Banner_left Header_leftHeader_right Banner_right
Hlavní strana
Kontakty
INFORMACE
INDIE 2005
FOTOS

24.9. - 22.10.

india_flag

Rok se sešel s rokem a touha se sešla s touhou. V čase dlouhých zimních měsíců člověk vždy přemýšlí, co podnikne v létě. Začnou se spřádat plány a shromažďovat informace o vybraných zemích. Cestovatelé a backpakeři všeho druhu ví, o čem mluvím.

     A copak si dáme letos?? Po loňské Ukrajině by to chtělo něco většího, říkali jsme si. Rozhodovali jsme se mezi Čínou a Indií, nakonec padla volba, jak už podle názvu cesty tušíte, na Indii. A jelikož je to země nemalá (jé, to je zjištění..), a my máme jen měsíc volna (a že to nebylo vůbec jednoduché ho získat, uf), budeme zkoumat jen severní část poloostrova. Nechceme ten měsíc strávit po autobusech a vlacích, abychom viděli co nejvíc, ale abychom si to užili. O to přece jde, ne?

     Tak pojďte zkoumat zemi obrovských rozměrů, počtu lidí i tradic s námi!

tuktuk

babka

Jet či nejet?
varanasiVaranasí
 

Informace o zemích
INDIE
Indická republika
   
Rozloha: 
3 287 590 km2      
Počet obyvatel:
1,11 mld. obyvatel
Hlavní město:  
Dillí (Nové Dillí) – 11,7 mil. obyvatel                                                                                    
Úřední jazyk:   
hindi, angličtina, panjabi a mnoho dalších lokálních jazyků
Nejvyšší hora:
Kančendženga (8 586 m n.m.)
Měnová jednotka: 
indická rupie = 100 paisa (1 Kč = 2 rupie v r. 2007). Aktuální kurz najete zde:www.kurzy.cz
Časové pásmo:
+3,5 hod v době letního času, +4,5 hod v době zimního času
Počet dnů v zemi: 
27
Víza/doklady:
Všichni občané ČR potřebují ke vstupu do Indie, k tranzitu a k vycestování z Indie platné indické vízum.
Velvyslanectví Indie v ČR:
Milady Horákové 60/93, Praha 7
Otevírací hodiny:
09.00 - 13.00 13.30 - 17.30 /Po-Pá/
Telefon:
257 533 490  
Fax:
257 533 378, 257 533 285
E-mail:
commerce@india.cz
Web:
www.india.cz
Velvyslanectví ČR
50-M, Niti Marg, Chanakyapuri, New Delhi

Otevírací hodiny:
pondělí - čtvrtek 09.00 - 11.00
Telefon:
009111/26110205, 26110318, 26110382, 26886218, KO-26889225
Fax:
009111/26886221
E-mail:
newdelhi@embassy.mzv.cz
Web:
www.mzv.cz/newdelhi
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Indie
Nahoru

Mapa země   
indiamap
Nahoru

Trasa cesty - den po dni 

A takto to v roce 2005 probíhalo:

Den 1
24.9.2005
Den 2
25.9.2005
Den 3
26.9.2005
Den 4
27.9.2005
Den 5
28.9.2005
Den 6
29.9.2005
Den 7
30.9.2005
Den 8
1.10.2005
Den 9
2.10.2005
Den 10
3.10.2005
Den 11
4.10.2005
Den 12
5.10.2005
Den 13
6.10.2005
Den 14
7.10.2005
Den 15
8.10.2005
Pushkar
Den 16
9.10.2005
Den 17
10.10.2005
Léčení v Jaipuru
Den 18
11.10.2005
Léčení v Jaipuru
Den 19
12.10.2005
Přesun do Agry
Den 20
13.10.2005
Den 21
14.10.2005
Varanasí (řeka Ganga)
Den 22
15.10.2005
Den 23
16.10.2005
Den 24
17.10.2005
Přesun do Amritsaru
Den 25
18.10.2005
Den 26
19.10.2005
Den 27
20.10.2005
Dillí (nákupy před odjezdem)
Den 28
21.10.2005
Dillí (Red Fort)
Den 29
22.10.2005
Přesun Dillí – Vídeň - Olomouc

Nahoru

Přípravy na cestu, letenky, víza

LETENKY   

Letenky jsem zařizoval asi dva měsíce dopředu. Nakonec jsme letěli z Vídně přímo do Dillí, vše proběhlo úplně bez problémů. Letenka stála nějakých 18 tisíc zpáteční. Na letiště do Vídně jezdí autobusy buď Student Agency, nebo Tourbusu (z Brna).

OČKOVÁNÍ

Když jsme se rozhodli pro Indii, bylo třeba začít s přípravami docela dopředu. Jednou z hlavních věcí bylo očkování. Já už jsem měl žloutenky typu A a B z dřívějška, Helča však ne. A tak půl roku před odjezdem šla na první očkování a po půl roce na přeočkování, potom už očkování vydrží snad napořád. Jde to udělat myslím i tak, že se naočkuje první dávka a po příjezdu se pak doočkuje. Další věcí pak byly antlimalarika. Měli jsme už zkušenosti s Lariamem, takže jsme začali týden před odletem brát první prášek. Dále je do Indie povinné očkování na žlutou zimnici a klíštovu encefalitidu, doporučuju konzultaci na nejbližší hygienické stanici. Pokud se budete vyskytovat v místech s výskytem komárů, nepodceňujte situaci. Repelenty a dlouhé rukávy a kalhoty hlavně v době stmívání jsou nezbytností. My jsme sice těchto rad víceméně dbali, ale přece jenom nás nemoc dostihla. Dva dny před odletem jsme na chvíli oddychovali ve stanici tehdy nového metra v Dillí a komáři si na nás smlsli. Po příjezdu domů (naštěstí) jsme pak ulehli na 14 dní na infekční oddělení s tropickou horečkou zvanou Dengue. Takže pozor.

PENÍZE 

V Indii jsme měli s sebou cestovní šeky, které šly bez větších problémů vyměnit na dolary a rupie v bankách ve větších městech. Myslím že síť bankomatů už v dnešní době bude také dost rozšířená, pokud se budete pohybovat mimo hlavní turistické oblasti, mějte u sebe vždy zásobu dolarů či rupií v hotovosti. Dolar je druhou měnovou jednotkou po indických rupiích, dá se s ním platit na mnoha místech, především v hotelech či cestovních kancelářích. Aktuální kurzy jednotlivých měn najdete tady:www.kurzy.cz

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

Vízum jsme zařídili osobně na indické ambasádě v Praze, stačí vyplnit formulář, přiložit fotku a zaplatit poplatek (tuším 800 CZK). Mají docela dobré stránky se všemi informacemi, mrkněte na http://www.india.cz/cze/index2.php.

 PRŮVODCE a MAPY

Za průvodce jsme měli osvědčený Lonely Planet India, některé ceny už se sice docela pohly, ale s tím se musí počítat. Mapu jsem kupoval už v ČR.

LP
MAP

Zajímavá témata:

- jídlo v Indii     

- procházka indickým městem

Nahoru

Cestopis

POPRVÉ Z DILLÍ

Dillí, Indie - 25.9.2005

denikTak se hlásíme poprvé z Dillí, hlavního města Indie. Let trval 6 a čtvrt hodiny a proběhl v klidu. Letěli jsme z Vídně přes Maďarsko, Rumunsko, Černé Moře, Ázerbajdžán atd. až do konečné destinace. Během letu se stmívalo, letěli jsme proti času a tak jsme přistávali v půl jedné v noci indického času.

Na teplotě to však nebylo moc poznat, i o půl noci teploměr ukazoval 25 stupňů!! Kolik to bude přes den, říkali jsme si.  Ten nejtěžší úkol nás ještě čekal, a to přepravit se z letiště někam do centra a najít nějaký levný hostel. Měli jsme u sebe jednu adresu z internetu, hostel poblíž Main Bazaru. Ale popořádku. Před halou začalo první smlouvání o cenu taxíku. První cena byla 400 rupií, druhá 350 a třetí 300. Šlo by to asi i ještě trochu níž, ale jako rozcvička to bylo dobré. Jen pro představu, 100 rupií je asi 50 Kč. Jeli jsme docela dlouho a zpovídali řidiče. Měl dva syny, manželku a vypadal spokojený.

