Banner_left Header_leftHeader_right Banner_right
Hlavní strana
Kontakty
INFORMACE
SÝRIE & JORDÁNSKO 2009
FOTOS

5. - 24.9.2009

syria_flag.jordan_flag

Cesta v roce 2009 vznikla tak trochu na poslední chvíli. Nakonec jsme vyšetřili tři týdny, v posledních dnech koupili letenku do Damašku a zařídili vízum do Sýrie. Pak už jsme se mohli procházet mezi majestátními sloupy římských ruin v Palmýře, prozkoumat živý súk (trh) v Allepu, či navštívit velkolepý křižácký hrad Krad de Chevaliers. V Jordánsku jsme pak navštívili další antické ruiny v Džeraši, obdivovali mozaiky v Madábě, koupali se ve slaných vodách Mrtvého moře. Dva celé dny jsme si nechali na průzkum památky UNESCO - skalního města Petra a nakonec jsme si oddychli na plážích u města Akaba. Několik dní jsme tam prozkoumávali nádherný podmořský svět korálových útesů. Na zpáteční cestu jsme si pak nechali hlavní syrské město Damašek se svým kouzelným Starým městem. Pokud se chcete dozvědět více z naší cesty, přečtěte si cestopis den po dni. ZDE.

petra

hrad

Jet či nejet?
kebab
 

Informace o zemích
SÝRIE
Syrská arabská republika
   
Rozloha: 
185 180 km2 (88. na světě)      
Počet obyvatel:
18,4 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Damašek (Damascus) - 4,5 mil. obyvatel
Úřední jazyk:   
arabština, kurdština
Nejvyšší hora:
Har Hermon - 2814 m.n m.
Měnová jednotka: 
syrská lira (SYP), v roce 2009 se vyměňoval 1 USD = 46 SYP.
Časové pásmo:
+1
Počet dnů v zemi: 
8
Víza/doklady:
Občané ČR potřebují (jako téměř všude) k cestě do Sýrie víza  Dají se získat na Syrské ambasádě v Praze, je možné udělit dvojí i několikanásobný vstup. K formuláři žádosti o vízum je nutno přiložit 2 fotografie. Pozvání není požadováno, avšak vyžaduje se potvrzení o zaměstnání či studiu. Vyřízení víza trvá zpravidla poměrně krátkou dobu (do jednoho týdne). Pozor také na výstupní daň, pokud opouštíte Sýrii, zaplatíte na hranici nezanedbatelných 500 SYPů na osobu.
Velvyslanectví Sýrie v ČR:
Českomalínská 20/7, Praha 6
Otevírací hodiny:
9.00 - 15.00
Telefon:
00431-402 93 71
Fax:
+420 224 317 911
E-mail:
souria@volny.cz
Web:
www.syrianembassy.cz
Velvyslanectví ČR
Abou Roumaneh, Misr Street 51, Damascus
Otevírací hodiny:
9.00 - 14.00 /Ne-Čt/
Telefon:
002712/43123800096311/3331383
Fax:
0096311/3338268
E-mail:
damascus@embassy.mzv.cz
Web:
http://www.mzv.cz/damascus
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vietnam
JORDÁNSKO
Jordánské hášimovské království
   
Rozloha: 
89 300 km2 (112. na světě)         
Počet obyvatel:
5,8 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Ammán  
Úřední jazyk:   
arabština
Nejvyšší hora:
Džabal Ram (1734 m. n. m.)
Měnová jednotka: 
jordánský dinár (1 USD = 0,7 JOD v r. 2009)
Časové pásmo:
+1
Počet dnů v zemi: 
12
Víza/doklady:
Ke vstupu na území Jordánska potřebujete cestovní pas s platností přesahující o 3 měsíce platnost víza. Mezinárodní očkovací průkaz se nevyžaduje. Jednorázové vstupní vízum lze získat na počkání na letišti a pozemních hraničních přechodech (s výjimkou přechodu Allenby Bridge/King Hussein Bridge) za jednotný poplatek JOD 10,- (cca 14,- USD). O vstupní vízum lze zažádat i na Jordánském velvyslanectví ve Vídni. Více zde.
Velvyslanectví Jordánska:
Rennweg 17/4, Vienna
Otevírací hodiny:
09.00 - 1.00 /Po-Pá/
Telefon:
00431-405 10 25, 405 10 26
Fax:
00431-405 10 31
E-mail:
info@jordanembassy.at
Web:
http://www.jordanembassy.at
Velvyslanectví ČR
Halab street 34, Abdoun, Amman
Otevírací hodiny:
09.00 - 12.00 /Ne,Út,Čt/ pro veřejnost
Telefon:
00962/65927051-2
Fax:
00962/65927053
E-mail:
amman@embassy.mzv.cz
Web:
http://www.mzv.cz/amman
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/jordansko

Nahoruu

Mapy zemí   
SyriamapJordanmap
Nahoru

Trasa cesty - den po dni 

A takto to v roce 2009 probíhalo:

Den   1    5.9. – Cesta Praha - Vídeň - Damašek
Den   2    6.9. – Damašek - Palmýra
Den   3    7.9. – Palmýra
Den   4    8.9. – Aleppo
Den   5    9.9. – Zapomenutá města - Sergila
Den   6  10.9. – Krak de Chevaliers a přesun do Bosry
Den   7  11.9. – Bosra - Džeraš - Ammán
Den   8  12.9. – Ammán - Madába
Den   9  13.9. – Mrtvé moře
Den 10  14.9. – Přesun do rezervace Dána
Den 11  15.9. – Trekking v rezervaci Dána
Den 12  16.9. – Petra - den 1
Den 13  17.9. – Petra z výšky
Den 14  18.9. – Akaba - Konečně u moře
Den 15  19.9. – Akaba
Den 16  20.9. – Akaba - Podvodní svět
Den 17  21.9. – Akaba - Korály a poslední plážový den
Den 18  22.9. – Přesun do Ammánu
Den 19  23.9. – Damašek
Den 20  24.9. – Damašek - Vídeň - Olomouc

Nahoru

Přípravy na cestu, letenky, víza

LETENKY   

Letenky jsme stejně jako celou cestu zařizovali až na poslední chvíli. Prošli jsme známé "letenkovské" weby (www.letuska.cz, www.studentagency.cz, www.kralovna.cz) a nakonec jsme zakoupili zpáteční letenky do Damašku za nějakých 10.200 Kč i s poplatky. Paradoxní bylo, že jsme letěli z Prahy do Vídně, kde jsme přestupovali na let Austrian do Damašku. Když jsem zjišťoval, zda to nebude levnější přímo z Vídně (kam to máme z Olomouce stejně daleko jako do Prahy), tak z toho vyšlo, že letenka by byla o dva tisíce dražší. Nechápu, ale bylo to tak. Paní mi vysvětlila, že pokud bychom nepřišli na let v Praze, tak by letenka byla automaticky zrušena. Tak jsme si přidali jeden vzlet a přistání navíc. Zpátky už ničemu a nikomu nevadilo, že jsme si nechali poslat zavazadla jen do Vídně, kde jsme vystoupili a dojeli autobusem až domů.

PENÍZE 

Sebou jsme měli vyměněny pohotovostní zásoby dolarů. Eura by byly také v pohodě. Nakonec jsme vybírali normálně z bankomatů, které byly všude ve velkým městech. Aktuální kurzy cizích měn najdete tady:www.kurzy.cz

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

Vízum do Sýrie jsme zařizovali těsně před odjezdem přes ambasádu v Praze. Zanesli jsme tam pasy, formulář a fotku a za dva dny jsme si je mohli vyzvednout i s platnými vízy. Podrobné informace, včetně možnosti stažení formuláře, hledejte na stránkách ambasády www.syrianembassy.cz. Víza do Jordánska je možno zakoupit přímo na hranicích za 15 USD. Překvapila nás nová výstupní daň 500 SYP. Při odletu zpět z Damašku jsme již žádnou výstupní daň neplatili, i když všude byly cedule. Na přepážce Austrian nám totiž řekli, že to je v ceně letenky.

