Banner_left Header_leftHeader_right Banner_right
Hlavní strana
Kontakty
INFORMACE
POBALTÍ 2003
FOTOS

6.8. - 13.9.2003

Litvalotyskoestonskorusko

LITVA LOTYŠSKO ESTONSKO & PETROHRAD + MOSKVA

Cesta do Pobaltí se zrodila v mé hlavě brzy poté, co jsme se s Helenkou vrátili před rokem z Peru. Po úspěšném ukončení vysoké školy a dlouhých oslavách nastaly přípravy, které se jako obvykle nesly v duchu vše na poslední chvíli. A tak se stalo, že lístky na vlak dorazily v úterý ráno a naše pasy s vízy do Ruska jsem vyzvedával dokonce až v půl desáté večer před odjezdem. Ale pohoda. Vše nakonec klaplo, jako vždy.

     Sedíme ve vlaku směr Varšava. Krajina ubíhá a my můžeme zase jednou opustit své teplé příbytky a vyrazit poznat jiný, další kus naší planety. Letos jsme si vybrali tři pobaltské státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko, k tomu nádavkem jako bonbónek Petrohrad a Moskvu. Máme na to všehovšudy pět týdnů, tak uvidíme, jak to zvládneme…

 

 

 

riga

tallin

Jet či nejet?
auroraPetrohrad - Aurora
 

Informace o zemích
LITVA
Litevská republika
   
Rozloha: 
65 302 km2      
Počet obyvatel:
3,6 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Vilnius
Úřední jazyk:   
livevština
Nejvyšší hora:
Juozapines Kalnas (293,6 m)
Měnová jednotka: 
litevský lit (1 lit = 8,20 Kč v r. 2007)
Časové pásmo:
0
Počet dnů v zemi: 
10
Víza/doklady:
Občané ČR nepotřebují k cestě do Litvy víza. K pobytu do tří měsíců se povolení k pobytu nevyžaduje.
Velvyslanectví Litvy v ČR:
Pod Klikovkou 1916/2, 150 00, Praha 5
Otevírací hodiny:
08.00 - 16.00
Telefon:
420 257 210 122, 420 257 210 123    
Fax:
420 257 210 124
E-mail:
ltembcz@mbox.vol.cz
Web:
Velvyslanectví ČR
Tilto g. 1/2, 2000, Vilnius
Otevírací hodiny:
po, st, pá 10.00 - 12.00
Telefon:
003705/2661040    
Fax:
003705/2661066
E-mail:
vilnius@embassy.mzv.cz
Web:
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Litva
LOTYŠSKO
Lotyšská republika
   
Rozloha: 
64 589 km2        
Počet obyvatel:
2,4 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Riga 
Úřední jazyk:   
lotyština
Nejvyšší hora:
Gaizina kalns (Gaizinš) (311,5 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
lat (1 LVL = 40,52 Kč v r. 2007)
Časové pásmo:
0
Počet dnů v zemi: 
7
Víza/doklady:
Občané ČR potřebují ke vstupu do Lotyšska pouze platný cestovní pas. Hodlá-li občan Evropské unie pobývat v Lotyšské republice déle než 90 dní během půl roku, počínaje prvním dnem od přicestování, má být zaregistrován na Správě pro občanství a migrace.
Velvyslanectví Lotyšska:
Hradešínská 3, P. O. Box 54, 101 00, Praha 10
Otevírací hodiny:
po-pá 08.30 - 17.00
Telefon:
420 255 700 881    
Fax:
420 255 700 880
E-mail:
embassy.czech@mfa.gov.lv
Web:
Velvyslanectví ČR
Elizabetes ielá 29, LV 1010, Riga
Otevírací hodiny:
út-pá 09.00 - 11.00
Telefon:
00371/7217814, 00371/7287306, 00371/7338181     
Fax:
00371/7217821
E-mail:
riga@embassy.mzv.cz
Web:
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/lotyssko
ESTONSKO
Estonská republika
   
Rozloha: 
45 226 km2      
Počet obyvatel:
1,4 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Tallin
Úřední jazyk:   
estonština
Nejvyšší hora:
Suur Munamägi (318 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
euro
Časové pásmo:
0
Počet dnů v zemi: 
11
Víza/doklady:
Občané ČR nepotřebují při vstupu do Estonska vízum a počínaje 1. 5. 2004 Estonsko uznává kromě cestovních pasů i národní průkazy totožnosti (občanské průkazy) českých občanů
Velvyslanectví Estonska v ČR:
Na Kampě 1, 118 00, Praha 1
Otevírací hodiny:
po-pá 09.00 - 12.00, 13.00 - 17.00
Telefon:
420 257 011 180       
Fax:
420 257 011 181
E-mail:
embassy.prague@estemb.cz
Web:
Velvyslanectví ČR
Vana Posti 7, 10146, Tallinn
Otevírací hodiny:
út, čt 10.00 - 12.00
Telefon:
00372/6274401, 00372/6274400     
Fax:
00372/6314716
E-mail:
tallin@embassy.mzv.cz
Web:
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Estonsko
RUSKO
Ruská federace
   
Rozloha: 
17 075 200 km2        
Počet obyvatel:
147 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Moskva
Úřední jazyk:   
ruština
Nejvyšší hora:
Elbrus (5 642 m)
Měnová jednotka: 
ruský rubl (1 Kč = 1,24 RUR v r. 2007)
Časové pásmo:
0
Počet dnů v zemi: 
9
Víza/doklady:
K vjezdu do Ruské federace potřebujete vízum, které obdržíte v konzulárních odděleních v Praze, Brně a Karlových Varech. Na hranicích víza vydávána nejsou.
Velvyslanectví Ruska:
Nám. Pod kaštany 1, 160 00, Praha 6 - Bubeneč
Otevírací hodiny:
po-pá 08.00 - 13.00 14.00 - 17.00
Telefon:
420 233 374 100, 420 233 375 358   
Fax:
420 233 377 235
E-mail:
rusembassy@cdnet.org
Web:
Velvyslanectví ČR
ul. J. Fučika 12/14, 123056, Moskva
Otevírací hodiny:
po-pá 08.30 - 17.00
Telefon:
007095/2510540-5, KO-2502225   
Fax:
007095/2501523, KO-2539282
E-mail:
moscow@embassy.mzv.cz
Web:
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/rusko

Nahoru

Mapy zemí   
baltic_states
Nahoru

Trasa cesty - den po dni 

A takto to v roce 2003 probíhalo:

Den 1
6.8.2003
Den 2
7.8.2003
Den 3
8.8.2003
Den 4
9.8.2003
Den 5
10.8.2003
Den 6
11.8.2003
Den 7
12.8.2003
Den 8
13.8.2003
Den 9
14.8.2003
Den 10
15.8.2003
Den 11
16.8.2003
Den 12
17.8.2003
Den 13
18.8.2003
Den 14
19.8.2003
Den 15
20.8.2003
Den 16
21.8.2003
Den 17
22.8.2003
Den 18
23.8.2003
Den 19
24.8.2003
Den 20
25.8.2003
Den 21
26.8.2003
Den 22
27.8.2003
Den 23
28.8.2003
Den 24
29.8.2003
Den 25
30.8.2003
Den 26
31.8.2003
Den 27
1.9.2003
Den 28
2.9.2003
Den 29
3.9.2003
Den 30
4.9.2003
Den 31
5.9.2003
Den 32
6.9.2003
Den 33
7.9.2003
Den 34
8.9.2003
Den 35
9.9.2003
Den 36
10.9.2003
Den 37
11.9.2003
Den 38
12.9.2003
Den 39
13.9.2003

Nahoru

Přípravy na cestu, letenky, víza

Připravuje se.

Nahoru

Cestopis

TRAKAI

Trakai, Litva - 9.8.2003

Vstáváme sice v osm, ale než se dobelháme na nádraží, je to fuška. Nevíme, co tam jede, tak různě přesedáme, jdeme asi 1 km pěšky a pak honíme trolejbus české výroby. Zjišťujeme, e v 9.45 jede autobus. Platíme 2,5 litů za osobu a můžeme jet.

