Banner_left Header_leftHeader_right Banner_right
Hlavní strana
Kontakty
INFORMACE
ZAKARPATSKÁ UKRAJINA 2004
FOTOS

28.8. - 10.9.

flag

V roce 2004 jsme už coby pracující se Helčou přemýšleli, co by se dalo udělat se 14-ti denní dovolenou. Pravda, času to není moc, ale i za takový časový úsek se dá podniknout spousta zajímavých věcí. Volba padla na Zakarpatskou Ukrajinu, která není zase tak daleko a co jsme slyšeli, má krásné hory a poloniny.

     A tak jsme jednoho srpnového dne nabalili batohy, spacáky, stan, koupili lístky na přesnoční vlak do slovenských Michalovců a hurá na výšlap. Více se už dozvíte z cestopisu zde.

sofia

rila

Jet či nejet?
monastyr
 

Informace o zemích
UKRAJINA
Ukrajinská republika
   
Rozloha: 
603 700 km2      
Počet obyvatel:
48 mil. obyvatel
Hlavní město:  
Kyjev                                                                              
Úřední jazyk:   
ukrajinština
Nejvyšší hora:
Hoverla (2061m n. m)
Měnová jednotka: 
hřivna (1 UAH = 4,62 Kč v r. 2007) Aktuální kurz najete zde:www.kurzy.cz
Časové pásmo:
0
Počet dnů v zemi: 
14
Víza/doklady:
Ukrajina zrušila vízovou povinnost pro občany ČR bez časového omezení. Toto opatření umožňuje vstup a pobyt na území Ukrajiny bez víza v délce 90 dnů. Stačí platný cestovní pas s min. dobou platnosti jeden měsíc.
Velvyslanectví Bulharska v ČR:
Charlese de Gaulla 29, 160 00, Praha 6 - Dejvice
Otevírací hodiny:
po-pá 08.00 - 12.00, 13.00 - 17.00
Telefon:
420 233 342 000 
E-mail:
kosak@mbox.vol.cz
Web:
Velvyslanectví ČR
Jaroslaviv Val, 34-A, 01 901, Kyjiv

Otevírací hodiny:
po-čt 9.00 - 12.00, 14.00 - 17.00
Telefon:
0038044/2122110  
Fax:
00511/2641708
E-mail:
kiev@embassy.mzv.cz
Web:
Wikipedia:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina
Nahoru

Mapa země   
map
Nahoru

Trasa cesty - den po dni 

A takto to v roce 2004 probíhalo:

Den 1
28.8.2004
Den 2
29.8.2004
Užhorod, Mukačevo
Den 3
30.8.2004
Volovec - polonina Boržava
Den 4
31.8.2004
Den 5
1.9.2004
Výstup k polonině Piškoňa
Den 6
2.9.2004
Přechod poloniny Piškoňa do Koločavy
Den 7
3.9.2004
Koločava
Den 8
4.9.2004
Den 9
5.9.2004
Den 10
6.9.2004
Den 11
7.9.2004
Stopování a pochod pod Hoverlu
Den 12
8.9.2004
Den 13
9.9.2004
Přesun Jasiňa - Rachov - Mukačevo - Užhorod
Den 14
10.9.2004
Stopem přes celé Slovensko až do Zlína

Nahoru

Přípravy na cestu, letenky, víza

CESTA   

My vyrazili na Zakarpatskou Ukrajinu vlakem. Přes Česko a Slovensko až do Humenného jezdí několik rychlíků denně. Odtud pak autobusem na hranici do Vyšného Nemeckého a odtud už je to do Užhorodu pár kilometrů, my to dojeli taxíkem.

PENÍZE 

S kartou bez problémů ve větších městech. Pokud se budete toulat po horách, je třeba mít vyměněné místní peníze. Aktuální kurzy najdeš zde:www.kurzy.cz

VÍZA  a PŘECHODY HRANIC

Na Ukrajinu stačí platný cestovní pas s minimální platností delší než 3 měsíce.