 PRŮVODCE

Průvodce jsme měli Lonely Planet. Neexistuje společný pro obě země, tak jsme měli knihy dvě. Poprvé jsme zkusili český překlad od nakladatelství Svojtka a byli jsme spokojeni. Mapu jsem chtěl koupit až na místě a nakonec jsme vystačili s mapami v průvodcích.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nahoru

Cestopis

Z PRAHY DO DAMAŠKU

Olomouc - Praha - Vídeň - Damašek , 4. - 5.9.2009

Už v pátek jsme vyrazili vlakem 18:11 z Olomouce do Prahy. Balení bylo jako obvykle na poslední chvíli, Honza byl v pátek ještě v práci, a tak jsem byla ze všeho trochu nervózní. Ve 4 hodiny Honza vyměnil peníze, a tak jsme mohli konečně vyrazit.  Přespíme u bráchy v Odolene Vodě.  Sice jsme jeli špatným autobusem, tak nás brácha musí vyzvednout v Máslovicích.

letištěRáno vstáváme o půl šesté, abychom mohli vyrazit. Na Ruzyni nás autem dováží bratr Honza, kterému tímto děkujeme. Letadlo nám letí v 8:40 do Vídně. Je to malý prckolet, ale neletíme úplně sami, tak snad to zvládnem! Z Vídně už letíme velkým letadlem až do Damašku. Po příletu je mi jako obvykle všechno úplně jedno a jsem šťastná, že jsme doletěli. Honza tedy zajišťuje autobus do centra, což se zanedlouho podaří. Odjíždí ze stanoviště napravo od letištní haly. První setkání se Syřany naznačuje, že to jsou velice milí a přívětiví lidé (a krásní chlapi). Autobus nás vyhodí na nějaké zastávce, kde nás otravuje několik týpků taxikářů a my vyrážíme pěšky na opačnou stranu, než bychom měli jít. Poradí nám dvě ženy. Chodíme sem a tam a snažíme se doptat. Prekérka totiž je, že nevíme, kde jsme a podle názvu ulic v arabštině se jaksi nezorientujeme. S pomocí místních se nakonec nalodíme do minibusu, který nás odveze blíže tam, kam potřebujeme. Honza se však stále ještě nelokalizoval na mapě.  Nakonec nám pomohl mladý medik, který aspoň trochu uměl anglicky a ukázal nám, kde jsme. Tak to bychom měli. Za chvíli už jsme v hotelu za 1100 syrských liber (SYP). Večer se ještě vydáváme do města na večeři. Honza si dal kebab, což vypadá jako naše čevapčiči a já mám kuře s rýží. Po večeři sedíme ještě na lavičce u osvětlené „prádelny“. Přijeli jsme právě do období, kdy je v arabském světě Ramadán. Znamená to, že lidé se na veřejnosti zdržují jídla a pití a po celodenním půstu všichni jedí až se západem slunce. Atmosféra svátku, kdy byl Mojžíšovi zjeven Korán, má něco do sebe. Pozorujeme piknikující rodinky na trávníku a těšíme se na další dny.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

NAKONEC V PALMÝŘE  

Damašek - Palmýra , 6. 9.2009

Po snídani, která byla součástí ceny ubytování v hotelu A-Saada, nahazujeme batohy a vyrážíme. S tou jejich arabštinou je trochu problém, všechny minibusy mají na střeše napsané trasy, kudy jedou, ale víme z toho kulové. A tak pořváváme „Harasta“, což je název severního autobusového nádraží, kam se chceme dostat. Staví nám minibus, chvíli jedeme, a pak nás zase vyhazuje. Tady odjíždí minibusy směr Harasta, jak brzy pochopíme. Za chvíli už kupujeme lístky do města Homs (110 SYP/os.) a frčíme klimatizovaným autobusem po dálnici. Všude kolem písek a poušť, pak se zvedají kopce.  Z Homsu máme naplánováno se dostat na křižácký hrad Krak de Chevaliers, ale bylo nám řečeno, že tam busy z nějakého důvodu nejezdí. Jen taxíky. Je to nějaké podezřelé. Odmítáme „výhodné“ nabídky na special taxi service. Po chvíli, kdy se nemůžeme doptat, měníme plány a kupujeme lístky do Palmýry!

S tou domluvou tady je to taky zajímavé. Anglicky něco málo umí tak každý stý, ještě tak nějaké číslovky. Vždycky jsme se však zatím nějak doptali, nebo se zjevil nějaký dobrodinec ochotný pomoci. Sem tam se samozřejmě snaží ceny trochu natáhnout, ale není to v takové míře, jak loni v Asii. Do Palmýry jedeme asi 2 hodiny bohapustou vyprahlou pouští. Z nádraží autobusů Kadmous jedeme taxíkem do centra (40 SYP), kde lehce nacházíme Hotel Sun, kde za 500 SYP na noc zůstáváme v malém čistém pokojíku.  Obratem vyrážíme ven. Palmýra – to je největší turistická atrakce celé Sýrie. Starověké město z dob Římanů zde vykopali z pod písku. K ruinám se dá lehce dojít pěšky. Je pěkné vedro, ale nám to nevadí. Vstup se platí jen do vybraných částí, a tak se procházíme mezi monumentálními sloupy Velké kolonády zalité odpoledním sluncem jen tak. Moc turistů nepotkáváme. Přidává se k nám osamocený Němec Ane. Cestuje po Sýrii s dvěma kamarády, které však stihly střevní potíže, tak zůstali v Homsu. Procházím mezi rozházenými kusy ruin a povídáme. Od prodavače na motorce se necháme ukecat pro koupi šátku na turban (200 SYP), tak je legrace, učíme se to vázat. Umí i něco v každém jazyce, dobrý obchodník. Jak se blíží západ slunce, stoupáme ke hradu Kalaat Ibn Maan, který se tyčí na vyvýšenině nad Palmýrou. Odtud máme celé starověké město jako na dlani. Na úpatí hor vidíme věže hrobek, celou sloupovou kolonádu a vzadu pak Bélův chrám, do kterého vyrazíme zítra. Vidíme také celou oázu a současné město. Po západu scházíme pěšky dolů a jdeme i s Anem do tradiční palmýrské hospody na jídlo, kde si dáváme místní speciality. Zkouším pivo, které za nic nestojí, avšak Helčino nealkoholické mojito je výborné. Po jídle pak už jdeme na kutě.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PALMÝRA - ANTICKÉ MĚSTO  

Palmýra - Aleppo, 7. 9.2009

Zříceniny města Palmýra pocházejí ze 2. Století n.l. a řadí se mezi nejpůsobivější historické a archeologické lokality na celém světě. Od svých počátků byla Palmýra důležitou zastávkou na cestě mezi Středozemním mořem, Mezopotámií a Arábií a představovala také významný bod na trase Hedvábné stezky z Číny a Indie do Evropy.  Její sláva začala upadat po porážce vojska královny Zenobie v roce 271.

palmyraRáno vstáváme kolem osmé a před devátou už čekáme před Belovým chrámem, než ho otevřou. Postupně přibývá turistů. S druhým autobusem měníme strategii a vydáváme se do rozvalin města. Belův chrám si necháme na konec. Podrobně procházíme jednotlivé části města: Diokleciánovy lázně, divadlo (zpívají zde španělští turisté), senát, nádvoří Tarifu, hodovní sál. Nejmonumentálnější je samozřejmě Velká kolonáda a mohutný tetrapylon, čtyři sloupy uprostřed kolonády. Procházíme sami zbytky města mezi úlomky a kusy archeologických nálezů. Na závěr vstupujeme do Belova chrámu. Jedná se o samostatně stojící a nejlépe dochovanou stavbu v celé Palmýře. Po prohlídce jsme už dostatečně vyčerpáni. Teplota stoupá. V hotelu bereme batohy a jedeme s Němcem taxíkem na bus. My do Homsu, Ane do Damašku. Nám jede bus až za hodinu, a tak čekáme. Kupujeme 3 banány a 2 jablka (za 50 SYP, nás natáhli). Cesta je unavující. V Homsu musíme opět na jiné nádraží, odkud jedou autobusy do Aleppa. Taxíkáři chtějí 1000 SYPů. MHD – zelené autobusy, které jsme viděli už v Damašku, stojí jen 5 SYPů/os. Přejíždíme přes celé město a jsme na nádraží. Do Aleppa přijíždíme za soumraku, což není z pohledu ramadánu nejlepší doba, MHD nejezdí.  Do centra k Hodinové věži jedeme za 90. V hotelu Tourist nacházíme útočiště za 1000 SYPů v pěkném pokojíku. Po sprše vyrážíme do města a na večeři. Opět si dáváme kebab na všechny způsoby (Arabic, Aleppo kebab). Konzistence druhého nic moc, ale zatím jsme všechno místní jídlo ustáli.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ALEPPO  