Z průvodce i jiných zdrojů jsme věděli, že si máme dávat velký pozor, aby nás hned zpočátku právě taxikáři a řidiči motorikšů nepokoušeli motoriksazavést k jinému hotelu, kde obdrží provizi od majitele, pod záminkou, že ten původní vybraný je zavřený a podobně. Náš řidič nám zase začal tvrdit, že nemůže nás hostel najít. A tak nás vozil od jednoho k druhému, ale ceny byly na naše požadavky dost vysoké - 1000, 1500 rupií a podobně. Když jsme byli asi u desátého, tak jsme nakonec přistoupili na pokoj pro dva za 500 rps, měl i televizi, ale to nám bylo v tu chvíli jedno. Hlavně že už jsme měli střechu nad hlavou. Mimochodem dnes spíme za 230 rps, takže i tak nás natáhli. Nevadí. Ráno začal ten pravý indický fičák, kdy se nás postupně jako zelenáče pokusili ošéfovat řidiči motorikšů, vozili nás do údajných cestovek a vybírali nám "zaručeně nejlepší cestu po Indii". Variantou bylo i zapůjčení auta na 14 dní i s řidičem na cestu po Rajastánu za 210 USD na osobu + ubytování a strava (to byla nejlevnější varianta). Nakonec jsme naštěstí těmto svodům nepodlehli a šli si svou cestou.

main_bazaarTo cestou bylo tržiště Main Bazaar, taková úzká ulička, kde se prodává úplně vše, nač si člověk jen může vzpomenout, obchůdky narvané k prasknutí, v okolních ulicích se skrývá mnoho levných hotýlků pro turisty, kteří jsou tady k vidění více než kde jinde v Dillí. Tržiště má svoji osobitou atmosféru. Je to prostě chaos. Turisté se mísí s místními, nakupující a prodávající vehementně domlouvají smluvní ceny, spousta zboží, vůní a barev, do toho se prodírají krávy, rikšové a kola. Dav lidí se řine všemi směry, takže není vůbec jednoduché dávat na všechno pozor.

A do toho si to šineme my s velkými batohy na zádech a odmítáme jednu výhodnou nabídku na nákup čehokoliv za druhou. V tu chvíli zaslechneme v éteru mateřský jazyk! Češi! Dáváme se do hovoru se skupinou Čechů, kteří jsou již na konci svého pobytu v Indii, který převážně strávili v horách na severu. Dostáváme několik potřebných rad a hned se cítíme o mnoho lépe. Nakonec jsme dorazili do našeho vyhlídnutého hotýlku Hare Krišna a ubytovali se v pokoji bez okna, ale s typickou „helikoptérou“ na stropě. Vstřebáváme první chaotický den v Dillí. Teď už to bude dobré…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PROHLÍDKA DILLÍ

Dillí, Indie - 26.9.2005

Vstáváme a vydáváme se na Conought Place, což je kruhové centrum Dillí s moderními obchody a bankami. Právě do banky máme namířeno. V pouličním stánku kupujeme vodu, pomalu zjišťujeme ceny. Zatím nemáme vyměněno moc peněz, tak jdeme pěšky. Necháváme se sbalit mladým Indem, který nás zatáhl do obchodu s čajem. Je to moderní obchod, kde se prodávají kvalitní indické čaje. Je zde příjemná obsluha, dosáváme dva šálky čaje na ochutnání. Bohužel nemáme ani peníze, ani chuť nakupovat něco v tuto dobu, abychom to pak museli celou cestu vláčet na zádech. Ale bylo to fajn. Mladík se nás snaží naverbovat ještě do jiných obchodů, evidentně dostává provize z přivedených zákazníků, nejlépe turistů. Tentokrát už nejdeme. Míříme do banky. Bavíme se s Američanem, získáváme informace o cestování vlakem apod. Z banky jdeme na informace, kde dostáváme mapu a pokračujeme pěšky ke slunečním hodinám. Zvenku jsou nic moc, ale hlavně si myslíme, že to není ono, takže zmatkujeme a následně se necháváme odvézt rikšou zpět. Hmm…

Měníme plán a jedeme k Prezidentskému paláci. Musíme však chvíli počkat před vchodem, protože se pan indický prezident zrovinka chystá Humayun_tombna nějaký výjezd. Poté, co vyjela limuzína, tak jsme vpuštěni do areálu. Poblíž je i parlament a budovy ministerstev. U paláce se fotíme s Indy, kteří přijeli navštívit hlavní město až z dálky 700 km. Dále chceme dojet k hrobce Humayuna, je to ale dost daleko. Nechávám se ošéfovat jedním Indem s motorikšou. Nabídka zní: “Za 10 rupek vás dovezu až tam, ale se zastávkou ve dvou obchodech. Nemusíte nic kupovat, jen se podívat“. Jdeme do toho.  Proletíme obchody, řidič inkasuje provize. Tak to tady chodí! A pokud obchody nezaberou moc času, tak je to výhodné pro všechny. Vysedáme u hrobky, těžko se však týpka zbavujeme, chce na nás čekat. Hrobka je krásná, všude to tu opravují. Ještě dost peněz a dost času však bude trvat, než to tu dají trochu do kupy. Fotíme si babku s krásným výrazným obličejem. Chtěla za to peníze a těch pár rupek, co jsme jí dali, se jí moc nelíbilo. Vystačila si s pár nadávkami, asi je zvyklá od turistů brát více…

Další motorikša nás veze k starobylé pevnosti. Bohužel vystupujeme ne u vchodu, takže obcházíme ruiny a jsme úplně  vyflustlí. Ležíme jen tak v parčíku a chceme do hotelu.  Přes India Gate, kde jsme byli již včera se několika motorikšami dopravujeme zase až k hlavním trhu, Main Bazaru, do našeho Hare Krišna hotelu. V restauraci na střeše si dáváme první večeři, Honza kousky kuřete a já špagety. Poté už bereme batohy a míříme zpět k India Gate.  Máme koupené lístky na autobus do Jodhpuru. Máme za sebou procházku Dillí, jejich úžasnými trhy plnými barev, křiku, rikšů, motorikšů, koření, oblečení atd.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN DO JAISAMLERU

Dillí - Jaisalmer, Indie - 27.9.2005

Noc v autobusu proběhla docela v pohodě, spánku sice moc nebylo, ale dalo se to zvládnout. V noci jsme stavěli v Jaipuru, nad ránem v Ajmeru, teď už si to šineme cestou necestou směrem k Jodhpuru. Děláme docela pravidelné přestávky, což je fajn. Na jedné si kupujeme chipsy Lays, vody máme dostatek. Cesta je únavná, krajina docela jednotvárná, planina, trsy trávy, sem tam strom, vesnice plné lidí.

Konečně jsme v Jodhpuru. Je čtvrt na jednu, rozhodujeme se, že pojedeme ještě dál, dalších pět hodin až do Jaisalmeru. Když si představím, že to je skoro další celý let, je to hrůza. Už nevíme, jak sedět. Před námi sedí dva chlápci, kteří na Helču hledí, jako kdyby přilétla z jiné planety. Neustále se otáčejí. Chvíli si krátíme rozhovorem s klukem z Bombaje jménem Tádž, studuje MBA aje vidět, že je na úrovni. Je velmi sympatický. Jede do nějakého chrámu ještě před Jaisalmerem. Tam se pomodlí, a hned jede zpět. Když vystoupí, navazujeme kontakt s malou holčičkou v autobuse, první na sebe děláme posuňky a pak si s ní hrajeme. Konečně jsme tady! Skoro 20 hodin v autoubuse, bez jídla.