Od autobusového nádraží k hradu Trakai je to asi 2 km. Jdeme  pěšky po hlavní silnici až ke starému hradu. Jetrakai z roku 1362 –1382 a Honzovi se moc líbí. Je to staré stavení, které teď opravují a už vůbec to nebude vypadat jako hrad. Obcházíme podél pobřeží jezera vyvýšeninu, jdeme na most který se houpe na barelech, pak zpět  a dál a už vidíme hrad na ostrově – Trakai. Původní hrad stál na pevnině, ale pak ho postavili na jednom ze zdejších ostrůvků. Byla jsem tu před sedmi lety se ZUŠ, nic jiného než zbourané zdi a pár místností otevřených v levé části trosek tu nebylo. A teď? Hrad celý nový, dostavěný, milion turistů. Nic původního se tu zřejmě nenašlo, z celého hradu je muzeum. A tak jsme měli možnost vidět několik exponátů a dýmky, kroje, vějíře, sklo, porcelán atd. A taky makety projektu, zbouraného hradu a nynější podoby. Sluníčko svítilo, a tak tu bylo téměř pohádkově.

Další naší zastávkou by měla být vesnice Paneriai s tragickou brutální historií. Bylo tu zavražděno zhruba 100 tisíc lidí, asi 70 tisíc židů. Těšíme se na malé, ale šokující muzeum. Vlak stíháme úžasně, opět sice nevíme, kdy jede, ale hned jak přijdeme, vidíme vlak. A tak naskakujeme a hurá, jedeme! Ale protože zastávky jsou značeny tak, že prostě nevíme, kde jsme a mladý pán mě nechal lítat po vlaku a zjišťovat, kde jsme, přičemž sám nezvedl zadnici, tak jsme zajeli až do Vilniusu. Naštěstí jel téměř hned vlak zpátky, tak zase frčíme zpět. Vystupujeme v té pravé „díře světa“ a po malé zaváhání se vydáváme tou správnou cestou. Zanedlouho dojdeme k památníkům obětem 2. světové války z let 1941 – 44. Židovský a sovětský pomník obklopuje několik velkých jam, kde byla nalezena těla mrtvých. Jedná se o hromadné hroby litevských židů. Muzeum je bohužel zavřené, což mě moc mrzí. Najednou máme přes 2 hodiny čas, tak ležíme na lavce před muzeem a jíme. Pak už vláčkem zpět do Vilniusu.

Tam honíme trolejbus č.16, abychom mohli dojet k televizní věži, která je pro litevce symbolem svobody, protože v roce 1991, když Litva bojovala za nezávislost na Sovětském Svazu, zde zahynulo 12 lidí.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KAUNAS A BÁBUŠKY REVIZORKY

Ginučiaii, Litva - 11. 8.2003

kaunasV Kaunasu jsme po dvanácté, máme do pěti čas na prohlídku a pak hurá do Šiauliai, dnes je cestovní den. Batohy necháváme na outobusáku. Kaunas je druhým největším litevským městem a má pěkné centrum. Procházíme uličkami, je docela pěkně, i teplo. Katedrála, náměstí s bývalou radnicí, kde se dnes konají svatby. Pak přecházíme most a zubačkou za 1 lit jedeme na kopeček, kde je výhled na město. Je to centrum a paneláky kolem, jako ostatní města. 

Scházíme dolů a jdeme po hlavní pěší zóně. Tady to žije. Je zde spousta lidí. Směřujeme k druhé zubačce, která má být ještě starobylejší. Ale chyba lávky – je v rekonstrukci. Ještě vidíme, jak donedávna krásné dřevěné vagónky dostávají unylý nátěr. Zklamání si vynahrazujeme v cukrárně. Pak už jen ke kostelu na konci hlavní třídy a je čas na návrat na nádraží. Vychází to včetně malé zajížďky trolejbusem a kuličce s masem na zakousnutí.

S jedním přestupem směřujeme do Šiauliai. Krajina se mění, až doteď jsme projížděli téměř výhradně hustými borovicovými lesy, nyní vidíme i pole a pastviny. Žně jsou jak vidno v plném proudu. Vlak je dost plný, ale po třech hodinách jsme na místě. Je devět. Teď se jen dostat do hostelu. Nevíme, co tam jede a tak naskakujeme do prvního autobusu na zastávce před nádražím. Jen jsem snažil zaregistrovat název hlavní ulice. Sleduji cestu a mapu v LP, zda jedeme správným směrem. Mezitím se s Helčou domlouváme, zda koupit lístky. Dávám Helči 2 lity a posílám ji pro lístky. Mezitím už jsme ale zastavili na další zastávce a nastoupily dvě drsně vyhlížející revizorky. S Helčou se potkávají asi uprostřed a hned ji verbujou zpět.

     Začíná půlhodinové psycho. Revizorky si melou to své „není lístek, bude pokuta“. Za každého 20 litů. Tedy asi 200 Kč. Snažím se jim vysvětlit, jak to bylo. Je to však marné. Už jsme prý jeli jednu zastávku. Sedají si, že mají času dost. Ztrácím přehled o tom, kde se nacházíme, a s tím i klid. Říkám Helči, že bych to zaplatil, udělali jsme chybu. Ta je však nekompromisní – nic platit nebudeme! O.k., na jedné straně neústupné bábušky, na druhé straně stejně neústupná Helča nemluvící rusky. Padají slova jako policie, ale nic nás neoblomí. Po asi 20 minutové show  v šilulajském autobuse Helča vytahuje lístky z MHD z Kaunasu a jiných měst a máchá jimi zuřivě bábuškám před očima. „Proč bych tu chtěla jet na černo, když jinde platím?“, hustí do nich anglicky. Zabralo to. Jedna z nich bere naše 2 lity a jde dopředu k řidiči koupit lístky, beze slova je cvaká. Druhá mi ještě radí, kde asi jsme – poté rychle vystupují. Tak to bylo něco. Helča je z toho mimo, ale zvládli jsme to.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KOPEC KŘÍŽŮ  

Šiauliai, Litva – 13.8.2003

Pochodujeme po cestě směrem dnešnímu cíli. Je to kopec křížů, což je vyvýšenina, kde se od 14. století objevují kříže. Dnes je tam snad půl milionu křížů různých tvarů a velikostí. Velkých, malých, maličkých, dřevěných, kovových, prostě všelijakých. Toto místo je také symbolem boje za nezávislost Litvy. Rusové kopec několikráte zničili, ala doslova přes noc tu kříže vyrostly znovu. Križu Kalnas se stal poutním místem všech Litevců. Od roku 2002 je pak na seznamu chráněných památek Unesco.  

Koupili jsme si malý křížek, který Honza později popsal  já jsem se snažila vyrobit jeden z obilí. Ty jsmekriziu_kalnas potom pověsili na naše vybrané místečko: jdi jedinou cestičkou ke kostelu a po levé ruce si napočítej sedmou řadu od konce, pak v té sedmé řadě sedmý kříž. Blízko němu je červený kříž a n něm najdeš naše dva. Obcházíme pomalu kolem, prohlížíme rozličné kříže. Je krásně, svítí i Slunce. Je tu spousta lidí. Udělali jsme si dokonce piknik u keře.  

Zpět v Šiauliai se procházíme po pěší zóně a hledáme restauraci. Dá to trochu zabrat, ale máme krásnou – Captain Morgana. Já si dávám kuřecí šašliky a Honza pepr steak v super omáčce. Brambory v alobalu se sýrovou máčkou, já syrovou a Honza vařenou zeleninu. Bylo to fakt móóc dobré. Pěkně jsme se nadlábli. Mňam…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NIDA - VÝLET NA KOLE  

Kurónská kosa, Litva – 16.8.2003

Po pár deštivých dnech se na nás ráno konečně usmívá sluníčko. Vypadá to na hezký den. Rozvěšujeme mokré věci kolem stanu a už v devět si půjčujeme kola. Jedeme do vesnice, kde Helča píše a posílá pohledy a já kupuji snídani – sladké koláče přímo vytažené z trouby!

nidaPak vyrážíme na písečné duny. Jsou hned za městem. Vlastně celý kurónský poloostrov je z písku, ale už jen málo z míst není porostlých borovicovým lesem a jsou tam pravé duny. Parnidis dune (52,1 m vysoká), na kterou směřujeme, je jednou z nich. Stoupáme do kopce. Je ráno, takže tu je jen pár německých důchodců, kteří nemohli dospat. Zouváme boty a brouzdáme se pískem. Je zatím docela studený a mokrý – po tom dešti. Je tu výhled na všechny strany – kurónskou lagunu, baltské oře i na úzkou kosu. Je to hezké, děláme nějaké fotky. Nasedáme opět na kola. Vesnice už je probuzená a lidi už se procházejí po prostluněném nábřeží. Máme v plánu takový okruh poloostrovem, asi 25 km. Jedem. Cyklostezka vede krásným voňavým lesem, zajíždíme i boční stezkou až k moři a zpět. Projíždíme vesnicemi Preila a Pervalka a v té druhé obědváme chlebík s máslem a rajčetem. Přejíždíme na druhou stranu poloostrova, který je široký pouze něco kolem 4 kilometrů. Už mě ze sedátka docela bolí pozadí. Po silnici směřujeme zpět a končíme v Nidě na pláži.