Aleppo, 8. 9.2009

Jsme v Aleppu. Toto město má za sebou dlouhou a slavnou historii. Jako významná součást někdejší Hedvábné stezky a centrum obchodu město prosperovalo po dlouhá staletí. Nejstarší zmínky o městě jsou již z 18. století př. n. l. Tato oblast je nepřetržitě osídlena už cca 8 tisíc let! Vstáváme a vyrážíme bez rozpaků na asi největší místní atrakci – tradiční súk, neboli trh. Nachází se za hradbami uvnitř Starého města a je srovnáván s Káhirským a Istanbulským bazarem pro svoji autentičnost a zachovalost. Ponořujeme se do úzkých zastřešených uliček súku, kde se v mrňavých obchůdcích tísní prodávající, kupující i zásobovači. Teď ráno ještě nejsou všechny obchůdky otevřeny, ale i nyní už je tady obstojný šrumec. Prodávají tady vše, nač si aleppská hospodyňka může vzpomenout. Nezapomenutelná je vůně rozličných koření, oříšků a sladkých dobrot. Nepřeberné je množství barevných látek a zdobených oděvů. Již tak úzkou uličkou pak ještě projíždějí prodavači čerstvě natrhaných červených pistácií s vozíky. Atmosféru pak dotvářejí všudypřítomné syrské ženy zahalené od hlavy až k patě do černých hábitů. Moc turistů tady nepotkáváme, panuje tady čilý každodenní obchodní ruch.

Na druhé straně súku, který je dlouhý asi 1,5 km (a zabírá spousty okolních uliček) vylézáme přímo pod velkým opevněním na kopci, zdejší monumentální citadelou. Je už pěkně vedro, slunce se do toho pěkně opírá. K naší smůle u brány zjišťujeme, že úterý je jediným dnem v týdnu, kdy je Citadela zavřená. Opevnění zde stávalo již ve 4. století, současná podoba je z dob mamlúků ze 13.-15. století. Sedíme zklamaně u brány, kde si povídáme se dvěma malými školáky. No povídáme – pouze to, co jejich 5 slovná angličtina dovolí. Vedro je dost velké, kupujeme tedy zásoby vody a jídlo (sladké mazance) a jdeme se ukrýt na pokoj.

sukPřed čtvrtou opět vyrážíme do víru Starého města. Obcházíme jednotlivé chány, což jsou dřívější „zájezdní hostince“, neboli stavby s prostranstvím, kde oddychovaly karavany a čile se obchodovalo se vzácným zbožím. Jsou sice stále součástí súku, ale dnes už jsou trochu stranou a slouží převážně jako skladiště zboží. Jen chán Džarmúk je plný krásných koberců a trochu to tu žije. Poté navštěvujeme přilehlou Velkou mešitu, kde si Helenka musí dát přes sebe „abáju“, černý plášť s kapucí, aby byla celá zahalená. Chvíli jen tak zevlujeme a pozorujeme prostranství s minaretem. Loučíme se s krásným tepajícím súkem a přecházíme pár ulic do čtvrti Al-Džedejde, kde našli útočiště nemuslimští uprchlíci. A tak tady je řecká katedrála či arménský kostel. Jsou zde také pěkné úzké a čisté uličky se starými domy, které jsou popsány v průvodci a tak je obcházíme. Je kolem šesté a my jdeme na Aleppský fúl. Co že to je? Tradiční fazolová polévka ochucená kmínem, paprikou, česnekem, citronovou šťávou a petrželkou. Servíruje ji takový malý stánek poblíž náměstí Sahat al Hatab. Jsou tu tři chlapi, kteří makají jak najatí, protože tu stále někdo je. Lidé si nosí misky a mísy, ti kdo nemají, dostanou tuto místní delikatesu do umělohmotného sáčku. My si sedáme a dostáváme plné misky. Fazole se vaří v měděných nádobách a potom se naběračkou servírují. Do toho všechny ty příměsi, k tomu jsou podávány chlebové placky a večeře je na světě. A že jsme si mlaskli.  Poté už se rychle stmívá, obchůdky narychlo zavírají a všichni jdou hodovat. Je přece Ramadán.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

ZAPOMENUTÁ MĚSTA  

Aleppo - Serdžila - Homs - Krak de Chevaliers, 9. 9.2009

Vstáváme poměrně brzy, abychom včas vyrazili na zapomenutá opuštěná města.  Pěšky jsme došli na místní minibusové nádraží, kde jsme naštěstí narazili na přívětivého pána, který nás zavedl k minibusu do městečka Al Maara na jih od Aleppa. Honza usmlouval přijatelnou cenu 120 SYP za dva a po naplnění autobusu můžeme vyrazit. V Al Maara nás velice rychle přesadili do další městečka Kafr Nabl. Řidič minibusu se nabízí, že nás do našeho cíle, ztraceného města Serdžila odveze za 200, posléze 150 SYP. Chceme jet maximálně za 100. Nakonec jsme se špatně pochopili a jedeme s jiným týpkem autem za 100 tam a 100 zpět. Vypadá to tak, že řidič vždy na nás počká. Ten první to myslel za 150 tam i zpět, ale to jsme nepochopili. Každopádně ten první byl velice sympatický. Nejdříve jedeme pouštní krajinou porostlou nízkou trávou k Al Baaře. Starodávné zbytky zdí a celé stěny opuštěných domů se rozkládají po obou stranách současné silnice. Tady byl kdysi život před mnoha a mnoha lety. Proč byla tato města opuštěna? To bohužel dnes neví ani odborníci. Pravděpodobně opět z důvodu přesunu obchodních cest. Ale byla tato města obchodními středisky na Hedvábné stezce? Náš taxík zastavuje v Serdžile. Procházíme zbytky města a čerpáme dávnou atmosféru. Je to opravdu neuvěřitelné. Zbytky zdi, tady jde poznat kostel, tu zase hrobky a studny…

sergillaZpět ve vesnici sedáme do stejného minibusu na cestu zpět. V Al Maara jdeme s batohy pěšky skrz místní trh a necháme se ukecat do prázdného autobusu do Homsu. Nikdo nepřichází, čekáme snad půl hodiny. Nakonec se rozjedeme k hlavní silnici, ale ne a ne se na ni vydat. Je nás málo. Všichni zase vystupují a sedají do jiných projíždějících busů. Nám pořád řidič ukazuje, ať počkáme.  Nakonec nevydržíme a vystupujeme. Vrácení peněz naštěstí proběhlo bez reptání. Mává na nás jeden cestující z našeho autobusu a zanedlouho s ním sedáme do většího osobního auta a frčíme směr Homs. Pistácie jsou milou pozorností od řidiče, o to nemilejší je pak hádání se o peníze. Naivně jsme mysleli, že když nás pán volal, že to je jeho kamarád, který jede přes Homs až do Bejrútu, že nás vezme zdarma. Aha, tak ne. Chce 500 SYPů! Hádání je nepříjemné, nakonec mu Honza dává 150 a 25 v drobných s tím, že víc prostě nemáme a musíme do banky. Tím jsme se chlápka zbavili a hlavně otravného taxikáře, který se do hádky připletl. Následuje opět hašteření s taxikáři, stále omýláme to své „bás bás Krak de Chevalijers“. „No bus, jen taxi“, zní odpověď.  Taxi nechceme. Nakonec se zjeví dobrá duše a poradí minibusové nádraží jen o 200 m vedle. Tak takhle to teda je. Na tomto nádraží se Honza zeptá pofiderního týpka, nicméně ten nás dovede až k minibusu. Zanedlouho si to za 2 x 55 SYPů troubíme po silnici k hradu.  A pak že nic nejede! Asi za hodinu jsme na místě. Vesnice je vysoko v horách, jsou odtud nádherné výhledy do okolního údolí. Ubytováváme hned za hradem a jdeme na procházku. Užíváme si panoramata a díky štěkajícímu psovi to zpět bereme cestou necestou. V našem hotýlku objednává Honza večeři stylem „však něco doneste“, a tak máme za chvíli na stole předkrmy mezze a kuře s brambory. Je to výborné a je toho moc! Uléháme s výhledem na hrad přímo z pokoje. Je vzdálen jen asi 50 metrů.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KRAK DE CHEVALIERS a PŘESUN DO BOSRY  

Krak de Chevaliers - Homs - Damašek - Bosra, 10. 9.2009

chevaliersRáno rozděláváme závěsy a máme před sebou hrad jako na dlani. Balíme a v devět už kupujeme lístky (150 SYP/os.). Hrad je opravdu jako vystřižený z pohádky. Mohutné zdi, kolem vodní příkop, hradby, věže, vše v perfektním zachovalém stavu tak, jak ho zde před 800 lety vybudovali. Již roku 1031 zde bývala pevnost, poté byla rozšiřována rytíři z řádu Johanitů až do dnešní podoby. Svého času hrad nedobyl ani mumlúcký sultán Bajbars. Hrad je opravdu obrovský. Proplétáme se chodbami, stájemi a různými dalšími zákoutími. V době největší slávy zde přebývalo až 2 tisíce rytířů. Z ohromných věží je nádherný výhled do údolí přes homskou průrvu, oddělující od sebe dvě pohoří. Ten, kdo ovládal Krak tak měl faktickou kontrolu nad vnitrozemím dnešní Sýrie. Procházíme vnitřním palácem s velkými sály, klenutými stropy, rozpoznáváme studnu, pece, skladiště i kapli s kazatelnou, kde se Helenka zahrála na kazatelku. Pak se ještě dlouho kocháme pohledy po okolí z různých věží.