Necháváme se odvézt do hotelu Padam Niwah, kde za 80 rupek máme krásný velký pokoj. Super. Dokonce sprcha a záchod jsou normální, z balkónku máme krásný výhled na pevnost, která je v noci nasvícená. Hned po příjezdu jsme si dali večeři v restauraci na střeše a sledovali západ Slunce za pevností. Pak jsme ještě vyrazili na noční procházku pevností, kdy ze zdí ještě sálalo denní horko, jinak už bylo příjemně. Také obíháme nabídky na camel safari. Pozítří máme v plánu třídenní výlet na velbloudech. Už se těšíme. Domlouvání ceny bylo únavné, hlavně co všechno v ceně bude, jestli jídlo, voda a co všechno uvidíme. Teď už konečně postel.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

JAISALMER - MĚSTO V POUŠTI THÁR  

Jaisalmer, Indie – 28.9.2005

Jsme tedy v Jaisamleru, městě uprostřed pouště. Na kopci je tady krásná pevnost, která je jednou z posledních na světě, kde stále žijí lidé. O čtvrt na deset vyrážme na její průzkum. Po cestě je mnoho stánků, každý něco prodává. Ten vodu, ten látky, jiný výrobky z kůže. Indky nám nabízejí postříbřené cetky. Pevnost je nádherná, celá z kamene. Byla založena v roce 1157. Dodnes v ní žije 300 rodin. Procházíte úzkými uličkami, kde si  hrají děti, majestátně se potulují krávy a v kanálcích podél dlážděných cest teče kanalizace. Tomu odpovídá i vůně… Jaisalmer byl svého času hlavním městem Radžastánu, doku nebyl vystavěn přístav v Bombaji. Ležel na křižovatce obchodních cest z číny dál jaisalmer_fortdo Indie. Opium z Pákistánu se zde vyměňovalo za rýži a čaj z Indie. Nádherně vytesané ornamenty zdobí snad všechny budovy pevnosti. Jdeme na 2 vyhlídky, na té první hraje Ind na nějaký nástroj, fotíme se, Honza mu dává rupku. Procházíme uličkami a čerpáme atmosféru. Je to nádhera. Kupujeme lístky a navštěvujeme komplex 7 krásných kostelíků zvaných Jain Temples. Jsou do detailu vytesané z kamene, prostě nádhera. Člověk se musí před vchodem vyzout. Hned se nabízí někdo, kdo vám boty pohlídá. Samozřejmě za nějakou tu drobnou minci. Takových by bylo! Voní tady vonné tyčinky, je tady i spousta mnichů, kteří se starají o sošky a modlí se k nim. V hlavním paláci, kde bydlel maharádža, jsou jeho věci, nějaký nábytek, nosítka, atd. Ale hlavně to tu pěkně smrdí.

Ze střechy je nádherná vyhlídka na celé město. Slunce pere až hrůza. Nacházíme se totiž již v oblasti Thárské pouště. Dále za městem je už jen pár vesnic a cesta k pakistánským hranicím. Žádný asfalt, jen vyjeté koleje. Máme spoustu krásných fotek pevnosti i města a okolí. Jaisalmer opravdu stojí za to trmácení sem. Dýchá na Vás ta zachovalá atmosféra středověkého pouštního města.

Po přestávce na oběd vyrážíme směrem k uměle vytvořenému jezeru. Stavujeme se v informačním středisku pro bružuje Jaisalmeru. Zdravíme se s místními dětmi. U jezera se dá půjčit loďka, ale my jen tak sedíme ve stínu a oddychujeme. V uličkách okolo kupujeme deník, a pak jdeme zpět do města. Západ slunce jsme nestihli o fous. Večeříme v Sunset Point restaurant, sedíme v polštářích na zemi, pojídáme radžastánské speciality a je nám fajn.

Zítra vyrážíme na třídenní výlet do pouště na velbloudech. Mělo by nás jet více, ještě nevíme, jaké bude složení naší skupiny. Každopádně se moc těšíme. Zítra touto dobou už bychom měli být v poušti, usínat na dunách, jen my, hvězdy a velbloudi… Zatím nás žádné žaludeční, či jiné problémy, nepostihly. Je pravda, zatím se vyhýbáme různým pochutinám prodávaným ve všudypřítomných pouličních stáncích. Ale i na to dojde, musíme přece zkusit vše, když už jsme tady, ne?  Indové jsou v pohodě, už jsme pomalu prokoukli jejich finty a snahu vytáhnout z Vás co nejvíc peněz, což zkoušejí prakticky neustále. Dnes jsme si koupili i krásný deník obalený v kůži, tak aspoň máme motivaci více psát…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NA VELBLOUDECH V OKOLÍ JAISALMERU  

Indie – 29.9 - 1.10.2005

Tak se opět po menší odmlce hlásíme z Indie. Minule jsme byli právě před odjezdem na třídenní výlet do pouště Thár u pákistánských hranic. na_velbloudechA bylo to opravdu super, i když dost náročné. Tři dny na hřbetu velblouda daly našim zadnicím pořádně zabrat, ale jako jako jo.

Jeli jsme dohromady ještě s Australankou Melissou z Darwinu, která je na cestě kolem světa, byla fajn. Dobře jsme si pokecali o krokodýlech a životě. Thárská poušť není taková ta klasická poušť, písek, duny a nic než písek. Spíše to je suchá zem, kde jsou trsy trávy, sem tam i stromek. Klasické duny jsme viděli dvakrát, když jsme na nich na dekách v noci přespávali a přes nás lozili brouci s kuličkami velbloudího trusu..... Možná poušť byla zelenější než obvykle, protože nám průvodce Aminka řekl, že tady před asi měsícem vydatně pršelo. Poprvé po čtyřech letech!!!!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PEVNOST V JODHPURU  

Indie – 2.10.2005

Vstáváme kolem sedmé. Naším cílem je nádraží pro lokální autobusy, snaží se nás zlanařit zase jinam, ale nakonec v osm zdárně odjíždíme. Čeká nás 5 hodin v autobuse. Přede mnou sedí zase jeden čumil, povídá si snámi 18-ti letý kluk Zhruba hodinu před Jodhpurem se nám porouchal autobus - zadýmilo se v kabině. Čekáme na další, asi půl hodiny. Druhý autobus není úplně plný ještě jsme se vlezli. Konečně jsme v Jodhpuru. Rikšou se necháváme odvézt ke Clock Toweru, hodinové věži, odtud jdeme pěšky do Yogi`s Guest House. Je to taková finta, rikša by nás samozřejmě do guest housu dovezl a rád, ale pak by za nás shrábnul provizi, kterou my bychom zaplatili navíc v ceně pokoje. Není to tady dvakrát příjemné, na ulici jsou všude krávy, hovna, smrad z kanalizace. Tu představují dva kanálky podél hlavní cesty široké jeden metr.

jodhpurNecháváme batohy v hotelu a míříme do pevnosti maharádžovy paláce na kopci. Snad to stíháme. Je odtud pěkný výhled na Blue City of Jodhpur. Oni totiž mají ty svoje baráky v Jodhpuru natřené světle modrou barvou, takže z té pevnosti pod sebou vidíte modré moře… Pevnost je krásná, dostáváme sluchátka a ponořujeme se do indické maharádžovy pohádky. Je tu několik muzeí, kde jsou ukázky různých věcí, nosítek, zbraní. Nejkrásnější jsou vyzdobené pokoje. Všechno jak jako v těch filmech, krásné pokoje, přepych, mozaiky. V pět muzea zavírají. zůstáváme v pevnosti až do západu slunce, fotí se snámi snad celá škola, dále pak parta inženýrů, která tu staví kanalizaci. Večer po západu slunce se s námi baví ještě jeden zaměstnanec a pomalu pohádku opouštíme Večeříme v restauraci v našem hotelu, Honza si dává bramborovu placku, nasládlou polévku, já pizzu. Je odtud výhled na pevnost, na stolku svítí petrolejka. Tak dobrou noc.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

CESTA DO MT. ABU  

Indie – 3.10.2005

Ráno vstáváme brzy - před sedmou hodinou. Chtěli bychom se projít po městě, a pak co nejdříve vyrazit na nádraží směr Mt. Abu. Komplikace je v tom, že jsme si nechali vyprat kalhotky a trička, bylo nám řečeno, že to bude ješě večer - a nebylo...

Cestou ke Clock Tower kličkujeme mezi krávami, psy a spoustou odpadků. Jodhpur je opravdu dost špinavý. Kupujeme ve stánku naši první směs indického koření, a také si dáváme na zkoušku Lassi, jogurtový nápoj. A je to docela dobré, uvidíme, co to s námi udělá. Poté už míříme zpět do hotelu, prádlo není stále hotové! Ach jo, čekáme. Helča píše deník, já si čtu o historii Indie. Pak už sedíme dole, dvě hodiny, nic. V jedenáct je to konečně tady. Míříme za dvacet rupek autorikšou na bus stand, v 11:45 jede bus na Abu Road, čekáme tedy až na ten ve 12:15, který by měl jet přímo až do Mt. Abu. Doplňujeme zásoby o banány a sušenky a konečně zvedáme kotvy. Sedíme jako obvykle až vzadu, přesto máme i tak své fanoušky - čumily, jak jim říkáme. Ti se bez ostychu otáčejí a vyloženě na nás čumí. Už jsme si zvykli. Krajina postupně mění ráz, z roviny se zvedají stále více strmé kopečky. Aby taky ne, Mount Abu je náhorní plošina s nejvyšším bodem Rajasthanu asi 1200 metrů nad mořem.