 PRŮVODCE a MAPY

 

 

Nahoru

Cestopis

UŽHOROD

Olomouc - Humenné - Užhorod, Ukrajina - 28.8.2004

V jednu hodinu  ráno nasedáme v Olomouci na vlak směr Michalovce. Kupé je plné, máme lehátka uprostřed. Ráno vystupují tři Češi v Tatrách. V Michalovcích přesedáme na autobus do Vyšného Nemeckého, které už je na hranicích s Ukrajinou. Autobusák veze babku do Husáku, což je 8 km zajížďka po hrozné cestě. Ve Vyšném Nemeckém vystupujeme, bohužel o zastávku později, naštěstí to je jenom kousek. Vracíme se tedy a míříme na hranici. V té chvíli potkáváme jediného oficiálního českého studenta studujícího v Kyjevě. Je to zarostlý uzhorodčernovlasý „kluk“, který tam studuje filmovou režii. Právě točí nějaký film, kvůli tomu si musel nechat narůst vousy. Chceme vyměnit peníze, ale dovídáme se, že až na Ukrajině. Čekáme na slovenské hranici. Přichází pár, který jsme otkali už v Michlaovcích. Jsou to Ukrajinci, kteří měsíc studovali češtinu v Dobrušce. Zvlášť kluk mluví velice dobře česky. Bude učit češtinu na univerzitě. Oba mladí manžele byli doktorandi. Procházíme hranici, Ukrajinci nám velice „zhruba“ kontrolují batohy, vyměňujeme peníze. Jdeme dál a potkáváme zase ten fajnový pár. Zavolali si taxíka, pojedeme s něma. Sedáme do taxíku a jaká to náhoda. Taxikář pracoval 7 let ve Velké Bystřici. Ve slévárně. Umí česky, je to legrace. Chceme aby nás zavezl do nějakého levného hotelu, on nám ale říká, že nebudeme platit hotel, že budeme spát u nich doma! Ani manželce nezavolal!

Veze nás na okraj Užhorodu, do paneláku. Jmenuje se Slavko. Žena Lída je mírně  šoku, ale nakonec situaci zvládá perfektně. Rychle vaří tortelini, povídáme si 13-ti letý syn Saša se stydí, nerozumí nám a straní se Kolem třetí nás Slavko odváží do města.

Za řekou Už se nachází centrum Užhorodu. Divadelní náměstí, kostel, a pak jdeme nahoru na hrad. Užhorodský hrad (vstup 3 hřivny) skrývá několik expozic – místní zvířectvo, dokumenty i ukázky krojů. Kdysi tu stál kostel, ale dochovaly se jen základy. Od hradu je to jen kousek do kouzelného skanzenu s různými dřevěnými domečky. Honza říká, že jsou všechny stejné, ale není tomu tak. Je to nádhera. Celé oblasti dominuje Michalovský kostel přivezený sem z Mukačeva. Taky je tu výstava krojů. U každého domku sedí babička – průvodkyně.

Vracíme se do centra na čaj a pivo. Pak se vydáváme po nábřeží řeky Už nejdelší lipovou alejí ve Střední Evropě. Jsem nejhůře oblečená ženská ve městě, všichni tu mají bílé kalhoty a jehlové podpatky. Jdeme pěšky k Lídě, Slavko bude celou noc jezdit. Na večeři dostáváme vynikající boršč, pijeme vínko, koukáme na nové vily z balkónu a sledujeme estrády v televizi. Bavíme se. Dozvídáme se spoustu věcí, jako například že Lída vydělává měsíčně 500 hřiven, což jsou 3 tisíce Kč. Potom už se vůbec nedivím, že jezdí k nám a všude okolo pracovat. Údajně ze 48 mil. Ukrajinců jich pracuje v zahraničí asi 8 milionů! Nakonec jdeme spát k nim do ložnice! Tak takhle nás přivítala Ukrajina!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SINĚVIRSKÉ JEZERO

Siněvirský národní park, Ukrajina - 31.8.2004

Vstáváme v 6.00 tak, abychom stihli vše sbalit a stihli autobus do Mižhirji v 7.15. Ten přijíždí o chvíli později, ale přece. Po všech zkazkách o ukrajinských autobusech nečekáme nic noblesního. Není to nejnovější model, ale zase nic hrozného. Vevnitř je sice smrad z výfuku, ale hlavně že jede. Za 3,5 hř./os nás dovezl až do Mižhirji. Zde se rozhodujeme, že pojedeme dál, až do Siněviru. Ale jak?