Kolem jedenácté vyzvedáváme batohy v hotelu a ani nestihneme na vyhlídce dojíst chlebové placky se sýrem a už je u nás minibus. Do Homsu nás a další vesničany  vezme za 50 SYP na osobu. V Homsu je to pak rychlovka, naskakujeme do právě odjíždějícího velkého klimatizovaného autobusu do Damašku. Chceme pokračovat na jih do Bosry. Mám trochu obavy z přesunu mezi severním nádražím Harasta a tím na jihu zvaným Al-Samaríje. Ty se záhy rozplývají, když objevujeme zelený bus MHD č. 35, který za 5 SYP/os. jezdí mezi oběma nádražími. Tyto zelené busy MHD jsou v syrských městech asi novinka (mimo Damašku jsme je viděli i v Homsu), nejsou zmíněny v průvodci, ale každopádně jsou dobrou alternativou a hlavně mají stálou danou sazbu (snad 0,5 JD jedna cesta).

Na Al-Samaríje je nutno projít přes stanoviště minibusů až dozadu, odkud odjíždějí velké autobusy. Čekáme tady přes hodinu, bus do jihosyrské Bosry totiž jede až v pět. V ústraní pijeme i jíme, před autobusem pak překládáme místnímu studentovi jeho test z hodiny angličtiny. V buse se pak bavím s dalším mladíkem, který nás zve dokonce na večeři, ale my pokračujeme až do Bosry. Přijíždíme v sedm, tedy zase v dobu, kdy se ulice po západu slunce bleskurychle vylidní a jde se jíst. Ještě nás stihne odchytit maník, který nás vede do restaurace přímo na náměstíčku proti největší zdejší památce – římskému divadlu a pevnosti v jednom. V průvodci totiž píší, že je zde jenom jeden 5-ti hvězdičkový hotel a jinak nic. Proto jsme rádi, že v restauraci pod plátěnou stříškou můžeme za 200/os. přespat na matracích. Ještě nám rychle uvaří rýži se zeleninou a můžeme jít spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

BOSRA, DŽERAŠ A AMMÁN (přechod do Jordánska)  

Bosra - Dará - Džeraš - Ammán, 11. 9.2009

bosraNoc pod širákem nebyla nic moc opět díky nočnímu halekání muezinů. Honza samozřejmě spal. Taky chybějící sprcha je ráno trochu poznat. Nicméně jednu noc se to dá, pokud by nebyla taková horka, tak samozřejmě i více, ale vlastní schránka z celodenního potu nic moc. Umyvadlo to jistí. Poměrně brzy po ranní procházce ruin starého římského města v Bosře vcházíme na místní nejvýznamnější památku – obrovské římské divadlo z počátku 2. Století. K dispozici tady bylo až 6 tis. míst k sezení a další 3 tisícovky k stání.  Napadne mě, že dole na pódiu zazpívám a Honza mě natočí. Když už jsem skoro dole na pódiu, které lemují korintské sloupy, objevují se turisté. Pozdě. Pak přichází skupinka Malajsijců, baví se s Honzou, řechtají se a furt fotí. Procházíme pevnost, která vznikla v pozdější době kolem divadla. První hradby byly vybudovány někdy z 11. -12. století, pevnost pak byla svědkem útoků křižáckých výprav. Navštěvujeme i malé muzeum lidové kultury, které je v zadní části divadla.

Poté už vyzvedáváme batohy, čeká nás přechod do Jordánska. Sháníme autobus do města Dará. To zase bude oříšek. Nakonec se nám podaří nějaký splašit, ale kroužíme po návsi, než se naplní. Konečně jedeme. V v centru Dará vidíme cedule směrem „Jordan“. Chceme vystoupit, ale nedaří se. Řidič nás vzal zpět na kraj města a vložil nás do rukou naháněčů a taxikářů. Co teď? Přemýšlíme, co dál. Nakonec se rozhodneme, že za 200 SYPů překročíme hranici se servisním taxi. Jak se nakonec ukázalo, rozhodnutí to bylo správné, protože přechod hranice nebyl vůbec jednoduchý. Několikrát jsme ukazovali pasy, měli jsme potíže s výstupní daní ze Sýrie (500 SYPů na osobu, vydřiduši), kterou jsme nechtěli platit, taxikář sám potřeboval milion razítek. Výstupní daň nás překvapila, protože o ní nikde nepsali. Po všech procedurách se nám podařilo dokonce i vyměnit peníze, nakonec čekáme na řidiče, která se hádá s ostatními řidiči o nějaké poslední razítko. Nakonec jsme to zvládli a přijeli šťastně do jordánské Ramthy. Na minibusovém nádraží zjišťujeme, že autobus do Džeraše, kam máme namířeno, jede pouze přes město Irbid, a tak se nakonec necháme ukecat a za 7 JD (což bylo asi hodně) nás mladík odvezl až do Džeraše k římských rozvalinám.

dzerasZříceniny antického města v Džeraši patří k hlavním turistickým zajímavostem Jordánska. Jedná se o jedno z nejlépe dochovaných římských měst Blízkého východu. Chlapec, co nás veze, je zřejmě v Džeraši poprvé, protože telefonuje rodině, kde bychom asi tak chtěli vysadit. Nakonec přijíždíme k archeologickému parku, takže hurá. S lístky to je docela hádanka, protože se kupují v pokladně mimo hlavní vstup. Rozmach Džeraše začíná za vlády Alexandra Velikého kolem roku 333 př. n. l.  Město profitovalo hlavně z obchodu a těžby železné rudy. Za císaře Trajána (106 n. l.) se stavěly nejvýznamnější stavby. Po pádu Palmýry v roce 273 došlo k přerušení obchodu a pozvolnému úpadku Džeraše. Rozvaliny jsou docela rozsáhlé, opět navštěvujeme divadlo, kde si i zazpívám. Natáčíme hlavní třídu, na zdejším hipodromu je i dnes možné spatřit římské zápasy. Vše jsme si v pekelném vedru prošli, stihli jsme to jen tak tak, za chvíli budou zavírat. Ještě nevíme, kde dnes budeme spát, protože jediný hotel v Džeraši - Hadrians Gate naproti Hadriánovy velké brány (jak jinak) je opravený a dost drahý.  Na parkovišti se Honza snaží ošéfovat odjíždějící turisty, aby nás někdo vzal do Ammánu. Spousta turistů totiž navštěvuje Džeraš jako jednodenní výlet z hlavního města Jordánska. Nedaří se však. Rozhodujeme se tedy jet do Adžlúnu. Nasazujeme batohy a vyrážíme. Po chvíli vidíme dva mladé kluky s batohama. Dáváme se do řeči, jde o dva Němce z Hamburku cestující po Izraeli a Jordánsku, mají namířeno také do Ammánu. Dáváme se dohromady, smlouváme taxíka, za 12 JD jsme za půlhodinku v Ammánu přímo u vybraného nejlevnějšího hotelu Cliff, kde zůstáváme. Tomu se říká štěstí.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