Je hezky, ale ten vítr je stejně pekelný jako včera. Přesto je tu spousta lidí. Stále vlaje černá vlajka, což znamená zákaz koupání. Jsou totiž docela dost vysoké vlny. A ty právě lidi lákají. Spousta jich skáče do vln jako u vytržení. A Helča jde do toho taky! Převléká se do plavek a vstříc baltickému moři. Mě ještě tahá krk, tak zůstávám na suchu. Helča je odvážná a vletí do studené vody po hlavě. A hned do vln. Za chvíli je mezi těmi blázny vrhajícími se do vln. Po hodině to balíme, je čas jít zpět. Balíme všechny věci a vydáváme se na přesnoční cestu Nida – Klaipéda – Šiauliai – Riga. Příjezd v 6.30 ráno celkem kantare. Ale jsme v Lotyšsku!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

STARÁ RIGA  

Riga, Lotyšsko – 18.8.2003

Prohlídku hlavního města Lotyšska začínáme u Monumentu svobody, sloupu se sochou z bronzu nahoře. Máme štěstí, právě probíhá střídání stráží. Poté už se ponořujeme do ulic staré Rigy. Brzy zjišťujeme, že dnes – tedy v pondělí – jsou kostely v Rize zavřené. I náboženství chce přece mít den volna, ne? Nezbývá nám než obdivovat Velký kostel sv. Petra a hlavní katedrálu z venku. Zítra se sem určitě vrátíme.  Slunce Svítí, jsme na náměstí, které vzniklo teprve nedávno, když zde před dvěma lety postavili budovy, jak tu stály před válkou a také novou radnici, která se stále dokončuje. Je to vše ve starém stylu, takže to sem zapadá. Jinak nuž je to s muzeem okupace, což je takový černý bunkr, typická socialistická stavba, která se do centra vůbec nehodí. 

Pokračujeme na most Akmen, odkud máme ucelený pohled na starou Rigu, snad vyjdou fotky. Procházíme starými uličkami, je to podobné jako v Praze. Kolem malovaného domečku, tří bratrů jsme se dostali až k parlamentu a zpět k hradu, kde bydlí prezident. Vypadá to, že ho natřeli jen zvenčí, protože když nahlížíme na nádvoří, je pěkně spustlé.

Je čas na pozdní oběd v parku, chlebík se salámem a rajčetem, oblíbené to naše jídlo. Poté procházíme kolem hradu a celouriga starou částí směrem k hlavnímu trhu – central marketu. Ten má tady v Rize dlouhou tradici sahající až k založení města, někam do 13. století. Vlastně co je Riga, která byla založena německými rytíři, tak dlouho existuje i trh. Několikrát se měnila jeho poloha, až se v r. 1926 přesunul od řeky směrem k železnici, kde je dodnes. Trh je umístěn ve čtyřech zeppelinovských hangárech a najdete tam úplně vše. My jsme nakupovali až druhý den, ale je tu obrovský výběr masa, uzenin, sýrů, pečiva, koláčků (!) a sladkostí, zelenina, ovoce a spousta dalších věcí. V jednom hangáru jsou jen ryby a pěkně to tam zapáchá. Na druhý den nejprve necháváme batohy na nádraží, v pekárně si kupujeme snídani. Oba si dáváme ty velké koláče s pudinkem, a ještě něco k tomu. Je toho až až. Včera jsme se o ten velký pudinkový dělili, dnes máme každý svůj. Už ani nemůžeme.

Dnes už konečně můžeme jít na prohlídku kostela sv. Petra. Kupujeme lístky na věž vysokou 123 m. Výtah nás vyveze do výše 72 m. Výhled je odtud krásný, akorát docela fouká. U vchodu do kostela jsou velké fotografie z války 1941 – 44. Kostel byl úplně zničen a dostavěn až v roce 1973. Tak dlouho musel čekat na svou opravu. Další zastávkou s výhlídkou je poslední patro hotelu Latvia, odkud je krásný výhled na město zase z jiného úhlu. Aspoň nefouká, prosklený výtah je super. Po klasickém obědě na lavičce pokračujeme za Art-noveau architekturou, která patří tady v Rize mezi nejlepší v Evropě a je pod záštitou Unesco. Hlavním představitelem je Mikhail Eisenstein, který navrhl několik domů, soustředěných do ulic Elizabetes iela – modrobílý dům každého zujme a Alberta iela. Domy mají zajímavou fasádu. Nejenže je opravují, takže získávají krásný pastelový nádech, ale úžasné jsou různé obličeje, grotesky, grimasy, květiny, nestvůry. Opravdu fascinující. Motivy a nápady jsou perfektně zužitkovány a vkusně využity. A tak je na co koukat.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

VÝLET NA KOLECH NA OSTROVĚ HIIUMAA  

Kärdla, Estonsko – 29.8.2003

Po noci ve stanu vstáváme o půl deváté. V noci samozřejmě pršelo, Honzíkovi dokonce na hlavu, kapy kap, ale mě už to fakt nebaví. No pozor! Ráno na nás svítí sluníčko! Snad bude hezky. Juchuchuchuchůůůů.

Nedaří se nám najít půjčovnu kol, bloudíme u autobusového nádraží a hle, ono je to jinde“ Ani na tom pravém místě – Nömme Guest House – to nevypadá, že by to tu žilo. Zvoníme na majitele. Je to vysmátý pán. Půjčuje nám kola a sám od sebe  nám dává slevu: 50 EEK za obě kola. To jsme ani nečekali. Chěli jsme jedno za 100 a za 50 máme dvě. No jo, je po sezóně. Vyrážíme na výlet. Chtěli bychom objet poloostrov Takhuna. Počasí zatím vypadá slibně.     Asi po 5 km od Kärdly zahýváme vpravo na lesní cestu. Příjemná zkratka. Sluníčko, sice ne moc teplo, ale to nevaadí. Stezka nás přivedla opět na silnici. Po pravé straně na nás vykukuje može. Necháme se zlákat na pláž. Ach, slunce. Děláme si piknik na pláži, dokonce i stoleček tu máme!

Jedeme dále, do Lehtmy. Čekala jsem vesnici, přístav, ale nic tu není. Ani loď v přístavu. Nevíme, kudy dál. Těží se tu dřevo. Bloudíme, a pak se ptáme místních dělníků. Zkusíme cestu. Jó, to bude ona. Lesní cesta je romantika, je tady kolem spousta borůvek. Ale jakých. Velkých jako palec. Trháme, odpočíváme. Další zastávkou je sovětský bunkr z 2.SV. Baterka moc nesvítí, tak je n podle úzkého paprsku sledujeme, co tu asi tak všechno bylo. Je tu stůl, postele, a hlavně tma. Jdeme zpět. Zkoumám žlábky. Ty mě dovedly až k zákopům. Neuvěřitelné. Zhruba po 5-ti metrech je v zákopu oblouk pro tělo jednoho vojáka. Prý se tu bojovalo do poslední minuty. Poslední voják prý skočil z majáku a při tom střílel. Zákopy nás dovedly až k hlavnímu bunkru. Chodíme po betonovém stropu. Je tu železná kupole o průměru 3 metry, střílny a jsou tu díry pro periskop. Opodál nalézáme 2 vchody. Jeden je zavřený, druhý otevřený. Jdeme pro baterku a vydáváme se tím otevřeným. Na konci dlouhatánské chodby nacházíme komplex pokojů a dalších chodeb. Baterka je slabá. Dá se tu lehce zabloudit. Chtěla jsem dojít až pod tu kupoli, viděli bychom tam pruh světla, ale raději to otáčíme zpět. Je vidět konec té druhé chodby. Zpět za světlem se jde mnohem lehčeji. Byli jsme tu nejmíň hodinu, ale super. Příště lepší baterku.