Autobusy žádné nejedou, prý maršrútka, nebo něco jako sdílený taxík. Odcházíme tedy k odstaveným minubusům, ale nic se neděje. Jen dva maníci sondují, kolik bychom zaplstili, že by nás do Siněviru odvezli. Začínáme na 30, pak 20 a nakonec 15 hřiven. Odmítáme a vyrážíme na stopa. Dlouho se zdá, že zde opravdu jezdí jen auta úplně plná, vytíženost perfektní. A jezdí jich málo. Poprvé nás maník odvezl asi kilometr, téměř až nakonec Mižhirji. Tam se dáváme do chleba s paštikou, když nám najednou zastavuje pán jedoucí do Siněviru. Ještě s chlebem v ruce nastupujeme a už to frčí. Jedeme do kopce, přes hory, kde je nádherný výhled. Vše zelené, lesy,louky, dokonce i sluníčko rozebralo tu hustou ranní mlhu a teď je nádherně. Ani se nenadějeme a  už jsme v Siněviru.

Po zjištění, že v turbáze Karpaty by po nás nepříliš příjemná babka chtěla za noc 30 hřiven a protější koliba je zavřená, vyrážíme dál směrem Siněvirská Poljana a jezero. Jdeme krásným údolím, proti proudu řeky Terebly. Bránu Siněrirského národního parku už projíždíme na korbě stopnuvšího auta, které nás hodilo do Poljany. V hospodě si dávám pivo a kupujeme vodu. Potkává dva Čechy, kteří jdou s batohama jako my. Přešli už poloninu Boržava a teď míří stejně jako my k údajné perle Zakarpatí – Siněvrskému jezeru. Dál šlapeme po svých, s baťůžky na zádech a sluncem pěkně pařícím. Ale okolí je nádherné. Louky, pasoucí se krávy, pobíhajíc koně, dřevěné chaloupky zasazené do strmých strání nad korytem řeky – no pohádka.

Po hodině šlapání přicházíme k parkovišti a turbáze, kde si necháváme batohy a poslední kousek k jezeru už stoupáme „nalehko“. Jezero je pěkné, slunce se v něm jen třpytí, je tu pár turistů, ale jinak krásný klid. V čisté vodě jsou vidět ryby i raci. Obcházíme po stezce jezero a kocháme se.

Poté vyzvedáváme batohy a kousek pod jezerem si na hezkém místě u řeky rozděláváme náš tábor, stan a vařič. Po chvíli se k nám připojili Petr s Bárou, ti zmiňovaní Češi. Do večera jsme si povídali o zážitcích z cest. Jsou fajn. Až večerní chlad nás zahnal do tepla stanů…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

POLONINA KRÁSNÁ

Sedlo Grupa - Klimova, Ukrajina - 4.9.2004

Probouzíme se před devátou, pěkně vyspaní a v plné síle. I počasí konečně vypadá slibně. Sluníčko svítí, sem tam nějaký mrak. Balíme a vyrážíme.  Čeká nás táhlý výstup na první vrchol poloniny – Topas. Na jeho vrcholku je velký vysílač, takže se nemůžeme splést. Pomalu stoupáme. Pod námi je jako na dlani krásně vidět celé údolí, vesnice Koločava, za ní Něhrovec a dál až k Siněviru. Naproti je celá Piskoňa včele s Jasnovcem a Něhrovcem a vedle hora Strimba. No krásný výhled.