AMMÁN - MADÁBA  

Ammán - Madába, 12. 9.2009

Ráno se budíme s ne moc jasným plánem. Tím, že jsme se včera nečekaně ocitli v Ammánu, hlavním městě jordánského království, ani nevíme, co je tady k vidění. Pročítáme tedy narychlo knihu a zjišťujeme, že nic moc valného. Procházíme trasu popsanou v průvodci, přes krámky se zlatem, uličkami v centru kolem mešity krále Husajna. Trasa končí u římského divadla, my jsme však trochu zabloudili, takže ho míjíme. Ani nás to moc nemrzí, protože podobných a větších divadel jsme za poslední dny viděli hned několik. Začíná přituhovat, takže mizíme zpět v hotelu Cliff. Chvíli ještě oddychujeme v pohovkách u recepce u čaje, pak nahazujeme batohy a vyrážíme do nedaleké Madáby. Na nádraží Abdalí (taxi 2JD) zjišťujeme, že odtud již busy nejezdí, za další 1 dinár nás další taxík veze na jiné nádraží zvané Tabarbor, kde už stojí téměř plný autobus směr Madába. Jedeme asi hodinu a už vystupujeme v Madábě. Naštěstí to je na bližším nádraží, takže do vybraného hotelu Madába zvládneme dojít bez cizí pomoci. Noc smlouváme na 15 JD za pěkný pokojík s vlastní koupelnou a snídaní. Strávíme tady 2 noci. Po chvíli oddychu a přečkání největšího vedra jdeme na obhlídku města. Vypadá to tu příjemně, dlážděné ulice a krámky se suvenýry. Hned za rohem od našeho hotelu je zdejší největší turistické lákadlo – mozaiková mapa se 157 řeckými nápisy označujícími všechna hlavní biblická místa na Blízkém východě. Mozaika se uvnitř řeckého pravoslavného kostela a byla nalezena až v roce 1884. Je velmi historicky  ceněná, protože vůbec jako první ukázala polohu některých biblický měst, i když se jí dochovala sotva třetina. Jde na ní rozpoznat Jeruzalém, Mrtvé moře, řeku Jordán, Betlém a mnoho dalším biblických míst. Madába je všehovšudy známá svými mozaikami. Navštěvujeme další místa (Archeologický park, Muzeum), kde jsou k vidění další ukázky zdejšího mozaikového umění. Kupujeme nějaké ovoce, zdá se nám docela drahé. Procházíme zdejší uličky.

Do večera ještě nějaký čas zbývá, takže se rozhodujeme vydat na nedalekou horu Nebo. Usmlouváváme taxíka na 4 JD tam i zpět, že na nás počká. Není to daleko (jak zjistíme zítra, v pohodě lze dostopovat). Hora Nebo je nejvyšší tady v okolí a je proslavená tím, že na ni vystoupil Mojžíš se svou družinou a prohlásil, že vidí zemi zaslíbenou – neboli území západního břehu řeky Jordán, kam se snažil vyvést své lidi z Egyptského otroctví cca kolem roku 1200 př. n. l.  Na této hoře také dle Bible zemřel. V roce 2000 tady byl i papež Jan Pavel II. My zjišťujeme, že tady toho zase tak moc k vidění není, další mozaiky, pozůstatky kostela a výhled do okolí, který je však zastřený oparem. V dáli pod námi tušíme obrysy Mrtvého moře.

Kolem sedmé jsme zpátky ve městě, což je ale ten nejhorší čas hledat něco k snědku. Jak jsme už nesčetněkrát poznali, ulice se v období Ramadánu jako po mávnutí proutkem vylidní hned po západu slunce, obchůdky se zavřou. Obcházíme centrum a hledáme něco otevřeného a levného. Scházíme ke hlavní (královské) cestě, kde objevujeme místní putyku. Je zde jediný volný stůl, odkud před námi shrabují zbytky po předchozím hodujícím. Chvíli se dohadujeme rukama nohama, co že vlastně chceme a za kolik. Nakonec končíme s talíři plnými rýže po 1JD. Poté už míříme zpět na pokoj a jdeme brzy spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

VÝLET K MRTVÉMU MOŘI  

Madába - Mrtvé moře, 13. 9.2009

Ráno docela vychrupujeme. Až po deváté vyrážíme směr Mrtvé moře. Mašírujeme si to ke křižovatce, odkud zatáčí cesta k hoře Nebo a dále Mrtvému moři. Je pod mrakem, super počasí, a tak se nám dobře šlape. Nanedlouho jsme chytli auto, ve kterém maník rukama nohama tvrdí, že jede do Suwajmy a že nás za 2JD vezme. Super. Máme štěstí. Bohužel neumí anglicky a my nepípneme arabsky, takže je domluva složitá. Asi 400 m před horou Nebo začne řidič rozmlouvat a vykřikovat „fajf džídí!“. „Žádných 5, jenom 2 dostaneš!“ Mele pořád svou, tak vystupujeme z auta, dojde k mírnému handrkování, Honza mu dává 1JD, řidič chce samozřejmě víc. Nakonec odjel a my pokračujeme pěšky. To je tak, když se dva nedomluví.  U vstupu na horu Nebo vyměňujeme 5 JD na 5 x 1 JD, abychom byli vybaveni na podobné stopovací zážitky. Cesta vede z kopce, jde se dobře, moc aut ale nejezdí. Asi po 15 minutách projelo pár aut a hned asi třetí nás bere na mrtve_morekorbu. Je to supr, sjíždíme dolů k moři, je tu krásný výhled. Na křižovatce před městem Suwejma vystupujeme, spolujezdec si nás dokonce fotí na mobil.  Takhle by to mělo být, samí příjemní lidé. Cesta k moři už je sice kratší, ale pořád je moře, které už vidíme, pěkně daleko. Zastavuje nám nákladní aut. Řidič nás bere další 3km k místu, odkud těží písek. Fajn, a zase šlapeme po svých. Zanedlouho zastavuje osobní auto s mladým řidičem, který pracuje v jednom z hotelových resortů. Supr. Vysadil nás na hlavní ulici u hotelu, ve kterém pracuje. Všechny soukromé pláže hotelů jsou oplocené a platí se na ně vstupné. My jsme si vybrali staveniště rozestavěného hotelu. Na pláži je sice trochu nepořádek, ale to nám nevadí. Stavíme si přístřešek z klacků, abychom s pomocí šátku vytvořili stinné místo, a spěcháme do vody. Voda je úplně přesolená, okamžitě nadnáší nohy a celé tělo. Je to legrační. Mimo to je až moc teplá, vůbec neosvěžuje. Každopádně je koupání příjemné. Na pláži se krčíme pod přístřeškem, hlavně, že máme aspoň nějaký stín. Rochňáme se ve vodě a užíváme tento nevšední zážitek. Plavat nejde ani náhodou. Následuje sprcha sladkou vodou, kterou jsme si přinesli v PET lahvích z našeho hotelu. Ještě že ji máme. Dobrý nápad z LP!

Asi o půl čtvrté se tedy vydáváme na cestu zpět. Je pekelné horko. Ani větříček. Než dojdeme na hlavní silnici, jsme úplně hotoví. 15 minut se vzpamatováváme. Takový hic jsem snad ještě nikdy nezažila. Po přestávce to už jde rychle. Jedno mávnutí, zastavuje malý náklaďák, Jordánec je ze mě poměrně mimo, ale vysadí nás na křižovatce Ammán x Madába. No a za chvilku už zase sedíme ve větším osobním autě s Jordáncem, který umí perfektně anglicky a má 8 dětí. Zřejmě je stavbyvedoucí na stavbě nové restaurace za horou Nebo. Na stavbě dostáváme kafe a po konverzaci o všech možných problémech Blízkého východu nás hodil až do centra Madáby. Výlet k Mrtvému moři jsme tak zvládli za 1JD!! A to nám včera maník za našeho hotelu nabízel výlet za 20 JD na osobu. Člověk se nesmí bát. Večer chodíme opět po městě a hledáme, kde bychom se najedli. Můžeme se rozšoupnout. Nakonec si dáváme hranolky, velkou a malou šavermu a hurá spát. Dnešek se nám opravdu vydařil.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN DO REZERVACE DÁNA  