Z cesty stojí za zaznamenání jedna zastávka, kdy jsem vystoupil se trochu protáhnout a rázem kolem mě stálo nekedcám dobrých 20 místních mladých jinochů. A z nich uměl jen jeden pár anglických slovíček, zbytek nic jen Hindí. Užasná scéna. Poslední stoupání jsme jeli už po tmě. Protože jsme byli v autobuse sami, pozval nás řidič přímo do své kabiny. Nalepení na předním okně jsme pozorovali, jak jel jako Colin McRae, tedy pěkná rally. Naštěstí jsme minuli všechno, co se nám pletlo pod kola, jako auta, kola, krávy či stromy a dorazili jsme do Mount Abu. V hotelu Rajmakal měníme pokoj za 100 rupek za pokoj za 200 rupek, je pěkný. Necháváme si přinést večeři na pokoj, to je Amerika! Spokojeně usínáme.

Z technických záležitosti: jídlo je jednoduché, ale fajn, chodíme do restaurací, je to tu tak o polovinu i víc levnější než u nás, takže pohoda. Vodu pijeme balenou, včera jsme poprvé zkusili i takovou smaženou zeleninu z ulice a zatím to nás žaludek snáší!! Uvidíme co dál.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ČUMILOVÉ V MT.ABU A UDAIPUR  

Indie – 4.10 - 6.10.2005

Den v Mt. Abu byl moc příjemný, jelikož jsme byli ve výšce 1200 m nad mořem, tak se dokonce i přes poledne dalo chodit po venku. A tak jsme chodili. Měli jsme takový pěší den, kdy jsme šli prvně asi do 5 km vzdáleného Widlife Sanctuary, kde měli být krokodýli a panther, ale nic tam nebylo. Ale po těch městech a chrámech krásná příroda, květinky, opice na stromech a krásné výhledy po okolí. Pak jsme navštívili Dilwara Temples, což je komplex asi 6-ti Jain chrámu, krásné vytesávané z kamene, opravdu si s tím pohráli. Jelikož všude bylo moře turistů (ale pozor, ne zahraničních, nýbrž místních tmavých), tak bych to přirovnal k našemu Velehradu. Ale co se nestalo, pro zájezdy babiček oblečených v sárí, dědků s hůlkama a hlavně pro školní výlety, jsme se stali hlavní atrakcí my. Chrámy nechrámy, prostě jsme byli obklopeni nespočtem "obdivovatelů" bílé pleti a blond vlasů. Prvním žádostem o fotku jsme vyhověli, ale jak to začalo být husté, radši jsme se rychle zdejchli. Přemítali jsme, jak je to možné, vždyť jsme se s něčím takovým, a hlavně v takové míře, jsme se ještě moc nesetkali (sem tam nás někdo požádal o společnou fotku). A naším závěrem je, že to jsou lidé někde z vesnic, kde moc turistů asi neviděli, a tudíž jsme pro ně tak "atraktivní". Další věcí je, že Indové asi nemají takový ten přirozený ostych a úplně klidně se otočí a zírají s otevřenou pusou. Někdy je to až nepříjemné, ale dá se to zvládnout.

thaliVrátili jsme se do Mt. Abu a šli se projít kolem jezera Nakki, kde jezdily po jezeře lodičky. Vylezli jsme na kopec, odkud byl krásný výhled na celou vesnici a jezero. Povídali jsme si s malým osmiletým klukem, který uměl dobře anglicky. Byli tam i jeho mladší bratrové, kteří se zase předváděli, a tak vzniklo pár pěkných fotek. Pak jsme si v restauraci na molu dali naše první indické thálí, tedy jídlo, kde dostanete asi pět různých mističek s různými omáčkami, ostrými i neostrými, jogurtem, a k tomu pšeničné placky čapáti. Bylo to moc dobré a fajn. Pak jsme se šli převléct, protože jsme se docela i připálili a vyrazili na vyhlídku na západ Slunce. A že jsme nešli sami!! Myslím, že celé město šlo na stejné místo jak my! Tak jsme se nenápadně ztratili boční cestou a měli jsme západ nad celou planinou jen pro sebe.

Ráno jsme se sbalili a přesunuli do města Udaipur, šest hodin v autobuse bylo tak akorát. Krajina byla krásná, kopečky, zeleň, úplně něco jiného, než v poušti kolem Jaisalmeru. Udaipur je město mezi dvěmi jezery, přičemž nad jedním z nich - Lake Pichola - se rozkládají místní maharadžovské paláce. Náš hotýlek je přímo ve středu města, tak jsme se jen tak procházeli uličkami a tím shonem. Udaipur je na první pohled daleko upravenější a čistší, než třeba Jodhpur, kde byla spousta kravích a psích exkrementů všude dokola. Všude také prodávají místní speciální barevné oblečky, jeden obchůdek vedle druhého.

Na večer jsme měli kulturní program. V sedm začínalo představení místních folklórních tanců!!!! Bylo to super, tančily tam holky různé radžasthánské tance, oblečené v tradičních šatech. Končila to pravděpodobně paní učitelka tancem s asi sedmi nádobami na vodu na hlavě!! Moc hezké, snad vyjdou i nějaké fotky.

udaipurDnes jsme si prošli městský palác se spoustou pokojů, kde ještě před 30 lety bydleli maháradžové, ten současný už z paláce udělal muzeum a bydlí asi v něčem modernějším. Ale bylo to fajn, až na to horko. Z paláce je pěkný výhled na jezero, uprostřed kterého je velký hotel, na který se lze dostat jen na loďce. Ale takový hotel není nic pro nás, je pěkně drahý… Pak jsme šli na oběd do krásné restaurace s vyhlídkou na palác přes jezero. Trošku jsme se rozšoupli, dali jsme si indickou specialitu. Donesli rýži a v kyblíčku zeleninové knedlíčky s dobrou máčkou. Tak my si tady žijem.

Před desátou večer míříme na autobusové nádraží, dnes je ještě v plánu přesnoční přesun do městečka Puškar. Při čekání na autobus potkáváme dva mladé Čechy, přijeli z Dillí a strávili 9 dní v Udaipuru. Kluk tady má tetu. Teď pojedou do Jaisalmeru. Mají evidentně stejné zážitky z příjezdu do Indie, jako my. Na letišti dopadli snad ještě hůř. Po jejich odjezdu se s námi začíná bavit další pár – Lenka  a Steve. Na jednom nádraží z 6 lidí, 5 Čechů! Jsou manželé a bydlí v Anglii. Právě vyrazili na cestu kolem světa, kroutí si teprve šestý den.

Cesta začíná zajímavě. Jen za to, že nám dají batohy do zavazadlového prostoru autobusu, chtějí zaplatit 5 rupek navíc! Odmítáme a bojíme se, že nám batohy někde vyndají. Nakonec odjíždíme. Cesta má trvat 7 hodin a mimino vedle na sedadle řve a řve. Dobrou.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PROCHÁZKA INDICKÝM MĚSTEM  

Udaipur, Indie, 6.10.2005

Aby jste si dokázali představit, jak vypadá pravá indická realita, pokusím se vám teď nastínit, jak vypadá taková  procházka po útulných uličkách takového typického indického města.

Člověk si takhle vyjde na procházku s batůžkem přes rameno. Jenže ono to není jenom tak! Na ulici vás čeká spousta nástrah, překvapení a vjemů. První vás zarazí, že  aut v indických městech (mimo Dillí) zase tak mnoh nepotkáte. To však neznamená, že by jste se mohli nerušeně procházet sem tam. Opak je pravdou. O co míň je tady aut, o to víc je tu motorikšů {takové trojkolky místo taxíků), klasických kolorikšů, a hlavně spousta skůtrů a motorek. A jelikož všichni musí jet co nejrychleji, všichni troubí. Bez troubení to prostě nejde. Na větších ulicích, kde do toho přibudou auta a náklaďáky, platí právo silnějšího. Čím menší dopravní prostředek, tím se musí víc uklízet z cesty, jinak by ho prostě ten větší převálcoval. No a chodec? To je úplný chudák, protože se v tomto mumraji musí pohybovat. Například v Dillí jsme jednu ulici přecházeli snad deset minut, a to pak tím způsobem, že jsme se vrhli pod kola a doufali, že se nám ta masa řítící se na nás, nějak vyhne. Jinak bychom tam stáli snad ještě teď.

ulickyAle zpět do menších uliček. Mimo všeho, co jsem popsal, musíte dávat pozor na spoustu krav a psů, jen tak polehávajících či stojících na ulici. A že jich není málo! Ale krávy jsou přece svaté a nikdo jim nesmí ublížit, ne?  Když už se vyhnete krávě {jedné jsem se znelíbil, tak mě nabrala přes batoh na rohy), tak se určitě nevyhnete spoustě odpadků a kravinců.  To však stále není vše! Ze stánků, které lemuji obě strany ulic na vás v jednom kuse pořvávají prodavači, lákající vás zrovna do toho svého obchůdku: "Hello, friend! Which country?" A pak spustí vodopád argumentů, proč právě jeho stánek a jeho zboží je právě to nejlepší v celé Indii. Do toho chce člověk  vnímat tu atmosféru, sledovat nějaké ty památky, no prostě je to dohromady spousta vjemů, zvuků a pachů najednou.