Za hodinu jsme u malého vysílač na předvrcholku. Je tu stavení. Potřebujeme nutně doplnit vodu, takže jdeme dovnitř, třeba nám někdo poradí. A taky že jo. Postarší pán nám radí, že u té polorozpadlé salaše a pod ní najdeme pramen. Děkujeme a odcházíme. U salaše snídáme. Pán vyrazil s plastovými láhvemi také na vodu a jde k nám. Nabízíme mu chléb se salámem a povídáme. Pracuje u vysílače, vždy jeden celý týden z měsíce tam hlídá a obsluhuje. Pak má tři týdny volno, bydlí v Koločavě. Povídá nám poslední novinky ze světa a tak o životě. Poté jdeme spolu pro vodu. Super. Máme plnou! Loučíme se a vyrážíme opět vzhůru, na poslední a nejstrmější část výstupu na Topas. Je to fuška. Velký maják necháváme po pravé ruce. Loučíme se s pohledem na Koločavu. Jdeme dál.

Měla to být vrcholovka, ale zatím je to pořád do kopce, z kopce. Fuj. Výhledy na obě strany krásné, to tedy zase jo. Opět tipujeme, který kopec je ten popisovaný a nejvyšší na polonině, Sihljanskij (1563). Žádné značky jako u nás tady nemají, takže se musíme spolehnout jen na svoji intuici. Nikde ani živáčka. Jen sem tam borůvkáři, protože borůvek jsou tady všude mraky. Shrbené babky s nůšemi se šplhají po stráních a trpělivě sbírají malé modré nesmysly. A zpívají si k práci. Táhlé tóny ukrajinské lidové se nesou údolím a je to krásné. Děláme borůvkové přestávky, už  také máme pěkně modrou pusu.

Jdeme celkem rychle, ale ty neustálé kopce nás vyčerpávají. Scházíme dolů do sedla k lesíku, který se vyskytuje jen a právě tady. Jinak je polonina jen tráva a z dálky vypadá jak krásná hroší kůže. Píšeme dopis Petrovi s Bárou, kteří by měli šlapat někde za námi. Obloha se začíná kabonit, ale pokračujeme dál. Strmý výstup na kopec Klimova (1492 m) nám dává pěkně zabrat. Obloha nevěstí nic dobrého, přece jenom se blížíme k vesnic Usť-Čorná, která je známa tím, že má 180 deštivých dnů v roce! Před námi samá polonina a nikde místo, kde by se dal postavit, stan bez rizika deště a blesků. Proto se s těžkým srdcem rozhodujeme vrátit se dolů do zalesněného sedla. Ten výstup –nééé!Dole stavíme stan. Je šest. Večeře je pěkně hnusná, kukuřičná kaše tedy nepřekvapila, nevylepšil to ani salám či sýr. Až ta čokoláda potom. Před všudypřítomnými štípajícími muškami zalézáme do stanu. A najednou slyšíme pískání. Bára s Petrem dorazil. Vyšli sice později, ale jsou tady.  Chvíli kecám, dopisujeme deník a pak uléháme. Byl to náročný, ale fajn den.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

KLIMOVA HORA PODRUHÉ

Usť Čorná, Ukrajina - 5.9.2004

poloninyRáno balíme a vyrážíme na Klimovu horu, podruhé. Moc se nám nechce,a le jde to líp. Honza si pověsil tričko na batoh, aby se dosušilo, ale ouha. V půlce kopce zjišťujeme, že ho nemá. Se slovy „po třetí už to nejdu“ se loučíme s bílým trikem Colorado. Snad Bára s Petrem… Stoupáme dál a dál, je to opravdu krpál. Na vrcholu pěkně fučí. Balíme se do pláštěnek, aby nám bylo tepleji. Vzápětí se ta moje trhá, no co už. Buď reklamovat, nebo koupit novou. Lezeme na Klimovu horu – tentokrát ten pravý vrchol. Mraky se honí nad Usť-Čornou. Po hřebeni pokračujeme dále. Je tu přesto krásně, cestička pozvolna klesá, již nás nic děsného nečeká. V dálce vidím Báru s Petrem. A co to? Něco bílého se tam mihotá. Aha, nesou tričko! A tak na ně na hřebeni čekáme, snad nás vítr neodfoukne. „Nepostrádáte něco?“ Jupí. Dalé už pokračujeme spolu. Podcházíme zbývající vrcholek na cestě potkává mužíka s kyblíkem borůvek na dně. Dáváme si pautu – někteří kouřovou. Popisuje nám cestu dál. Poté se loučíme a klesáme na louku „o patro níž“, jak praví Kleslo. Tu zas potkáváme u borůvek dva mladé Čechy, jdou z Hoverly. Jdeme dál a po cestě sbíráme houby. Petr našel zátiší hřibů – jaké nádhera. Ale jsou to hořčáci! 