Madába - Dána, 14. 9.2009

Budík máme nastaven na pátou. Rychle balíme, v pět patnáct má být přichystána snídaně, ale všude tma. Asi zaspali. Po půl chceme vyjít, dveře hotelu jsou však zavřené. Budíme maníka, ten si neví rady. Ještě nám kvůli němu ujede autobus! Nakonec někam volá, lomcuje dveřmi, které se konečně otevírají. Bus z Madáby do města Mutah (kousek za Karakem) má odjíždět dle dostupných informací v šest. Po doptání na autobusovém nádraží opravdu před šestou nacházíme autobus, jehož řidič říká, že daným směrem jede. Potíž je v tom, že jsme tady zatím sami. A tak, jak je tady v Jordánsku zvykem, čekáme, až se naplní. Busem do Mutahu jezdí studenti do tamější univerzity. Rezignovaně sedíme a čekáme. Nakonec odjíždíme opravdu plní, ale až o půl osmé! Jedeme, to je hlavní. Překonáváme tak po pouštní silnici úsek, kde místy veřejná doprava nejezdí. Paralelně s pouštní silnicí vede ta Královská, avšak přes hory a údolí, jako je Wádí Mudžib. Tady pak veřejná doprava nejezdí vůbec a individuální cestovatel se musí spolehnout na taxi.  Za hodinu a něco jsme v Mutahu před branou univerzity. Dále chceme pokračovat do městečka Tafila. Busy prý jezdí, ale z druhé strany univerzity, přes kterou však nesmíme projít, i když je to tak kilometr. Projet můžeme. Další trik, jak z nás dostat 1 JD. Ok. Na druhé straně nic nenasvědčuje tomu, že by směrem Tafila mělo v brzké době něco jet (samozřejmě mimo spešl servis). Rozhodujeme se jít na stopa, když se objevuje minibusík Tafila, Tafila. Je v něm dost lidí, super. Vracíme se ale k univerzitě, kde většina vystupuje, pak jedeme zpět do Karaku. Vidíme tak alespoň hrad, prý nejlepší v Jordánsku, nás ale už neláká.  Zato nabíráme Srba s batohem, který jede přes Tafilu směrem další hrad Šóbak. Z Karaku jedeme zpět a znovu před univerzitu, dnes už potřetí. Před ní čekáme na další pasažéry. Hmmm. Horkokrevnému Srbovi dojdou nervy a jde stopovat, my vydržíme dalších 45 minut a jedeme. Konečně.  Tato historka jenom dokládá, jak to funguje s místní dopravou v Jordánsku. Na rozdíl od Sýrie, kde jsme téměř nikde nečekali a doprava byla hustá, v Jordánsku se prostě čeká, až bude dopravní prostředek plný. To jsou pak ceny lidové. Pokud Vám však jde o rychlost, je možno si kdekoliv a kdykoliv připlatit za taxi, avšak už poněkud dráže. Záleží na tom, co preferujete.

V Tafile to taky není jednoduché. Potřebujeme další minibus do městečka Kadisija. Jdeme však na stopa směrem z města, leje z nás jako k konve. Nakonec nenabírá malý busek, kde je plno tak, že musíme chvíli stát. Zato je tu dost veselo. Starý Jordánec vyloženě baví svými historkami celý autobus, takže se všichni nahlas smějí. Projíždíme suchou hornatou krajinou a několika hlubokými údolími. Konečně jsme tady. Jsme vyhozeni u cedule Dána Village, hned na okraji Kadísije. Supr. V nedalekém stánku – obchodu – garáži nakupujeme vodu, suché sladké chleby a sýry. Prostě něco k snědku, protože máme hlad a dole v rezervaci plánujeme jít na celodenní pochod. Po občerstvení s batohy scházíme z kopce, za 1 JD nás do vesnice doveze autobusek. Vybíráme hotel – Dana Tower Hotel – pro další dvě noci. Je dost drahý – 22 JD už po smlouvání, ale zase je to včetně snídaně a večeře. Nakonec jsme za to rádi. Máme možnost si vybrat pokoj, bereme ten v nejvyšším patře s krásným výhledem do údolí Dána. Stěny jsou tu popsány vzkazy od cestovatelů, nacházíme dokonce i češtinu. Jdeme ven na malou procházku, přímo nad kaňonem pozorujeme západ Slunce plný krásných barev.

Večeře je opravdu pompézní. Po nás do hotelu přijeli ještě další hosté. Dva Francouzi, Lucemburčanka se Švýcarem a také naši dva Němci z Hamburku, co jsme s nimi jeli do Ammánu. Všichni se setkáváme u večeře, která je stylem švédských stolů, je výborná. Vaří tady Filipínky, které tady jsou na výměnném pobytu a neustále nás pobízejí „Eat more!“ Po večeři pak všichni sedíme v útulných sedačkách a povídáme. Je tu i kamarád majitele, se povídáme o Jordánsku, muslimských zvycích, ramadánu či jejich postoji k mnohoženství či kouření šišy. Je to moc příjemný večer, kde jsme si vyměnili cestovatelské rady a dozvěděli spoustu zajímavých věcí.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

VÝŠLAP DO KAŇONU V REZERVACI DÁNA  

Rezervace Dána, 15. 9.2009

danaDnešní den je velice jednoduchý, za to ale přes všechno vynaložené fyzické úsilí krásný. Ráno po snídani, kdy snídám pouze já, protože Honza má sr… (střevní potíže), vyrážíme po cestičce kaňonem dolů do údolí.  Jde se výborně, cesta je z kopce, konečně jsme v přírodě. A to úžasné ticho! No nádhera. Užíváme si několik hodin přírody a krásných scenérií, fotíme jak „najatí“.  Při cestě zpět zvažujeme, co dál. Chvíli jdeme, ale nakonec nacházíme strom, pod kterým se vyvalujeme a přečkáváme největší horko. Cesta nahoru do krpálu je strašná, oddychujeme každou chvíli, ale nakonec jsme nahoře! Po zasloužené večeři (opět výborné) jdeme unavení spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PETRA - DEN PRVNÍ  

Dána - Wádí Músá, 16. 9.2009

Na snídani jdeme už sbalení. Včera jsme se s francouzským párem domluvili, že se podělíme o náklady na taxi do Petry. Loučíme se s krásnou Dánou a za 20 JD (10/pár) jedeme do Petry. Po cestě kupujeme velké pětilitrové balení vody, projíždíme kolem hradu Šóbak. Je to docela kousek a před desátou už se zabydlujeme v hotelu Valentine (20 JD/pokoj). Z pokoje máme výhled na městečko Wádí Musá a za ním kopce, které skrývají velkou místní turistickou atrakci – skalní město Petra. Hned také tím směrem vyrážíme. Jdeme jen s batohem s vodou.  U brány kupujeme lístky, které jsou ve srovnání s ostatními vstupy tady dost drahé. Jeden den stojí 21 JD, my tady budeme petradny dva, takže platíme 26 JD na osobu. Jak záhy zjišťujeme, Petra je také dost turistická záležitost, takže to chce pořádné boty. Obejít hlavní památky je totiž docela fuška, jsou od sebe docela vzdálené. Už jen od vchodu k začátku soutěsky je to 800 metrů, poté následuje zmíněná soutěska – sík, dlouhá dalších 1,2 km. Sík je úzký někde jen 6 metrů a skály vysoké až 200m. Je to jediná přístupová cesta do Petry.  Po stranách skály je zde vyhloubené koryto, kterým si před 2tis. lety zdejší obyvatelé Nabatejci přiváděli vodu do centra města. Sík se kroutí a zničehonic končí – za úzkou průrvou se ukazuje nejznámější a nejfotografovanější stavba Petry zvaná Pokladnice. Do skály vytesané průčelí hrobky s vysokými sloupy a zdobením pro nabatejského krále Aretu III. Je impozantní. Před pokladnicí je čilý ruch. Shlukuje se zde nejvíc turistů, jezdí tady kočáry s koňmi, jsou tu připraveni velbloudi pro ty unavené (je tu z nich také pěkný smrádek). Pokračujeme dál, skály se rozevírají do údolí a my přicházíme k dalším hrobkám. Většina z nich má pěkné průčelí, ale vevnitř už je to jen čtvercová místnost bez jakéhokoliv zdobení. V roce 106 n. l. pak Petru dobyli Římané a udělali z ní centrum, připojeného území. Z jejich doby se zachovalo divadlo, které rozšířili až na 8500 míst. V té době mohlo pojmout až třetinu obyvatel města, v Petře žilo až 30 tis. obyvatel.  Dále prozkoumáváme Královské hrobky ve skalní stěně, mají zdobená vytesaná průčelí, červený pískovec zde vytváří zajímavé obrazce. Hlavní štráse poté pokračuje do otevřeného údolí, kde dříve bývalo správní a obchodní centrum Petry s trhem a největšími královskými chrámy. Z těch se dodnes dochovaly jen velmi malé trosky, i když zde restaurátoři nezahálí. Na protější skalnaté stěně pak vidíme spoustu dalších otvorů, jeskyní a hrobek, Petra je opravdu rozsáhlá. Dnes už toho moc víc nestihneme, slunce už hází stíny. Musíme se vrátit stejnou cestou, jako jsme přišli – kolem Pokladnice, síkem až k východu.