To je pak člověk rád, že se uklidí někam do restaurace a na chvíli si od toho mumraje oddychne. Jenže pak vám stejně nic jiného nezbude a musíte zpět na ulici. Jak jsme si zvykli říkat my s Helčou: BACK TO INDIA. A že právě toto je ta pravá Indie!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

JÍDLO V INDII  

Indie

thali2Indie miluje koření a zeleninu, takže místní jídla, která si vybíráme z jídelníčku, jsou kořeněná, většinou rýže s vařenou zeleninou, a k tomu obilná placka chapáti. Vše je dochuceno vynikajícím kořením, takže ve výsledku jsou to delikatesy. Asi dvakrát jsme měli hranolky s kuřetem, ale bohužel maso bylo nedovařené, takže nic moc. Asi to už nebudeme riskovat. Oni Indové tomu masu všeobecně moc nedají, zato veškerá vegetariánská jídla umí. Již jsem zmiňovala toustový chleba, potom taky taková opečená křupavá veka. Banány vše jistí. Samozřejmě tu prodávají na trhu všelijakou zeleninu, s pár mouchama a krávama vzdálenýma asi 20 cm, což by už asi ani tak nevadilo, ale vzhledem k jídlu v restauraci nemáme moc potřebu to kupovat.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NOVINKY Z PUŠKARU  

Pushkar, Indie, 7.10.2005

Noční přesun z Udaipuru sem do Pushkaru proběhl velmi zajímavě. Při čekání na autobus k nám najednou přiběhla dvojice - hele Češi! To bylo radosti! Měli podobné zážitky jako my hned od začátku, v Dillí je ošulili hned na začátku v hotelu a pak vysedávali po cestovních kancelářích - no mazec. Po jejich odjezdu (mířili do Jaisalmeru), se k nám tak nesměle přihlásila holčina Lenka, která je se svým přítelem Stevenem z Anglie na samém počátku cesty kolem světa. Super. Z šesti lidí čekajících na autobus pět Čechů!!! Společně jsme prožili docela nepohodlnou cestu pres noc s přesedáním v Ajmeru, ráno v šest už jsme si to hasili za velkého zájmu místních hotelových dohazovačů do některého z pushkarských četných hostelů.

Bylo z čeho vybírat. Nakonec jsme skončili v malém útulném pokojíku kolem zahrady za krásných 100 rupek (50 Kč). Nekup to. Dopoledne jsme pak prospali a odpoledne si vyšli do města. Pushkar je tedy spíše vesnice o nějakých 20 tis. obyvatelích a je známá hlavně tím, že se tady každoročně pořádá v listopadu obrovský velbloudí trh. Sjede se sem až 200 tis. lidí a je to prý super zážitek. Nevadí, třeba jindy. I tak se nám tady moc líbí, je tady totiž oproti minulým zastávkám takový klídek, nejezdí tu miliony aut a motorikšů, člověk se jen tak prochází po ulici a pokukuje po obchodech plných barevného oblečení, věcí vyřezávaných z dřeva, koření atd. Prostě fajn.

pushkarPushkar je také pro místní svatým místem, je tady jezero, kde se koupou a házejí květiny. My jsme obešli jezero a vydali se ke kostelíku na vysokém kopci nad městem. Byl tam krásný pohled na město, na stromech papoušci a klid.  Tam jsme se potkali znovu s Lenkou a Stevenem a domluvili se, že zajdeme společně na večeři. Večeře byla super. Našli jsme hospodu, kde podávali jídlo stylem All you can eat, neboli sněz co chceš. Zaplatili jsme paušál a pak si jen z připravených mís a podnosů nabírali, co se nám líbilo.  Nabídka byla velkolepá, od různých omáček, rýže, brambor, upraveného masa, salátů… prostě jsme se pěkně nadlábli. I prostředí bylo fajn, sedělo se venku pod stromy na dvorku nějakého hotelu, stoly měli krásně nazdobené, ubrusy posypané květy. Prostě fajn.

Rozhodli jsme se, že v Puskharu zůstaneme ještě den navíc. Ráno jsme byli domluvení ještě s Lenkou s Stevenem, že vylezeme i na druhou vyhlídku nad městem. Vyzvedli jsme je u nich v hotelu. Když jsme na ně čekali na terase, pocítili jsme, že se pod námi třese zem. Na lahvi s vodou bylo zřetelně vidět, že se zdi zachvěly. Nepřikládali jsme tomu velkou váhu do té doby, než nám začaly chodit SMS z domova, jestli jsme v pořádku. Až poté jsme se dozvěděli, že v Kašmíru bylo velké zemětřesení se spoustou mrtvých.  Celý den jsme pak bloumali kolem jezera, pozorovali lidi, jak se rituálně koupou v jezeře, chodili uličkami, prohlíželi krámy, kterých jsou tu tisíce, prostě jsme si krásně odpočinuli.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

JAIPUR - SLIVOVICE ASI CHYBÍ  

Jaipur, Indie, 9.10.2005

Ráno jsme se v pohodě sbalili a vyrazili na lokální autobus do Ajmeru, kde jsme v rychlosti přesedli na bus do Jaipuru. Cesta byla více jak v pohodě, protože vedla po nově zbudované dálnici. Působilo to jako stavba z jiného světa. V jedenáct už jsme byli v hlavním městě Rajasthánu – 3,3 milionovém Jaipuru.    

palac_vetruUbytování ve vybraném hotelu Jaipur Inn proběhlo také v pohodě, i když pokoj za 250 rupek není nic moc. Vyrazili jsme do města. Neměli jsme vodu, tak jsme šli tedy od hotelu kus pěšky, ale na vodu jsme kolem rušné ulice nenarazili. Nidke ani stánky, ani motorikšové. Nakonec jsme se proto poprvé v Indii nechali svézt rikšou na kole! Těch je v Jaipuru všude nezvykle mnoho a mají převahu nad motorikšami. Za 10 rupek nás dovezl až přímo do centra, před Palác větrů, známý Hawa Mahal. Zepředu docela ošuntělý, červený skvost mughálské architektury z roku 1799 byl postaven proto, aby z jeho rafinovaných oken mohly ženy sledovat dění na ulici. Koupili jsme si vodu a s obtížemi našli zadní vchod. Zezadu je palác už pěkně opraven, stoupáme nahoru a procházíme jednotlivými patry a zákoutími. Poté ještě sedíme na lavičce dole a kocháme se. Je horko.

Zpět ven. Teď najít cestu do městského paláce – City Palace. Už z vrchního patra Paláce větrů jsme si všimli, že je opravena jen tato budova a okolí je značně zchátralé. Nevlídnými uličkami docházíme až k Městskému paláci, který je zase opraven a působí na okolí jako klenot. Platíme docela vysoké vstupné (160 rps./osoba) a postupně procházíme muzea paláce, v jehož části stále ještě žije maharádžova rodina. Jedna z věcí, která nás zaujala, je obrovská pozlacená nádoba na vodu. Údajně si v ní panovník vozil vodu z Gangy na svých cestách do Anglie, protože nedůvěřoval tamnější vodě. Pěkně. Ale je to asi tak vše.