Po serpentinách scházíme až do Usť-Čorné, dokonce vysvitlo Sluníčko, no perfektní! Ve vesnici na návsi dokupujeme zásoby. Nakonec končíme v hospodě u piva a objednáváme si pirožky – kyždý dvakrát! Slečna kýve, jako že rozumí, ale za cvhíli nám donesla na talířku taštičky naplněné bramborovým těstem. Nevadí. Koukáme na talířky, ale je to dobré. Píšeme deníky, pohledy, Petr kreslí Báře do deníku. Z hospody míříme k úzkorozchodce, chceme se podívat na nádraží,ale nakonec jdeme podél plotu a u řeky na náspu stavíme stan. Ještě nás čeká mňam smaženice, Bára půjčuje sůl, i 5 vajec jsme si koupili. Pořádně najezení jdeme spát.

Zpět na trasu cesty / Nahoru

SOLNÁ JEZERA A DOLY V SOLOTVINĚ

Solotvina, Ukrajina - 6.9.2004

Vstáváme už v šest, ještě za tmy. Autobus totiž údajně odjíždí v sedm. Při balení stanu mě docela zebou ruce, je pěkná kosa. Něco po sedmé skutečně po prašné cestě přijíždí autobus. Je docela narvaný, a tak jsme rádi, že jsme  za asistence aktivního řidiče usadili naše batohy a jedeme.  Cesta je to pravda nevšední, protože je to prostě hrůza! Autobus připomíná naše kulaté autobusy ze 60. let, ale ve značném rozkladu. Všemi dírami se dovnitř práší, a tak nevíme, zda je lepší větrat či ne. Vlajeme ve vzduchu, autobus skáče na cestě plné výmolů. No prostě  akce. Krajina se pomalu mění, kopečky se zmenšují. A co se najednou nestane? Autobus zachrchlá a stojíme! Vystupujeme a sledujeme řidiče, jak se vrtá v motoru. Po půlhodince je vše opraveno, nasedat.

Konečně „přistáváme“ na autobusovém nádraží ve městě Tjačiv. Hned se vrháme k prvním stánkům a kupujeme pirožky a malou pizzu. Už jsme měli pěkný hlad. Společně s Bárou a Petrem. Hledáme poštu, kde konečně chceme poslat pohledy domů. Po chvíli tápání se nám to daří, není však ještě vyhráno. Jdu koupit známky. Slečna za přepážkou mě první ignorovala a po chvíli mě sdělila, že nemá dostatečný počet známek. Super. Ale za chvíli prý někdo donese víc. Protáhlo se to asi na hodinu. Uklidňovala mě spolustojící ve frontě, která prý je na poště už od sedmi od rána!

Pověst Ukrajiny jako země, kde se stále na něco musí čekat, se potvrdila záhy. Čekáme znovu. Na autobus. Bára s Petrem se rozhodli, že pojedou do Středu Evropy, tedy na místo,které je jako jedno z mnoha vyměřených geografických středů Evropy. My zase míříme do nedaleké Solotviny, kde by měla být solná jezera. Uvidíme. To znamená, že se naše cesty dnes po těch několika společně strávených dnech rozdělí. Konečně přijíždí autobus, nastupujeme společně, ale my vystupujeme dřív. Ještě před výstupem se dáváme do řeči s Američanem, který asi není moc stavěný na zdejší podmínky, protože se neustále na něco stěžuje. Ale už musíme vystupovat. 

