s ostatními, všichni jedou dál za svým, někdo na Utilu, někdo zpět do Guatemaly. Tady jsme se na pár dní srazili a teď už každý svou cestou. O tom je cestování. Mířím na nádraží, odkud v 9.30 má jet autobus do hlavního města Hondurasu – Tegucigalpy, zkráceně Tegus. Na nádraží jsem potkal další dva kluky z hotelu, jedoucí také do Tegus. Autobus v 9:30 už je plný, tak máme všichni lístky na 10:15. Jeden je z Irska a druhý je Belgičan, potkali se v Mexiku a od té doby cestují spolu. Jdeme na snídani a pak už nasedáme do budu, naštěstí to je normální pohodlný přímý autobus. I tak cesta trvá celých 7 hodin. Ale přižil jem to. Jsem Tegucigalpě. Jdeme společně pěšky do jiné části města, kde jsou hotely. Jdeme kolem národního stadionu, kde se zrovna hraje nějaký zápas. Ir je velký fotbalový fanoušek, a tak přesvědčujeme Belgičana a jdeme na fotbal! Běží teprve první poločas, jak jsme zjistili před stadionem. S velkými batohy na zádech jdeme k hlavní bráně. Postupujeme, nikdo opo nás nich nechce, okolo je sice spousta ozbrojených mladíků, ale nás nikdo nekontroluje, natož aby chtěl někdo vstupné. A to je teprvé polovina poločasu! Super, najednou sedíme na tribuně národního stadionu Hondurasu, tribuny jsou téměr plné. Dáváme si pivo a kus pizy. Postupně zjišťujeme, že hrají místní Olympia a Marathón ze San Pedro Sula a je to finále poháru! Fotbal sice žádná sláva, ale pozápasové ovace, předávání poháru, no vše co k tomu patří.

Opět prší a my hledáme hotel. Nakonec nacházíme útočiště v hotelu s názvem Granada 3. Normálně bych v takovém čupr hotelu za 9 dolarů určitě nespal, ale pro jednou proč ne. Jdeme na večeři a je s nimi sranda, oba mají skvělý smysl pro humor.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

MÁM VÍZUM DO PERU

Den 86 - 27.5. 2002 - Choluteca, Honduras

Ráno kluci hekticky stíhali Tica Bus do Nicaragui, já bych jel taky, ale čeká mě hledání peruánské ambasády. Snad to nebude takové, jako v Guate. Mám adresu, a tak se ptám recepční v hotelu, která neví přesně a volá tam, aby se upřesnila. Lidé jsou tady fakt ochotní a nápomocní. Je to fajn, je to jen 15 minut pěšky, jaký to rozdíl. Venku opět poprchává, ale na to už jsem zvyklý. Mířím podle navigací ranní Tegucigalpou, vůbec to nevypadá, že jsem v milionovém městě. Opravdu za 15 minut, chvíli po deváté, zvoním na zvonek u dveří peruánské ambasády v očekávání, co všechno budu potřebovat. Příjemná paní si bere můj pas – platím 12 dolarů a mám si prý přijít hodinu po poledni. Nic víc. Žádné kopie, žádné fotky, žádné letenky. Super. Ani nemusím čekat týden či platit za fax. Vracím se na pokoj a píšu deník. Město moc za prohlídku nestojí, takže čekám do jedné a pak vyrážím zpět. Tam už na mě čeká paní i s pasem, ve kterém je pompézní vízum na 30 dní, dostávám i různé materiály o Peru, protš fajn lidi, už se tam těším.  Pak se to seběhlo velmi rychle a ve dvě už sedím v buse směr Choluteca, město u Nicaragujských hranic. Ano, můj pobyt v Hondurasu se pomalu blíží ke konci. Celo cstu prší a prší, projíždíme pěknou hornatou krajinou, ale zamračenou. Cesta trvá asi 3 hodiny. V Cholutece rezolutně odmítám taxi, hotel by neměl být daleko. Město má podle LP 120 tisíc obyvatel, ale vypadá jako největší díra u nás. Jenom jedna hlavní silnice má něco připomínající asfalt, ostatní buď sem tam kousek panelu či vůbec nic. A to není při takové spoustě vody nic moc. Mapa zklamala, nebo zklamal spíše můj navigační pud, takže chvíli bloudím, než se mi pomocí asi šesté rady místních podařilo najít Hotel Pacífico. Pokoj sice stojí 120 limps, je ale i s televizí, je teprve půl šesté, stejně nemám co dělat, když je venku tak pěkně. Dívám se na NBA, vyloženě to tady žije fotbalem, v pátek začíná Mundial. Protahuje se to, 14 dní v Hondurasu bylo super, teď však už budu muset valit, týden Nicaragua, týden Kostarika. Ale stejně stále prší….

Zpět na trasu cesty / Nahoru

 
2009
2008
2007
2006

zeme

Copyright © 2010 [Jendak]

2005
2004
2003
2002