Následná cesta k pevnosti na kopci, která vedla špinavými uličkami, kdy nás málem napadla smečka psů a mě nabrala na rohy kráva, se mi ani nechce popisovat. Helča z toho dostala horečku a byli jsme moc rádi, že nás z toho stmívajícícho ghetta vyvezl kolorikša až do hotelu, i když si trochu víc zajel. Nakonec to Helča  nerozchodila a po příchodu na hotel měla zvýšenou teplotu a postihla ji běhavka. Noc byla hrozná. Ráno jsme se přestěhovali do lepšího pokoje a léčili se. Strávili jsme tu dva dny. Helča to vypotila a vyležela a teď už je zase v pohodě. Růžové město Jaipur nás prostě neohromilo. Zítra vyrážíme na další putování, do Agry na Taj Mahal.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

AGRA - TAJ MAHAL  

Agra, Indie, 13.10.2005

Na tento den se velice těšíme, aneb jak se říká, kdo nebyl na Taj Mahalu, nebyl v Indii. Trošku se bojíme masivní návštěvnosti, ale snad násAgra_fort Tádž nezklame. Dopoledne se vydáváme ještě na Agra Fort  - původně pevnost z roku 1565, založená mughálským panovníkem Akbarem. Pevnost se postupně rozšiřovala o další a další paláce. Akbarův vnuk Shah Jahan začal využívat pevnost jako své obytné sídlo. Právě on pak nechal postavit Taj Mahal - mauzoleum pro svou druhou ženu Mumtas, která zemřela při porodu. Říká se, že Jahan byl tak raněn její smrtí, že do druhého dne zešedivěl. Procházíme pomalu celým areálem pevnosti. Je tu spousta místních i turistů, přece jenom je tady už cítit blízkost nejznámější památky Indie. Fotím skupinku indických žen v sárí ze zářivých pastelových barev. Nejzajímavější z červeného Agra Fortu jsou asi podzemní pokoje, které ale bohužel nebyly přístupné. Mají tady také krásně udržovanou zahradu se zajímavými květy.

Kolem jedné hodiny odpoledne se přemísťujeme blíž k Taj Mahalu. Jdeme pěšky, z pevnosti je to jen asi dva kilometry. P řesto musíme neustále odhánět neodbytné řidiče rikš, motorikš a dokonce i koňského spřežení. Jeden byl tak vytrvalý, že s námi šel asi čtvrtinu celé trasy. Máme docela hlad, tak se ještě stavujeme v restauraci Yash Café, kde si dáváme já kuře a brambory a Honza nějakou rýži. Zpět jdeme kolem internetu, kde nám před obědem vrazil maník do ruky knihu s referencemi, kde jsme se mohli dočíst o podvodech na místní zdravotnictví. Je to velmi jednoduché. Turista který potřebuje peníze se nechá jako naoko hospitalizovat v soukromé nemocnici, poleží si dva tři dny, a za to dostane 3 tisíce rupií. Prostředník pak vyinkasuje daleko více, třeba i 20 tisíc rupií! Vše to pak zaplatí zdravotní pojišťovna! Je to pěkný hnus, jsem zralá na policii. Podvodníci!!

Ale zpět k Taj Mahalu. Hned u vstupu nás překvapuje pokladna, skládající se ze dvou kutlochů, jeden je úschovna věcí, druhý kasa - stůl se šuplíkem, dvě židle, dva Indové. V šuplíku se jim válí několik desítek tisíc rupií. Vstupné totiž není vůbec levnou záležitostí. Pro místní je 20 rupií, tj. asi 10 Kč, ale pro cizince už rupií 750, tedy asi 375 Kč. Musíme odevzdat mobil, jídlo a vše, co by mohlo údajně narušovat přirozené prostředí kolem Taj Mahalu. Mobilek byl ogumičkován, očíslován a vložen do pofiderní skříňky v jednom z těch kutlochů, kde už jich měli pěknou sbírku, pytlíček s jídlem vložen do poličky. Snad se s telefonem ještě potkáme.

Celý Taj Mahal působí z dálky jako nádherná bílá kulisa. Ale opravdu tu stojí. Byl postaven v letech 1631 - 1653. Po celých 22 let hotaj nepřetržitě stavělo 23 tisíc těch nejlepších řemeslníků. Některým umělcům prý byly amputovány ruce, aby se ta krása a dokonalost tohoto díla nemohla nikde opakovat. Pravidelná, symetrická, nádherně zdobená budova z bílého mramoru je pravidelně omývána speciálním přípravkem, aby mramor zůstal krásně bílý.

Užíváme si to. Všude kolem je opravdu spousta lidí. Chvíli sedíme na lavičce a pozorujeme hemžení kolem. Poté se pomalu přibližujeme. Průběžně děláme spoustu fotek, třeba Helča se zvednutou rukou, jakoby hladící kupoli Tádže. Asi v polovině promenády je mramorový pedestal, na kterém je ta slavná lavička. Je to také ideální místo na foto a zástup lidí tomu také odpovídá. Vybrali jsme spolehlivě  vypadajícího turistu a požádali ho o fotku. Měli jsme štěstí, protože se nám podařilo odehnat všechny kolem, kteří si chtěli udělat tu „klasickou“ fotku a jsme tam opravdu sami. Super.

Pokračujeme dále směrem k budově. U vchodu je pěkná tlačenice, všichni se chtějí podívat dovnitř. Dovnitř se smí jen bez bot, takže ty svoje necháváme ve společnosti tisíců dalších před vchodem. Uvnitř jsou hrobky ženy Mumtas z r. 1631, od r. 1666 tady leží i sám Shah Jahan. Jinak tam celkem nic není, jen velká tlačenice. Obcházíme Taj, který je ze všech stran stejný, symetrický. Zblízka vynikají detaily zdobení. Několikrát jsme jako obvykle požádání o společnou fotografii, s jednou indickou rodinkou jsme si udělali fotku i my.

Jsme unaveni,  nakukujeme ještě do muzea, a poté si jdeme odpočinout na trávník. Ležíme a kocháme se. Po krátkém polemizování, kdy bude 18.10., tedy kdy spolu budeme 4 a půl roku, Honzíka utišuji, ať to radši nepočítá. A pak se vytasil s prstýnkem. Ořvala jsem to, nemohla jsem věřit svým očím. Svět se asi zbláznil. Ležíme dlouho na trávníku, slunce pomalu zapadá, Taj Mahal pomalu mění barvu z bílé na růžovou. Procházíme se a loučíme se s Taj Mahalem. Nezklamal nás. A bude tady stát další stovky let…

Na večeři jsme si vybrali Hotel Kamal s restaurací na střeše s výhledem na Taj.  Je toho tak akorát. Bereme motorikšu a jedeme na nádraží, čeká nás první noční přesun vlakem  - do Varanasí. Zevlujeme po nádražní hale a dáváme se do řeči s Williamem a jeho paní. Jsou to Holanďané (47 let). Vlak má hodinu a půl zpoždění. Jsou fajn. Už procestovali spoustu zemí hlavně v Asii. Mají batohy jako my. Jsou krásným příkladem, že věk není limitujícím faktorem pro poznávání. Ještě se s námi baví Francouzka žijící v Mnichově, byla tady týden na služební cestě a teď má 14 dní dovolenou. Přijel nějaký vlak. Will pomáhá jednomu Indovi s velkou bednou. Nese ji někam na konec vlaku. Po notné chvíli, co je nevidíme, vrací se s bednou na rameni – spletli se, vagón je na druhé straně! Chudák je celý zlitý. Komická situace. Vlak je konečně tady. Uvnitř v našem klimatizovaném kupé, dá-li se tomu tak říkat, je pěkná zima a na mém místě někdo spí. Holt se musí přestěhovat. Zachumlávám se do spacáku, Honza má jen deku. Celou dobu spí na batohu, oka moc nezamhouřil. Vlaky jsou totiž pověstné častými krádežemi…Ale jedeme do Varanasí!

  Zpět na trasu cesty / Nahoru

VARANASÍ - GANGA V PLNÉ SVÉ KRÁSE

Varanasí, Indie, 15.10.2005

Ve vlaku jsme se moc nevyspali, ale dorazili jsme v pořádku a se všemi batohy, to bylo hlavní.   Hlavním lákadlem, proč jsme do Varanasí vůbec přijeli, je hlavně řeka Ganga. Kvůli ní se do města sjíždějí hinduisté z celé Indie, aby se v jejich svatých vodách mohli vykoupat.  Jednou za rok se jich sjede na nějaký svátek dokonce i několik milionů! Dále do Varanasí přijíždějí staří a nemocní lidé, aby zde na březích posvátné řeky Gangy mohli v klidu umřít a nechali se zde spálit. Věří totiž, že když budou spáleni ve Varanasí, půjdou přímo do nebe.

poutniciA na to všechno jsme se přijeli podívat i my. K řece jsme vyrážíme až druhý den – v sobotu ráno. Chvíli nám trvá, než se podle mapy v LP zorientujeme. Začínáme na jedné z nejrušnějších tzv. ghats - Dasaswamedh ghat. Celý jeden břeh Gangy je ve Varanasí lemován schůdky vedoucími až do řeky, aby měli poutníci možnost lehkého přístupu k řece. Tyto různé místa mají svoji historii - třeba podle účelu nebo podle toho, že je založil nějaký maharádža - a říká se jim ghéty, ghats. Sedíme na schůdcích a pozorujeme okolí. Je tady spousta zajímavých lidí. V jednom kuse nás někdo přemlouvá na projížďku na loďce, nebo na masáž rukou. My raději pozorujeme  koupající se poutníky. Celé rodiny, děti či starci se rochňají v neskutečně špinavé vodě řeky Gangy. Někde psali, že v řece je na 100 ml vody 1.5 milionu bakterií, přičemž limit pro bezpečné koupání je pouze 500!!! Ale jim to očividně nevadí, řeka je přece svatá, tak co by se jim mohlo stát?! I z tohoto důvodu jsme na loďku raději nesedli a spokojíme se s pozorováním života z bezpečí břehu. Je tady opravdu jedinečná atmosféra. Hned kousek od nás  stojí koza, vedle kráva, nad hlavami v korunách stromu dovádí opice, o kus dále sedí modlící se skupinka starců v oranžových hábitech. Že by čekali na smrt?