Po výstupu jsme briskně odmítli nabídky ubytování od dvou bábušek a udělali jsme dobře, což se záhy potvrdilo. Po cestě k jezerům jsme totiž potkali správce chatek přímo u jezírek, který hned vycítil šanci a pronajal nám chatku za 10 hřiven (60 Kč)!! Pro oba! Super. Po delší době zase postel. A to není vše. U malých jezírek se povalují lidé a koupají se. Dnes je totiž úplně nádherně, Slunce, teplo a tak. Kvapně se převlékáme do plavek a v pohorkách míříme k jednomu ze solných jezírek. Super! Ještě si domlouváme s Jurou (správce), ať nám zjistí možnost návštěvy zdejších dolů. A pak už se noříme do slané vody. Je tak slaná, že se zde nedá potopit/ Opravdu. Ležíme na vodě a nic. Plavat se vtom dá jen srandovně. Podíl soli je zde prý 33% a má to léčivé účinky, stejně jako černé bahno opodál. Chodí tu lidé jím namazaní a vypadají jako černoši. Koupeme se a sluníme, je to zasloužený odpočinek po námaze v horách.

solotvinaPřichází Jura, že za 15 hřiven na osobu nás do dolů večer nepustí, jsme totiž jen my dva, a to by stále 20 hřiven. Jdeme se do dolu zeptat sami. Cestou vidíme auto s českou espézetkou. Napadá nás, že když seženeme další lidi, bude to za 15. Je to Čech s manželkou Ukrajinkou, a jeho švagr s manželkou. Půjdou s námi!  V šest večer, osprchovaní a odpočatí vyrážíme. Důl v Solotvině je stále funkční. Večer jdeme proto, že dnes už je po šichtě. Vypadá to tu dost archaicky, zastarale. Rozvrzaný výtah nás sváží do hloubky 480 m. Všude kolem je bílo. Chodíme po soli. Kdysi tu bylo moře. Dnes sůl. Jdeme štolou, kolem jezer s 99% obsahem soli, kterou pumpují nahoru a ředí pro účely jezírek. Je to impozantní! Obrovská místnosti, kterou vyfáral megastroj o váze 62 t. Je ještě teplý, před pár desítkami minut byl ještě v provozu. Za 4 minuty prý vyfárá metr soli a denně vyprodukuje 500 t. Všude kolem sůl, sůl nad zlato. Fotíme co se dá a vstřebáváme informace. Jsme tu vlastně načerno. Díky tomu že si zaměstnanci chtějí přivydělat. Jinak sem nikdo nesmí. Jsme přímo na místě, kde se doluje!

Zpět na trasu cesty / Nahoru

HOVERLA - NEJVYŠŠÍ HORA UKRAJINY

Lazeščina - Jasyňa, Ukrajina - 8.9.2004

Vstáváme s úmyslem sbalit nejnutnější věci do menšího batohu a zbytek nechat v obydlené chalupě na úpatí hory. Po troše problémů věci necháváme na verandě domku a vyrážíme. Mraky se sice honí, ale se tam ještě vysvítá sluníčko.