Hotel Valentine by měl mít v šest odvoz z parkoviště zpět k hotelu, ale nějak jsme se minuli. Naštěstí jsme potkali jednu dvojici z Dány, ochotně nás svezli autem do města. Alespoň jsme se vyhnuli tomu kopci, jsme docela ušlapaní. Hledáme nějakou restauraci, za celý den nám pěkně vyhládlo, neměli jsme s sebou ani sušenky. Nakonec končíme v restauraci Cleopatra, kde mají „buffet“ za 5 JD. Usmlouvali jsme to na 4 na osobu. A tak hodujeme. Jako první baštíme výborný Mansaf, což je vynikající nakyslá žlutá polévka, dále si nakládáme rýži, zeleninu, kuře. No mraky jídla. Legrační je pozorovat místní u vedlejších stolů. Nabrali si vrchovaté talíře všeho možného, připravili pití a čekají. Jakmile zazní první tóny večerní modlitby, pouští se s vervou do jídla. Po celodenním postění se ani nejde divit. Jó ramadán je ramadán. My jsme se taky pěkně přejedli, bylo to moc dobré. Pak už se jenom přesouváme do hotelu a jdeme brzy spát. Jsme unavení a plní zážitků z Petry.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PETRA Z VÝŠKY  

Wádí Músá, 17. 9.2009

Ráno v 8 vyjíždíme hotelovým minibusem znovu do Petry. U vstupu nemusíme čekat dlouhé fronty, neboť už máme lístky ze včerejška. Ráno je ještě příjemně, a tak se šlape dobře. Před Pokladnicí zjišťujeme, že cesta „Nad pokladnici“ je přístupná jen ze směru od Královských hrobek.  Rozhodneme se tedy, že půjdeme trasu k Vysokému obětišti. Před divadlem tedy zabočujeme doleva nahoru do schodů. Za zády se nám otvírají nádherné výhledy na skalní město. Na kameni u cesty snídáme s kouzelnou Petrou u nohou. Je to nádhera. Cesta vede prudce petra2vzhůru, ale ve stínu, tak se to dá. Poslední metry na slunci jsou náročné, za to jsme odměněni fantastickým výhledem na celé údolí pod námi.  Všude okolo ve skalách jsou hrobky, dveře a okénka do obytných jeskyní. Sestup je stejně krásný, kolem několika dalších hrobek. Do jedné, poměrně vyvýšené, lezu po schodech. Uvnitř jsou otevřené hroby, opět místnost ve tvaru čtverce nijak zdobená. Honza zatím čeká ve stínu jediného sloupu, který se tady na cestě dochoval (Faraonův sloup). Plni dojmů dole ve městě u muzea vstřebáváme v horkém poledním slunci zážitky. Našli jsme si stín, kde na kamenech píšeme pohledy a obědváme arabský chleba.

Po přestávce navštěvujeme muzeum a potom se vydáváme na cestu ke Klášteru. Je to neustále strmě do kopce, naštěstí je cesta opět stíněná skálou, tak se jde dobře. Předchází nás osli, kteří nesou těžký náklad – tučné bílé turisty. Uhýbáme jim, i když sestupují shora dolů! Všude po cestě místní ženy nabízejí ručně vyráběné šperky. Trmácíme se do kopce, za chvíli už budeme nahoře. Klášter je ohromný, v šířce 50 m, průčelí se podobá Pokladnici. Kupujeme pohledy, 12 ks za 1 JD. Míříme k vyhlídkám za klášterem. Po výstupu nabízí úžasný výhled na hory směrem Izrael a Palestina, po levé straně se tyčí vrchol hory Džabal Hárun. Chvíli tu sedíme a kocháme se. Už bude 5 hodin, a tak se vydáváme na cestu zpět. Dnešek se tedy opět vydařil. Chtěla bych si zopakovat posez na velbloudovi, a tak Honza zjišťuje cenu. 5 JD za dva se zdá být opravdu nereálné, a tak jedeme za 9 JD k divadlu. Je to sice dost, ale když už jsme tu… Dál si to šmatleme pěšky a u Pokladnice koho nevidíme! Za námi dva němečtí mlaďoši. Povídám si s nimi, my se však zabrzdíme při focení Pokladnice. Několikrát se otočím při průchodu soutěskou. Tak čau, pravděpodobně vidím průčelí Pokladnice naposled. Je to zvláštní pocit… Pak už šmatláme zbývající 2 km k parkovišti. Na poště kupujeme další známky a posíláme pohledy. V 6 čekáme na místě, kde by nás měl vyzvednout minibus, ale nikdo tu není, stejně jako včera. Že by nám to zase ujelo? Máme opět štěstí. Dva cizinci nám nabízejí odvoz do města. Jsme rádi. Dáváme si sprchu na pokoji a v 19:30 míříme na bufetovou večeři přímo v hotelu. Dobrou chuť a dobrou noc.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KONEČNĚ U MOŘE  

Wádí Músá - Akaba, 18. 9.2009

Vstáváme brzy. Už v 6:30 má od hotelu Valentine ve Wádí Musá odjíždět autobus směr Akaba. Ve stejný čas odjíždějí i další dva autobusy – do Ammánu a Wádí Rum. Tam odjíždějí „naši“ Němci, takže se naše cesty rozdělují. My Wádí Rum vynecháváme a míříme na jih do Akaby, kde si dáme pár dní odpočinku u moře, než se vydáme zpět do podzimní Evropy.

akabaChvíli ještě čekáme na busovém nádraží a v sedm už jedeme. Projíždíme suchou, hornatou krajinu osvícenou ostrým ranním sluncem. Kolem desáté jsme v Akabě, kde jen přesedáme do zeleného taxi a jedeme za 3 JD na pláže do Bedouin Garden Village. Je to cca 12 km jižně od Akaby. Toto zařízení nám bylo doporučeno dalšími cestovateli po cestě. Prohlížíme pokoje, strávíme tady celkem 4 noci. Stojí to 25 JD na noc, což je celkem dost. Obcházíme ještě dvě okolní zařízení a cena je stejná, všichni se ohání nadcházejícím víkendem, kdy místní slaví konec Ramadánu. Nakonec zůstáváme v Darana Village, který je nejblíže pláži a pokoj je největší. Vypadá to tady útulně, je tu bazén a přes cestu hned veřejná pláž se šnorchlovacími místy. Na tu taky hned po usídlení vyrážíme. První se jen tak koupeme, moře je teplé, odpoledne pak poprvé objevujeme krásy místního podvodního světa plného barevných korálů a spousty ryb. Vybavení na šnorchlování máme svoje, dá se tady však za pár peněz (myslím 5 JD) na den všude půjčit. Tady se nám bude líbit.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

AKABA  

Akaba, Rudé moře, 19. 9.2009

Ráno po snídani vyrážíme s prázdnými batohy do Akaby. Chytli jsme taxík s jedním párem dohromady, a tak platíme každý pár 2,5 JD. V Akabě jdeme na internet, na poštu. V pekárně pak kupujeme zásobu arabského chleba, je za babku. Následuje nákup v Safeway. Za dané nesmluvní ceny (jaká to vymoženost!) kupujeme rajčata, okurky, chipsy, čokoládky, hořčici, vody atd. Vše možné a nemožné pro levný pobyt u moře. Taxíkem za 4 JD jedeme zpět na jižní pobřeží. Přes oběd si dáme pauzu, a pak vyrážíme šnorchlovat. Asi po 10-ti minutách to narvu kolenem o korál a zbytek dne není co řešit. Zabývám se bodlinami od ježka a zbytky korálu v noze s pinzetou a jehlou. Nakonec jdu do hotelu, kde chci horkou vodu – to mi poradil místní kluk na pláži. Přišel ke mě starší „ šedý vlk“ – Jordánec a metodou sado maso mi ránu zklidnil (citron, mlácení do rány dlaní, kroucení kůže jako při „kopřivce“, mlácení prknem). No přežila jsem. Večer už nic neděláme a jdeme spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

AKABA - PODVODNÍ SVĚT  

Akaba, Rudé moře, 20. 9.2009

Celý dnešní den jsme strávili lenošením na pláži a především šnorchlováním. V okolí našeho obydlí je hned několik vyhlášených míst s názvy Japanese Garden, Gorgonian I a Gorgonian II. Podvodním světem jsme nadšeni, různé druhy tvrdých i měkkých korálů hýří barvami, v jejich útrobách se to hemží rybami všech velikostí a barev. Je to fakt super.