takhunaDalší zajímavostí je maják Tahkuna blízko vesnice Tahkuna. Je bílý, na slunci vypadá nádherně. Ale nedá se jít dovnitř. U može je velký zvon – památka obětem na lodi Estonia, plavící se z Tallinu do Stockholmu 28. 9. 1994. Něco po půlnoci loď při velké bouři ztroskotala. Jen 137 lidí z celkového počtu  857 přežilo. Zvon zvoní jen tehdy, fouká-li vítr stejným směrem a stejnou rychlostí, jako tehdy při bouři.  Je tu lavička, kousek lodi, takový má tvar, tak tu odpočíváme. Aspoň nefouká. Cesta dál do Malvaste bude asi strašná, protože na silnici, spíše cestě, jsou kamínky. Drkotáme jak to jde. Po pravé straně jsou další bunkry, koukám na ceduli a sleduji celý ohromný systém.      Nasazuji tempo, ať je ta cesta za námi! Kousek za Malvaste (už je tu normální silnice, hurá) zabočujeme do lesa, do Mihkli Farm Musea. Je to něco jako skanzen, domečky z minulého a předminulého století. Obydlí, sklep, chlévy, sýpky, zařízení a taky pravá finská sauna, stará, která funguje dodnes. Sice je tam všechno černé od sazí, zřejmě i lidi. Rozpálené kameny se polévají vodou a z té páře se sauní. Do Kärdly zbývá asi 10 km. Ještě se zastavujeme na místním Kopci křížů. Křížků je tady dost, ale ne moc pěkných. Většinou překřížené klacky. 1200 švédů bylo v roce 1781 přinuceno odejít z Hiiumaa, proto tu zanechali kříže. Ty mají určitě svou hodnotu, ale ty nové tedy ne.

V Kärdle nakupujeme v obchodě samé mňamky, hlavně teplé brambory a zelí s masem. Vracíme kola a těšíme se do stanu, jak se nadlábneme. Jdeme lesní cestou, už jen doprava, a!…“A jsme v pytli!“ Honza stojí jak socha. Popojdu blíž a co nevidím. Stan je zbořený. Běžím k němu. Je otevřený. Snad tam něco bude. Hrabu se do vchodu. Vypadá to, že tu je všechno. Včera tu byli malí kluci, asi neměli dnes co dělat. Pěkně nás vyděsili. Stavíme stan, ještěže zítra jedeme do Tallinu. Rychle to zajíst, ať je to pryč!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ZIMA V TALLINU  

Tallin, Estonsko – 31.8.2003

Ách jo. Postel v hostelu je  po nocích ve stanu  úplně super. Do města vyrážíme až kolem jedenácté. Autobusem jsme dojeli k obrovské široké budově obložené zvláštním kamenem. Obcházíme kolos a zjišťujeme, že jsme u národní knihovny. Tuto budovu navrhoval ten samý architekt, jako koncertní halu u moře. Obě jsou obloženy národním kamenem.     Procházíme kolem kostela nahoru do kopce do Starého města. Ještě mezi stromy vidím napravo hradní věž. Krásné hradby se dochovaly ze středověku, sice jen z části, ale to co se dochovalo, stojí za to! Jdeme k věži, které se říká Kiek-in- de-Kök, neboli  Náhled do kuchyně. Opravdu je tady  výhled do okolních domů v „podhradí“, takže klidně můžeme zjistit, co se tam právě vaří. Jsou tu romantická zákoutí, která mě moc lákají. Uličky vedou dolů i nahoru, hned bych tam šla. Ale ne. Nejdřív musíme prozkoumat horní část města, zvanou Toompea. Před námi je krásná katedrála Alexandra Něvského z let 1894 – 1900. Tento symbol ruské dominance z poslední čtvrtiny 19. století není mezi místními příliš v oblibě. Naproti máme možnost shlédnou parlament, a za ním hrad Toompea, který ale není veřejnosti přístupný. Vypadá to že bude pršet. Jdeme ulicí Toom-Kooli ke kostelu sv. Tomáše. Jsou tu velmi staré dřevěné estonské erby visící na zdi, a také mnoho hrobek. Opravdu, samé kamenné hrobky, jedna vedle druhé.

Na vyhlídkách musí být krásně, když svítí sluníčko. Ale dnes nám štěstí nepřeje. Nevadí. Ale pohledy na město musejí být úžasné. Samé věžičky, červené střechy, nádhera. Vracíme sek parlamentu, nevíme, zda se tam dá jít. A už je to tady. Prší. No jasně, jak jinak. Celou cestu nás provází déšť, tak proč ne tady? A tak čekáme u jednoho vchodu, až přestane pršet. Ta zima!

Scházíme uličkou (Short Leg) dolů, k informacím. Po pravé straně stojí kostel Sv. Mikuláše. Je tu spousta skupin s průavodcem, tak jsme se k jedné přidali a jdeme dovnitř. Po frontě na WC vcházíme do hlavní haly. Někdo tu hraje na varhany. Super. Kostel je úplně plný, ta k sedáme na poslední schodek oltáře. To nám zase něco vyšlo!

V informacích bereme mapu, kupujeme pohledy a ptáme se na trajekty do Helsinek. Uvidím. Zatím to njak nevypadá. Přicházíme na hlavní náměstí, Raekoja Plats. Žije to tady. Asi bude nějaký koncert. Zřejmě propagační akce pro vstup do EU, zanedlouho budou Estonci hlasovat o přijetí v referendu. Jdeme dál uličkou a hned na náměstíčku pod radnicí jsem si koupila teplé ořechy v čokoládě. Kornoutek stál 25 EEK, ale vonělo to široko daleko. A hlavně to bylo teplé. Prodávala to paní ve středověkém oblečku, dělali to na vozíku a bylo to fajn. Hned je mi líp. Uličky jsou romantické, žije to tu. Ve stáncích prodávají ručně dělané svetry. Po chvíli narážíme na obchod Rimi. Hurá. Kupujeme dokonce pravé máslo! Mňam, to si pochutnáme.

Přicházíme zpět na náměstí. Hraje tu Angličan či Američan na sólovou kytaru. Náměstí je plné. Sem tam se ukazuje dokonce i sluníčko, a to je můj svátek. Honzovi se to moc líbí, mě taky, ale už se vidím v teple. Po večeři v restauraci zkoušíme ještě vyhlídky. Ach, to je nádhera. Sluníčko. Foť, foť, rychle foť a všechno! Hmm, asi tu budeme ještě víckrát. Věžičky, hradby, kostely, no nádhera.

Pak už šup na autobus č. 3 a hurá domů. Co nás čeká? Teda spíš mě? No přece chlebík – taková placka 4 cm tlustá s pravým máslem! Je sice na zítra, ale jen maličko si vemu! A pak ho dám za okno, aby bylo co nejvíc v chladu. Dobrý nápad.

 PS: Honzík si pere kalhoty – už to potřebovaly! A Helenka mu pomáhá!!! Celou dobu!!! Ano to je pravda. Hoši, děkujem!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

TALLIN - NÁDHERNÝ  

Tallin, Estonsko – 1.9.2003

Vyrážíme dříve než včera. Rozdíl v počasí je markantní – slunce svítí, modrá obloha, pár mráčků, krása. Proti včerejšku nebe a dudy. Dříve nepopulární den, coby pro děti a studenty školou povinné, je dneska dnem příjemným, cestovatelským. Bydlíme v areálu škol, takže to tady dneska žije. Studenti se zdraví po prázdninách, maminky vedou malé školáky do školy. Přijde nám až divné, že my jdeme obdivovat krásy Tallinu. Škola nám bude chybět, to jo. Ale teď jsme na cestě, jupí…

Hned po ránu řešíme jednu důležitou věc, a to zda jet či nejet na výlet do Helsinek. Je to ale pěkně složité. Jdeme do kanceláře společnosti Tallink, abychom zjistili ceny zpáteční jízdenky na trajekt. Poté jdeme do informačního centra, srovnat to s ostatními. Časy příjezdů a odjezdů nám moc nevyhovují, ale nakonec se rozhodujeme jít do toho. Pojedeme neplánovaně do Helsinek! Znamená to sice, že z Tallinu odjedeme  až 4. večer, ale budeme den v Helsinkách. Čupr.