Vyrážíme na procházku podél řeky. Voda je nízko, takže se dá přecházet z jedné ghéty na druhou. Na dalších už není tolik lidí. Další ghéty varanasijsou používané místními hlavně pro praní prádla. Vyperou ho v řece a rozloží po zemi a schodech všude dokola. Děláme pár krásných fotek a obracíme se. Mimochodem, dnes je první den, co je slunce pod mrakem, za celý měsíc co jsme tady. Ale nevadí to, dovoluje nám to být i přes poledne v klidu venku.

Procházíme zpět podél řeky a míříme na jednu z nejdůležitějších - Manikarnika Ghat, tzv. spalovací ghétu.  Spletí uliček jsme se dostali až na místo. Je to docela malé místo, kde hoří celkem tři ohně. Hned se nás ujímá místní maník a vysvětluje nám, že vlevo, kde hoří jeden oheň, se nechávají spalovat ti bohatší. Jeden kilogram dřeva údajně stojí od 400 do 800 rupií podle kvality, což je asi pololovina v Kč. Na místní poměry je to dost.  Ukazuje nám v ohni lebku, ale my tam nic nevidíme, možná bohudík. Nic kolem nesmrdí, ptám se proč, prý je to svaté místo. Napravo  jsou dva ohně, kde probíhají kremace těch chudších. Tady stojí kg dřeva 150 rupek. Je levnější, protože není tak kvalitní. Všude kolem jsou naskládané pyramidy dřeva, je tu také obrovská váha, aby se dala vyčíslit cena pohřbu. Je to stejně jako všechno obchod. Dozvídáme se, že se tady denně spálí tak 200 až 300 osob! Jestli je to pravda, to nevíme. Každopádně tělo zabalí do zlatého hedvábí, upevní na bambusové nosítka a před kremací ponoří do Gangy. Děti, těhotné ženy, svatí muži a zvířata se prý nespalují a házejí  přímo do řeky!!!! No prostě fičák.

Odcházíme v divném rozpoložení, ale je to Indie. Stále nám hučí v hlavě, co jsme  právě viděli. Bloudíme úzkými uličkami a nakonec se necháváme vysvobodit kolorikšou, který nás veze k poště a pak na nádraží, kde si měníme lístky a fotíme mašinky. Kolorikša trval na tom, že na nás za každou cenu počká a odveze nás ještě zpět do hotelu. Bohužel jsme ho pak už nenašli. Nedostal tak zaplaceno, chudák. A to se tak snažil. Snad chytl zase nějaké „bohaté“ turisty. Za jednu takovou jízdu totiž dostane mnohonásobně více, než kdyby po rupce vozil Indy. Chceme zpět do hotelu Yogi`s, ale shodou okolností se ocitáme znovu u řeky. Tak se loučíme, Helča háže do vody květiny.V hotelu si dáváme jídlo a míříme na vlak. Jsme v kóji se dvěmi Američankami. Jsou v pohodě. Ukazují fotky plovoucí mrtvé krávy v Ganze.
Řetězem přiděláváme batohy, přesto mám o ně stále strach a zase se moc nevyspím. Jedeme, sbohem Gango. Směr Agra a Fatehpur Sikri. Zbývá nám poslední týden.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KLÍDEK VE FATEHPUR SIKRI

Fatehpur Sikri, Indie, 16.10. 2005

Honzík se bojí, že přejedeme, tak ještě za tmy bystříme zraky, kdeže ta Agra je. Naštěstí se nám daří v pohodě vystoupit. Je půl osmé. Chceme ošéfovat lístky do Amritsaru, reservační kancelář otvírá až v osm. Kupujeme lístky do Fatehpur Sikri – vlakem. Má jet po osmé, ale má půl hodiny. Jdeme zase zpět do reservačního centra. Vlaky jsou plné, kašleme na to. Vlak do FS má téměř hodinu zpoždění. Konečně jedeme, ale na další stanici zase čekáme. Ach jo, ať už tam jsme. Ale co oči nevidí!! Totéž co k ránu při příjezdu do Agry. Čelem k vlakům dřepí černé ksichtíky, zadky dole, černé šulínky ven, jen se mrkněte. Že by nějaká sekta? Chtějí něco říci světu? Ale kdepak! Serou! Ano, Agra chodí kadit do kolejiště! A tak vidím aspoň stovku kadících Indů, vždy čelem k vlaku, kalhoty dole, no romantika!! Nekupte to. Mezitím do vlaku nastoupili žebráci, taky kluk, co nemůže chodit, podmete pode mnou nepořádek a teď visí Honzovi na noze. Co s ním? Naštěstí ho kdosi zahnal. Asi po deseti minutách. To je sebranka, ať už vystupujem.

Fatehpur Sikri působí jako klidná vesnice, asi se nám tu bude líbit. Pěšky jsme došli k našemu hotelu, jsou tu opravdu moc příjemní – Hotel Fatehpur_SikriAjoy Palace. Pokoj je hezký, Honza kadí, roof top restaurant nám pomůže před poledním sluncem. Jsou tu prý výborní kuchaři, tak jsem zvědavá. Dáváme si thálí, je opravdu výborné.Honza objednává lassi, ale smrdí jako právě podojená kráva. Nevadí. Vydáváme se do zdejšího lákadla, opuštěného města. Mughálský panovník Akbar postavil v 17. století  FS jako své hlavní město, ale bohužel daleko od řeky, takže město bylo opuštěno a sídlo přesunuto do Agry. Vstupujeme do Jama Mashid, brzy nás ošéfoval mladík, který nám vše vysvětluje. Nechce peníze, to je divné! Po chvíli nám ukazuje kde pracuje. Na dece prodává tatík věcičky z kamene, slony, svícny, tak se nechávám unést a z 600 rupií kupujeme za 300 takový svícínek. Obcházíme ruiny kolem dokola až ke sloupu se sloními kly. Honzík kadí pod balvanem. Do hlavního vchodu nejdeme. Viděli jsme daleko víc, než ta spousta turistů uvnitř.  Podél silnice Honzík opět kadí a vhozením kamene na svůj výtvor vytváří jedinečný paprskovitý exemplář o průměru 50 cm. Škoda že tam neměl nohu… Vracíme se zpět k Jama Mashid, sedíme na schodech, čerpáme atmosféru a snažíme se převychovat místní děti. Neumí anglicky, bohužel jen slova money, chocolate a school pen. Malá holčička je milá, nemluví, dostala od nás bombón. Když odcházíme, utrousí: money. Ach jo!!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ZLATÝ CHRÁM V AMRITSARU

Amritsar, Indie, 18.10.2005

Celé pondělí jsme strávili v autobuse do Dillí. Běhavka naštěstí ustoupila v pravý čas, takže vše proběhlo o.k. Původně jsme chtěli pokračovat vlakem do Amritsaru, ale byli jsme rychle vyvedeni z omylu. Známá písnička, lístky volné až tak za 2 až tři dny. Bohužel, tolik času nemáme. Tak jsme se rozhodli jednat. Do Amritsaru pojedeme přesnočním autobusem. Popisovat, jak to v něm vypadalo by bylo na dlouhé lokte,  ale bránit se celou noc tlakům Indů a Indek ze všech stran v pozici kolena pod bradou opravdu nebylo na spaní nic moc. Ale zvládli jsme to a jsme tady – v Amritsaru.