První úsek strmě stoupá vzhůru, ale bez batohů to jde mnohem lépe, než s plnou polní. Chvíli s námi jde místní děda, který míří do hor na borůvky, a pak už stoupáme sami. Dlouho jdeme hustým lesem. Už nám docela vyhládlo, takže si dáváme něco na zub. Vystoupali jsme nad les, takže teď máme krásný výhled na celou Hoverlu. Její strmé skalnaté stěny padají dolů do půlkruhovitého koryta. Jet o úchvatná podívaná. Nahoře vidíme malý kříž, tam míříme. Vlevo máme Hoverlu (2061 m), po pravé straně jen o něco nižší Petros (2020 m). „Být o pár metrů vyšší, mohl jsi být slavný ty“, říkám mu. Asi po dvou hodinách jsme se vyhoupli do sedla mezi  oba velikány. Směrem k Černé hoře nic nevidíme, jen bílá mračna mlhy. Jak to tak fouká, bílé cancourky se jen ta tak že nepřelijí přes hranu. Pod posledním vrcholovým a nejstrmějším stoupákem jsme potkali dva ukrajinské turisty. Jdou také nahoru, pravděpodobně od Černé hory. Mlha se mezitím už převalila a z avizovaných krásných výhledů asi nic nebude. Zato pěkně fouká a je docela zima. Jinak to tu opravdu nevypadá tak moc turisticky. Až na ty dva jsme nepotkali nikoho. Ani tolik odpadků, jak jsme slyšeli, tu není. V sezóně tu je podle vyšlapaných chodníků asi jiný šrumec. Jezdí sem i české cestovky. Ale teď je klid, my stoupáme poslední metry. Je to pěkná fuška… a konečně jsme tady! Není viděl skoro nikam, tak maximálně na fotku u kříže. Jsme zpocení, takže ani není moc čas se tady zdržovat. Nasazujeme pláštěnky, neprší,ale aspoň ochrání proti větru. Ještě necháváme dopis a tang pod kameny pro Petra a Báru.

Vydáváme se na sestup. Rozhodujeme se pro nejkratší cestu, důvodem je počasí. Za 2 hodiny bychom měli být zpátky u turbázy. Po strmém sestupu jsme sešli až moc a vracíme se po úbočí zpět. Pod sebou vpravo vidíme turbázu s červenou středou, ale k té nechceme. Je totiž už ve Lvovské oblasti. Začíná pršet. Pláštěnky. Už máme na sobě. Jdeme po skalách dolů jako po schodech, už odtud nejde vidět ani na vrchol.Jít to opačně, musí to být pěkná fuška. Konečně vcházíme do lesa. Prší docela hustě. Je tady dřevěný přístřešek, schováváme se a dáváme si chlebika. Po chvíli přichází skupina. Jsou to Ukrajinci, holka s Krymu, postarší Španěl. Jsou veselí a odhodlaní vyjít nahoru. Jsou nastrojení a jen v polobotkách! Žádné sportovní oblečení, pláštěnky. Dohromady mají jen 1 deštník! Bavíme se a fotíme. Déšť neustává. Je to sranda. Nakonec se rozhodují vrátit k autu, turbáza je prý už jen asi 2 km. Jdeme společně. Spěcháme dolů, ať už jsme tam. A pak se to stalo! Nevěřím vlastním očím!! Jsme u červené turbázy! Jak se to mohlo stát? Sešli jsme z cesty. K tomu to počasí. Nedá se nic dělat, musíme zpátky nahoru, k budce a přes kopec. Jen tušíme směr. Cesta se ztrácí v lese. Už neprší,ale všude je bahno. Už mě je to jedno. Nejlehčí vede potokem. Nééé. Vycházíme z ničeho nic na louce u salaše. Jsou tu dřevěné barabizny, kolem samý hnůj a bahno. Stařenky se ptám na cestu. „Po cestě stále dolů“. Víc z ní nedostanu. Mapa jí nic neříká. Jdeme. Jdeme rychle. Jdeme hodinu. Kde jsme? Kde vyjdeme? Měly to být z vrcholu 2 hodiny. Černé myšlenky se v nás jenom honí. Nakonec se na nás usmálo štěstí. Vycházíme přímo u naší turbázy. Ó díky. Cesta dolů nám trvala5 hodin! Nahoru jen tři! Ale jsme tady. Bereme batohy z domku a znovu za deště vyrážíme směrem k Lazeščině. Třeba něco pojede a sveze nás. Bolí nás pěkně nohy, ale šlapeme. Nejezdí nic než kamiony s dřevem. U brány do parku se rozhodujeme jít dál Nic nejede! Ušli jsme celých 10 km do Lazeščiny až skoro do Jasině! Heroický výkon. Spíme ve stanu pod železničním náspem a venku prší. Kap, kap…

Zpět na trasu cesty / Nahoru

Nahoru

2009
2008
2007
2006

zeme

Copyright © 2010 [Jendak]

2005
2004
2003
2002