Po tomto velkém rozhodnutí se pouštíme do prozkoumávání Tallinu! První stoupáme opět na kopec, podívat se na vyhlídky na ostrém slunci tallina s modrým nebem. Je to krásné, všechny věže a hradby, červené střechy, věže kostelů…no prostě jako jo. Poté se spouštíme do tallinského starého města, Vanallinu. Je to zachované středověké centrum, s úzkými uličkami a téměř úplnými hradbami. Ústředním bodem je Raekoja Plats, hlavní náměstí s radnicí z konce 14. století. Náměstí bylo místem tradičním pravidelných trhů a od něj se táhnou tři nejdůležitějí ulice směrem k přístavu, který je vzdálený asi 1 km. Prohlížíme si starou lékárnu (Raeapteek), která tu je tak dlouho, co je náměstí. I se starým interiérem. Obloukem a úzkou pasáží se dostáváme k Holy Spirit Church, užívanému Luterány. Za mírný poplatek můžeme dovnitř. Zrovna když usedáme na prastaré lavice, začíná hrát pán krásnou skladbu na piano. Kostel má nejstarší zvony a zvonici v Estonsku, a také hodiny na dolní stěně jsou prvními veřejnými v Tallinu. 

Vracíme se na náměstí, je tak akorát čas na výstup na radniční věž (15 EEK/stud.). Schody jsou čím výše, tím strmější, uf. Odměnou nám je krásný prosluněný pohled na všechny světové strany. Podmínky jsou sice trochu stísněné, ale jako jo. Asi po čtvrthodině začal zničehonic vyzvánět zvon – přímo nad našimi hlavami! Helča se lekla a reflexivně se složila k zemi. No rány to byly řádné. No ale ty vyhlídky…hmmm. Jsme opět dole, na dlažbě. Jdeme po ulici Viru, kolem východních hradem a ocitáme se na konci ulice Vene. Je tu malý ortodoxní ruský kostelík, jak už víme, nejsou tu žádné lavice, jen stěnový oltář a kupole s hvězdičkami. Pokračujeme zpět po Vene k náměstí, jen nakukujeme do starého dominikánské kláštera. Je tu nějaké muzeum, tam nejdeme.

Z náměstí jdeme další dlouhou ulicí zvanou Pikk. Spolu se slunícím se a dřímajícím  německým starším párem sedíme před bývalou Velkou gildyGildou a čteme si průvodce, takovou knížečku o Tallinu, kterou jsme si přikoupili. Gildy byly sdružení obchodníků a řemeslníků za středověku. Dnes je tu městské muzeum. Následují další pěkné domy – gildy a také Brotherhoods of Blachkheads, což byli svobodní obchodníci. Dveře u jejich domečku jsou obzvlášť fajnové. Dále se dozvídáme, co že jsou to za zvláštní domy, ty které nemají v patrech okna, ale jen malé otvory. Jsou to totiž měšťanské domy obchodníků z 15. století. Ti stavěli domy účelově. V přízemí bydleli a  měli prostory pro uzavírání obchodů, v patrech (2. a 3.) pak měli  místnosti na skladování zboží – obilí především. Proto zde nejsou okna. Krásným příkladem jsou zrovna opravované domy na konci ulice Pikk zvané Tři Sestry. Fakt hezké, pěkně zrenovované, nová fasáda. Úplně na konci je pak brána zvaná tlustá Margarita, je u ní totiž Rotunda se zdmi širokými až 4 metry. A jsme venku z starého města. Na lavičkách u památníku Estonie svačíme a já pak jdu do banky rozměnit cestovní šek. Jdeme totiž teď do přístavu koupit si na středu lístky na loď do Helsinek. Je to sice s menším trapasem, když první nechceme jídlo a pak ho Helča jde zpět přiobjednat, ale je to. Zpáteční „letenka“ je za 340 EEK, o.k.

Pak vcházíme zpět do starého města, jdeme ulicí Lai. Je tady velký kostel sv. Olafa (Oleviste Church). Teď je prázdný, ale když jsme tu byli naposled, tak to tady žilo. Hned ten první večer v Tallinu nás sem totiž vlákala paní, že se zde odehrává něco velikého. Bylo to náboženský koncert, zíval tam sbor, taková novodobá mše, protože tam maník do toho furt křičel něco o Ježíšovi. Atmosféra taj byla ale fajn, to jo. Lidé tam čerpali energii a vztahovali ruce…trochu níže na Lai je bývalé centrum KGB s polovyzděnými okny v prvním patře, údajně aby nebyly slyšet výkřiky při ostrých výsleších. Den končíme opět na vyhlídkách, nemůžeme se vynadívat. Sedíme jen tak a je nám fajn. Dnešní den se vydařil na jedničku, prostě jsme Tallinem unešení.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

DLOUHÝ DEN V HELSINKÁCH  

Helsinki, Finsko – 3.9.2003

V půl sedmé nás budí mobil. Vstávat se nechce, ale musíme. Loď odjíždí v 8:15. Jmenuje se Rosella a je veliká. Procházíme přes pasové na palubu. Všude koberce, obchody, restaurace. Jdeme na horní palubu, odkud pozorujeme talinský Old Town v ranním světle a taky odplouvací manévr z přístavu. Plujeme. V restauraci máme zaplacenou snídani. Sedíme přímo u okýnka s výhledem ven. Moc lidí tu není. Zato jídla ano. Je to totiž all you can eat buffet. Tedy sněz co chceš. To je něco pro nás. Různé druhy sýrů, salámů, ovoce, příloh, pití, zákusků, kompotů – no prostě dost abychom se dostatečně najedli a přejedli. Uf. Ale všichni tu kolem tlačí, jak můžou. Tříhodinová plavba utíká rychle. Před koncem si dávám ještě bramborové kuličky s masem a jsem kantare. Oba nás bolí břicho, a to nás čeká pochod Helsinkami. S plným batohem jídla!

helsinkiJdeme do toho. Jsme v Helsinkách! Finsko. Svítí slunce a osvětlený přístav s dalšími velkými loďmi je pěkný. Pomocí mapy z přístavu se dobíráme přes trh až k informačnímu centru, kde „fasujeme“ brožuru Helsinki on the foot – pěšky Helsinkami, kde jsou popsané pěší okruhy centrem města, se všemi zajímavostmi. To jsme potřebovali. Začínáme okruhem č. 1, Senátním náměstím a jeho okolím. Dominantou náměstí je katedrála. Zjišťujeme, že hlavní město Finska je architektonicky relativně mladé, bylo totiž v rusko-švédské válce 1808 – 1809 skoro celé zničeno. Mohutná stavba katedrály je zářivě bílá a tyčí se nad náměstím jako nějaký starořecký chrám. Vedou k ní obrovské široké schody, na kterých posedává mnoho lidí. Na slunci je fajn. Katedrála byla dokončena v r. 1852 a původně to byl kostel sv. Mikuláše. Zvenku vypadá lépe, než zevnitř. Tam je docela suchá. Projektoval ji architekt C. L. Engel,stejně jako většinu dalších velkých budov v centru, dostal totiž důvěru vybudovat „nové Helsinky“. Nalevo od katedrály je budova senátu a na druhé straně hlavní budova místní univerzity. Za ní pak knihovna, do které se jdeme podívat, ale jsme vpuštěni jen do hlavní haly, ta je ovšem výstavní. Ve středu náměstí je socha cara Alexandra II., obklopeného sochami míru, zákona, světla a práce. Kolem domku ve kterém bydlí starosta Helsinek jdeme k další dominantě, Uspenské katedrále, ruské ortodoxní katedrále, která vypadá  typicky rusky. Je načančaná, vyzdobená a vevnitř hoří spousta svíček.

Poté procházíme podle průvodce první okruh, vždy se zastavíme u nějakého domu či sochy a čteme si. Jsou tu národní banka, hlavní pošt, univerzitní budovy  odobně. Pakse napojujeme na druhý okruh, začínající u hlavního vlakového nádraží, které je prý údajně ukázkou typické finské architektury. Ale nic moc. Další zastávkou je finský parlament. Budova hezká… a máme zrovna štěstí. Právě začíná zasedání a my se můžeme jít podívat dovnitř. Mají to tu krásné, hezčí jak náš parlament. Ale také se slízají jak švábi na pivo. Jednají něco o EU, paní mluví jak vyšitá, ale nerozumíme. Každopádně je to čupr zážitek. Pokračujeme dál a říkáme zlatý LP. V průvodci je totiž popsaný jako zajímavý skoro každý patník, takže zrychlujeme. Další kostel, je zavřený, dřevěný u kterého svačíme taky. Přicházíme na vyhlídku nad přístavem a sledujeme odjezd obrovské lodi. Jsme nad olympijským postaveným pro LOH v roce 1952, kde tak zazářil náš Emil Zátopek. Pak ještě procházíme trh a okruh č. 6 se starými skladišti a doky a ulicí skvělých domů (něco jako Art-Noveau architektura v Rize). Loučíme se s Helsinkami opět na náměstí, bylo tu fajn, jsme rádi, že jsme tady byli.