Amritsar leží severozápadně do Dillí, až téměř u pakistánských hranic. Je to centrum Sikhského náboženství. Něco jako pro křesťany Vatikán, tak  je pro Sikhy Zlatý chrám tady v Amritsaru. Ubytovali jsme se přímo v komplexu chrámu, kde jsou obrovské ubytovny pro přicházející poutníky, vše zdarma. Mají i speciální oddělení pro zahraniční turisty, kde jsme našli svůj azyl i my. Nic luxusního, pár paland vedle sebe, ale po noční anabázi jsme byli docela rozhození, tak jsme si ještě asi tři hodinky pospali, než jsme vyrazili na obhlídku města. Jelikož nás průvodce nalákal, že tady ve městě je někde supermarket, hned jsme se jali ho hledat. Dvě hodiny jsme se potáceli uličkami města a nic! Nakonec jsme zjistili, že už ho zrušili. Indové holt nakupují na ulici na trzích, asi jim to normálně v obchodě moc nešlo. Ale možná je to dobře, i sem dříve či později nenávratně dorazí rozlézavé super hyper a bude po všem.  Nevadí, chuť na sýr si musíme nechat  zajít. Za pár dní už budeme doma.

Odpoledne jsme se konečně vydali do areálu chrámu, což je vlastně takový velký bazén, uprostřed kterého je zlatý chrám. Po celý den amritsarknězové uvnitř prospěvují příběhy ze svaté knihy Sikhů a ampliony to přenáší do celého areálu. Je tu klid a pohoda. Obcházíme kolem dokola, nebo jen tak posedáváme a prohlížíme okolí a kolemjdoucí poutníky. Je jich tady spousta. Je to balzám na duši, po tom shonu v ulicích. Večer čekáme na ceremoniál, kdy Sikhové rituálně sbalí originál svaté knihy a  na nosítkách ho přenesou do nedaleké budovy místního parlamentu. Ticho je tak v chrámu jen pár hodin v noci. Ráno ji pak v pět opět přenesou zpět a začnou zpívat. A tak stále dokola, den co den.

Vnitřek chrámu je pěkný a stále tam proudí davy poutníků. Sikha určitě poznáte na první pohled, protože si nesmějí celý život stříhat vlasy ani holit vousy. Takže tady kolem chodí spousta zarostlých, moudře vypadajících pánů a starců. Nejsou tady však pouze sikhové, chrám nerozlišuje náboženství a je otevřen všem bez rozdílu pohlaví, rasy či náboženského vyznání. Otevřenost je vyjádřena tím, že chrám má vchody ze všech světových stran. V restauraci si dáváme něco moc dobrého na večeři – nudle se zeleninou a citronem. Bylo to super, akorát oba máme stále běhavku. A to nás čeká celodenní přesun autobusem! Dobrou noc.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ZLATÝ CHRÁM A ZAVÍRÁNÍ HRANICE

Amritsar, Indie, 19.10.2005

Australan, co je s námi na pokoji ráno vstává v pět, aby stihl ceremonii, jak ponesou svatou knihu zpět do chrámu. Vstáváme v klídku, sbalené batohy necháváme zamklé ve skříňce a vyrážíme na podrobnější průzkum Zlatého chrámu. Bez bot a s pokrývkou hlavy procházíme do areálu. Uprostřed umělého jezírka je ne moc velký Zlatý chrám spojen s „pevninou“ takovým molem. Kolem dokola jsou taková podloubí, vše z bílého mramoru. Zlatý chrám je samozřejmě zlatý, pozlacený 750 kg zlata. Kroužíme kolem dokola, pěkně pomalu a posloucháme zpěvy z chrámu. Celý den se z amplionů ozývají zpěvy a čtení svaté knihy, které uvnitř chrámu „obstarávají“ 4 knězové. Celá atmosféra v areálu Golden Templu je uvolňující, pohodová. Lidé korzují sem a tam, proudí do chrámu a kolem dokola, žádný spěch. Jaký to rozdíl od toho mumraje venku v ulicích.

amritsarI my pomalu míříme na molo, abychom se podívali, jak to vypadá uvnitř Zlatého chrámu. Před vchodem je tlačenice, protože tam věřící líbají práh. Uvnitř sedí ti čtyři knězové a jeden zpívá, dva hrají na takovou harmoniku a doprovázejí ho. Lidé dávají peníze do kasičky jak diví. Už víme, z čeho se to tady všechno platí… V prvním patře je uložena Svatá kniha, je to docela macek. Sedí za ní Sikh a listuje, jako by kontroloval, zda zpívají modlitby správně. Celou knihu údajně přezpívají za čtyři dny, pak začnou zase od začátku. Interiér chrámu je pěkný, dá se jít i do druhého patra, úplně nahoru chrámu. Poté scházíme dolů. V jezírku jsou barevné rybky a věřící se vodou omývají a dokonce ji i pijí.  Pěkné. Další zastávkou je muzeum Sikhů, kde nás zaujaly dost morbidní obrazy z historie chrámu a Sikhů. Vyrozuměli jsme, že se moc neměli rádi s Mughály a neustále proti sobě bojovali. A pak taky tady proběhl v r. 1984 ten ozbrojený zákrok indické armády proti Sikhům, kteří se zavřeli v chrámu a požadovali nezávislost. Tak Indira Ghandiová dala pokyn k ozbrojenému zákroku. Později toho roku pak byla zavražděna svými sikhskými bodyguardy… Teď už tady ale panuje klid.

Je skoro poledne a máme už docela hlad. Rozhodli jsme se zkusit zdejší „chrámovou“ kuchyni a jídelnu. Přečetli jsme si, že se tady denně uvaří a sní 30-50 tisíc jídel! Tak jdeme na to! U vchodu fasujeme plechový tác, na to misku na vodu a lžíci. Pokračujeme v zástupu do veliké místnosti, kde jsou na zemi rozložené pásy koberců, na které si spořádaně vedle sebe strávníci usedají, tak jak přicházejí. Pěkně na turka. Tak nás tady teď sedí pěkná stovka. Mezi lidmi běhají maníci s kýblem a vždy každému chrstnou na misku jídlo jménem dál, což je taková čočková máčka, zelená a kořeněná. Další Sikh pak roznáší placky chapátí, každý nastaví dlaně a dostane po dvou kusech. A aby to pěkně klouzalo do krku, dostáváme do mističky něco vody z konve. Dobrou chuť. Mě to docela chutná. Je to tady super. Všichni sedí a dlabou. Kdo chce přidat, jen mávne a dostane další porci. A vše je opět zdarma! Stejné jídlo s názvem dhál se tady vaří 24 hodin denně, 365 dní v roce. Stále má přece někdo hlad! Všichni sedí dohromady, turisti (moc jsme jich tu neviděli) pozorují indy a indové zase turisty. Super zážitek. Po jídle vracíme plechové nádobí, které ihned berou dobrovolníci a umývají. Poděkovali jsme a jdeme ven ke stánku, kde prodávají 3 dcl koly pouze za pět rupek! Nekup to, třetinka za 2,5 Kč.

Po dobrém napapaní jdeme na internet, z pošty posíláme poslední opozdilé pohledy a už je tak akorát čas na návrat, ve tři máme domluvený odjezd na hranice. Za 75 rupek jedeme směrem na hranice s Pakistánem, vzdálené od Amritsaru 30 km. Každý den před západem slunce hranicezde probíhá ceremoniál, tzv. Closing Borders, neboli uzavírání hranice. Jedeme v koloně podobných dodávek a autobusů, všichni jedou stejným směrem a na stejné místo. Je to prostě atrakce! Vysedáme, všude kolem jsou stánky, občerstvení, popcorn… jako do kina. A taky že jo! Přicházíme k hranici, kde je železná brána a na každé straně tribuna, jako na fotbale. Na indické straně je už nekecám dobrá tisícovka lidí, plná tribuna, už není kam sednout! Naštěstí jsme turisti a máme místo ve VIP lóži, která je ještě docela volná. Alespoň nějaká výhoda. Atmosféra houstne. Lidi skandovaně tleskají!

Samotný ceremoniál byla švanda, pohraničníci salutovali, řvali, poskakovali, rychle chodili. Stejně na indické, tak pakistánské straně za branou. Lidi tleskali, řvali, fandili na obou stranách, no fotbal bez balonu! Vyvrcholilo to stažením vlajek a uzavřením brány. Prostě nádhera! Stálo to za to. Zpět už jedeme potmě, jdeme ještě jednou na jídlo i do chrámu. Poté už vyzvedáváme batohy, na autobus se nám vůbec nechce. Rikšou jedeme na odjezdové stanoviště, autobus je takový malý, na střeše obrovské bágly s hadrama. Odjíždíme s téměř dvouhodinovým zpožděním. Ještě že tady mají ty vynikající teplé buráky. Cesta pomalu končí, teď zpět do Dillí a pak už jen domů…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nahoru

2009
2008
2007
2006

zeme

Copyright © 2010 [Jendak]

2005
2004
2003
2002