Odpoledne se vydáváme na hledání tanku, ať už ruského či amerického, zdroje se různí. První nemáme moc úspěch, ale poté nám pán poradil a my ho našli. Je jen kousek (cca 30 m) od břehu v hloubce jen asi 5 m. Prozkoumali jsme ho, už se na něm začínají usazovat korály. Je potopený údajně jen 9 let.  Po návratu od moře si dáváme ještě pár temp v bazénu. Díváme se na Slunce zapadající za egyptské hory přes Akabský záliv. Prostě pohoda.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KORÁLY A POSLEDNÍ PLÁŽOVÝ DEN  

Akaba, Rudé moře, 21. 9.2009

Ráno snídáme spolu s ostatními hosty. Jako obvykle nás baví děti dvou amerických rodin, které jsou tady ubytované. Honza zapředl konverzaci s americkými tatínky o potopeném tanku. U snídaně píšeme deník a kolem půl 11 jdeme šnorchlovat. K našemu údivu je pláž přeplněná místními, konec ramadánu je dnes poprvé znát. Snažíme se vyfotit korály, ale spíš jsme o to větší atrakcí. Nevadí, rychle něco vyfotíme a natočíme. Honza odnesl techniku na pokoj a já zatím bojuju stále oblečená s místními pohledy. No nic, jdeme na to. Šup do vody, však ony to obě strany přežijí. Rybičky jsou úžasné, všech možných barev a velikostí, pruhované, červené, zelené, bezbarvé. Korály všech možných barev a tvarů. Je to nádhera. It´s amazing! Po polední přestávce jdeme opět k tanku a prozkoumáváme korály podél pobřeží. Jsou taky krásné, ale voda je už zkalená. Jdeme tedy opět na naše osamocené místo dál od lidí. Procházíme kolem mola snad se stovkami Jordánců, kteří se koupou oblečení, ženy zahalené, koukají jim jen oči a všichni mají velké žluté nafukovací kruhy, protože neumí plavat. Je to legrační. 20-ti letí mladíci, kteří po mě pokukují a přitom mají velký žlutý kruh kolem sebe, nebo rukávky. Rozloučení s mořem proběhlo nádhernou podívanou na další rybky a korály. Končí nám pohled do úplně jiného světa. U hotýlku se ještě koupeme v bazénu s Jordánskými dětmi. Trošku jsme se rozšoupli a na večeři si dáváme hranolky a Indian kebab. Bylo to výborné. Tak naposledy dobrou mořskou noc!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

PŘESUN DO AMMÁNU  

Akaba - Ammán, 22. 9.2009

V 6:30 máme sbaleno a čekáme na domluveného taxíka, který nás má zavézt do Akaby na autobus. Pět minut a nic, je tu však jiný taxík, ten zase chce za cestu 5 JD. Kašleme na něj a jdeme stopovat. První mávnutí, první auto a už se vezeme. Jsme vyhozeni 5 minut před sedmou před kanceláří společnosti Jett. A zadarmo. Bylo to však pěkně na knap. Cesta do Ammánu pěkným moderním autobusem ubíhá rychle a před dvanáctou už jsme v hlavním městě. Máme v úmyslu hned pokračovat do Damašku. Jett vypravuje busy jen 1x denně, a to ráno. ammnaPřejíždíme tedy na nádraží Abdalí, kde obcházíme další společnosti. Zdá se, že do Damašku už jezdí jen společnost Chalenge, a to v 7:30, 15:00 a 22:00 každý den. Bohužel bus ve tři už je plný a v deset jet nechceme. Rozhodujeme se tedy přenocovat v Ammánu a pokračovat zítra ráno.

Zůstáváme ve stejném hotelu, jako před týdnem. Hotel Cliff – 10 JD noc. Odpoledne trávíme návštěvou místní Citadely, kde toho moc k vidění není a procházkou po městě. Večer pak jdeme na večeři do místní restaurace, kde za 3,5 JD mám výborný kebab. Kebab tady je však trochu jiný, než známe od nás, připomíná to spíš čevapčiči, ale výborně kořeněné.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

DAMAŠEK  

Ammán - Damašek, 23. 9.2009

Ráno v sedm odjíždíme taxíkem na Abdalí station, odkud nám v 7:30 odjíždí autobus Challenge do Damašku. Cesta je nudná, přechod přes hranici zdlouhavý. Nic moc se neděje, Honza spí. V Damašku jsme vyloženi „někde“, kde samozřejmě nevíme kde. Honza chce vzít taxík za 150 – 250 SYPů do města. Nakonec nahazujeme batohy a vyrážíme pěšky tušíce směr centrum. Honza mrmle, nakonec se přeptá jednoho z kolemjdoucích, kolik by měl stát taxík do města a zanedlouho sedíme v jeho autě. O pár minut později vystupujeme u bran Starého Damašku, a zdarma. Za chvíli jsme v našem hotelu, kde jsme před třemi týdny začínali.

mesitaPo krátkém odpočinku vyrážíme na prohlídku města. Procházíme starým súkem, kde je opravdu ale opravdu milion lidí, všichni se motají tam a zpět, švitoří, nakupují, prostě to tu žije. Navštěvujeme velice významnou mešitu. Pravděpodobně je zde hrobka Jana Křtitele, dále jsou tu k vidění zeleno-zlaté mozaiky představující ráj. Tato mešita je nejposvátnějším místem po Mekce a Medíně. Honza vyfasoval krásnou sukni, a tak se s ním chtějí místní fotit. Zrovna nadšený není. Můj plášť je zřejmě také kouzelný. Odpoledne couráme po Starém městě úzkými uličkami, necháváme se nalákat na faláfel a ovocný džus. V jednom pouličním stánku kupujeme mýdla a hrnek Syria a pokukujeme po obrazech na památku. Prostě si užíváme předposlední cestovatelský den plnými doušky. Džus z granátových jablek čepovaný z plechového hrnce jistí naše dnešní kulinářské odpoledne, tak doufáme, že to naše střeva zvládnou. Tak to byl zase jeden hezký den.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

DOPOLEDNÍ SÚK A CESTA DOMŮ  

Damašek - Vídeň - Olomouc, 24. 9.2009

Tak a máme tady poslední den letošního výletu. Ráno balíme. Je to s podivem, ale máme poloprázdné batohy. Vždycky nakonec něco nakoupíme, ale letos se nám to nějak vyhnulo. Batohy necháváme ještě v hotelu a po snídani jdeme ještě na místní súk. Měli jsme v úmyslu si projít místní citadelu, ale před bránou nám je sděleno, že je „holiday“ a je zavřeno. Měla to být pevnost s dlouhou historií, vystavěna a stare_mestoposílena místním hrdinou Salahúdínem. Nevadí. Pouštíme se tedy zase do víru súku a na zlepšení nálady si dáváme obrovskou a výbornou zmrzlinu obalenou pistáciemi. Máme co dělat, abychom ji vůbec snědli. Ještě předtím si nás fotili íránští poutníci. Stejně jako v Indii. Trh se pomalu plní a stánky otevírají. My však hlavně chceme, aby otevřel jeden z nich, a to ten na rohu za mešitou. Včera jsme si tam vyhlídli obraz s uličkami Starého města. Obcházíme různými zákoutími a zase se vracíme, stále je však zavřeno. Nakonec jsme si vybrali hned vedle u kolegy, a to obrázky hned dva! Jsou moc pěkné. Za zbylé peníze si pak kupuju na trhu vodní dýmku (1800 SY včetně obalu). Pak už spěcháme zpět do hotelu. Bereme narychlo batohy, za 1 USD se necháváme hodit k bývalému autobusovému nádraží Báramke. Odtud odjíždí asi co půlhodinu autobus na letiště. Maník po nás chce za 2 osoby 95 SYPů. Na letišti odevzdáváme batohy a s povděkem přijímáme informaci, že pro nás neplatí obrovská cedule říkající, že všichni musí zaplatit odjezdovou (či spíše odletovou) taxu 1500 SYPů na osobu. Utrácíme zbývající peníze za tradiční arabské cukrovinky a čekáme na odlet. Jediný let do Evropy – ten náš s Austrian do Vídně – zvedá kotvy ve čtyři odpoledne.

Teď sedíme v letadle, jsme najedeni a napojeni a míříme směrem Vídeň. Odtud pak busem do Brna a dále do Olomouce. Tak to by pro letošek byla návštěva Blízkého východu.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nahoru

2009
2008
2007
2006

zeme

Copyright © 2010 [Jendak]

2005
2004
2003
2002