Loď odplouvá v 21 hodin. Už to máme bez jídla. Uf. Helča mě namáhavě vytahuje do tanečního salonu, kde hraje hudba a lidé tančí. Jako na Titaniku. Je tu fajn. Problém je cesta zpět z přístavu do hostelu, protože je to úplně přes celý Tallin. Je to namáhavé, cestou si prozpěvujeme slogan referenda Me Tuleme. V 1:30 jsme v posteli.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PETROHRAD 

Petrohrad, Rusko – 6.9.2003

Snažíme se vstát brzy, máme toho dneska moc. Včera jsme se četli v průvodci – Leningrad (je ještě ze socialistické éry) dnešní cestu, tak to snad zvládneme. Začínáme na Finské  nádraží, na které jsme včera přijeli a poblíž kterého bydlíme. Před ním je Leninovo náměstí se sochou toho „velikána“. Na nádraží je mašinka, se kterou Lenin odjel do exilu a r. 1917 se sem zase vrátil. Je ve skleněném kvádru. Nemůžeme jít až k ní, protože nemáme lístky a blíž to nejde. Nevadí.

Kolem hotelu Petrohrad přecházíme přes řeku Velkou Něvku a po Petrohradské nábřeží jdeme kousek zpět k legendárnímaurorau křižníku Aurora. Byl postaven v roce 1900. O tři roky později pak byl předán ruskému válečnému loďstvu. Bojoval na Dálném Východě, kde se schylovalo k rusko-japonské válce. 7.11 1917 ve 21:45 odpálil dělostřelec Ogněv cvičný náboj z Aurory zakotvené u Nikolajevského mostu na Něvě. Byl tak zahájen útok na Zimní palác a poté svržena Prozatímní vláda. Křižník je natřený našedo, za řetězy stojí kluci v námořnických oděvech. Ještě je zavřeno. Obcházíme stánky a koukáme na matriošky a na pohledy. Kupujeme sérii pohledů. Už otvírají. A je to zadarmo! To jsou věci! Procházíme se po lodi, obhlížíme děla. Z toho na přídi bylo vystřeleno r. 1917. Vevnitř jsou fotky, vyznamenání lodi, kuchyň, spací sítě námořníků. Je to zajímavé. Tak sem se Honzík moc těšil. Naproti Křižníku je krásná budova – Admirální škola. Parčíkem procházíme k domku Petra I. Byl postaven v r. 1703 jako první obytný domek v Petrohradu. Dnes je kolem něj postaven další, z cihel. V domku jsou stylově zařízené místnosti, restaurátoři uvedli vše do původního  stavu. Je tu jídelna, pracovna, jeho z kovu odlitá ruka. Také loď, kterou sám stavěl. Moc se mi tu líbí. V parčíku je busta Petra I.

Přes Jánský most se dostáváme k Petro-Pavlovské pevnosti. Petrskou bránou procházíme hradbou ve tvaru ostré hvězdy. Pevnost byla založena 29.5.1703 Petrem I. jako první stavba v deltě Něvy. Nachází se na Zaječím ostrově. Výška zdi je max. 12 metrů, tloušťka 2,5-4 metry. Délka hradeb podél Něvy 700m. Při budování pevnosti zahynulo na 100 tisíc lidí. Spěchalo se kvůli Severní válce (Rusko vs. Švédsko), avšak nepříteli se nepodařilo ani se přiblížit. Z pevnosti tak nezazněl ani jeden bojový výstřel. Každý den v poledne pak z hradeb symbolicky zazní  jeden výstřel. Spěcháme kvůli tomu. Je to rána z děla, nemuseli jsme se tak hnát, je o slyšet široko daleko. Přifařili jsme se ke skupině a postupujeme do katedrály z r. 1712. Ozdobou katedrály je zvonice vysoká 122,5 m. Stříšky jsou pozlacené, nádhera. Uvnitř přepych, fotíme. Je tu kříž ze slonoviny, který zdobil Petr I. svými ornamenty. Vyráběl je na takovém stroji, který jsme viděli později. Prý promouval s návštěvou a přitom točil klikou na tom stroji. Na konci daroval návštěvě malou pozornost. Petr I. byl velmi šikovný, navrhoval stavby, postavil loď, fakt asi borec. Procházíme se po hradbách. Začínají mě bolet nohy. Pokračujeme dál po naší cestě. Směřujeme na Vasiljevský ostrov. Na půlkruhovém nábřeží je budova burzy, dnes opět nějaké muzeum. Jak už jsme poznal, v Rusku je jsou všechny kostely a významné budovy předělány na muzea a platí se vstupné. Pro zahraniční turisty samozřejmě několikanásobně vyšší, než pro místní. Po obou stranách blíž k řece stojí dva rostrální sloupy (rostrum – v latině železný zobec lodí). Jsou z let 1805 – 1810 a představují upomínku na námořní slávu Ruska. Sloupy jsou zdobeny uříznutými příděmi nepřátelských lodí.

Podél pobřeží Něvy procházíme k budově 12-ti kolegií, dnes univerzitní budově. Dřív tu sídlili ministři a církev, jako důkaz jednoty správních orgánů a církve. Ještě před touto budovou je na Univerzitním nábřeží budova Kunstkamery. Ta byla stavěna za účelem vystavování a výzkumu a byla tak vůbec prvním muzeem v Rusku. Aby tam lidé chodili, nalévali tam štamprlu vodky. Ale až na odchodu, samozřejmě.

Vracíme se zpět a pohybujeme se kolem Zimního paláce, dnešní Ermitáže. Tu máme na pořadu zítra. Poslední naší „památkovou“ zastávkou je katedrála sv. Izáka. Procházíme kolem budovy senátu. Zvenku katedrála působí pompézně. Obrovské sloupořadí, sochařská výzdoba, zlacení a všude mramor. V katedrále je opět muzeum, tak jdeme jen na vyhlídku. Odtud je výhled na Něvu, na celé město. Petrohrad opravdu dostává své pověsti. Je nádherný. Jsme opravdu utahaní, taky ne, po celodenním pochodu. Procházíme Něvský prospekt, hlavní třídu města. Pak už sedáme na metro a míříme do hostelu.

  Zpět na trasu cesty / Nahoru

ERMITÁŽ

Petrohrad, Rusko – 7.9.2003

zimni_palacVyzbrojeni jídlem a pitím vyrážíme o deváté vstříc dalšímu poznání. Dnes je v plánu jeden z vrcholů naší cesty – návštěva Zimního paláce, Ermitáže. Metrem se přepravujeme na zastávku Něvský prospekt. Jdeme kolem internet kavárny, takže ještě na půl hodiny internetíme. Pak už spěcháme na plalácové náměstí. Máme trochu obavy, protože po zkušenostech ze včerejška nevíme, jak bude drahé vstupné. Přicházíme tak akorát včas, ono se tady totiž otvírá až v 10:30. Ze srdcem v krku jdu zkoušet lhát, že jsem Rus, ale k mému milému překvapení tady vzali rozum do hrsti a pro všechny (tedy i zahraniční) studenty je vstup zdarma!! Ani tomu nechci věřit. Jinak pro srovnání – ruský občan 20 rublů, turista 320 rublů.

Bereme mapku a vcházíme. Ermitáž je největším uměleckým muzeem světa. Dnes jsou Ermitáží myšleny 3 budovy – Stará a Malá Ermitáž a také Zimní palác. Ten byl původně carským palácem, který nechal pro sebe postavit Petr I., zakladatel města. Mimochodem, Petrohrad byl založen přesně před 300 lety, v roce 1703 a tudíž se celý rok slaví a slaví. Ermitáž, tedy Zimní palác, je vrcholným dílem architekta Rastrelliho. Budova je fakt nádherná. A co poté interiéry! Choť Petra I., Kateřina II., byla velkou sběratelkou všemožného umění, které shromaždovali v Staré Ermitáži. Po říjnové revoluci 1917, kdy byly do budovy přeneseny všechny cennosti i ostatních velmožů a bohatých, budovy Staré a Malé Ermitáže už nestačily, a tak se stal muzeem i samotný Zimní Palác, přejmenovaný také na Ermitáž. Dnes je v muzeu na 3 miliony uměleckých exponátů!

Jdeme přímo do prvního patra, kde jsou tzv. státní pokoje, tedy carské, tak jak bývaly obývány. Dále je tady soustředěna ruská a evropská kultura. Procházíme jednotlivými sály a je to pompézní. Nemá cenu to nijak zvlášť popisovat, bylo by to hodně na dlouho. Zkusím jen to nejdůležitější. Zaujala nás už přepychová vstupní hala, schodiště s červeným kobercem, na stěnách zdobené štuky dovedené k dokonalosti. A co teprve carské sály, no přepych. Vše zlaté, honosné, různé druhy mramoru, malachitu a jaspisu. K tomu miliony obrazů, soch, pláten, váz, šperků – no prostě jako jo. Zajímavé jsou třeba Paví hodiny z 18. století, umístěné v překrásné Pavilónové síni. Na jednu stranu pohled dolů na nábřeží a řeku Něvu, na druhou vchod na stejné úrovni do Visuté zahrady…A ty velké carské sály, člověk ani neví, co který car tady zase provedl. Informací je opravdu mnoho. Dalším super jsou obrovské vázy. Mě se líbí ty zelené, malachitové, největší je ale ta Kolyvanská, z jaspisu. Průměr jejího kalichu je pět metrů! 

Spodní patro, Antiku a Egypt jen tak procházíme, jsou tady obrovské sarkofágy a spousta soch. Ve druhém patře je pak západoevropské  umění 19. století a začátku 20. století. Tady upozorňuji, jsou tady obrazy Moneta, Piccasa, Gogha, Rembrandta, Mallise a mnoha dalších. Tolik krásy najednou! Nakonec si dáváme ještě jedno kolečko státních pokojů a odcházíme. Byla to nádhera, super zážitek. Vycházíme a pod Alexandrovským sloupem na náměstí doplňujeme živiny a tekutiny. Je taky už půl čtvrté! A to jsme zdaleka neviděli všechno. Bylo by to tak na dva dny! 

Čteme si o budovách naproti od Zimního paláce, které byly ministerské v době, kdy byl Petrohrad po 200 let ruským hlavním městem. Jsou spojeny vítězným obloukem. Jdeme dál, nohy už sice zase bolí, ale času není nazbyt. Procházíme Martovým polem, místem kde se konaly přehlídky a oslavy vítězství, směrem  k Letnímu sadu, kde je Letohrádek Petra I. Tam byla Helča a líbil se jí záchod Kateřiny potažený červeným sametem. U čajového domku hraje dechovka v uniformách, chvíli posloucháme. Pak už jdeme kolem Michajlovského zámku směrem ke kostelu Spasitele v Krvi, který je ikonou Petrohradu. Zase kostel s těmi barevnými baňkami, hezký. Vevnitř je ale zase muzeum. Vstup 125 rublů. Sorry. Jen nahlížíme, je to škoda, jsou tam hezké mozaiky. Vivat Lenin a komunisté.

Prvním kostelem bez muzea je až Kazaňský sobor, pompézní jako antická stavba se dvojitým půlkruhovým sloupovím. Vevnitř je zrovna mše, je šest. Pán farář otočený k panence Marii něco horečně zpívá a bábušky stojící za ním také.  V jednom kuse se klanějí. Vlasy mají přikryté šátkem. Vycházíme z kostela, před nímž na trávě sedí plno mladých Rusů a kouří a popíjí pivo. Ono to je totiž, jak se zdá, v Rusku populární a hlavně normální, koupit si v jednom z mnoha stánků jen tak lahváče a pít na ulici. Žije to tu.

Je hezky, a tak se rozhodujeme jít na projížďku po kanálech Něvy. Ještě předtím doplňujeme zásoby ve stejném obchodě jako včera. Jdeme kolem Ermitáže k řece. Když jsme se ptali doteďka, cena byla vždy 15 rublů za jednoho. My jsme však sehnali za 80, super. Hodinová projížďka na vodě je fajn, je to sice v ruštině, ale nevadí. Opakujeme si vše co jsme prošli po svých. Večer Helča ještě píše deník a já si čtu průvodce. Zítra máme poslední den v Petrohradu. Zatím to je na jedničku!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

CARSKÉ SÍDLO PETERHOF

Petrohrad, Rusko – 8.9.2003

Nějak se nemůžeme vykulit z domečku. Trvá to dlouho, balíme. Asi až o půl jedenácté vyrážíme na Moskevské nádraží metrem. V noci chceme totiž jet do Moskvy. Batohy necháváme v úschovně.  Následuje přesun metrem na Vitebské nádraží. Odtud jezdí vlaky do Dětského Sela. Vlaky jezdí často, to jo, ale my už chceme jet. A tak chvíli poskakujeme na nádraží kvůli lístkům zdarma, ale nakonec kupujeme. Není to moc drahé. Za půl hodiny jsme tam. S námi vystupuje zase spousta lidí. Na malém prostranství před nádražím, kde se sbíhají silnice z několika stran, si kupujeme zase něco na papu od jedné paní. Honza to má s masem, ja s nějakou marmeládou. Je to moc dobré. Ptáme se na cestu. Je to dál, než jsme čekali, ptáme se snad ještě dvakrát. Jedna paní na nás kouká jak na blázny.

carske_seloÁáá, už jsme to asi našli. Za vstup do zahrady se platí 35 rublů. A my chceme dovnitř, nevíme, že musíme přes zahradu. Obcházíme komplex, je to nádhera. Opravené fasády, štuky, no krása. A hlavní brána je opět zavřená. Koukáme přes a vidíme obrovskou frontu, to bude ještě zajímavé. Obcházíme to dál. Nakonec jdeme pěšinkou rovnou do zahrady, bez placení. Vevnitř je to ještě hezčí. Parčíky, fontánky, dokonce i jezero. Altánky, všechno se mi tu moc líbí. Přicházíme k hlavní budově. A zase: fronta! A jaká! Obrovská! Řadíme se nakonec. Honza jde fotit, já jdu pak obhlédnout situaci. Hmm, půjde to přes vchod do restaurace a zároveň východ. Otevřely se hlavní dveře, dovnitř vešla skupina lidí. Před námi je další stovka. A tak to bereme přes tamten vchod.  Z fronty se vracím pro průvodce na WC. A když se vrátím, Honza se živě baví s dvěma Čechy. Jsou z Univerzity Karlovy, jeden student, druhý učitel ruské historie. A tak je čekání vevnitř v další frontě hned veselejší. Pánům je kolem 40 a 30, je s nimi sranda. Pouštějí! Hurá! A je z nás skupina! Máme ruskou průvodkyni, která pořád mluví a mluví. Ví toho hodně, ale já jí vůbec nerozumím. Sály jsou nádherné. Restaurované po válce, samé zlato, malby, látky. Procházíme pokoj po pokoji. Je tu červená i zelená komnata, ale nejvíc se všichni těšíme na tu hlavní. Na jantarovou! Dav se pohybuje po skupinkách, ale v podstatě stále ve frontě. Už vidíme část pokoje kolem dveří. To bude ono! Jantarem obložená místnost, na zdech je několik druhů jantaru. Přepych. Všichni fotíme, snad to vyjde. Mezi turisty se šeptá o 8. divu světa. V roce 1710 věnoval car Petr I. venkovskou usedlost ženě Kateřině. A od poloviny 19. století tu stály paláce i parky. Nechce se mi odjíždět. Nejraději bych šla na druhý konec jezera do altánků, park je opravdu nádherný. Romantika. Ještě obědváme na lavičce s výhledem na palác.

peterhofJdeme na nádraží, chceme totiž ještě jet na Peterhof, další carské sídlo. V Petrohradě musíme přejet na jiné nádraží. Opět kupujeme lístky. Od zastávky Nový Peterhof jedeme autobusem několik zastávek. Pak vystupujeme a jdeme přímo rovně, jak nám radí pán. Zanedlouho jsme tam. Vcházíme do krásného parku. Jsou tu sochy, bazénky a za nimi palác Peterhof. Obcházíme sídlo. Tak tady je ten systém fontánových kaskád. Ale bohužel, dnes je zavřeno, tak ani fontány nestříkají. Ale dovedeme si to představit. Sochy jsou zase samé zlato. Parkem procházíme k Finskému zálivu. Odtud je nádherný výhled široko daleko, i na Petrohrad. Dáváme si tu jídlo, ale za chvíli nás upozorňují vojáci, že se park bude zavírat. A tak se pomalu vracíme zpět. Jsme rádi, že jsme tu byli. Ještě nevíme, co nás čeká.

Na Moskevské nádraží v Petrohradě zjišťujeme, že odjet s našimi lístky nebude tak jednoduché. Nemáme totiž místenku, a tak Honza vyřizuje něco v pokladně. Posílá ho ženská na centrální kasu kamsi do pryč. Jel metrem a já čekala na nádraží s batohy. Snad dobře pochodí. Už je tu, a? Lístky máme, ale na další den ve 13.10. Jdeme se znovu ubytovat do toho samého hotelu. Je půlnoc.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

LENIN! 

Moskva, Rusko – 10.9.2003

Po snídani v hotelu, která je součástí ceny, jedeme rychle do centra Moskvy. Bojíme se, že budou velké fronty do mauzolea Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí. Je totiž otevřeno jen 3x týdně od 10 – 13 hodin. Jsme tu o půl desáté a nikde nikdo. Rudé náměstí je už od včerejška zavřené, asi se tu schyluje k nějaké akci. Čekáme. Ptáme se milicionáře, jak to že tu nikdo není: „Oni přijdou“, zní odpověď. Za chvíli se za námi začíná tvořit fronta. Jsme první!! Jako na Machu Picchu. Jupí.

Poté si ještě dávám běh ranní Moskvou do nedaleké úschovny, náš batoh se jim totiž nelíbil. Těsně přd desátou už je za námi tak stometrová řada - a my v čele! Jdeme. Procházíme dvojitou kontrolou, jako na letišti. Jdeme za uniformovaným načálníkem po Rudém náměstí (jedinkrát za celý pobyt v Moskvě), po přesně vymezené trase. Budova mauzolea je jako malá červená pyramida, postavená v roce 1930 namísto původního dřevěného domku, kde „bydlel“ Vladimir Iljič od svého skonu. Na mramorové budově je nad vchodem jednoduše napsáno velkým LENIN.

leninPomalu vcházíme. Jeden po druhém, mlčky. Já jdu za načálníkem, Helča za mnou, pak další. Několik zatáček, u každé z nich stojí v pozoru stráž. A je to tady! V temném červeném přítmí je nasvícený ON. Leží ve vyvýšené křišťálové průsvitné schránce, jako živý. Procházíme pomaličku krokem kolem, nikdo ani nedutá. Všichni zírají. Nesmí se zastavit. Je tady jedinečná atmosféra, to jo. Celková doba, co jsme Lenina viděli byla asi jen minuta, ale zážitek na celý život. Je to sice všechno trochu sranda, hlavně když si o tom potom člověk čte v průvodci z roku 1987. Jsou tam ještě všechny ty čupr povídačky o místech, kde Lenin promlouval k lidu, aby hájil zájmy socialistické společnosti. Jsme venku a bylo to jako JO! Chvilka ale super. Ještě je nám dovoleno projít alejí za mauzoleem, před kremelskou zdí, kde jsou v jedné řadě náhrobky a busty nejvýznamnějších činitelů komunistické strany Sovětského svazu, mezi nimi Stalin, Černěnko, Brežněv a další. Jen mě tak napadlo, jestli bychom ještě 10 let po revoluci měli na hlavním náměstí sochy Gotwalda či Husáka. Ale je to asi trochu něco jiného.

Vracíme se přes Obchodní dům GUM pro batoh. Po vyzvednutí běloruským tranzitních víz přejíždíme metrem na Leninské hory, vlastně teď už se zase jmenují Vrabčí. Je tu výhled na Moskvu, v popředí sportovní areál Lužniki a řeka Moskva. Je zde mnoho turistů a stánky s tričky, matrioškami a dalšími suvenýry. Něco jsme koupili, ale trička měli moc velké, nebo zase malé. Nevadí, třeba jinde. Hned za vyhlídkou, přes park se vydáváme ke krásné a obrovské stavbě, hlavní budově Moskevské státní Lomonosovy univerzity. Její ústřední část je vysoká 240 metrů a je zakončena hvězdou lemovanou klasy. Asi uprostřed stále září nápis CCCP.  Nic se tu nezměnilo. Boční křídla nesou velké hodiny o průměru 9 m. Vracíme se do města a procházíme kolem Kremlu. Návštěvu máme naplánovanou na zítra. Z kamenného mostu je docela pěkný výhled na řeku na kremelské věže.

 PS: večer na Rudém náměstí za mnou Helča přišla, že tam stojí Lenin. A ono jó. Chlapík převlečený za Lenina! Chtěli jsme s ním fotku, ale byl úplně našrot, takže zítra. Jak jsme s Leninem začali, tak jsme s ním i skončili!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KREML

Moskva, Rusko – 11.9.2003

kremlCesta s batohy do města je poslední. Hurá, vypadáme totiž jako turisti a každý po nás kouká. Necítíme se tak 2x nejlíp. Na Běloruském nádraží necháváme batohy a vyrážíme metrem k našemu dnešnímu highlightu – návštěvě Kremlu. Lístky kupujeme poblíž Nemotorovy věže, která je vchodem do hradu (130 rublů/student). Po trojickém mostě procházíme Trojickou věží do prostoru Kremelských staveb. Trojická věž je nejvyšší z hradních věží, má 5 pater a 80 metrů. Její branou vcházela Napoleonova vojska a zase ustupovala, když se Francouzům podařilo na krátko obsadit Moskvu roce 1812. Území Kremlu bylo obydleno zřejmě ji od 11. století. V roce 1156 přikázal kníže Jurij Dolgorukij postavit na borovickém návrší dřevěnou pevnost. Tak začaly dějiny Kremlu a Moskvy. V roce 1712 se stal hlavním městem Petrohrad. Po VŘSR v roce 1917 přesídlila v březnu následujících roku sovětská vláda znovu do Moskvy, která se znovu stala hlavním městem.

Za branou vidíme budovu zbrojnice, naproti moderní budova Sjezdového paláce, postavená v r. 1961 a právě procházející rekonstrukcí. Zbíječky rachotí naplno. Budova sem však vůbec nezapadá, je to hnus, přesto tvůrce vláda vysoce ocenila a mnohé z nich vyznamenala řády a medailemi. Postupujeme dál na další náměstí. Před námi je budova Senátu a po pravé straně tu na nás kouká obrovské dělo Car ze 16. století. Váží 40 tun, je fakt obrovské, ale nikdy se z něho nevystřelilo. Vedle jsou ohromné koule, ale jsou tu jen jako dekorace. Vcházíme na Chrámové náměstí. Sedíme u zvonice Ivana Velikého. Po levé ruce máme kostel 12-ti apoštolů, před námi Chrám Zesnutí P. Marie, vedle pak Fasetovou síň a chrám zvěstování P. Marie, naproti němu pak Archandělský chrám. Obcházíme zvonici a tu je další obrovská odlitina – největší zvon na světě. Zvon Car byl odlit v letech 1733-35. Váží 200 tun a z formy byl vyzvednut až o 100 let později. Úlomek vážící 11,5 tuny se odštěpil při požáru v r. 1737. Přecházíme dál do Tajnického parku, kde hledáme sochu odpočívajícího Lenina, ale už tu není. Každopádně je tady dub zvaný Kosmos, zasazený Jurijem Gagarinem v r. 1961 po 1. letu do vesmíru. Stále roste. Vracíme se na Chrámové náměstí a procházíme všechny zmíněné chrámy. Je toho opravdu hodkrasnaja_plosadně.

Pak už vycházíme z Kremlu a míříme ještě jednou na Rudé náměstí (stále zavřené) a do Chrámu Vasila Blaženého, toho typicky rusky vypadajícího kostela s kupolemi. Chrám se skládá z 9-kostelíků, největší je uprostřed. Je to tu super, chodbičky, v každé té věžičce je ikonostas. Na stěnách jsou původní malby, je to tu maličké, ale romantické. Následují nákupy v Gumu a přesun na nádraží. Ve 22:15 odjíždíme vlakem směr Bělorusko, Polsko, Česko. Sbohem Moskvo! Cesta trvá všehovšudy 34 hodin. Uvědomujeme si, že jedna etapa života nám končí. Doma nás nic čeká hledání práce… Naše rozmarná studentská léta končí tím, že vystoupíme z tohoto vlaku. Ale všechno jednou končí a zase něco jiného začíná…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nahoru

2009
2008
2007
2006
zeme
2005
2004
2003
2002